DIGIarena.e15.cz

O troše závisti a obdivu

Každá závist nemusí být jen zlá a nepřející. I obdiv ji kus obsahuje. Vážím si lidí, kteří něco opravdu umí. A to platí samozřejmě nejen ve fotografii.

Jak je patrné z doprovodných snímků, budu dnes psát o trochu jiných fotografiích, než jakými se prezentuji obyčejně sám. A proč? Protože když mě probudíte ve dvě ráno a křiknete mi do ucha slovo: „Fotografie!“, první obrázky, které se mi před očima promítnou ještě před tím, než vás instinktivně uhodím, nebudou mít na paspartě jména Wiškovský, Ressler, Štýrský, Postupa či Medková, jak by se mohlo podle mých fotografických pokusů zdát. Vůbec ne.

Nejdříve si začnu někde uvnitř promítat kaleidoskop z fotografií Dorothy Langeové, Roberta Capy, Davida Seymoura, Elliotta Erwitta. A taky ze snímků Wernera Bischofa a hlavně člověčinu v podání mistra fotografa Henri Cartier-Bressona. Nevěřím, že byste ta jména a obrázky s nimi spojené, alespoň trochu neznali, takže nepochybně víte, o jaké fotografie jde. Jistě – je mnoho dalších skvělých fotografů, kteří pokračují v odkazu těchto klasiků, ale jejich výčet je nad rámec tohoto zamyšlení.

Klepněte pro větší obrázek 
Fantom nábřeží; foto Tomáš Vimmr

Kdysi jsem trochu zkoušel kráčet v jejich šlépějích a snažil se zachycovat ty příslovečné rozhodující okamžiky, ale nebylo to ono. Nikdy jsem neměl dar předvídavosti, který takovým lidem napoví, kde se postavit a jakým směrem upřít pozornost, tak aby v ten jediný zlomek vteřiny, který se už nikdy nebude opakovat, zachytili nejen odraz skutečnosti, ale i něco z její podstaty. Aby nezachytili jen děje, tak jak vypadaly, ale také – jaké byly. Což je rozdíl mezi automatickým cvakem a fotografií hodnou toho pojmenování. Já většinou v takových chvílích připomínám tu komickou postavičku pádící za odjíždějícím vlakem, kterým chtěla jet. Ty záběry vidím, až když kolem mě proběhnou…

Klepněte pro větší obrázek 
Inverzní křemenáč; foto Tomáš Vimmr

Jsou lidé, kteří tvrdí, že mám dar najít obrazy tam, kde je většina ostatních nevidí. Dejme tomu… a zaplať bohové za to. Ale já se dívám s jistou formou obdivné závisti na fotografy, kteří mají dar předvídat, co se může stát za chvilku. A umí tento dar použít, když jej potřebují. Jednoho z nich znám už nějakou dobu osobně. Je to člověk velice skromný a jak o něm nedávno prohlásila jedna naše společná kamarádka – jeden z posledních gentlemanů, z těch, co se už nerodí. Mám rád jeho fotografie pro jemný humor a až bressonovskou člověčinu, která z nich sálá. Tím autorem je ing. Tomáš Vimmr, na některých místech známý pod přezdívkou MUDr. Cvak.

Klepněte pro větší obrázek 
O vlasech...; foto Tomáš Vimmr

Tomášovy momentky vypadají jako prokomponované záběry, které pracně připravoval s jejich protagonisty. Nic nenadbývá, nic nechybí a každá zveřejněná fotografie má pointu a toho příslovečného malého bílého psíčka (Kdysi mi říkal náš vedoucí fotoklubu, že na každém snímku, který má stát za zapamatování musí být malý bílý pejsek – nějaký detail či maličkost které fotografii obzvláštní). Tomáš mi sice vysvětloval, že jde o čisté momentky závislé na náhodě (o postřehu fotografa se ve své skromnosti nikdy ani nezmínil), ale někde v koutku duše, za sedmerou závorou vědomí a pod rohožkou podvědomí, ve mně přece jen hlodala maličká pochybnost. Je to tak? Je to vůbec možné?

Klepněte pro větší obrázek 
Odcházím jen tak nalehko; foto Tomáš Vimmr

Protože když já si stoupnu k železniční trati a chystám se vyfotografovat vlak, můžete mít velkou jistotu, že právě začala výluka, která skončí až mým odchodem jinam. Jak jsem už psal – zajímavé scény ze života umím fotografovat jen očima a pohyb mé ruky směrem k fotoaparátu odhání lidi i zvířata. Vlastně i ty jiřičky, co bydlí na našem balkonu, si mě nevšímají, dokud nevezmu fotoaparát do ruky. Jak zahlédnou objektiv, začnou být hravé a zpoza rohu slyším, jak si štěbetají to své: „Za pikolou, před pikolou …“. A takových zážitků mám spousty – některé jsem zmínil už před časem – v článku O naschválníčcích.

Klepněte pro větší obrázek 
Ohlédnutí; foto Tomáš Vimmr

Prostě jsem Tomášovo tvrzení o naprosté improvizaci akceptoval, ale víra v tom nebyla. A člověk bez víry je jako bez duše. Až jsem minulou sobotu zažil něco, co mě přesvědčilo.
Sešlo se nás pár přátel fotografů v Litoměřicích u Kacarů na pokec a před obědem jsme se vydali na malou dvouhodinovou procházku. Samozřejmě, že fotoaparáty jsme měli s sebou a dokonce i já (už jsem psal, že na fotografování potřebuji být, pokud možno, sám) jsem si našel leccos pro čip mého přístroje.

Šok mě ale čekal za dva dny, kdy jsem od Tomáše dostal tuto fotografii:

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Kde ta Lojzi může být?; foto Tomáš Vimmr

Že se Tomáš chvílemi potuloval pod parkánem, jsem zaregistroval. Ale to jak se mu mně a mé děti na vteřinku podařilo dostat do této trojúhelníkové kompozice, jako by nás aranžoval – tak to mi uniklo. Pohybovali jsme se zcela nezávisle a jen Tomáš nejenže viděl, ale i zachytil tenhle výjev.

A tak už i věřím Tomášovu tvrzení, že ty obrázky nepřipravuje, ale loví. Je mi jasné, že jsou dary, které nejsou dány všem, a já s tím musím umět žít. Vím, že i v naši malé zemi jsou autoři mnohem zvučnějších jmen s darem zachytit rozhodující okamžiky, ale ty neznám osobně a nebyl jsem u nich svědkem té hrabalovské chvíle, kdy „Neuvěřitelné se stalo skutečností“. Trochu jim závidím a hodně je obdivuji.

Klepněte pro větší obrázek
Do kopce; foto Tomáš Vimmr

Fotografie publikuji s laskavým souhlasem jejich autora ing. Tomáše Vimmra.

Další článek




celkem 39 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: fajn článek Richter (novy) 20. 9. 2009, 06:02
fajn článek ZdendaLes 11. 9. 2009, 21:32
Re: moc fajn Richter (novy) 8. 9. 2009, 15:47
moc fajn Milan P. 7. 9. 2009, 21:41
Re: zase čtení (nejen) k zamyšlení Richter (novy) 7. 9. 2009, 16:18

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.