DIGIarena.e15.cz

Martin Stranka: Snové vize Čecha, jehož fotky oslovily svět

Těžko byste asi hledali jiného českého fotografa, který se může pochlubit takovým počtem ocenění z prestižních zahraničních časopisů a soutěží jako je Martin Stranka.

Když jsem se připravovala na setkání s tebou, všimla jsem si, že poskytuješ rozhovory docela často, paradoxně mi ale přijde, že tě znají více v zahraničí. V jakých galeriích bychom teď našli tvé fotografie?

Momentálně mi ještě stále běží výstava v Severní Karolíně v USA, která se díky velkému úspěchu prodloužila. Nedávno mi skončila výstava v Chorvatsku a Belgii a společná v Sao Paulu a v Los Angeles. V Čechách vystavuji méně, většinou jednou nebo dvakrát do roka, ale nějaké mé snímky teď můžeš spatřit v kavárně Emporio v nákupním centru Flora, pro kterou jsem fotil na zakázku.

Tip: Prohlédněte si více fotografií od Martina Stranky v naší Galerii.

Čím to, že na tebe v českých galeriích narážíme tak málo?

Asi se jedná trochu o konzervativnější přístup, co se týče fotky a i zdejší galerie upřednostňují spíše klasické fotografie. Jsou zde dva klasické tábory, které se dělí na ty, kteří jsou pro klasickou fotografii bez zásahu softwaru a pak ti, kteří využívají grafické nástroje v plné míře a možnostech. Sám jsem velký patriot, Čechy mám rád a tak mi je vždy potěšením a poctou, když mohu své fotografie ukázat i zde doma.

Klepněte pro větší obrázek 
But I Would (foto: Martin Stranka)

Jak velkou část tedy hraje pro tebe úprava v počítači?

Řekl bych, že základ je vždy čistá fotografie a pak následují úpravy, které jsou z asi 30 % dotažením myšlenky a podtržením atmosféry. Pro mě představuje Photoshop možnost, jak skloubit mojí vizi s realizací. Nehledám příliš realitu ve fotkách, sám sebe jsem našel spíše v té snové části. Jsou však stále fotografie, jako například „But I Would“, kde nedošlo k zásadním úpravám za použití počítače.

Jak ses učil zacházet s fotoaparátem? Četla jsem o tobě, že jsi samouk…

Fotografii jsem nestudoval a často přemýšlím, zda je to výhoda nebo nevýhoda. Mrzí mě, že jsem přišel o možnost být mezi lidmi, kteří společně pracují na projektech, které velmi často bývají plné inspirace a společné realizace. Na druhou stranu si myslím, že bych při studiu fotografie trošku trpěl. Fotografii neumím vnímat jako snůšku teorie a techniky, ale znamená pro mě jediný způsob, jak realizovat své představy – vím, zní to celé dost „snílkovsky“. I tak se opravdu nebráním jednou třeba vystudovat školu zaměřenou na fotografii. Kdo ví.

Klepněte pro větší obrázek 
Meet Me Half Way (foto: Martin Stranka)

Tomu rozumím, ale přesto bych se ještě jednou zeptala, jak ses učil zacházet s technikou. Prošel jsi nějakým školením?

Nikdy jsem nebyl na školení. Řekl bych, že jsem to všechno svou netrpělivostí přeskočil a šel jsem si vlastní cestou. Pamatuji si své počátky někdy před pěti lety. Hodně lidí mi dávalo rady ohledně fotografie – i tak jsem bohužel či bohudík díky své tvrdohlavosti šel svým směrem. Nefotil jsem kvůli tomu, aby se to líbilo jinde, já si v té fotografii spíš našel vlastní únik mimo realitu. A pokud bych následoval ony rady, najednou by pro mě fotka přestala být tím pocitem, kvůli kterému jsem ji udělal. I způsob učení – studovat knížky a platit si workshopy – mě minul. Pro mě byla vždy fotka o pocitu a vnitřním rozpoložení, a to se zkrátka nedá nikde naučit.

Tudíž se s lidmi z oboru nepotkáváš?

Příliš ne, i když ze začátku jsem si myslel, že by mohla být výhoda poznávat techniky jiných fotografů. Na druhou stranu je pro mě fotografie intimní záležitost, kam sám nerad pouštím druhé. Mám spoustu úžasných přátel fotografů, kteří jsou skutečně šikovní, ale většinou působí na poli fashion fotky, kde se tudíž hůře vytváří nějaké společné projekty. Zní to tak trošku asi samotářsky, ale v podstatě focení je vždy jako tanec dvou lidí – zcela osobní záležitost mezi fotografem a modelem.

Klepněte pro větší obrázek 
They Taught Me How (foto: Martin Stranka)

Fotit jsi začal po tragické události, která se přihodila tvému příteli. Zajímalo by mě, zda věříš na osud.

Neboť se v životě nás všech občas dějí věci, které nejsme schopni pojmout čistě racionálně, nezbylo mi nic jiného, než začít přemýšlet o čemsi, čemu lidé říkají osud. Myslím si, že se věci kolem nás dějí z nějakého důvodu. Nic se neděje pro nic za nic. Poslední rok mě dokonce pohltily i tarotové karty. Je to neskutečně čistá cesta, jak moci nahlédnout na nás samotné a především smět nahlédnout dovnitř.

Všimla jsem si, že většina lidí na tvých fotkách je vyobrazena ve vzduchu. Dokázal bys vysvětlit proč?

Tak nějak vnímám nohy člověka jako jakousi paralelu spojení s materiálním světem, tím, co nás svazuje. Pro mě je těch pár centimetrů nad zemí metafora oproštění se od toho hmotného. Pokud by se mě někdo zeptal, jak si představuju ticho, klid, rovnováhu, vystihla by to přesně fotografie „Between Light And Nowhere“. Několik centimetrů nad zemí levitující člověk, zavřené oči, poháněn jen proudem vzduchu s listím v zádech. Ten pocit je pro mě nějak zvláštně uklidňující, sám nevím proč. Je vidět, že vlastní fotky ve mně evokují neustálé otázky a hledání odpovědí.

Klepněte pro větší obrázek 
White Night (foto: Martin Stranka)

A ty létáš rád, myslím to opravdové létaní?

Mám velký strach z létání. Nedokážu si představit, že bych třeba strávil dvanáct hodin v letadle do Ameriky. Je mi nepříjemný ten pocit, že se prostor už s nástupem do haly letiště zužuje a já nakonec usednu jen mezi dvě sedačky. Létání mě fascinuje, osobní zážitek je však už zcela opačný. Bojím se létaní.

V jakých náladách děláš fotky?

Abych řekl pravdu, nálada v tu chvíli není úplně ta nejpozitivnější, to je asi pravda. Asi jako každý, i já zažívám ty stavy, jednou nahoře a jednou dole. Nálada je vždy spouštěcí mechanismus pro tvorbu a tím pádem i jakýsi ventil. Někde jsem četl motto „The real art does not come from happiness“ (pozn. red. – „Skutečné umění nepochází z radosti“), co je na tom pravdy, to je už na každém z nás. O tom by se dalo diskutovat dlouhé hodiny. Jinak jsem v té chvíli ale absolutně střízlivý, pokud se ptáš na stav opojené mysli.

Klepněte pro větší obrázek 
Rejected (foto: Martin Stranka)

Jiří Turek, a určitě nejenom on, zastává názor, že dobrou fotku by měl udělat fotograf na požádání, protože podle něj je fotka řemeslo. Dokázal bys udělat výjimečně dobrou fotku na povel?

Pamatuji si na zakázku, kdy jsem dostal rozpočet a přesné zadání, jak si konečný výsledek klient představuje. Bylo to poprvé, kdy mi někdo zadal podmínky, za kterých jsem musel fungovat. Zjistil jsem, že tohle není příliš pro mě, ale na druhou stranu je to obrovská výzva. Musím se s výsledkem opravdu ztotožnit, jinak pak takovou fotku nedám z ruky. Výhodou zůstává, že když pracuju na komerčním projektu, vždy zadavatel přichází s představou, která v podstatě kopíruje můj styl fotografií. Takže si mohu ponechávat stále svůj rukopis a spokojenost je na obou stranách.

Je těžké se uživit artovou fotografií?

Zprvu jsem si myslel, že ano, protože podobné fotky se tolik nehodí pro marketing nebo nějaký produkt. Ale je výhodou, že když dostávám zakázky, ať už je to nafocení CD coverů, obalů knížek a tak dále, klient zná mou práci předem z portfolia a nepotřebuje mě tím pádem měnit. A co se týká výstav, je to další způsob, jak spojit příjemné s užitečným. Jsou to i výstavy prodejní a to je také v podstatě zdroj financí. Takže odpověď je ano, koníček se mi stal i prací a živobytím.

Klepněte pro větší obrázek 
Into You (foto: Martin Stranka)

Takže finančně to zvládáš?

Odpovím asi tak, že mám co jíst, kde bydlet a stát na vlastních nohách. Ten pocit je skutečně příjemný.

Když se vrátím ještě k tvým výstavám, které pořádáš různě po světě, máš nějakého agenta, který se ti stará o jednání se zahraničními klienty?

Takového člověka nemám, ale vzhledem ke stále vzrůstajícímu zájmu už by byl docela potřeba. Výstavy v zahraničí jsou docela administrativně náročné a mě už pak nezbývá čas něco tvořit. Pokud se člověk věnuje managementu, ubírá mu to síly a hlavně zaměstnává hlavu na tolik, že se pak hůře koncentruje na focení. To chce zcela čistou mysl.

Pozoruješ u sebe, od doby, kdy fotíš, nějaký posun?

Je zajímavé, že hodně lidí fotí naráz dokumentární fotku, krajiny, portréty, atd. a až po nějaké době nachází směr, který je baví a začnou se specializovat na jeden typ. Když se podívám na fotky staré pět let, tak se tematicky příliš neliší a kupodivu je mám stále ve svém portfoliu (např. „Desire“). Pokrok vnímám spíš u barev, které mě více začaly nyní zajímat a daly mi možnost nového prostoru. Také už trošku jinak zacházím s člověkem jako objektem. Dá se říct, že jsem se oddálil od člověka, přestal se zajímat o jeho jednotlivé části těla a začal jsem ho vnímat jako celek. Technicky jsem se posunul. Pamatuji si, že před rokem jsem všechny své fotky předělával, našel jsem šetrnější způsoby, jak fotky upravovat. To mi pak umožnilo tisknout velkoformátové fotografie.

Klepněte pro větší obrázek 
And I Keep Falling (foto: Martin Stranka)

Kam až by ses chtěl posunout?

Moc bych si přál své fotky rozpohybovat a dát jim filmový vzhled. Koketuji tedy s myšlenkou, že si koupím fotoaparát Canon EOS 5D Mark II, který zvládne i zachytit video v HD kvalitě. Nemyslím ale, že bych začal dělat filmy, spíš by se jednalo o několikaminutové sekvence. Stalo se ti někdy, že když se díváš na film, uchvátí tě jeden záběr, který by se skvěle uplatnil i jako fotka?

Napadá mě třeba Single Man…

Momentálně mi absolutně čteš myšlenky, přesně to jsem měl na mysli, když jsem ti to říkal.

Četla jsem o tobě, že miluješ Prahu, ale řekla bych, že bys neměl problém uchytit se ve světě. Plánuješ něco takového?

Láká mě Island, pro jeho spojení s přírodou. Přál bych si mít ateliér někde u lesa. Představuji si rozházené fotky po podlaze, západ slunce, který proniká oknem a zářící usedající prach. Ptáš-li se mě ale, co je můj plán, pak je to být šťastný.

Kdo se skrývá za snovými fotkami?

S Martinem jsem se poprvé dostala do situace, že jsem nevěděla, kdo na sraz dorazí. Představovala jsem si plachého kluka, který bude mít trošku problém o sobě mluvit. Jak už to bývá, netrefila jsem se. Martin je přesně typ člověka, který mluví rád a mluví dlouho. Přemýšlí. Přeskakuje. Pokládá otázky. Diskutuje. Když si přečtete rozhovor a zamyslíte se nad jeho názory, představíte si možná duševně čistého a vyrovnaného člověka…

Nevím, jakého vzhledu byl Martin v mé mysli, ale asi ne tak hezký a uhlazený, jaký ve skutečnosti je. Měl krásné hodinky, seděli jsme v luxusně vyhlížející kavárně (kávu měli také luxusní) a zamýšleli se o výhodách ateliéru na Islandu mezi lesy, o západu slunce atd. Vlastně nechápu, proč jsem nedokázala Martina odhadnout, protože je úplně stejný jako jeho fotografie.

Martin Stranka se narodil před necelými třiceti lety, pochází z Litoměřic, ale už několik let bydlí v Praze. Vystudoval obor bankovnictví, kterému se nikdy nevěnoval. Skrytý fotografický pohled v sobě našel před pěti lety úplně náhodou, ale teprve rok se fotografií živí. Má za sebou několik výstav v zahraničí a rozhovory pro zahraniční deníky a weby. Na jiném serveru o sobě uvádí, že miluje vůni podzimu, třpytící se poletující zrnka prachu v západu slunce a ten pocit, když za jízdy autem vyndáte otevřenou dlaň z okýnka proti proudu vzduchu. K focení používá fotoaparát značky Canon EOS 5D. Více o něm se dozvíte na webu www.martinstranka.com

Tip: Prohlédněte si více fotografií od Martina Stranky v naší Galerii.

Další článek




celkem 11 komentářů

Nejnovější komentáře

Martinovu tvorbu sledujem už dlhší čas, takž… Johny_1 5. 9. 2011, 13:25
O tom bychom mohli diskutovat donekonečna. T… Honza Homola 1. 9. 2011, 13:06
Obsahová prázdnota schovaná za líbivost? Earl 1. 9. 2011, 10:13
jeden z mojich najoblubenejsich autorov! Mar… JanVernarec 31. 8. 2011, 08:45
Příjemný článek, skvělé fotky. Martine, závi… ZdendaLes 30. 8. 2011, 19:18

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.