DIGIarena.e15.cz

Modré místo v duši

Bonusové fotografie k cestopisu v DIGIfotu č. 3/2008.

Jsou místa krásná, jsou místa, kde se cestovatel cítí jako doma, a jsou místa, která vás změní a je tam proto nebezpečné se vydávat. Banát - kouzelné vesnice našich babiček v rumunských horách nad Dunajem - každého bezesporu zasáhne. Hluboko a většinou i navždy.

Klepněte pro větší obrázek

Pionýři Balkánu
Po strmé kamenité ulici vedoucí ke kostelu spěchá muž s velkým balíkem na ramenou. Peřiny zabalené do růžového prostěradla, převázané režným provazem, nakládá dozadu do tranzitu s českou poznávací značkou a usedá na volné sedadlo. Novomanželé měli svatbu teprve předloni na podzim a dnes navždy opouštějí rodnou vesnici Svatá Helena rozprostírající se nad hlubokým údolím Dunaje, aby hledali štěstí ve vzdálené vlasti. Jejich předkové sem do rumunských Karpat přišli přesně před 185 lety a nyní z Heleny odchází další vlna vystěhovalců. Rudné doly v nedalekém rumunském Bošňáku jsou uzavřeny, a to se stalo popudem k balení kufrů. Věčná touha najít lepší domov pro své děti přivedla kdysi české pionýry na Balkán na samou hranici Rakouska-Uherska a stejná touha je nyní žene zpět do vlasti.

Klepněte pro větší obrázek

Gerník, Svatá Helena, Eibentál, Bígr, Šumice a Rovensko - to jsou jména šesti ryze českých vesnic v rumunském Banátě, v jihozápadním cípu Rumunska. Znějí trochu česky a trochu cizokrajně - ostatně jako vše, co v těchto vesnicích potkáte. Jídlo, pálenka, oblečení, muzika - vše je tvořeno zvláštní směsí Balkánu a starého domova, odkud si Češi před sedmi generacemi přinesli vše, co mohli na vorech po Dunaji uvézt: vozy, dobytek, šaty, zvyky, jazyk, tance i českou mentalitu s její pracovitostí, smyslem pro humor, pohostinností, ale i tvrdohlavostí.

Klepněte pro větší obrázek

Téměř dvě století dřiny proměnilo pralesy nad Dunajem v kvetoucí zahradu plnou políček, cest, osad, kostelíků a domků roztroušených po kopcích. Po pádu železné opony se sem však dostal nový a lákavý vzduch ze Západu, společně s televizí a s vidinou snazšího života ve vytápěných panelácích s teplou vodou. Jen málokteří odolávají a zejména ti mladší se vydali za prací. Zdá se, že z českého ostrůvku uzavřeného rumunským a srbským pravoslavným mořem za pár let nezůstane nic víc než vzpomínky. "Pokad budem moct, tak tady budem," říkával před léty gernický nůšař Josef Křeš. "A pak pudem za Stehlíkojc. Víte, to se u nás tak říká, ti bydlí u krchova," dodával vesele. Už to ale neříkává, odešel za Stehlíkojc před rokem a půl.

Klepněte pro větší obrázek

Z vesnice za svobodou
Naše putování s batohem začíná ve Svaté Heleně. Spíme pod širákem na skále nad Dunajem a ráno nás probouzí ovce s rumunským ovčákem a štěkot psů. Kousek dál pan Kučera zatlouká kolík s provazem do vysoké trávy, aby se mu koně někam nezaběhli. Ve vesnici vládne čilý ruch, sem tam jezdí koňské povozy, občas se kolem důstojným krokem projdou i krávy v postrojích. Vše sledujeme z hospůdky U Pepsiho, kde je čepované pivo prodáváno společně s hrnci a barvami. Zvědavě nakukujeme do nově postavené školy a posloucháme pana učitele Skořepu, jak si stěžuje na úbytek dětí.

Klepněte pro větší obrázek

Z Heleny vede cesta na Gerník přes údolí, kde kdysi stávala druhá česká vesnice, Svatá Alžběta. Nezůstalo po ní ale vůbec nic, a tak stoupáme kolem švestkových hájů na kopec, kde nás opět odmění výhledy až do Srbska. Přes lesy jdeme až do Gerníku, občas potkáváme rumunské pastevce se psy. Na ty dobré slovo neplatí, ale účinný je kousek chleba.

Klepněte pro větší obrázek

Gerník je po kraji proslavený bohatými sedláky a krásnými hřebci. A taky vínem. Sestupujeme z kopců do vesnice a u křížku na jejím kraji zdravím starší manžele jedoucí na voze z pole domů. "Pozdravpánbůh," říkají na přivítanou a dáváme se do řeči. "Všechny děti máme u Chebu, troje jsme jich vychovali a nakonec jsme zůstali sami," svěřují se náhodnému chodci z Česka. Je vidět, že jen těžko zadržují slzy vzpomínek. "Čeho jsme se to dočkali, kdo se o nás ve stáří postará? Teď ještě můžeme, ale co s námi bude za pár let, až si už ani nevypěstujeme ani nepomeleme," stěžuje si trpce babička v šátku na svůj osud.

Klepněte pro větší obrázek

Podobná slova slyšíte v českých vesnicích na každém kroku. Mladí odcházejí a postupně zůstávají jen staří, protože přesadit starý strom je obtížné. "Syn žije u Kolína v Čechách, dcera se za dva tři roky taky ztratí a kam se pak podějeme?" říká Johan Šubert z Rovenska. "Nezůstane než dům zamknout a klíč si vzít s sebou. Už taky tolik nesekáme, co jsme sekali, a louky zarůstají bodláčím, už to neprojdete," dodává. Zdá se, že dědictví po předcích, grunt, který byl pro sedláka vždy tím nejcennějším, nakonec zůstane bez užitku. "Celý dům jsme pro mladé opravili, a teď je to prázdné," říká Josef Altman, sedlář z Gerníku. "Děti odešly a my musíme jít za nimi. Kdybychom to věděli, tak se tak nedřeme, všechno bylo zbytečné," uzavírá své úvahy, když spolu večer sedíme nad jeho vynikající pálenkou. Právě dodělává koňské postroje a pod jeho šikovnýma rukama vzniká kus krásy. "Kdyby přijela duba pro starý báby, tak se u ní potlučeme, která bude první" říká babička Barča z Bígru, která je známá svým ostrovtipem a smyslem pro humor - duba je nákladní auto s kabinou na korbě, které sváží horníky do práce.

Klepněte pro větší obrázek

Po staletí bývalo v českých vesnicích zvykem a nepsaným zákonem na slovo poslouchat své rodiče a ve stáří se o ně postarat. Tento zákon dával rodičům jistotu. Už deset let ale české banátské vesnice zažívají šok z uvolnění staletých mravů. Mladí utíkají do měst, zbavují se pout k vesnici i k rodině a užívají si svodů moderní doby. Vždyť kdo by dnes chtěl v dospělosti bez odmlouvání poslouchat své stárnoucí rodiče a která nevěsta by toužila podřizovat se denně paňmámě, jak se tady říká tchýni? Ve městech bydlí mládež v ubytovnách a zažívá to, o čem se jí při vyhánění dobytka na pastvu ani nesnilo. Změny, které u nás probíhaly po desetiletí, se tady odehrávají během několika let. O to je výsledek radostnější pro některé a bolestnější pro jiné.

Klepněte pro větší obrázek

Kolem mlýnků k nebesům
Nejkrásnějším místem v Banátu je pro mne údolí balkánských vodních mlýnků s biblickým názvem U Petra. Každý mlýnek má několik hospodářů, kteří se v mletí obilí střídají. Mlýnkům se tady říká vodenice a mají poetická jména: Cylindr, Kontrlajka, Beránkojc, Maštalířojc a Nová. Jelikož roubenka mlýnku je spojena se stájí pro koně, voní to uvnitř čerstvou moukou a koňským hnojem, zvláštní kombinací, která patří k vesnici a k těžké práci s hlínou a se zvířaty. Těžký mlecí kámen se rychle otáčí, hnán primitivní turbínou, hospodář běhá od jednoho mlýnku ke druhému a kontroluje zrnitost mouky. Jeden mlýnek má na starosti až 16 rodin a mele se většinou celou noc až do rána. Ráno pak přijíždí s vozem naloženým obilím další hospodář.

Klepněte pro větší obrázek

Když procházíme kolem, dva mlýnky klapou, ale melou tady Rumuni z okolních salaší, kterým je Češi pronajímají. Pak nás čeká výstup na rovenské kopce a nádherný pohled na polanu Rakyta, která se rozkládá na protějším kopci, a tak máme pocit, že do rumunských dvorů shlížíme z letadla. Za pár hodin už sedíme v rovenské hospůdce vysoko nad Dunajem, skoro na prahu nebe, a povídáme si s hospodskou tetou Karlou. Opírá se o teplá kachlová kamna a vypráví, jak v zimě nebylo možno se několik dnů do kopců dostat. Nebýt internetu, telefonu a televize, tak by toto orlí hnízdo bylo úplně odříznuté od světa dole v údolí. Pivo je opět výborné, čím větší výška, tím lépe chutná. U něj si povídáme se Štěpánem, který celé léto bydlí na nedaleké salaši. Do vesnice sejde jenom občas popít pivo a obhlídnout nové turistky. Štěpán má kovbojský klobouk, pár koní a uhrančivé divoké oči, kterým málokterá odolá. Popíjíme dlouho do noci. Nebe, které nás provází po cestě z hospůdky, je tak blízko, že si člověk může sáhnout na libovolnou hvězdu. Ale možná to bude tou Štěpánovou cuikou - slabou banátskou slivovicí.

Klepněte pro větší obrázek

Přes pralesy k horníkům
České vesnice jsou spojeny udržovanou značkou v péči KČT. Pokračujeme tedy po červené a z kopců sestupujeme do údolí říček. Cesta se proplétá pralesem a až pozdě večer nás vítá Bígr a hospůdka u Ádiho. Zaskočíme ještě na kus slova ke Gábině, vnučce místního, již zesnulého naivního malíře Josefa Řeháka, který svůj dům proměnil v krásné muzeum připomínající Váchalovo Portmoneum s malbami na stěnách. Fotíme se pod jeho Monou Lisou namalovanou podle fotografie a uléháme na kvetoucí louce nad vesnicí. Ráno pokračujeme přes kopec s českým jménem Kopřiva do Ujbányje, hornické kolonie rozložené u šachty na antracit. Důl je už zavřený, a tak fotíme jakési muzeum pod širým nebem: převrhlé vozíky a rozházené dýchací přístroje. Sestupujeme dolů do vesnice Eibentál a usedáme v hospůdce Český krajánek. Čeští horníci zde fárali 150 roků a hornický hřbitov s náhrobky mladých chlapů vypovídá o tvrdých podmínkách tady v horách.

Klepněte pro větší obrázek

Ráno se jdeme projít na okolní kopce ke štolám s leteckým výhledem na faru a kostel. Ve faře sídlí pan děkan Mašek, který nás pozval na kávu. "Čemu vděčíme za to, že jsme se tady udrželi i s jazykem a kulturou, že jsme tady vytrvali, že jsme si zachoval i svou národnost?" přemítá u kávy pan děkan, tato největší současná osobnost banátských Čechů. "V první řadě děkujeme naší izolaci, na kterou si často stěžujeme a která nás chránila. Druhou příčinou je naše víra, protože okolí bylo a je pravoslavné. A třetí je česká písnička, která nás poveselí," dodává se sobě vlastní moudrostí. "Jak se tam máte, vy krajané v Rumunsku, ptají se mne často," vypráví děkan. "A já jim odpovídám: Jak se máme? S potem na čele, někdy i se slzami v očích. Jsme daleko od staré vlasti a je nám těžko. Ale s radostí na srdci."

Klepněte pro větší obrázek

Banát jako místo v duši
Banát funguje jako kouzelný magnet - spojuje lidi, většinou lidi velice zajímavé a originální - kteří by se bez něj nikdy nepotkali. Trochu přeneseně lze říct, že pokud chcete potkat své staré kamarády nebo poznat přátele nové, pak vám stačí sedět na židličce před hospodou U Pepsiho ve vesnici Svatá Helena nad Dunajem, oni za vámi sami přijdou. Alespoň to je moje osobní zkušenost: poznal jsem tady přátele na celý život a opět našel lidi blízké, které jsem třeba dvacet let neviděl. Pochybuji, že by se mi to přihodilo někde jinde, v  jiném koutě světa. A co Banát spojil, nechť Bůh nerozpojuje.

Klepněte pro větší obrázek

Banát je návrat do minulosti - hlásají slogany reklamních kanceláří. Pro někoho může být setkání s vlastními kořeny neradostné, ale aspoň vede k zamyšlení, o co všechno jsme přišli na naší cestě do 21. století. Všichni v sobě nosíme vzpomínky na dětství, máme v sobě místo, kde se sny prolínají s minulostí. V Banátu to najednou pocítíte. Je to jako když přijedete za svou babičkou na venkov. Najednou vás obklopí dávno zapomenuté zvuky a vůně, již dávno nepoznaný klid a harmonie. Dáte si domácí sýr a chleba z pece, zapijete to opravdovým mlékem a slivovicí a popovídáte si o dětech a o počasí. Večer ulehnete na seno a ráno vás vzbudí kohouti. Po týdnu pobytu přestáváte chápat, proč tam daleko v Evropě žijete život podobný štvané zvěři. A začnete přemýšlet, jak něco změnit. Je to prostě nebezpečná země - dokáže změnit váš život. Pokud nemáte rádi změny, raději se jí vyhněte...

Klepněte pro větší obrázek

Jak se tam dostat?
Po silnici rovnou na jih. Přes Bratislavu a Rajku po dálnici na Budapešť, po obchvatu kolem města a pak na Szeged a Temešvár (Timişoara). Dále přes městečka Moraviţa a Oraviţa a Moldoua Noua a jste ve Svaté Heleně, nejbližší české vesnici. Z Prahy to je asi 1000 km, po rumunských cestách zhruba 14 hodin jízdy autem. Pokud nevlastníte auto, můžete se vydat vlakem po stejné trase nebo se dohodnout s některým ze soukromých dopravců, kteří jsou uvedeni na http://www.banat.cz/doprava.htm.

Klepněte pro větší obrázek

Lidé a krajina
České vesnice se nacházejí v horách nad Dunajskou soutěskou na úplném konci Karpatského oblouku. Krajina je zde mimořádně členitá a z okolních kopců je pohádkový výhled na Dunaj. Nejvyšším vrcholem této části Karpat je Svineçea Mare (1225 m n. m.), české vesnice jsou ve výškách od 300 do 750 m n. m. (Rovensko). Většina obyvatel se živí zemědělstvím, veškerý průmysl v okolí vesnic je dnes v útlumu a pracovních míst je nedostatek. To je příčinou migrace především mladé generace do Česka.

Klepněte pro větší obrázek

Zásady chování
Vaše návštěva krajanů v roli platícího turisty může dnes být sama o sobě jednou z nejlepších forem pomoci našim krajanům. A věřte, že banátští Češi si dobrých hostů opravdu váží a umí s nimi i přátelsky posedět a poveselit se jako málokdo jiný. Čeští turisté by však měli do banátských vesnic jezdit jako uctiví, pozorní a nenápadní hosté tamního v mnoha ohledech originálního a obdivuhodného prostředí, a nikoli jako ti, kdo se jedou vyřádit na účet místních a k jejich škodě. Jedině tak mohou být návštěvy turistů v českých vesnicích Banátu výrazným přínosem a obohacením jak pro české turisty, tak pro naše krajany.

Klepněte pro větší obrázek

Ubytování a jídlo
Stejně jako všude jinde v Rumunsku lze spát i tady kdekoliv pod stanem. Pokud však chcete proniknout do krajanské domácnosti a seznámit se s životem v horách, pak je třeba se ubytovat u některého ze sedláků. Jejich seznam, stejně jako další potřebné informace, najdete na turistickém portálu www.banat.cz.

Klepněte pro větší obrázek

Čím se fotilo
Asi budu psát proti duchu tohoto časopisu, když řeknu, že můžete fotit čímkoliv, ale hlavně to musíte dělat srdcem, pak je výsledek výborný. Za ty roky, co se s batohem na zádech toulám po Východě sem a tam, jsem viděl desítky různých fotografů a jejich prací z míst, která tak důvěrně znám. Výsledky často vůbec neodpovídaly vybavení. Borec ověšený brašnami s 12Mpx zrcadlovkami a se zarámovaným certifikátem o absolvování kurzu pana Karbusického bývá totiž v reálu mnohokrát poražen třeba drobnou dívenkou s bazarovým Nikoňáčkem. Z cesty si člověk přiveze stovky fotografií, ale ty nejlepší se podaří udělat jenom tehdy, když je fotograf připraven, je klidný a vyrovnaný a na sto procent dokáže využít vlastností svého přístroje. Když má taky trochu štěstí, stojí na správném místě, pomůže mu náhoda, otevřou se mu třeba výhledy v mlze, které trvají jenom několik minut. Vidět všechny tyhle věci a navíc je i trochu předvídat dokáže jenom člověk s citlivou duší pozorovatele. Jeho snímky pak promlouvají samy a bez komentářů a jenom bloud si myslí, že si tohle všechno koupí v obchodě s nápisem Nikon nebo Canon. Potřebujete takový foťák, který zvládnete nosit, spát s ním, ovládat jeho tlačítka. Pak si dejte 40denní půst a teprve potom se vydejte fotit. Mám stále pocit, že nejlepší snímky jsem udělal zmrzlý, zmoklý, hladový a unavený v poušti nebo v bažinách, kdy jsem konečně začal lidem a krajině rozumět. A oni mne pustili k sobě a ubohého poutníka nakrmili obrázky a někdy i jídlem. Fotím některá témata, jako třeba Solovecké ostrovy nebo Banát, i desítky roků. Myslím, že pro dlouhodobější práci s foťákem je důležitý vztah k určitému místu, k zemi, k lidem, ale i k samotnému přístroji. Ostatně platí to asi v každé práci, kterou myslíte vážně.
Ale teď trochu vážněji. Já osobně mám rád Nikon, jezdíme a spíme spolu v jednom spacáku už mnoho let. V mládí jsem začínal s FG-20 a ve stáří končím s D70. Osobně už nevidím žádný důvod, kromě nostalgie, proč setrvávat u diáků. Jedině na přednáškách při promítání mají diapozitivy přednost, ale dnes lze obrázky z počítače naexponovat na diafilm a ten pak klasicky promítat.
Banátské vesnice jsou pro fotografování velice příjemné. Je třeba si ale uvědomit, že babičku s nůší nefotíte jenom vy, ale za sezonu ji vyfotí stovka lidí a může jí to být už nepříjemné. Je proto lepší si s ní popovídat a slušně se zeptat. Vůbec nejlepší je ubytovat se v nějaké rodině. Pak vznikají snímky přímo "zevnitř" banátského života. Vesnice jsou bez kriminality, pokud si zapomenete foťák v hospůdce, ráno jej tam najdete.
Elektrická síť i zásuvky jsou jako jinde v EU, ale s ukládáním dat se raději spolehněte na sebe, počítačů je zde ještě málo a trpí různými nemocemi. RAW nebo JPEG? Myslím, že je to jedno, stejně nejvíce záleží na barvosleposti obrazového redaktora nebo tiskaře...
 

 

Další článek




celkem 1 komentář

Nejnovější komentáře

Stoji vysoka,diva Polana! Milan Rakyta 8. 8. 2011, 15:38

Další podobné články

Láska k panorámatu – na krku s Horizonem

Láska k panorámatu – na krku s Horizonem

V digitálním věku není skládání panorámat nijak náročné, když dodržíte určité postupy při snímání jednotlivých fotografií. Existují však přístroje, které počítačově zpracovaným panorámatům předcházely...

Stáhněte si zdarma časopis DIGIfoto

Stáhněte si zdarma časopis DIGIfoto

Vychází nové DIGIfoto 12/2011

Vychází nové DIGIfoto 12/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Prosincové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 11/2011

Vychází nové DIGIfoto 11/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Nové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 10/2011

Vychází nové DIGIfoto 10/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky opět na 132 stranách. Říjnové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vychází nové DIGIfoto 9/2011

Vychází nové DIGIfoto 9/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky opět na 132 stranách. Zářijové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.

Vše, co potřebujete vědět o časopisu DIGIfoto na iPadu

Vše, co potřebujete vědět o časopisu DIGIfoto na iPadu

Pokud vás dosud míjela informace o tom, že existuje edice časopisu DIGIfoto pro iPad, máme pro vás článek, který všechno objasní. Pak už zbývá jediné – začít stahovat.

Vychází nové DIGIfoto 7-8/2011

Vychází nové DIGIfoto 7-8/2011

Fotografie, rozhovory, návody a recenze fototechniky na 132 stranách. Prázdninové vydání časopisu DIGIfoto právě v prodeji.