DIGIarena.e15.cz

Na cestě k fotografické svobodě

Antonín Kratochvíl je žijící legendou české fotografie. Sám sebe řadí mezi autory, kteří se věnují humanisticky angažovanému dokumentu.

Jeho fotografie ukazují člověka, na kterého doléhají dějiny: od polských věřících až po Iráčany. Je však také významný portrétista – na svých snímcích nevšedním způsobem, vycházejícím z jeho dokumentární tvorby, zachytil řadu zpěváků a herců. Výstava Persona, představující jeho portréty, putovala v loňském roce po kolejích v Česku, na Slovensku a v Rakousku.

Jak se vám žilo v socialistickém Československu?
Diskriminaci jsem tenkrát samozřejmě vnímal, moji rodiče byli třídní nepřátelé. Byl jsem ale mladý, fotil jsem hlavně holky a své kamarády. Byl jsem tramp, fotoaparát jsem brával s sebou na vandry. Takže mám štosy fotografií svých kamarádů. To byla moje první tvorba. Dokument jsem nedělal, to přišlo až později.

K vaší emigraci přispěl spíše pocit šikany, o kterém mluvíte, nebo touha fotografovat někde jinde, ve svobodnějším světě?
Samozřejmě, že v tom byla touha po seberealizaci. Ale já jsem netušil, kam se budu ubírat. Ještě jsem si neuvědomoval, jaké profesi se budu věnovat. V Československu jsem neměl žádné velké vyhlídky do budoucna. Otec mi řekl, abych odešel, že tady nemám šanci se prosadit. A když jsem se v osmašedesátém roce chtěl vrátit, řekl mně, abych zůstal v zahraničí. Dívám-li se na to dnes, při pohledu na vlastního syna, musela to být od něj obrovská oběť. Určitě předpokládal, že už mě nikdy neuvidí.

Klepněte pro větší obrázek
Willem Dafoe

S otcem jste se pak ještě setkal?
Ano, setkali jsme se. Pustili ho ven, tenkrát se mohlo žádat o výjezd jen jedenkrát do roka. Moji rodiče žádali o povolení k výjezdu sedm let a vždycky jim je zamítli. Tím se rodině komunisté mstili. Moje maminka byla dokonce na audienci u tehdejšího prezidenta Svobody. Řekla mu, že otec je nemocný a že by chtěl vidět svého syna předtím, než zemře. Prezident odpověděl, že v této věci nemůže pomoci, protože její syn je zrádce. Maminka se rozplakala a odešla. Se Svobodou to zřejmě pohnulo a nakonec povolení získali. Otec tedy uviděl moje studio i fotografie a byl velmi spokojený.

V roce 1976 jste získal americké občanství. Změnilo to váš vztah k Československu?
Svůj tehdejší vztah k Československu přirovnám ke vztahu k jednomu estébákovi, který mně nabídl, že můžu jet kdykoli domů. Ale měl jsem změnit svůj pohled na situaci v rodné zemi, což byla jasná výzva ke spolupráci. Poslal jsem ho někam. Když jsem pak zkoušel žádat o vízum, vždycky jsem dostal papírek s textem: „Vaše návštěva v Československé socialistické republice není vhodná.“ Pro mě ale bylo důležité, že jsem po získání amerického pasu mohl začít normálně cestovat po světě. To mě přivedlo k intenzivní práci na dokumentární fotografii.

Co jste fotil do té doby?
Především jsem studoval v Holandsku a pak jsem čtyři roky fotografoval pro Los Angeles Times. Po tomto angažmá jsem si otevřel vlastní studio. Tam jsem fotil takový mix: módu, lidi. Ale mým hlavním byznysem bylo pořizování fotografií pro hudební průmysl. Stále jsem snil o tom, že budu mít jednou možnost cestovat a díky tomu změnit téma a žánr. A to se mně v té době žilo velice dobře… Pracoval jsem pro časopis Vogue. Měl jsem výborný kontrakt, ale rok jsem musel poslouchat přihlouplé řeči modelek. Tohle nebylo nic pro mě. Uvědomil jsem si, že kvůli takovému životu jsem přece neodešel do emigrace. Zvítězila touha po svobodě.

Klepněte pro větší obrázek
Homo soveticus

Začal jste se vracet do východní Evropy. Co vás k tomu vedlo?
Ze začátku především nostalgie. Uvědomoval jsem si slabiny západního světa, především obrovský tlak komerce a reklamy. Chtěl jsem důkladněji poznat náboženství, ale ne z takových pozic, jaké volili fotografové ze skupiny Magnum. Ti se v sedmdesátých letech věnovali procesím ve Španělsku, já jsem raději odjel do Polska, kde jsem v náboženských projevech vycítil boj proti komunismu. A tam jsem tomu propadl. Naučil jsem se polsky, abych rozuměl kněžím. Také jsem se náhodou dostal ke zrození Solidarity. A to byly skvělé zkušenosti. Mám odsud obrovské množství snímků.

Přinášely vám tyhle zážitky naději, že se východoevropské státy brzy osvobodí od komunismu?
Ne. Když jste součástí dějin, často si neuvědomujete možný dopad současných dějů. Až zpětně si uvědomuji, jak Polsko a odsud pocházející papež Jan Pavel II. spustili lavinu, která pak smetla celý komunismus.

V té době jste byl několikrát zadržen. Jak to probíhalo?
Byl jsem často sledován, tajní si byli vědomi toho, že fotím věci, které se jim nelíbí, třeba frontu lidí čekajících na jídlo. Tak jsem byl zadržen. Pokaždé jsem se z toho ale nějak dostal.

Častokrát se o vás mluví a píše jako o válečném fotografovi. Jste válečný fotograf?
To je hloupost. Spíš jsem fotograf, který dokumentuje svět, jeho problémy a především život normálních lidí.

Klepněte pro větší obrázek
Neo Nazis

Válečným konfliktům se nicméně nevyhýbáte.
Jsou součástí našeho světa. Platí to především dnes, kdy se svět tak polarizuje. Člověk musí jít do války, když chce dokumentovat život. Mnoho lidí vnímá válku jako místo, kde se střílí a zabíjí. V tom je také její atraktivita, zvláště pro ty, kdo se na ni dívají z dálky. Ale její součástí jsou i dopady na konkrétního člověka. A ty už nikoho příliš nezajímají. Osleplí, popálení, zmrzačení lidé, o těch dnes v Americe nechce nikdo moc vědět. Když zemřete, udělají z vás hrdinu, přeživší představují problém.

Když mluvíme o válce, musím se zeptat, zda vás nějakým způsobem ovlivnil Robert Capa?
Ne, mě vlastně neovlivnil žádný fotograf. Kromě Vojtěcha Dukáta, který mně pomohl získat místo na akademii. Spíše mě ovlivnilo výtvarné umění, které jsem studoval, zvláště holandské. Připomenout musím i Edvarda Muncha a emoce, které jsem na jeho obrazech viděl. Právě hloubka emocí je to, co se snažím zachytit.

Pro Munchovu tvorbu je charakteristické zachycení hlubokého zážitku vycházejícího ze setkání se smrtí. Jaký je váš pohled na zachycení smrti ve fotografii?
Fotografoval jsem oba své rodiče v rakvi. Smrt tedy znám z intimní blízkosti. Smrt musí být spojena s konkrétním životem, oběť musí mít své jméno. Důležitý je také kontext, život, který předcházel, vazby k lidem, již zůstali naživu.

Klepněte pro větší obrázek
Irák 2003

Žijeme nyní ve stínu války v Iráku. Můj značně zkreslený pohled vychází z toho, co mně zprostředkují média. Vy jste v Iráku byl. Jaká je to válka?
Zažil jsem invazi a pak jsem se do Iráku vrátil na začátku partyzánské války. Je to velice závažný konflikt, nemám jednoznačnou odpověď. Když jsem se odtud poprvé vrátil, bylo mně jasné, že to nemůže skončit dobře.

Jak blízko jste se dostal k normálním Iráčanům?
Na svých snímcích jsem se snažil zachytit právě běžné lidi. Toho bych stěží dosáhl, kdybych se jako mnoho novinářů vezl na tanku. Měli jsme se myslím rádi. Své pětapadesáté narozeniny jsem oslavil s Iráčany, kteří se poprvé mohli fyzicky dotknout člověka přicházejícího s invazí. Dostal jsem tenkrát dokonce malý dárek, který stále mám.

Kde vidíte kořeny násilí, které se neustále roztáčí v různých koutech světa?
Jde především o boj o nerostné suroviny, velké národy by bez nich nemohly přežít. Válka v Iráku s tím přímo souvisí, Američané prostě chtějí kontrolovat celou tuto oblast. Všechny ostatní důvody pro tuto válku jsou jen nesmysly. Američané z Iráku nikdy neodejdou, o tom jsem zcela přesvědčen.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Bagdád, Irák 2003 (2×)

Při fotografování zřejmě nijak neovlivňujete scénu nebo její aktéry.
Ano, přesně tak. Jen děj diktuje, co se stane. Pokud bych do něj sám zasáhl, bylo by to něco zcela jiného. Dělám sice i portréty, při nichž lidi někam vedu, ale většinou je ponechám v určité situaci a nechám je v ní plavat. Pak jen čekám na moment, který mě zaujme.

Chcete svými snímky šokovat ty, kdo se na ně přijdou podívat nebo je uvidí v médiích?
Mým záměrem není lidi šokovat. Jen zachycuji situace, jež jsou emotivně vyhrocené. Přináším tím malou část z úplné pravdivé zprávy o světě.

Mluvil jste o inspiraci, kterou jste našel ve výtvarném umění. Jak je to s kompozicí vašich snímků?
To, jak komponuji svoje fotografie, má velice zajímavé pozadí. Kdysi jsem pracoval pro jeden časopis nejen jako fotograf, ale částečně i jako grafik. Tehdy jsem si uvědomil, že hlavní děj na snímku nemůže být uprostřed. Jinak totiž nedostanu dvojstranu. A tak jsem začal akce dávat k jedné ze stran.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Jean Reno | Johnny Depp

Na vaší loňské brněnské výstavě mě zaujal snímek, na kterém se zrcadlí tvář amerického vojáka ve skle, zatímco na druhé straně je skrze totéž sklo vidět profil iráckého muže. Zachytil jste tento obraz náhodou, nebo takové momenty vyhledáváte?
Mám rád děj v ději, komplexní fotografie. Je to součástí mé tvorby. Nedá se ale říct, že bych takové pohledy hledal, prostě rychle zareaguji. Někdy vedle sebe stojí deset fotografů a každý z nich přinese jiný pohled na stejnou událost.

Je pro vás v tomto ohledu inspirativní spolupráce s vaším kolegou ze skupiny VII Jamesem Nachtweyem?
Já jsem na úplně opačné straně fotografického spektra. Nachtwey je přímočarý, jeho myšlení je naprosto odlišné. Prostě on je tady a já jsem někde jinde.

Proč se věnujete portrétům?
Kdosi se mě ptal, proč vystavuji portréty. Řekl jsem, že jde o součást mé tvorby, na niž jsem hrdý.

Klepněte pro větší obrázek
Bernardo Bertolucci & Jean Marais

Stavíte portréty na stejnou úroveň jako dokumentární fotografie?Já bych to takto nesrovnával. Portrétování je taková zajímavá sonda, díky které mohu vidět věci jinak. Všechno, co dělám, do sebe zapadá, všechno na sebe nějak navazuje.

Velmi mě zaujala vaše série s francouzským hercem Jeanem Reno. Jak jste ji pořídil?
Odletěl jsem za ním do Paříže v době, kdy byl do kin uveden film Godzilla. A protože v něm jde o destrukci, musel jsem najít místo, které by vyvolávalo podobný dojem. Hledejte ale něco takového v Paříži. Při cestě z letiště jsem si náhodou všiml rozestavěného fotbalového stadionu. A tam jsme také s Jeanem odjeli. Focení bylo naprosto spontánní, za čtyři hodiny bylo hotovo. Vůbec jsme to neplánovali nějak dopředu, respektive jen oněch patnáct minut při cestě z letiště.

Fotil jste i Boba Dylana, což je rozhodně velice specifický člověk. Jaké to bylo?
Bylo to poněkud zvláštní. Občas jsme spolu mluvili – nejvíc ho zajímalo, jak jsem fotil Keitha Richardse. Dylanovi se líbil můj dokumentární přístup. Záběry jsem pořídil u jezera Ely před jeho koncertem. Rozhodně se nenechal dirigovat, všechno měl naplánované sám.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Tim Burton | Bob Dylan

Jste zřejmě jedním z nejslavnějších českých fotografů. V češtině je pěkné přísloví „všechna sláva polní tráva“.
To říkala moje maminka a toho se držím. Mnohem důležitější je pro mě respekt.

Na konci dubna budou v Amsterdamu slavnostně vyhlášeny ceny Word Press Photo. Jaký význam má pro vás takové udělování cen?
Vidím v něm určité mapování fotografického žurnalismu a jeho vývoje. Je dobře, že se u příležitosti 55. ročníku této soutěže vydává kniha. Jsem tam mimochodem uveden jako jediný Čech. A hezky o mně napsali. Tady o tom však nikdo nemluvil. Daniela Mrázková napsala ke knize recenzi a vůbec se v ní o mně nezmínila. Za komunismu se o mně nepsalo, protože jsem byl zakázaný, a dnes asi proto, že mě nemají rádi. Takže se zase tolik nezměnilo. To je ta malost.

To mě přivádí k vašemu pohledu na českou fotografii. Kdo vás ze současných českých fotografů zajímá?
Abych se přiznal, české fotografy moc neznám. Někdy vidím dobré fotky, které bych chtěl sám udělat, ale jejich autory moc nesleduji.

Klepněte pro větší obrázek
Bernardo Bertolucci

Co si myslíte o originálním projektu Jany Boemerové a galerie LGP vozit výstavy po kolejích?
Myslím, že je to fantastické, proto jsem souhlasil s vlastní výstavou. Vždycky jsem si přál pro své snímky co největší publikum. Časopisy sleduje úzký okruh lidí. Do vlaku snad dostaneme i ty, kdo moje fotografie neznají.

Antonín Kratochvíl

je český fotograf světového formátu. Je držitelem cen World Press Photo a několika významných světových ocenění. Časopis American Photo ho zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA. Z Československa odešel před ruskou invazí a od té doby nabyl značné proslulosti na poli dokumentární i portrétní fotografie.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Re:Dobrý článek kajza 4. 5. 2007, 13:20
Dobrý článek Zdeněk Dvořák 2. 5. 2007, 08:10

Další podobné články

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne