DIGIarena.e15.cz

O troše závisti a obdivu

Každá závist nemusí být jen zlá a nepřející. I obdiv ji kus obsahuje. Vážím si lidí, kteří něco opravdu umí. A to platí samozřejmě nejen ve fotografii.

Jak je patrné z doprovodných snímků, budu dnes psát o trochu jiných fotografiích, než jakými se prezentuji obyčejně sám. A proč? Protože když mě probudíte ve dvě ráno a křiknete mi do ucha slovo: „Fotografie!“, první obrázky, které se mi před očima promítnou ještě před tím, než vás instinktivně uhodím, nebudou mít na paspartě jména Wiškovský, Ressler, Štýrský, Postupa či Medková, jak by se mohlo podle mých fotografických pokusů zdát. Vůbec ne.

Nejdříve si začnu někde uvnitř promítat kaleidoskop z fotografií Dorothy Langeové, Roberta Capy, Davida Seymoura, Elliotta Erwitta. A taky ze snímků Wernera Bischofa a hlavně člověčinu v podání mistra fotografa Henri Cartier-Bressona. Nevěřím, že byste ta jména a obrázky s nimi spojené, alespoň trochu neznali, takže nepochybně víte, o jaké fotografie jde. Jistě – je mnoho dalších skvělých fotografů, kteří pokračují v odkazu těchto klasiků, ale jejich výčet je nad rámec tohoto zamyšlení.

Klepněte pro větší obrázek 
Fantom nábřeží; foto Tomáš Vimmr

Kdysi jsem trochu zkoušel kráčet v jejich šlépějích a snažil se zachycovat ty příslovečné rozhodující okamžiky, ale nebylo to ono. Nikdy jsem neměl dar předvídavosti, který takovým lidem napoví, kde se postavit a jakým směrem upřít pozornost, tak aby v ten jediný zlomek vteřiny, který se už nikdy nebude opakovat, zachytili nejen odraz skutečnosti, ale i něco z její podstaty. Aby nezachytili jen děje, tak jak vypadaly, ale také – jaké byly. Což je rozdíl mezi automatickým cvakem a fotografií hodnou toho pojmenování. Já většinou v takových chvílích připomínám tu komickou postavičku pádící za odjíždějícím vlakem, kterým chtěla jet. Ty záběry vidím, až když kolem mě proběhnou…

Klepněte pro větší obrázek 
Inverzní křemenáč; foto Tomáš Vimmr

Jsou lidé, kteří tvrdí, že mám dar najít obrazy tam, kde je většina ostatních nevidí. Dejme tomu… a zaplať bohové za to. Ale já se dívám s jistou formou obdivné závisti na fotografy, kteří mají dar předvídat, co se může stát za chvilku. A umí tento dar použít, když jej potřebují. Jednoho z nich znám už nějakou dobu osobně. Je to člověk velice skromný a jak o něm nedávno prohlásila jedna naše společná kamarádka – jeden z posledních gentlemanů, z těch, co se už nerodí. Mám rád jeho fotografie pro jemný humor a až bressonovskou člověčinu, která z nich sálá. Tím autorem je ing. Tomáš Vimmr, na některých místech známý pod přezdívkou MUDr. Cvak.

Klepněte pro větší obrázek 
O vlasech...; foto Tomáš Vimmr

Tomášovy momentky vypadají jako prokomponované záběry, které pracně připravoval s jejich protagonisty. Nic nenadbývá, nic nechybí a každá zveřejněná fotografie má pointu a toho příslovečného malého bílého psíčka (Kdysi mi říkal náš vedoucí fotoklubu, že na každém snímku, který má stát za zapamatování musí být malý bílý pejsek – nějaký detail či maličkost které fotografii obzvláštní). Tomáš mi sice vysvětloval, že jde o čisté momentky závislé na náhodě (o postřehu fotografa se ve své skromnosti nikdy ani nezmínil), ale někde v koutku duše, za sedmerou závorou vědomí a pod rohožkou podvědomí, ve mně přece jen hlodala maličká pochybnost. Je to tak? Je to vůbec možné?

Klepněte pro větší obrázek 
Odcházím jen tak nalehko; foto Tomáš Vimmr

Protože když já si stoupnu k železniční trati a chystám se vyfotografovat vlak, můžete mít velkou jistotu, že právě začala výluka, která skončí až mým odchodem jinam. Jak jsem už psal – zajímavé scény ze života umím fotografovat jen očima a pohyb mé ruky směrem k fotoaparátu odhání lidi i zvířata. Vlastně i ty jiřičky, co bydlí na našem balkonu, si mě nevšímají, dokud nevezmu fotoaparát do ruky. Jak zahlédnou objektiv, začnou být hravé a zpoza rohu slyším, jak si štěbetají to své: „Za pikolou, před pikolou …“. A takových zážitků mám spousty – některé jsem zmínil už před časem – v článku O naschválníčcích.

Klepněte pro větší obrázek 
Ohlédnutí; foto Tomáš Vimmr

Prostě jsem Tomášovo tvrzení o naprosté improvizaci akceptoval, ale víra v tom nebyla. A člověk bez víry je jako bez duše. Až jsem minulou sobotu zažil něco, co mě přesvědčilo.
Sešlo se nás pár přátel fotografů v Litoměřicích u Kacarů na pokec a před obědem jsme se vydali na malou dvouhodinovou procházku. Samozřejmě, že fotoaparáty jsme měli s sebou a dokonce i já (už jsem psal, že na fotografování potřebuji být, pokud možno, sám) jsem si našel leccos pro čip mého přístroje.

Šok mě ale čekal za dva dny, kdy jsem od Tomáše dostal tuto fotografii:

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Kde ta Lojzi může být?; foto Tomáš Vimmr

Že se Tomáš chvílemi potuloval pod parkánem, jsem zaregistroval. Ale to jak se mu mně a mé děti na vteřinku podařilo dostat do této trojúhelníkové kompozice, jako by nás aranžoval – tak to mi uniklo. Pohybovali jsme se zcela nezávisle a jen Tomáš nejenže viděl, ale i zachytil tenhle výjev.

A tak už i věřím Tomášovu tvrzení, že ty obrázky nepřipravuje, ale loví. Je mi jasné, že jsou dary, které nejsou dány všem, a já s tím musím umět žít. Vím, že i v naši malé zemi jsou autoři mnohem zvučnějších jmen s darem zachytit rozhodující okamžiky, ale ty neznám osobně a nebyl jsem u nich svědkem té hrabalovské chvíle, kdy „Neuvěřitelné se stalo skutečností“. Trochu jim závidím a hodně je obdivuji.

Klepněte pro větší obrázek
Do kopce; foto Tomáš Vimmr

Fotografie publikuji s laskavým souhlasem jejich autora ing. Tomáše Vimmra.

Další článek




celkem 39 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: fajn článek Richter (novy) 20. 9. 2009, 06:02
fajn článek ZdendaLes 11. 9. 2009, 21:32
Re: moc fajn Richter (novy) 8. 9. 2009, 15:47
moc fajn Milan P. 7. 9. 2009, 21:41
Re: zase čtení (nejen) k zamyšlení Richter (novy) 7. 9. 2009, 16:18

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát