Asistoval známému módnímu fotografovi, poté odjel na zkušenou do Milána, a když se do České republiky po více než dvou letech vrátil, začal tu fotit pro prestižní lifestylové magazíny.
Přestože Lukáš Dvořák letos oslavil teprve třicáté narozeniny, patří ke špičce módních fotografů u nás. „Fotografie je můj život,“ říká.
Věnuješ se focení módy, časopisy si tě vybírají pro své editorialy. Je módní fotografie ten správný výraz pro to, co děláš?
Nezaměřuji se pouze na focení módy. Jsem fotograf, můj rozsah je tedy daleko širší. Módní fotografie je mou největší fotografickou náplní, lidé mě však rozpoznávají na základě mé volné tvorby, což jsou černobílé akty.
Přesto bych ještě zůstala u té komerce. Odkdy se vlastně živíš fotografií?
Je to tak 6 let zpátky, co jsem si fotkou začal vydělávat tj. od chvíle, kdy po mě slečny chtěly, abych jim nafotil portrét a byly ochotny mi za to platit. To jsem ale ještě netušil, že tohle jednou bude mé budoucí povolání.
Litoval jsi někdy později rozhodnutí vydělávat si fotografií?
Vůbec. Fotografie je můj život, baví mě. Chci se nadále zlepšovat, dál pořádat výstavy apod.
Nestudoval jsi žádnou uměleckou školu a přesto ses dostal velmi vysoko v oboru profesionálního fotografa. Co bylo pro tebe nejlepší školou?
Hodně mi dala práce v zahraničí. Tam jsem se naučil, jak jinak se dá k módní fotce ještě přistupovat. Ale též touha byla mým hnacím motorem, chtíč být dobrý ve svém oboru. Fotil jsem každý den, bádal jsem, jak to dělají ostatní. V tomto směru mi pro změnu pomohlo roční asistování zkušenému fotografovi Ondriu Kohovi.
Vzpomeneš si ještě na svou první velkou zakázku?
(přemýšlí) Nepamatuji si, která byla první velká, ale rád vzpomínám na focení kalendáře se Simonou Krainovou. Měl jsem tenkrát pocit, že konečně dělám něco velkého.
Lukáš Dvořák
Narodil se roku 1982. Na počátku své kariéry se věnoval hlavně malbě a hudbě, osudové setkání s fotografií přišlo až v roce 2004. V jeho komerční tvorbě převažuje focení módy. Dva a půl roku nabíral zkušenosti v Miláně. Do Prahy se vrátil v roce 2008. Lukáš Dvořák fotografuje pro řadu módních magazínů, jako jsou Harper´s Bazaar, Marie Claire, Vanity Fair, Playboy, GQ, Cosmopolitan, Woman a další. Nevyhýbá se ani reklamním zakázkám, do podvědomí se dostal především kampaní pro Klenoty Aurum.
Při fotografování pro InStyle
Vedle komerčního focení se věnuje také své volné tvorbě, na které pracuje pod záštitou galerie Leica Gallery Prague. Jeho snímky jsou typické kontrastním černobílým provedením a lehce erotickým nádechem. Vystavoval několikrát v Praze a v posledních dvou letech také v Portugalsku, kde již pravidelně na sklonku srpna a září tráví dovolenou se svými přáteli.
S Lukášovými snímky jste se taktéž mohli setkat návštěvníci festivalu módní fotografie v Cannes v roce 2010 a 2011. V roce 2010 mu vyšla kniha First Impression. Jeho velkým koníčkem zůstává mimo focení hudba.
Lukáš Dvořák používá fotoaparáty Pentax 645d a Nikon d800. Fotografie prezentuje mimo jiné na svých webových stránkách.
Teď už máš přece jenom zkušeností víc. Je ještě něco, co ti utkvělo v paměti?
Vzpomínám si na mnoho skvělých focení, důvodem jsou skvělí lidi v týmu nebo zajímaví klienti. Nedokážu vypíchnout jediné komerční focení, každé může být skvělým zážitkem.
Mám ale docela vtipnou historku z mého soukromého focení. Tenkrát jsem fotil s mou přítelkyní na veřejných dámských toaletách v centru Prahy. Ona se částečně odhalovala a nad ní visela velká cedule s nápisem WC ŽENY. Zpoza jejich zad se najednou vynořila toaletní bába se slovy: „Co tu děláte?“ Odpověděl jsem, že fotíme. Načež bába odvětila: „Tak běžte na pánský.“
Už jsi zmínil, že jsi nějaký čas pobýval v zahraničí, konkrétně v Itálii, kde ses věnoval focení. Proč ses vůbec vrátil do Čech?
Ano, bydlel jsem dva a půl roku v Miláně a byla to pro mě velká zkušenost. Jenže, já jsem zkrátka Čech. Mám rád českou pohodu a taky vím, na čem tady jsem. Necítil jsem se tam dobře. Vždycky, když jsem přijel do Prahy, připadal jsem si šťastnější.
V čem ti zkušenost z Itálie pomohla?
Toho je mnoho, co mi Itálie dala. Tak například jsem mohl osobně porovnat, jaký chyby se dělají tam a jaké u nás. Od každého si pak vzal ponaučení pro sebe.
V čem spočívají největší rozdíly mezi českým přístupem a italským?
Práce v Itálii a u nás je úplně rozdílná. Nejvíc to pociťuji u práce na módních editoriálech, kterým se v ČR věnuje, oproti zahraničí, velmi malá pozornost. Nemáme tu art directory, žádné layouty (grafická podoba časopisu pozn. redakce), ale také rozpočet je tu podstatně nižší. V Itálii chtějí v editoriálech zazářit, chtějí v tom být nejlepší a investují do toho klidně poslední cent. Na všechno, na co si jen pomyslíte, jsou peníze. Než se přejde k samotné realizaci, diskutuje se o návrhu na několika schůzkách.
A samozřejmě i móda je tam na jiné úrovni. Mají tam obrovské showroomy, ze kterých se vybírá oblečení na focení. Módní průmysl je tam opravdu bohatý.
Italové jsou známí svou chaotičností a nespolehlivostí. Bylo těžké s nimi pracovat?
Neřekl bych, že by Italové byli nespolehliví, ale chaotičtí rozhodně jsou. Pociťoval jsem to spíš osobně než pracovně.
Když jsem tě pozorovala při práci, všimla jsem si, že při focení působíš až neobvykle klidně a vyrovnaně. Opravdu je profese módního fotografa tak v pohodě?
To vychází spíš z mé osobnosti. Jsem totiž klidný a vyrovnaný. (úsměv)
Není nic, co tě dokáže rozčílit?
Focení lehce může přivést člověka do stresu. Je to v případě, když klient neví nic o nějaké estetice nebo kreativitě, a přesto však trvá na svém konceptu. Ve stavu, kdy bych se rozčiloval, na mě ale nenarazíš.
Jaké povahy by měl vůbec profesionální fotograf být?
Měl by být společenský, komunikativní, měl by umět vycházet vstříc klientovi. A samozřejmě by měl mít znalosti o fotografii.
V čem se odlišuje práce, kterou si tvoříš pro sebe od té, které fotíš po klienta?
V zásadě je největší rozdíl v tom, že u klienta musím pracovat podle nějakého zadání, načež ve volné tvorbě jsem svým pánem. Ta svoboda se projevuje v konečném důsledku i na kvalitě snímků, protože jako volný umělec se můžu zlepšovat. S klientem jsou naopak nastaveny určité mantinely. Vím, že jsem schopen práci odvést ještě lépe, ale požadavky klienta mi to nedovolují.
Kolik místa tedy zbývá ve tvé práci ještě pro kreativitu?
Většinou žádné. I když mám nápad a klientovi se líbí, tak se nakonec stejně rozhodne pro svůj návrh. Ale jsou i tací, kteří mě nechají fotit podle svého konceptu a ti pak patří také k těm nejvíc spokojeným.
Je těžké se v ČR fotkou uživit?
Když začínáš, tak určitě. Trvá to několik let, než se člověk vypracuje. Ale tak je to i v jiných zemích.
Jak moc tě omezuje v osobní tvorbě fakt, že jsi profesionálním fotografem? Nebyl bys třeba ještě odvážnější, kdyby ses fotkou neživil? Nevadí konzervativnějšímu klientovi, že máš v portfoliu nejeden akt?
Ten pocit, že jsem omezován už zmizel. Teď mě naopak omezuje nedostatek času pro svou volnou tvorbu.
A jestli mi v kariéře škodí, že fotím akty? To si nemyslím. Možná kdybychom byli v Polsku, ale tady těžko. Nebo alespoň nevím o nikom, koho by má volná tvorba pobuřovala.
Všimla jsem si, že pořádáš také workshopy. Kdo se jich účastní a co tě na tom nejvíc baví?
Ano, pořádám hodně workshopů, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Například teď jedu dělat workshop v Barceloně. Zájemci jsou z řad nadšenců, ale najdou se mezi nimi i profesionálové. Co mě na tom baví? Rád předávám své znalosti a těší mě, že se lidé mají zájem učit.
Poslední otázka. Jak moc je pro tebe důležité, aby modelka byla krásná?
Modelka by měla být krásná, protože se mně s ní potom pracuje snadněji. A když vypadá dobře na fotkách, je spokojený i klient. Ale zapotřebí je i dobrého charakteru. Nikdo přece nechce fotit nepříjemné modelky. (úsměv)
