DIGIarena.e15.cz

Miroslav Tichý: osobnost stvořena náhodou

Jedni o něm mluví jako o géniovi, v jiných vyvolává otázku, kdo z nás je blázen. Není jednoduché odpovědět. Jedno je ale jisté. Miroslav Tichý je nejuznávanějším českým fotografem ve světě.

Dvacátého listopadu by oslavil 86 let. Připomeňme si, jaký odkaz nám po sobě zanechal. Tichému se podařilo to, co nikomu jinému před ním – jeho snímky visely ve slavném Centre Pompidou.

Sběratelé jsou ochotni za poškrábané a v normálním případě zničené fotografie zaplatit horentní sumy. Ale je to vlastně důležité, když poslední, kdo se z úspěchu radoval, byl jejich tvůrce?

Ženy ho vlastně nezajímaly

Na tohoto rodáka z Kyjova vzpomínají dnes lidé jako na věčně otrhaného a bizarního podivína, který se nikdy nepoddal režimu, nikdy se nenechal připravit o svou svobodu. V době komunismu byl očividnou jinakostí nežádoucí osobou a policie se mnohokrát snažila ukrýt ho před světem do vězení.

Tichý byl sice černá ovce společnosti, ale právně nevinný. Poradili si tedy po svém a označili ho za blázna. Vždyť i v očích společnosti jím také byl. „Blázen je ten, koho je míň,“ říkával Tichý. O sobě mluvil jako o samurajovi, jehož jediným cílem je zničení nepřátel.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Snad jako pomstu svému nepříteli (režimu) si zvolil to, že nedostudoval ve svém mládí Akademii výtvarného umění v Praze a později, když mu v druhé polovině 50. let zabavili ateliér, se rozhodl přestat i s malováním. Bez umění však nedokázal žít dlouho. Už koncem 60. let se Tichý, jenž ke svým vzorům počítá Picassa, Matisse a Cézanna, začíná věnovat fotografování a jako motiv si opět vybírá ženu. A jeho tvorba se, stejně jako on, odlišuje. Mezi všemi až urputně dokonalými snímky té doby, přichází tento estét se zdánlivě ledabylou kompozicí obrazů, v nichž osobitým způsobem dokázal zachytit atmosféru komunistické doby na kyjovských ulicích.

Jako mžik vzpomínky po odcházející bytosti, svůdné siluetě, která ho uhranula, jeví se nám jeho fotografie. Tato bytost už bude navždy pouhopouhým rozmazaným zjevením, rozhodl Tichý ve chvíli, kdy cvakl potají svým vlastnoručně vyrobeným fotoaparátem. Krásná žena jako už navždy odcházející.

Klepněte pro větší obrázek 
Miroslav Tichý s vlastnoručně vyrobeným fotoaparátem

Těžko říct, co provázelo Tichého, když se potuloval po ulicích či se schovával do křoví u koupaliště, aby mohl přes plot zachycovat polonahé ženy. Zda jsou jeho snímky skutečně podloženy touhou a posedlosti ženským pohlavím, jak se dnes mnozí domnívají, nelze s jistotou říct. On tvrdil něco jiného. „Žena je pro mne motiv. Nic jiného mě nezajímá. Se ženami jsem se nespustil. I když vidím ženu, která se mi líbí – a možná bych se mohl pokusit o nějaký kontakt – uvědomím si, že mě vlastně nezajímá. Namísto toho si vezmu tužku a nakreslím si ji,“ říkal.

Miroslav Tichý jako věčný malíř

Bloudil městem, aby zabil čas, či snad aby cestou potkal ten okamžik náhody, věčné náhody. Jako malíř se potuloval, ale jeho nástrojem už nebyl štětec a paleta, ale světlo a amatérský fotoaparát, který si zhotovil z toho nejběžnějšího materiálu pohozeného v jeho domově.

Vlastnoručně vyrobený měl i objektivy a zvětšovací přístroj. Dnes nad funkčností takového mechanismu můžeme jenom kroutit hlavou. „Samozřejmě, že to fungovalo. Když já něco dělám, tak to musí být přesný,“ reagoval se smíchem Tichý, který v 90. letech překvapivě s focením končí.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

„Chyba, chyba. To dělá tu poésii, tu malířskou kvalitu. Filozofie myslí abstraktně, ale fotografie to je něco konkrétního, to je vjem. Oko, to, co vidíš. To musíš mít v první řadě špatný aparát! Jestli chceš být slavný, musíš něco dělat tak blbě, že tak blbě to na světě nikdo neudělá! Ne tak pěkně, krásně vypiplaný, to nikoho nezajímá,“ říkal.

A tímto heslem se také řídil. Poté, co z negativu vznikla v černé komoře fotografie, celý proces života tohoto snímku teprve začínal. A život to byl vskutku tvrdý. Hned od počátku ho jako novorozeně provedl všemi strastmi, které jeho svět nabízel. Když po nich šlapal a spal na nich, podkládal jimi nohy od stolu, nechával, aby je myši okusovaly, trhal je, zanechával na nich kolečka od hrnků.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Nechával je zmoknout a pak je znova zachránil. Avšak nedovedl je až na konec jejich cesty. Dnes tyto snímky visí ve světových galeriích a sběratelé umění si je kupují za tisíce eur do svých trezorů. Tam už je Tichý odmítl provázet.

Proti své vůli umělcem

Miroslav Tichý žil vlastním svébytným životem ve svém nepořádku a s korunou na den. Víc nepotřeboval. „Jsem prorok rozkladu a pionýr chaosu, poněvadž pouze z chaosu povstává něco nového,“ tvrdil. Starala se o něj jeho sousedka Jana, poté co zemřela jeho matka, se kterou dlouhé roky žil.

Nevědělo se o jeho talentu u nás, natož pak v cizině a patrně by to tak i zůstalo, kdyby nebylo jakéhosi Romana Bauxbauma – souseda z dětství, později spolužáka, ale především ctitele, který vyvedl Tichého z cesty mířené do zapomnění a uvedl ho jako umělce do světa galerií.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Ke všem těm odborníkům přes umění, kteří nemají jediné potuchy o vášni, která je v umění skryta. V umění Tichého každopádně. Miroslav Tichý byl prodán jako figurka na bleším trhu, oprášena a vystavena ve zlatém paláci. Byl to příběh romantického hrdiny, který boháče nepřestává dojímat a jehož si za tisíce eur nepřestávají kupovat. Za cenu nezapomnění, ztratily fotografie kouzlo, kterými vynikaly. A tím tato historka o člověku, který nikdy nechtěl být součástí konzumu a bohatství, nabrala ještě bizarnější rozměr.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Ani výstava v Centre Pompidou, která se konala v roce 2008, nebyla pro Tichého natolik důležitá, aby se ji zúčastnil. Nestál o slávu ani pochvalné gesta. Nerad cestoval a tím méně na své výstavy. A čím vehementněji se pozornosti bránil, tím více se mu ji dostávalo. A s pocitem člověka, jehož osud zašlápl jeho vlastní příběh, také 12. dubna 2011 zemřel.

Odkaz, který přetrvává

Za život se na Miroslava Tichého lepilo plno zoufalců a ztroskotanců, kterým rozhodně Tichý nebyl. Ač žil životem skromným, krmeným snad jen touhou, tak to byl život opravdový a naplněný. Něco jiného bychom mohli tvrdit o lidech, kteří dnes jako karikatury z jeho vzpomínek čerpají.

Díky výstavě, která probíhá do konce listopadu v Novoměstské radnici v Praze, a která se chlubí tím, že obsahuje jako doprovod Tichého snímky, jsem narazila na jméno Brian Tjepkema. Tento americko-holandský malíř našel v Tichém idola a nyní se docela nepřesvědčivě snaží následovat jeho minulost.Svými výstupy protestů a vzlykem nepochopeného umělce, vyvolává spíš úsměv na rtech než, aby byl brán vážně.

Tjepkema, který se v 90. letech přicestoval z Ameriky do České republiky a později se v Kyjově setkal s Miroslavem Tichým, dnes vystavuje po celém světě Tichého fotografie společně s jedním obrazem, v rámci své výstavy Šaman a tvrdí nám docela vážně, že na to má právo.

Klepněte pro větší obrázek 
Obrazy Briana Tjepkema

Koupil jsem si je a teď jsou moje a můžu si s nimi dělat co chci. Současně přiznává, že jeho „přítel“ Tichý si to nepřál. A tak raději počkal na jeho smrt. Aniž bych se chtěla tohoto malíře nějak dotknout, jsou Tichého fotografie jediným důvodem, proč na výstavu Šaman zajít.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Výstava fotografií na Novoměstské radnici
 

Brian Tjepkema je ale jenom zlomek toho, co osiřelé Tichého dílo provází. V nynější době probíhá spor mezi sousedkou Janou Hebnarovou, kterou Tichý učinil jako výhradní dědičkou majetku i autorských práv a Romanem Buxbaumem, bez něhož by toto dědictví nemělo takovou hodnotu, jakou dnes má. Na první pohled se tato kauze jeví jako jednoznačný boj mezi dobrem a zlem, ale zdání klame. Stejně jako Tichého fotky nejsou dokonale černobílými, tak ani v tomto případě se nelze s jistotou naklonit na jednu stranu. Bez Buxbaumaxovy zatvrzelosti by patrně tento článek nikdy nevznikl.

Další článek




celkem 39 komentářů

Nejnovější komentáře

Dobrý den, děkuji za názor. Miroslava Tichéh… Andrea 3. 1. 2013, 17:15
Autorka článku ví o Miroslavovi Tichém a jeh… Honza 10. 12. 2012, 20:00
Tak naštěstí nejsem ani jeden z vámi vyjmeno… karl 30. 11. 2012, 17:22
Pane Karle, nikdo vám tu názor nevnucuje.… Andrea 29. 11. 2012, 21:27
Milí Kájo, já myslel že už jsme to včera uko… Olda Polda 29. 11. 2012, 19:29

Další podobné články

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne