DIGIarena.e15.cz

Očekávaný Drtikol

František Drtikol: Fotografie z let 1918-1935, výstavní sál Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, do 6. června 2004
Očekávaný Drtikol

Svit Drtikolovy hvězdy
Počátkem jeho nedlouhé "hvězdné kariéry" bylo vítězství v mezinárodní soutěži v Paříži v roce 1925, díky kterému se stal mezinárodně proslulým. V následujících letech pravidelně vyhrával řadu ocenění, jeho snímky byly často publikovány v knihách i časopisech. Ve 30. letech dolehla i na jeho ateliér hospodářská krize, kvůli které nakonec studio prodal. V té době začal měnit své životní priority, odkláněl se od běžného života ke spirituálním otázkám, studoval budhismus, překládal odbornou literaturu o tomto duchovním směru a celkově se uzavíral před světem. V protektorátních letech 1939-1942 předal podstatnou část svého archivu (přes 5 000 položek) do sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Současná pražská výstava zahrnuje periodu, kdy autor vytvořil nejvýznamnější část svého díla. Hlavním problémem výstavy je velmi malý prostor, kde je expozice umístěna, a s tím se střetávající snaha o představení co nejširšího výseku fotografovy tvorby. První období Drtikolovy tvorby, zastoupené na výstavě, je typické použitím ušlechtilých tisků. Na rozdíl od pozdějších let je tato fáze charakterizována širším spektrem žánrů, nalézáme zde jak zátiší, tak aranžované skupinové i individuální portréty v ateliéru i v přírodě.

Ženské akty
V první části výstavy svým stylem vybočuje z řady fotografií nedatovaná montáž světlého snímku s profilem ženy, který je diagonálně přilepen na černý karton. Obdobně působí i portrét ženy s přivřenýma očima a ženský akt ohraničený výraznou černou konturou. Uprostřed prvního sálu je na nízkých vitrínkách naaranžovaná řada fotografií z filmového záznamu, kde bílá žena na černém pozadí vytváří různé pozice, odhaluje se a opět ukrývá v pruhu tmavé látky. V meziprostoře se sníženým stropem je umístěna řada kompozic s nahými i zahalenými postavami, ve kterých autor stále ještě využívá malovaného pozadí či kostýmních převleků. Střídají se zde známé fotografie (akt stojící ženy, jejíž tvář je zakryta mohutným kruhem, žena pádlující po hladině na zašpičatělé loďce/půlměsíci, Melancholie nebo Vlna z roku 1927) se snímky méně známými. Mezi nimi i značně minimalistické fotografie, které už předznamenávají období vyřezávaných figurek a sádrovou sošku ženy, jeden z objektů Drtikolovy pozdější fotografické tvorby. Častým motivem tohoto období jsou stíny, vlnovky na pozadí (vzdáleně připomínající diapozitivy promítané v dnešních tanečních klubech). Linie se na konci dvacátých let přesouvají z plochého pozadí do rukou modelů, malované plochy se pak stávají trojrozměrnými a široce rozkročené postavy na nich vytvářejí zajímavé dynamické kompozice.

Drtikolovy figurkové kompozice
V posledním přízemním sále jsou umístěny překližkové loutky ženských postav s tužkou vykreslenými detaily, z nichž některé byly využívány pro Drtikolovy snímky z 30. let. Kompozice z několika desítek skotačících světlých postaviček na černém oválu je velmi půvabná a působí téměř až surrealisticky.
V patře, které je přístupné po úzkém schodišti, návštěvníci naleznou poslední fázi Drtikolova díla. Jsou to fotografie snímající místo živých modelů překližkové siluety postaviček, a které odrážejí autorovo zaujetí ve studiu duše a východních filozofií. Zajímavým nápadem autorů výstavy jsou vitríny, ve kterých jsou umístěny dřevěné siluety nainstalované a nasvícené tak, aby hrou světel a stínů vytvářely nejznámější autorovy kompozice.

Klepněte pro větší obrázek
Svět duše, 1934

Zvláště laické veřejnosti může tento experiment odhalit technickou jednoduchost těchto snímků, lapidárně řečeno dokázat, že genialita figurkových kompozic je výsledkem invence a pečlivosti, není založena na náročné a drahé technologii.

Hra diváků a siluet
Bez přímé souvislosti je v patře zavěšena dvojice Drtikolových kreseb aktů - jedna monochromatická a vykazující kubistické rysy, druhá tvořená pouze jednoduchými různobarevnými liniemi, připomínající práce představitelů meziválečné avantgardy. Návštěvníkům je tu také k dispozici bílá stěna, několik kříd a silný reflektor. Záměrem je, aby lidé světelným zdrojem vytvářeli vlastní stín, jehož obrys mají překreslit na stěnu galerie. Idea nekonvenčního přístupu k výstavnictví, zapojování návštěvníků do utváření výstavního prostoru a prolamování tabu "co se smí a nesmí v galerii" je výborná. Bohužel, v době mé návštěvy již byla stěna zcela zaplněna jak siluetami, tak sděleními ve stylu pánských záchodků a lampa nesvítila. Bylo by asi vhodné, kdyby autoři výstavy kromě zajímavého nápadu zajistili i pravidelný "servis": dobíjení akumulátorů a přetírání pokreslené zdi.

To nejlepší z Drtikola
U výstavy určené zejména laické veřejnosti udivuje absence vysvětlení odborných termínů z oblasti ušlechtilých tisků. Tyto chybějící prvky částečně nahrazuje ve výstavní síni promítaný film.

Klepněte pro větší obrázek
Pohyb, 1929

Obohacuje životopis autora, přidává také záběry malířské tvorby, fotografie z období předcházejícího vymezené časové výseči. Výstava na mě působí rutinérským dojmem. Jde o expozici ve standardní kvalitě, je decentní, vkusná, vybavená obsáhlým katalogem. Řadě laiků možná udělá tento typ přehlídky "The best of Drtikol" radost. Náročnější návštěvník fotografických výstav se však neubrání dojmu, že zde muzeum, ve kterém má Drtikolovo dílo domovské právo, vsadilo místo originality na jistotu.


 

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

diky Ladislav Veselý 25. 5. 2004, 11:59
dojem Jan Horna 24. 5. 2004, 12:43

Další podobné články

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Fotografie týdne: mimo obraz – o ochotě hledat anomálie a překračovat diskurs

Fotografie týdne: mimo obraz – o ochotě hledat anomálie a překračovat diskurs

Soustředit se na to, co děláme, čím žijeme, na okamžik. Jít si tvrdě za svým snem. Mít sen, vizi, plán, tah na bránu. Všechny tyto úvahy či postoje mají společné to, že je lze zařadit buď do konceptu amerického snu nebo alespoň do motivačních příruček.

Leica Sofort LimoLand – umělecké dílo od Jeana Pigozziho

Leica Sofort LimoLand – umělecké dílo od Jeana Pigozziho

Zábavné fotografování v galerii – když lidé vypadají jako z obrazu

Zábavné fotografování v galerii – když lidé vypadají jako z obrazu

Fotografie týdne: Aeuronautica – o svobodě, člověku a orlu

Fotografie týdne: Aeuronautica – o svobodě, člověku a orlu

Pták byl vždy vnímán jako určitý symbol svobody. Být volný jako pták. Toto lidové, ale také literární, tvrzení může vycházet ze dvou základních možných pohybů letce. Může se pohybovat horizontálně bez ohledu na překážky.