DIGIarena.e15.cz

Odkud jsem? Z Evropy

Libuše Jarcovjáková je fotografkou, jejíž jméno zřejmě bude pro většinu čtenářů nové. Zájem médií přilákaly výstavy, kde představila snímky z osmdesátých let.

Její subjektivně dokumentární pohledy na vlastní život, jeho aktéry a kulisy vyžadují od diváka schopnost vcítit se do autorčiných myšlenek a citů. Cesta za pochopením tvorby Libuše Jarcovjákové není sypaná růžovými okvětními lístky a možná právě proto je tak dráždivá. Je určená pro publikum, kterému přemýšlení nezpůsobuje mučivou bolest a které slovo cit nepovažuje za nadávku

Co způsobilo, že jste až do nedávné doby byla v podstatě neznámou autorkou?
Udělala jsem málo pro to, aby mě někdo znal. Snažím se hodně pracovat a po dlouhou dobu jsem cítila, že je pro mě snadnější a důležitější fotografie vytvářet než je prezentovat.

Dovedete si vysvětlit, proč se právě teď probudila vlna zájmu o vaše fotografie staré dvacet let?
Musela pro ně dozrát doba. Například moje zážitky zachycené během pobytu v Berlíně dlouhodobě nebyly vnímané jako něco, co by mělo zajímat většinovou společnost. A zároveň jsem konečně něco udělala pro to, aby mou práci mohl vidět ještě někdo jiný než pár kamarádů.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Berlín

Jak se vyrovnáváte s občasnou kritikou své tvorby?
Ráda přijmu kritiku, která mi má poradit a pomoct v dalším vývoji. Naopak mě velmi zraňuje povrchní názor typu „Jarcovjáková dělá špatné fotografie“, což je má nedávná zkušenost. To není fér hodnocení – správné by bylo, kdyby kritik řekl „nelíbí se mi to“, „nerozumím tomu“, nebo „nic mi to neříká“. Je přece nemožné stručně a objektivně zhodnotit subjektivní zprávu ilustrující několik let života fotografa.

V našem časopisu máme ve zvyku představovat hlavně aktuální tvorbu autorů. Co nyní fotografujete?
Zabývám se dvěma tématy, ale ani jedno ještě nepovažuji za natolik vyzrálé, abych se s ním prezentovala. Před časem jsem se rovněž vrátila k romské menšině a pár posledních měsíců se snažím dokumentovat jev, který jsem si pracovně nazvala globalizovaná turistika.

Turisté i Romové jsou poměrně častým námětem tvorby fotografů.
Hledám vlastní pohled na tyto fenomény. Snažila jsem se o něj vždy, přestože mi řada kolegů říkala: „Proč fotíš Cikány – to přece nemá cenu, když ze stejného prostředí existují výborné Koudelkovy snímky.“ Že prý nemám vykrádat cizí téma. Nemám ve zvyku se leknout námětu jen proto, že ho už zpracovali jiní.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Praha Berlín

Jaké byly vaše fotografické začátky?
Klasická cesta od individuálního zájmu přes práci v kroužku až po studium na střední škole. Od dětství jsem díky rodinnému zázemí žila v uměleckém a hlavně vizuálně bohatém prostředí, fotografii jsem si nejspíš vybrala proto, abych nebyla v „konkurenčním poli“ svého otce-malíře.

Měla jste nějakého rádce?
Praktické rady přicházely spíš od přátel než od rodiny. Maminka mi říkala, že nemám psychicky na to, abych unesla každodenní boj umělce s okolím. Tatínek se moc nevyjadřoval.

Nejdůležitějšími lidmi pro moji tvorbu byly Ester Krumbachová, Anna Fárová a zejména první člověk, který mou práci skutečně ocenil – japonský designér Katsujuki Yoshida... To byli mí hlavní inspirátoři. Externími učiteli byli Robert Frank a Diane Arbusová.

Na co vzpomínáte, když řeknu střední škola?
Na to, že jsem nebyla žádná hvězda. Že jsme museli škole odevzdat všechny negativy, které jsme vyfotografovali v rámci cvičení. A jak nám opakovali, že nejsme žádní umělci, ale dělníci fotografie.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
ICQ

Styděla jste se fotografovat lidi?
Měla jsem v sobě velký ostych. Odvaha fotografovat lidi zepředu se u mě postupně probouzela během práce v tiskárně a zejména v rámci prvního pobytu v Japonsku. Odtud jsem přijela nabitá nadšením pro street fotografii.

Před studiem na FAMU jste několik let pracovala jako dělnice v tiskárně. Proč?
Říkalo se tomu špatný třídní původ a kádrový profil. Tatínek – učitel kresby na Vysoké škole umělecko-průmyslové – se po roce 1968 nepohodnul s kolegou v principiální, etické záležitosti. Naneštěstí měla jeho paní významnou pozici v pražské centrále komunistické strany, kde měla na starosti vysoké školství. Třikrát jsem prošla odborným kolem přijímaček na FAMU a moji cestu zastavilo až ono tehdy smrtící „komplexní hodnocení“ – politický cejch rodičů přenášený na další generace. A když jsem se pokusila o studium filmové vědy na univerzitě v Olomouci, přišel mi dopis, že mě „po komplexním hodnocení” nepřijímají, ale pokud mám zájem, mohu nastoupit na Vysokou školu báňskou na obor důlní inženýr.

V hlubotiskové tiskárně na pražském Smíchově jste prožila čtyři roky. Byla tato doba pro vás nějak užitečná?
Jsem si jistá, že každá etapa mého života měla smysl. Prostředí to bylo neuvěřitelné – špinavý podnik, nesnesitelný zápach rozpouštědel, hluk rotaček a okolo nich toluenem omámení zaměstnanci. V průběhu pracovní doby dělníci co chvíli mizeli do hospody. Pak směna skončila, šlo se do hospody a večer jsme se vraceli do práce. Fotografování pro mě bylo zpáteční jízdenkou z prostředí, které by mě jinak pohltilo.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
New York

Ze smíchovského hlubotisku jste na konci 70. let odcestovala do Japonska...
Jednalo se o jeden z nejdůležitějších momentů mého života, přestože okolnosti té cesty byly bizarní. Moje spolužačka si už na základní škole naplánovala, že se vdá do Japonska. Svůj plán po letech uskutečnila a pozvala mě na návštěvu. Dramatický průběh měl jak pobyt na místě, tak 14 dní trvající zpáteční cesta přes Sibiř do Evropy. Zejména tato cesta na mě zapůsobil tak silně, že jsem po návratu domů nevyprávěla o ničem jiném než o Rusku.

Jak jste s Japonci hovořila, když jste neuměla jazyk?
Nebylo to jednoduché – Japonci, když nejde o formální záležitosti, mají ve zvyku mluvit mezi sebou pouze vlastní řečí. Moc je netrápí, jestli někdo třetí jejich rozhovor chápe, nebo ne. Řešila jsem to tak, že jsem oželela obsah sdělení a naučila se rozumět jejich emocionálnímu jazyku.

V čem byla první návštěva Japonska pro vás důležitá?
Celou dobu jsem tam fotografovala a co bylo významné – taky jsem dokázala své fotografie na místě v improvizovaných podmínkách nazvětšovat. Díky tomu jsem je mohla ukázat svému hostiteli Katsu Yoshidovi. Fotografie mi velmi pochválil a po deseti letech, když už jsem měla vystěhovalecký pas, mi nabídnul své kontakty, doporučení, a tím i možnost pracovat v Japonsku v pozici profesionální fotografky.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost | max. velikost
Dánsko

Pak přišlo studium na FAMU.
Po letech strávených v tiskárně jsem měla hodně otupělé nebo zcela uzavřené některé receptory na vjemy, které by bez této zkušenosti přijímaly podněty ze studia. Bylo mi už 25 let, trochu pozdě na vysokou školu, obzvláště s mými nedávnými zkušenostmi. Zpětně bych řekla, že po odborné stránce mi studium moc nedalo, nebo přesněji, nedokázala jsem si ze studia mnoho vzít. To však neplatí o rovině osobní – setkala jsem se zde s množstvím výborných profesorů a studentů, z nichž mnozí jsou mými přáteli dodnes.

Několik let jste žila v exilu v Západním Berlíně. Proč právě tam?
Neříkám tomu emigrace, ale vystěhování. Vždy jsem věděla, že se jedná jen o dočasné přesídlení. Možná proto jsem si také vybrala pobyt v sousední zemi, a ne třeba v Americe. A také jsem místo ilegálního útěku volila vystěhování formou fingované svatby.

Jaký byl váš život ve městě obehnaném Berlínskou zdí?
Nesmírně těžký, ale zajímavý. Vůbec jsem netušila, do jak těžkých podmínek odcházím a jak dlouho se budu dostávat z ekonomického suterénu. Už jen proto, že hned po příjezdu do Německa mě porazilo auto a já jsem další půlrok nechodila. Taky mi nedošlo, že budu složitě překonávat maloměšťácké myšlení řady místních lidí, kteří hodnotili moji osobu podle toho, kde jsem bydlela a odkud jsem pocházela. Po čase jsem už byla tak alergická na řeči o „ubohém Východu“ a smutném životě v socialistickém Československu, že jsem raději na otázku „odkud jsi“ odpovídala „z Evropy“. 

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Kho Samui, Thajsko

Pracovala jste v Berlíně jako fotografka?
Většinu pobytu jsem dělala nekvalifikované práce, o to intenzivněji jsem však fotografovala pro sebe. Z tohoto pobytu vzniknul subjektivní deník, obraz života imigranta ve městě zmítaném ekonomickou i mezilidskou krizí. Dodnes mám v archivu řadu mimořádně intimních snímků a váhám, jestli je mám ukázat dalším lidem.

Když se mé poměry v Berlíně začaly zlepšovat a já se dostala k zajímavé práci v Max Planckově vědeckém ústavu, přišla revoluce a já se vrátila domů. Jak jinak – opět do nejistých poměrů.

Proč jste po návratu začala učit právě na střední škole?
Hledala jsem nové uplatnění. V novinách vyšel inzerát, že grafická škola v Hellichově ulici přijme učitele fotografie. Letos jsem tam už 16. rok a mám pocit, že jsem na tomto místě stále užitečná.

Co vám tato práce dává a bere?
Mám skvělý pocit z toho, že mohu mladým fotografům pomáhat se rozvíjet. Učení na střední škole mi ale zároveň vzalo obrovské množství energie. Jsem zvyklá dělat věci naplno a poslední léta jsem investovala své síly hlavně do studentů. Proto jsem fotografovala mnohem méně než třeba v Berlíně.

Tvrdím, že větší část života je člověk řízený autopilotem – dělá věci, které dělat musí. Čím žije aktivněji, tím větší část dne se organizuje bez jeho bezprostředního zásahu. Je téměř nadlidským úkolem zachovat si v takové situaci ono krystalické vidění. Tu schopnost, kdy se člověk nejen dívá, ale i zaznamenává a analyzuje.

Libuše Jarcovjáková

Klepněte pro větší obrázek Pražská fotografka a středoškolská učitelka vyrůstala v umělecky orientované rodině. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou, po jejím absolvování se několikrát neúspěšně pokusila o přijetí na FAMU. V průběhu čekání na vysokou školu pracovala čtyři roky v hlubotiskové tiskárně na Smíchově, kde vytvořila svůj první zásadnější dokumentární soubor. „Bylo to podivné prostředí. Barvy se ředily toluenem, byl tam šílený zápach a uprostřed toho se motali omámení zaměstnanci,“ dodává.

Na konci 70. let Jarcovjáková podnikla cestu do Japonska, kterou posléze ještě dvakrát zopakovala. Později dlouhodobě dokumentovala život romské a vietnamské komunity a také pražský T-Klub, zaměřený na homosexuální menšinu. V polovině osmdesátých let se legálně vystěhovala do Západního Berlína, ubytovala se v tehdy převážně turecké čtvrti Kreuzberg a první roky si na život vydělávala pomocnými pracemi, zejména úklidem.

Celý pobyt v dočasném domově zaznamenala v subjektivní fotografické zprávě, ke které říká: „Berlín byl v té době bizarním městem – rozdělený vysokou zdí na dvě části, na řadě míst i po 40 letech od konce války pořád stály ruiny rozbombardovaných budov. Aktivně se zde střetávalo tradiční středoevropské maloměšťáctví s přistěhovalci a hippie kulturou.“ Po návratu do Česka začala učit fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze, kde působí dodnes.

 

Významným tématem vaší volné tvorby jsou menšiny – etnické a sexuální.
Myslím si, že málokterá společenství u nás více trpí tlakem většinové společnosti než Romové, Vietnamci a homosexuálové. Vzpomínám si, že když jsem jela s kamarády Romy na výlet, brali si ke všem cenným věcem účtenku. Věděli, že kdyby je zastavila policie, chtěla by po nich důkaz, že tyto věci neukradli.

Co je pro vás na menšinách tak přitažlivé?
Fascinuje mě osud lidí, kteří jsou znevýhodnění už v momentu, kdy se narodí. Toto předurčení je zároveň trochu romantické a především fotogenické.

Rozumím jejich problémům – i já jsem často vybočovala z řady. V prvním ročníku při první hodině na střední škole se profesor zeptal: „Je tu někdo levák?“ Přihlásila jsem se a on mi pověděl: „Kachňa, ty to se mnou budeš mít špatný...“

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Madrid, Lavapies

Jste typ fotografa, který se ve zpracovávaných tématech silně angažuje?
Myslím si, že dobrý dokument nelze vyfotografovat bez osobního zaujetí pro námět. A v případě menšin to platí dvojnásobně – pokud je chce člověk dobře fotografovat, musí se – v dobrém slova smyslu – tím tématem a prostředím „ušpinit“.

Co to znamená?
Vyslechnout desítky historek ze života, přijmout některé rituály dané společnosti, dočasně akceptovat její žebříček hodnot. Musím mít ochotu fotografované lidi pochopit. Nedovedu si představit, že bych dobře fotografovala lidi, kterým bych se posmívala nebo jimi opovrhovala.

V galerii Langhans nyní vystavujete fotografie z T-Klubu, který byl v 80. letech zaměřený na homosexuály.
Bylo to úžasné prostředí s vysloveně rodinnou atmosférou. Fotografovat tam však bylo poměrně rizikové – homosexualita byla v tehdejší prudérní společnosti tabu, a mnozí lidé proto byli nuceni vést dvojí život. Však se také o můj archiv zajímala Státní bezpečnost, která zjevně měla zájem získat materiál k vydírání nepohodlných lidí. Naštěstí jsem nebyla v této oblasti donucena udělat jakékoliv ústupky – jen jsem kvůli tomu tlaku přestala klub fotografovat.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost
Levoča

Jakým způsobem pracujete s lidmi a prostředím?
Jsem defenzivní fotografka, zajímá mě klidný prvek uprostřed děje, který je okolím nevnímaný. Neběhám okolo, sedím a čekám, co se stane. Lidé na mě po chvilce zapomenou a přestanou být unavení z toho, že musí pózovat. Ráda fotografuji a pak společně vystavuji několik expozic z jednoho místa.

„Klasický“ dokumentarista by ze tří fotografií pořízených ze stejného místa vybral jednu „nejlepší“. Vy často prezentujete celé řady snímků.
Diptychy a triptychy, ve kterých dochází k postupnému vývoji děje, mě vždy velmi oslovovaly. Je to hodně subjektivní přístup, který mi vyhovuje.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
max. velikost | max. velikost
Coney Island | Louvre

U dokumentu je častým problémem přílišná subjektivnost, která způsobí, že sdělení snímku je pro většinu lidí nezřetelné.
Já to jako problém necítím. Jsem realista a u subjektivního dokumentu neočekávám masové pochopení. A ani se nesnažím, abych byla všemi čitelná.

Čím fotografuje Libuše Jarcovjáková?

První fotoaparát – Pionýr – dostala Libuše Jarcovjáková od rodičů v osmi letech. Následoval sovětský Ljubitěl, který pak na dlouhá léta vystřídal rozměrný a hlučný Pentacon six. Kromě základního objektivu, který jí umožňoval invenčně pracovat s hloubkovou neostrostí, používala i širší, 50mm sklo.

K volbě středního formátu pro dokumentární práci říká: „Na 6 × 6 cm jsem fotografovala celá 80. léta a dodnes je mi tento formát sympatický. Čtvercový obraz je pro dokumentaristu náročnou výzvou – není jednoduché nafotit dynamický děj do plochy s tak vyrovnaným poměrem stran.“ Později používala Asahi Pentax Spotmatic, na kterém vystřídala řadu objektivů s ohniskovou vzdáleností mezi 35 a 50 mm.

V poslední době Jarcovjáková využívá několik přístrojů – Contax G2, Hasselblad 6 × 6, Yashicu D a Hasselblad Xpan. Kromě klasických fotoaparátů autorka v nedávné minulosti pracovala s fotomobilem MDA T-Mobile. „Oceňovala jsem na něm mírně nedokonalou, ale půvabnou kresbu a velmi příjemné podání barev. Vždy mi byla blízká mírná technická nedokonalost fotografického obrazu,“ dodává.

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 4/2008. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.

Klepněte pro větší obrázek 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.