DIGIarena.e15.cz

Michal Macků: Fotografiemi pod vlastní povrch reality

Minulý měsíc jsme vás informovali o výstavě Vize čin sen smrt, která proběhla v Galerii Brno. Vedle soch Jiřího Plieštika se na výstavě objevily fotografie Michala Macků. Jen letmý pohled na kterýkoli z jeho snímků okamžitě prozradí, že se nejedná o tuctového fotografa, a proto jsme chtěli zjistit, jak svou tvorbu vnímá on sám.
Michal Macků: Fotografiemi pod vlastní povrch reality

Co Vám dala škola a studium na institutu? Hned za studií jste si vybral naprosto netradiční cestu, ke které, jak si myslím, jste se musel propracovat sám. Nikdo Vám přece neříkal, že existuje technika snímání želatiny ze skleněných desek, že byste si to mohli vyzkoušet a pak se rozhodnout, jestli se jí náhodou nebude chtít více věnovat.

Já si myslím, že jsem si nic nevybral. Chápu to spíš tak, že mi život přinášel a přináší různé výzvy či příležitosti, zkrátka situace a já jich využil či nevyužil. Nedokážu najít hranici mezi vlastní zásluhou (je-li vůbec jaká) a souhrnem vrozených vlastností a vnějších okolností. Sám sebe v tom celém procesu vidím hlavně jako pozorovatele. Institut byla jedna z těch příležitostí, které život přinesl.

Znáte někoho dalšího, kdo by se podobně jako vy věnoval tradičním starým technikám? Proč podle Vás v současné době sáhnou lidé raději po digitálu?

Lidí, kteří pracují s tradičními technikami, hlavně tím myslím velkoformátovou fotografii je relativně hodně. Jsou to lidé, kteří dokážou ocenit kvality starých technik, umělci života, kteří na fotografii nevidí pouze prostředek k zachycení tzv. reality, ale vychutnávají celý proces vzniku fotografického obrazu: vůni vývojky a ustalovače, hodiny strávené ve tmě fotokomory a výsledný obraz. Ten je tou vší námahou a usilováním povznesen, alespoň v jejich očích, a v očích jim podobných bláznů jako jsou na přiklad sběratelé a jiní zasvěcenci. Po digitálu ovšem sáhnou všichni ostatní i oni sami, když potřebují něco vyfotit.

Klepněte pro větší obrázek
Michal Macků: ilustrační fotografie

Co Vás na těchto technikách láká?

Kvalita a charakter obrazu, a hlavně proces tvorby.

Jaké používáte fotoaparáty a objektivy?

Dlouho jsem používal Pentacon Six a několik posledních let používám Mamiyu Super 23, asi 50 let starou kameru na 6x4,5 až 6x9 cm formát se třemi originálními objektivy. Pro velkoformátové filmy používám reprokameru Agfa Repromaster 2001, která umožňuje vytvářet negativy až 50x60 cm.

Na vaší nedávné výstavě v Galerii Brno jsem zaslechla dva diváky, jak se baví o jedné geláži z roku 2001 (sedící postava a postava před oknem): "Hele a myslíš, že on tam to okno domaloval?" Jak vznikají architektonická pozadí některých geláží mající grafický charakter?

Jsou to fotografie skutečných prostor, v některých případech dále upravované.

V posledních letech jste ke gelážím přidal i uhlotisky. Hledal jste cíleně nový způsob vyjadřování, či jste se k této technice dostal jinou cestou?

Hledal jsem nové způsoby, který by mi umožnily rozšířit možnosti techniky geláže.  A tak jsem se dostal k těmto technikám a objevil jejich specifické možnosti, ty mě zase inspirovaly v mé tvorbě.

Umožňují Vám uhlotisky z technického hlediska něco, co jste si u geláží nemohl dovolit?

Ano, umožňují mi jinou kvalitu výsledného obrazu.

Přes uhlotisky se dostáváme k Drtikolovi. Některé Vaše snímky evokují atmosféru fotografií tohoto guru české fotografické scény. I filosoficky k němu máte blízko. Čím na Vás Drtikol nejvíce zapůsobil?

Na to je snadná odpověď: svou tvorbou, která je úžasná, zejména když je vnímána z pohledu jeho filozofie. Já vím, že vám taková odpověď asi nestačí, ale je to právě přesně ono. U takových opravdu dobrých věcí nemá cenu hledat proč jsou dobré (kompozice, hloubka obrazu, svícení a co já vím ještě). Ony prostě jsou dobré, jako zvuk dobrých houslí se liší od zvuku obyčejných houslí – proč? Dokážete to říct přesně? No, někdo možná ano, já ne.

Klepněte pro větší obrázek
Michal Macků: ilustrační fotografie

Jako nejčastější model používáte své vlastní tělo. Vladimír Birgus jako důvod této volby uvádí, že je to proto, že své tělo důvěrně znáte. Není to spojeno i s tím, že se jedná o jednodušší přístup? (Sám sebe jako model máte vždy k dispozici, můžete si se sebou dělat, co chcete, aniž byste to musel někomu dalšímu vysvětlovat...)

Máte pravdu, jednodušší to je, ale zase je to složitější v tom, že je to pořád stejný model a není lehké se vyhnout nebezpečí opakování. A Vladimír Birgus má taky pravdu, i když to platí i opačně – své tělo znám a poznávám díky tomu, že s ním pracuji a používám jej jako model. A tak se pro mě stává důležitý celý proces fotografování, něco jako happening nebo divadelní nebo taneční představení a hotová fotka je jenom část procesu prezentovaná veřejnosti. Kromě toho fotografuji i další lidi, ale vždy jsou to lidé, ke kterým mám nějaký vztah či mi je přivede do cesty nějaká zvláštní okolnost, nikdy ne profesionální modely.

Jak byste charakterizoval svůj umělecký vývoj? Máte pocit, že se točíte v kruhu kolem jednoho tématu, či Vás zpracování nějaké idey posouvá dál?

Celý život je proces a vývoj. Můžete se točit kolem jednoho tématu nebo témata stále střídat, vždy je v pozadí nějaký více méně skrytý motiv vašeho jednání který vás pohání a dává tomu všemu směr a smysl.

S geláží jste začal již na institutu, kdy jste nafotografoval "roztržené hlavy", od té doby si se svými autoportréty zahráváte často až brutálním způsobem. Jak se takovéto tvůrčí postupy odráží zpětně na Vás a Vašem vnímání sebe samotného, okolního světa a třeba i filosofických otázek?

Často se setkávám s názorem, že moje fotky jsou agresivní nebo depresivní, pochmurné. Asi dokážu pochopit, že to na někoho takhle působí, ale pro mě takové nejsou. Cítím v nich spíše napětí boje, vnitřního boje sama se sebou, se svými slabostmi a povrchnosti, touhu dostat se pod vlastní povrch reality jak ji máme ve zvyku vnímat a vytvářet.

Na svých snímcích jste stylizoval postavy do polohy ukřižovaného Krista či sedícího Budhy. Jak se stavíte k náboženství?

Je zajímavé, jak se už poněkolikáté opakuje, že jsem vytvořil postavy v poloze ukřižovaného Krista a sedícího Budhy. Nikde žádný kříž, ale je to Kristus. A člověk sedící v meditační poloze, a je to Budha. Vidíte, jak je snadné vytvářet a přejímat tzv. názory. Já tam Krista neviděl, když jsem to dělal. A Budhu taky ne, i když jeho učení je mi velmi blízké. Ale proč ne, každý vidí svůj význam nejen v různých fotkách ale i v každodenních událostech. Náboženství jako instituce nebo souhrn rituálů a pravidel je jistě užitečné v společenském a historickém kontextu. Sám se však k žádnému náboženství nehlásím.

Klepněte pro větší obrázek
Michal Macků: ilustrační fotografie

Fotíte si někdy pro sebe? Záběr z dovolené, portrét kamaráda na chatě, něco, co s gelážemi a uhlotisky má pramálo společného?

No jasně.

Máte po brněnské výstavě v blízké budoucnosti plánu další veřejné prezentace?

Ano, nejbližší výstavy budou v Poznani, pak ve Vídni a v Mnichově.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Re: zajímavý rozhovor soňa 14. 4. 2005, 12:19
zajímavý rozhovor lia 14. 4. 2005, 09:13

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?