DIGIarena.e15.cz

Martin Stranka: Umění a lidská tvořivost by neměly mít žádné hranice [rozhovor]

O vášni k fotografii, touze po sebevyjádření, obrazech, které se rodí v lidské mysli, ale také o té prozaičtější stránce života profesionálního uměleckého fotografa jsme si povídali s Martinem Strankou.

Martin Stranka se fotografii věnuje plných deset let a za tuto dobu se dokázal se svými snímky prosadit nejen u nás, ale především v zahraničí. Autorovo jméno vám nemusí být povědomé, s jeho fotografiemi, pro něž je typický nezaměnitelný rukopis a jež získaly řady prestižních ocenění, jste se však dozajista již setkali…

V současné době připravujete publikaci 10 YEARS, v níž najdeme výběr fotografií, které jste pořídil za svou desetiletou fotografickou kariéru. Zajímalo by mě, kdy jste se s fotografií setkal úplně poprvé. Bylo to před oněmi deseti lety, nebo jste s ní měl zkušenost už z dřívějška?

To „poprvé“ bylo skutečně před těmi deseti lety. Nikdy dříve jsem se focením vážněji nezabýval – pominu-li klasické „cvakání“ domácích akcí, dovolených. To se ale snad ani nedá počítat. Pamatuju si, jak jsem v té době hledal nějakou cestu k sebevyjádření…

Klepněte pro větší obrázek

Poté co jste během nešťastné události ztratil blízkého člověka…

Ano. Vše v ten okamžik plynulo tak samovolně a bez nějakých mých plánů. Jednoduše jsem vzal všechny peníze a koupil foťák. Proč? Netuším dodnes. Přišlo mi to jako něco, co vás táhne a ani v ten okamžik nemusíte vědět proč. Nějaká vnitřní intuice, potřeba.

Prozradíte nám, co to bylo za přístroj?

První foťák byla zrcadlovka 20D od Canonu v kitu s krásným plastovým rachotajícím sklem 18–55 mm. Nakonec, tehdy to vlastně nebyl vůbec špatný začátek. I když já stále tvrdím, že foťák je jen nástrojem, to hlavní se rodí v mysli a očích člověka.

Zkoušel jste i jiné umělecké vyjadřovací prostředky, třeba malbu?

Tak jak to už někdy bývá, na základce mi výtvarná výchova nikdy moc nešla. Nikdy bych neřekl, že mě jednou bude „výtvarno“ živit a bude takovou vášní. Moje sestra, se kterou mam nádherný blízký vztah, malbu a kresbu ovládá dokonale. Takže možná tam přeci jen nějaké ty geny budou. Jen já si k tomu tu cestu našel až ve dvaadvaceti. Ale lepší pozdě nežli později, nebo vůbec.

Klepněte pro větší obrázek

Vaše fotografie jsou snadno rozpoznatelné díky specifickým snovým námětům, výrazné práci se světlem a barevným laděním snímku. Většina fotografů musí urazit dlouhou cestu, než se jim podaří najít nosné téma a vlastní způsob vyjádření. Jak dlouho to trvalo vám?

Když se zamyslím nad tím, kdy vlastně vznikl pro mě tak typický rukopis… asi v podstatě hned, jak jsem se začal zabývat fotografií intenzivněji. A tohoto stylu se držím dodnes.

Někteří se hledají déle, zkoušejí spoustu žánrů a oblastí fotografie. Pro mě je fotka vyjádřením skrytých emocí, uvolněním vnitřního přepětí, radosti, ale někdy i citového dna. Proto se moje tvorba točí stále kolem lidských emocí a symboliky. Někdy jde o hlubší myšlenku, jindy jen o velmi jednoduchý koncept – ztvárnění nějakého silného pocitu.

Jste fotograf-samouk a četla jsem, že jste se nikdy nezabýval studiem fotografie – technikou fotografování ani historií tohoto poměrně mladého umění…

Ke studiu fotografie jsem se nikdy nedostal, protože jsem ji objevil až ve svých 22 letech, kdy jsem dokončoval jinou vysokou školu. Tenkrát už jsem neměl chuť se o všem jen učit, chtěl jsem jít radši fotit.

Myslím, že je to dáno především povahou. Pokud jste dostatečně zvídavý člověk, který chce nasávat jako houba vše, co mu svět nabízí, pak už asi stačí jen kousek toho talentu a žádnou školu nepotřebujete. Čímž nechci tvrdit, že kdybych svět fotky objevil dřív, tak bych se nevydal cestou studií.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Ale určitě se najde nějaký výtvarný umělec – a nemusí to být jen fotograf –, který byl či stále je pro vás inspirací…

Inspirace jde ruku v ruce s tou chutí objevovat nové, vstřebávat nepoznané. Je to nádherný pocit, když najdete inspiraci v tvorbě někoho druhého. Pro mě zatím zůstává nepřekonatelným inspiračním zdrojem mladý australský malíř Jeremy Geddes. Velkým zjevením pro mě bylo nedávné objevení prací čínského fotografa Rena Hanga, který si kvůli těžkým depresím před pár dny vzal život. Velká škoda takových lidí. To jsou silné zdroje tvůrčích podnětů. Ale i když to mnohým může znít jako klišé, tak pro mě největší inspirací zůstávají lidské emoce a příroda.

Jestli to není tajné… mohl byste čtenářům popsat proces vzniku svých snímků? Předpokládám, že část vzniká ve studiu, část v exteriérech a posléze se dostává ke slovu grafický editor…

Tajné to určitě není. Většina lidí si myslí, že jsou všechny fotky dílem postprodukce, koláže, ale není to úplně pravda. Lidi, dnes už snad méně, mají neustále snahu škatulkovat, co je fotka, a co už fotka není. Mají tendence vymezovat hranice a definovat umění. Toho já nejsem zastánce. Umění a lidská tvořivost by právě žádné hranice mít neměly. Podstatná je představivost a je zcela jedno, jakou cestou snímek, obraz, socha vznikla. Jako autor, a snad i jako divák, vnímám především finální podobu.

Jakou roli tedy hraje ve vaší tvorbě postprodukce?

Pro mě je postprodukce jen dílčím krokem a nástrojem ke ztvárnění představy, vytvoření konečné scény, kterou mám v hlavě. Snažím se na svých snímcích zachytit své myšlenky, pocity. Pokud se jedná o scénu, která přesahuje hranici reality nebo ji není možné zachytit čistě „fotografickými“ prostředky, pak si beru na pomoc Photoshop.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Proč si myslíte, že tolik lidí (včetně mě :-) zajímá, do jaké míry je výsledný obraz dílem zpracování v počítači?

Naše generace je v důsledku dříve naprosto nepředstavitelných možností počítačové manipulace s realitou nesmírně podezíravá, protože si nemůže být jistá, co je skutečné a co vytvořené uměle. A není se čemu divit. Všechny fotografie v časopisech prošly nějakou úpravou, nikdy nejsou prezentovány tak, jak byly vyfoceny. Vždy jde ale nakonec jen o záměr autora: zda chce zaznamenávat realitu a dokumentovat skutečnost, nebo je jeho cílem ztvárnit „realitu“ vlastní fantazie. Já se přikláním k té druhé skupině. Ve své tvorbě rád utíkám tam, kde končí všední realita a začíná ta má vlastní.

Máte při realizaci fotografie v hlavně nějaký předem daný plán?

Někdy je to nezbytné. Například u poslední fotografie „Until You Wake Up“. Scéna s vybouraným autem otočeným na střechu, ke kterému přichází bílý jelen, samozřejmě nemůže být dílem náhody. Vše bylo od počátku plánované, dopředu vymyšlené a pak celkem složitě realizované.

Lidi se mě ptají, jestli jelen a auto nejsou CGI [pozn. reakce: Computer Generated Imagery, technika používaná k tvorbě filmových efektů] efekty kompletně vytvořené v počítači, a tak. Už asi nemají k ničemu důvěru. Ale jelen je opravdu živý, stejně tak auto je reálné – a že to dalo práci ho sehnat a pak je na cestě z Prahy do Kutné Hory fotit v patnáctistupňovém mrazu. Vše se fotilo venku, nic nevzniklo ve studiu. Tu mrazivou atmosféru bych stěží „dodělával“ v pohodli a teple ateliéru.

Klepněte pro větší obrázek

Je opravdu skvělá.

Jsem za tu fotografii vděčný. Je to podle mě jedna z mých nejzdařilejších. Vážím si tohoto snímku především proto, že jsem do něho otiskl tolik osobních pocitů jako snad ještě do žádné své fotografie.

Fotografie „Until You Wake Up“ je dobrou ukázkou tématu, které se jako jednotící linka táhne napříč celou vaší tvorbou – člověk (v tomto případě dílo jeho rukou – automobil) vs. příroda, nebo lépe člověk v přírodě či příroda v člověku (?).

To je pravda. Mám k přírodě, jak už jsem se zmínil, velmi silný vztah. Je to pro mě nekonečný zdroj inspirace – v každém jejím detailu.

A neplánujete do budoucna zasadit své postavy do jiného prostředí? Nebo zkusit něco úplně jiného?

Zatím mě toto téma baví, naplňuje a vidím v tom smysl. Mám rád poetičnost a dramatičnost, kterou oba zmíněné prvky, čili člověk a příroda, nabízejí. A ještě jsem je zdaleka nevyčerpal. Jestli ale v budoucnosti nezabloudím ve své tvorbě i jinam, to netuším.

Klepněte pro větší obrázek

A teď trochu prozaičtější otázky. Umělecká fotografie je vaší obživou, kromě volné tvorby, kterou zároveň prodáváte v podobě tisků, knih, pracujete také na zakázku – vytváříte plakáty, obaly na hudební nosiče, knihy… Jak jste se vlastně k této zakázkové tvorbě dostal?

V podstatě si mě našli sami zákazníci, kterým se líbila moje tvorba, můj pohled na svět. Nemám agenty nebo manažery, kteří by mě někam tlačili a cpali. Komerční zakázky jsou pro mě spíš zpestřením volné tvorby a výstav po světě, proto si můžu své klienty vybírat.

Jsem nesmírně vděčný, že nemusím tolik podléhat žádostem zákazníkům a tvořit něco, s čím se neztotožním. Téma a stylizování zakázek zůstává podobné. Například když mne oslovilo Národní divadlo, byl jsem nesmírně rád, že mě netlačili jinam, než je má práce. Proto třeba plakát k Malé mořské víle pro Balet Národního divadla plně odpovídá mému stylu a klidně bych si ho přidal do svého portfolia.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

A jak vlastně probíhá spolupráce uměleckého fotografa s klientem?

Já jsem měl většinou štěstí na úžasné lidi. Pokud si sednete po lidské stránce, častokrát si pak rozumíte i v realizaci zakázky. Aspoň já to tak mám. Jsem člověk otevřený, přátelský, a pokud to samé nacházím i na druhé straně, nebývá žádný problém. Klienti mi nechávají volnou ruku, vždy jen nastíní, co by mělo být obsahem a tu výtvarnou část a koncept už většinou nechávají na mně.

Opravdu je to vždy takto bezproblémové?

Skoro. Zatím se mi stalo pouze jednou, že jsem se s klientem „neprotnul“ v představě výsledného obrazu – ať už jsem mu dodal cokoli, nic se mu nepozdávalo. Ale i to se může stát, jsme jen lidi…

Deset let je fotografie vaší prací a zároveň koníčkem, nejspíš se jí tedy zabýváte většinu dne. Není to příliš vyčerpávající a svazující?

Poslední měsíce se fotografií zabývám skoro 20 hodin denně. Většinu času mi teď zabírá příprava mé druhé monografické publikace 10 YEARS, což je takové shrnutí celé dekády do jedné knihy.

Ale jinak, v tom normálním běhu, to není zase tak náročné. Pokud něco milujete, pak nepřemýšlíte nad tím, zda a kolik času a energie vám to bere. Když milujete druhého člověka, taky si nepřejete nic jiného než být co nejvíc s ním, ne? A stejné je to s focením. Dělejte práci, kterou milujete, a pak v podstatě nebudete v životě nikdy pracovat. Protože pokud děláte něco, co milujete, pak je to zábava. A zábava není svazující ani vyčerpávající.

Na jakých projektech, cyklech, sériích právě pracujete?

Jak už jsem zmínil, už několik měsíců je pro mě aktivitou číslo jedna příprava monografie 10 YEARS. K její propagaci a prodeji jsem – po první úspěšné zkušenosti [pozn. redakce: s knihou I AM, 2012] – využil zahraniční crowdfunding. Je kolem toho spousta každodenní práce. Takže… když se někdo ptá, co právě dělám, s úsměvem sobě vlastním říkám, že jsem nyní sekretářka a spisovatelka e-mailů a článků.

Ale vedle této administrativní práce je tu i samotná příprava knihy: její design, layout a celkový koncept. Což je sice náročná, ale zároveň krásná část.

A co máte v plánu, až tento „kolotoč“ skončí?

Jakmile vše úspěšně zvládnu a kniha bude poslána do tiskárny, nejspíš hodím telefon ze skály, zamknu někam počítač a minimálně na 14 dní odcestuju do hor. Vezmu jen foťák a vyrazíme spolu do Alp. Tam budu sbírat materiál na další fotografie.

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí!

Martin Stranka

Martin Stranka (1984) pochází z Litoměřic, v současné době však žije a Klepněte pro větší obrázektvoří v Praze. Vystudoval obor bankovnictví, jemuž se však nikdy nevěnoval. Ještě na studiích totiž objevil médium fotografie, které mu umožnilo vyjádřit svůj specifický pohled na svět.

Fotografie ho záhy zcela pohltila a z uměleckého koníčku se postupně stal též zdroj obživy. Za své snímky získal řadu prestižních světových cenění a jeho díla byla vystavována v řadě českých i zahraničních (Saatchi Gallery) galeriích. Kromě volné tvorby pracuje také na zakázku – mezi jeho klienty patří například Národní divadlo v Praze.

Před pěti lety vydal svou první fotografickou monografii I AM (2012) a v současné době pracuje na další souhrnné publikaci, signifikantně nazvané 10 YEARS. K její propagaci a prodeji, tak jako u předchozí knihy, využívá crowfundingové kampaně na Indiegogo.

Více informací o autorovi najdete na jeho osobním webu www.martinstranka.com.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Miluji tvoji práci, máš obrovský talent vnés… Tom 21. 3. 2017, 14:54
za mě: hodně pěkný Z 21. 3. 2017, 14:30

Další podobné články

Fotografie týdne: Focus – o soustředění, úspěchu, zážitcích a dalších krásách, které přináší pohyb.

Fotografie týdne: Focus – o soustředění, úspěchu, zážitcích a dalších krásách, které přináší pohyb.

Vztah člověka k práci bude vždy zatížen jistým předporozuměním a stereotypy doby – není tomu příliš dlouhou, co byla ceněna práce dělníků v továrnách a rolníků na polích, před profesemi, které by bylo možné označit jako intelektuální.

Pět druhů – z více jak stovky nejohroženějších zvířat – se podařilo ulovit kompaktním ultrazoomem

Pět druhů – z více jak stovky nejohroženějších zvířat – se podařilo ulovit kompaktním ultrazoomem

Fotografie týdne: Nedělní výlet a proč jej rádi podnikáme

Fotografie týdne: Nedělní výlet a proč jej rádi podnikáme

O odloučení se od půdy a krajiny a výletech za čerstvým vzduchem či civilizačními kořeny. Do krajiny vyrážíme spíše na výlet, na pokochání se, pro vizuální zážitek, krásu, jemnost. Nemáme většinou ambici pracovat zde, ale spíše něco zažít.

Fotografie týdne: Šlechtična a období páry v současnosti

Fotografie týdne: Šlechtična a období páry v současnosti

Fotografie o návratu do minulosti, romantické průmyslové revoluci a především vlacích, které dnes máme všichni rádi. Vlak se stal nesporně jedním z klíčových symbolů průmyslové revoluce, a to z více důvodů.

Aplikace Ubooker přesouvá booking modelek do mobilu

Aplikace Ubooker přesouvá booking modelek do mobilu

Vývoj nezastavíš, velmi prosté ale stále platné pravidlo prakticky ve všech oborech lidské činnosti. Prakticky na všechno jsou v současné době dostupné mobilní aplikace – nově i na booking modelek.

Fotografie týdne: Balkónová partitura aneb melodie ticha

Fotografie týdne: Balkónová partitura aneb melodie ticha

O hře a pravidlech, která se mohou objevit uvnitř systému, o notách, které lze sbírat s otevřenýma očima dítěte. Zkrátka o tom, co vše se můžeme naučit díky několika paprskům slunce.

Budou nové chytré telefony bez fotoaparátu?

Budou nové chytré telefony bez fotoaparátu?

Sony World Photography Awards 2017: Ve sněhové bouři

Sony World Photography Awards 2017: Ve sněhové bouři

Už je to deset let, kdy byli oznámeni první výherci této prestižní fotografické soutěže, které se vedle profesionálů mohou účastnit i amatérští fotografové. Jaké snímky byly oceněny v tomto jubilejním ročníku?