DIGIarena.e15.cz

Očekávaný Drtikol

František Drtikol: Fotografie z let 1918-1935, výstavní sál Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, do 6. června 2004
Očekávaný Drtikol

Svit Drtikolovy hvězdy
Počátkem jeho nedlouhé "hvězdné kariéry" bylo vítězství v mezinárodní soutěži v Paříži v roce 1925, díky kterému se stal mezinárodně proslulým. V následujících letech pravidelně vyhrával řadu ocenění, jeho snímky byly často publikovány v knihách i časopisech. Ve 30. letech dolehla i na jeho ateliér hospodářská krize, kvůli které nakonec studio prodal. V té době začal měnit své životní priority, odkláněl se od běžného života ke spirituálním otázkám, studoval budhismus, překládal odbornou literaturu o tomto duchovním směru a celkově se uzavíral před světem. V protektorátních letech 1939-1942 předal podstatnou část svého archivu (přes 5 000 položek) do sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Současná pražská výstava zahrnuje periodu, kdy autor vytvořil nejvýznamnější část svého díla. Hlavním problémem výstavy je velmi malý prostor, kde je expozice umístěna, a s tím se střetávající snaha o představení co nejširšího výseku fotografovy tvorby. První období Drtikolovy tvorby, zastoupené na výstavě, je typické použitím ušlechtilých tisků. Na rozdíl od pozdějších let je tato fáze charakterizována širším spektrem žánrů, nalézáme zde jak zátiší, tak aranžované skupinové i individuální portréty v ateliéru i v přírodě.

Ženské akty
V první části výstavy svým stylem vybočuje z řady fotografií nedatovaná montáž světlého snímku s profilem ženy, který je diagonálně přilepen na černý karton. Obdobně působí i portrét ženy s přivřenýma očima a ženský akt ohraničený výraznou černou konturou. Uprostřed prvního sálu je na nízkých vitrínkách naaranžovaná řada fotografií z filmového záznamu, kde bílá žena na černém pozadí vytváří různé pozice, odhaluje se a opět ukrývá v pruhu tmavé látky. V meziprostoře se sníženým stropem je umístěna řada kompozic s nahými i zahalenými postavami, ve kterých autor stále ještě využívá malovaného pozadí či kostýmních převleků. Střídají se zde známé fotografie (akt stojící ženy, jejíž tvář je zakryta mohutným kruhem, žena pádlující po hladině na zašpičatělé loďce/půlměsíci, Melancholie nebo Vlna z roku 1927) se snímky méně známými. Mezi nimi i značně minimalistické fotografie, které už předznamenávají období vyřezávaných figurek a sádrovou sošku ženy, jeden z objektů Drtikolovy pozdější fotografické tvorby. Častým motivem tohoto období jsou stíny, vlnovky na pozadí (vzdáleně připomínající diapozitivy promítané v dnešních tanečních klubech). Linie se na konci dvacátých let přesouvají z plochého pozadí do rukou modelů, malované plochy se pak stávají trojrozměrnými a široce rozkročené postavy na nich vytvářejí zajímavé dynamické kompozice.

Drtikolovy figurkové kompozice
V posledním přízemním sále jsou umístěny překližkové loutky ženských postav s tužkou vykreslenými detaily, z nichž některé byly využívány pro Drtikolovy snímky z 30. let. Kompozice z několika desítek skotačících světlých postaviček na černém oválu je velmi půvabná a působí téměř až surrealisticky.
V patře, které je přístupné po úzkém schodišti, návštěvníci naleznou poslední fázi Drtikolova díla. Jsou to fotografie snímající místo živých modelů překližkové siluety postaviček, a které odrážejí autorovo zaujetí ve studiu duše a východních filozofií. Zajímavým nápadem autorů výstavy jsou vitríny, ve kterých jsou umístěny dřevěné siluety nainstalované a nasvícené tak, aby hrou světel a stínů vytvářely nejznámější autorovy kompozice.

Klepněte pro větší obrázek
Svět duše, 1934

Zvláště laické veřejnosti může tento experiment odhalit technickou jednoduchost těchto snímků, lapidárně řečeno dokázat, že genialita figurkových kompozic je výsledkem invence a pečlivosti, není založena na náročné a drahé technologii.

Hra diváků a siluet
Bez přímé souvislosti je v patře zavěšena dvojice Drtikolových kreseb aktů - jedna monochromatická a vykazující kubistické rysy, druhá tvořená pouze jednoduchými různobarevnými liniemi, připomínající práce představitelů meziválečné avantgardy. Návštěvníkům je tu také k dispozici bílá stěna, několik kříd a silný reflektor. Záměrem je, aby lidé světelným zdrojem vytvářeli vlastní stín, jehož obrys mají překreslit na stěnu galerie. Idea nekonvenčního přístupu k výstavnictví, zapojování návštěvníků do utváření výstavního prostoru a prolamování tabu "co se smí a nesmí v galerii" je výborná. Bohužel, v době mé návštěvy již byla stěna zcela zaplněna jak siluetami, tak sděleními ve stylu pánských záchodků a lampa nesvítila. Bylo by asi vhodné, kdyby autoři výstavy kromě zajímavého nápadu zajistili i pravidelný "servis": dobíjení akumulátorů a přetírání pokreslené zdi.

To nejlepší z Drtikola
U výstavy určené zejména laické veřejnosti udivuje absence vysvětlení odborných termínů z oblasti ušlechtilých tisků. Tyto chybějící prvky částečně nahrazuje ve výstavní síni promítaný film.

Klepněte pro větší obrázek
Pohyb, 1929

Obohacuje životopis autora, přidává také záběry malířské tvorby, fotografie z období předcházejícího vymezené časové výseči. Výstava na mě působí rutinérským dojmem. Jde o expozici ve standardní kvalitě, je decentní, vkusná, vybavená obsáhlým katalogem. Řadě laiků možná udělá tento typ přehlídky "The best of Drtikol" radost. Náročnější návštěvník fotografických výstav se však neubrání dojmu, že zde muzeum, ve kterém má Drtikolovo dílo domovské právo, vsadilo místo originality na jistotu.


 

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

diky Ladislav Veselý 25. 5. 2004, 11:59
dojem Jan Horna 24. 5. 2004, 12:43

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.