DIGIarena.e15.cz

Objevte v Cibulkovi svoji vlastní symboliku

Na výstavě současného rakouského fotografa Heinze Cibulky, která probíhá v prostorách Domu umění v Brně, vás překvapí široké množství možností vlastního výkladu. Každý si v jeho fotografiích může najít něco, co se mu bude líbit, co mu něco připomene, za co se na Cibulku naštve, či něco, z čeho zrozpačití.
Objevte v Cibulkovi svoji vlastní symboliku

Celkový pocit z výstavy je o to roztříštěnější, že se jedná o retrospektivu, do které spadají roky 1970 – 2005. To je poměrně rozsáhlé období, což je patrné i na vývoji, jakým Cibulka za tyto roky prošel. Nejmarkantnější změna nastala v devadesátých letech, kdy začal Heinz Cibulka pracovat s počítačem, čímž se z jeho fotografií stávají fotomontáže sestavené z několika snímků, působící jednak hypnoticky a jednak uspěchaně jako naše doba. S fotografiemi z doby starší je pojí hlavní společná otázka, kterou Cibulka ve svých dílech řeší – jak působí více snímků dohromady.

U novějších fotografií odpovídá Cibulka na tuto otázku montáží v počítači, u těch starších záměrnou instalací vždy čtyř snímků vedle sebe. Již v sedmdesátých a osmdesátých letech tak Cibulka jakoby směřoval k tomu, co mu o desetiletí později umožnil v plné míře rozvinout počítač. Dalším pojítkem mezi staršími a novějšími díly jsou náměty, které si rakouský fotograf vybírá. Cibulka téměř vždy do čtveřice snímků či do pozdějších téměř až surrealistických montáží zakomponoval lidskou postavu, s oblibou i výtvory lidí, výplody současné společnosti, a nezřídka objekty vzbuzující nějaké asociace.

 

Ilustračním příkladem takovýchto asociačních snímků může být jedna ze sestav čtyř snímků ze Smíšené série (1982-1987). Na těchto fotografiích zachytil Cibulka mrtvého starého muže, střeva z prasete na zabijačce, kupku uschlého sena a dalekohled. Pokud by byly tyto snímky prezentovány samostatně, asi stěží by vzbudily v divákovi myšlenky na nějaké symbolické významy, mnohem více bychom mohli očekávat odpor, či zhnusení nad fotografováním něčeho tak nelibého, jako jsou vepřová střeva. V kombinaci, ve které uvádí snímky Heinz Cibulka, dostávají nový význam – symboliku zmaru odehrávající se v rostlinné říši, v říši živočišné i u člověka. Dalekohled, který je obrácen směrem ke hvězdám může být chápán jako prvek vnášející do zmaru optimistický význam – duše žijí dále ve vesmíru na jiných planetách, věřící lidé by zde mohli nalézt odkaz na boha.

Celé výstavě však vévodí obrovská fotografická plátna vzniklá již s pomocí počítače – Báseň dějin I-II (2000). Už název sám napovídá, že odkazů zde bude na dvou dílech smícháno více, než je návštěvník při jedné prohlídce schopen zaregistrovat – připoutaný Prométheus, Gustav Klimt, vídeňská secese a kapka expresionismu, kresby, domy, noty, lidé s fotografií, lidé tančící…A jedna tvář, u které budete přemýšlet, jestli je to opravdu Franz Kafka do té doby, než vás napadne, že vlastně není důležité, kdo to ve skutečnosti je. Jako by chtěl Cibulka spíše říci – až vám před očima proběhne váš život, ať je na co se dívat.

Výstavu Heinz Cibulka máte možnost shlédnout v Domě umění na Malinovského náměstí v Brně. Každou středu je do výstavních prostor vstup zdarma. Bližší informace o otevírací době i o Cibulkově výstavě naleznete na webové adrese: http://www.dumb.cz

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?