DIGIarena.e15.cz

Opravdu jen .jpg art?

„Jestli budeš psát na tuto výstavu recenzi, nazvi ji .jpg art, protože těch čtverečků je tam až moc,“ poradil mi kolega Petr Vilgus na výstavě sedmapadesátileté švýcarské fotografky Annelies Štrby, která je až do konce srpna k vidění v pražském Rudolfinu.
Opravdu jen .jpg art?
Galerie Rudolfinum se proslavila velmi dobrým vkusem a v Česku zřídka vídanou profesionalitou kurátorů, díky kterým má návštěvník jistotu, že nebude zklamán. Ale ouvej – výstava Annelies Štrba vzbuzuje v tomto ohledu spíše rozpačité pocity. Prvním zarážejícím faktem může být již citace z letáčku vydaného k výstavě: „Ačkoliv se tato významná fotografka prezentovala v celém světě v rámci celé řady samostatných i skupinových přehlídek, stane se výstava v Praze s největší pravděpodobností prvním souborným představením její tvorby mimo Švýcarsko.“ Nejedná se tedy o autorku v cizině známou a uznávanou, jejíž tvorba by neměla zůstat u českého publika bez povšimnutí. Jde spíše o kurátorskou snahu pomoci v prezentaci a zvýraznění zatím méně známému autorovi. Slova „významný“ a „první souborné představení její tvorby“ mi v této větě nejdou dohromady.

Mnohé překvapilo i chování samotné autorky, která na tiskové konferenci odmítla odpovídat na dotazy novinářů, dala přednost individuálním dotazům během prohlídky výstavy. Vernisáže se sice zúčastnila, ale veřejně vůbec nevystoupila. Zdůvodněno to bylo plachostí Annelies Štrby, která si přeje, aby za ni mluvily její fotografie. Jedná se vesměs o snímky s intimními náměty - fotografie její rodiny a měst, která navštívila.

Ve městech jsou zachycena místa, která o městě samém ani autorčině postoji k němu příliš nevypovídají – převážně nudné, nezáživné domy, které by mohly stát stejně tak dobře v Praze, Paříži, Tokiu, v New Yorku či kdekoli jinde. A bez označení doby či místa vzniku, které u spousty fotografií chybí, se divák v této záplavě ztrácí a připadá si bezmocný.


I takto se dá ztvárnit urbanistická fotografie

U fotografií rodiny se setkáváme nejčastěji s dcerami, později i vnoučaty Annelies Štrby. Dívky většinou sedí nebo leží v těžko určitelném prostředí, nemohou o nich vypovídat ani výrazy tváří, protože jsou rozmazané. To souvisí s technikou fotografky, která inspirovala Petra Vilguse k označení výstavy jako .jpg art. Štrba vychází ze svých videozáznamů, ze kterých vystřihuje jednotlivá políčka. Ta potom v počítači upravuje a převádí do psychedelických barev. Přitom jednotlivé, neupravené snímky by samy o sobě vypadaly zajímavě. Nelze ale jednoznačně tvrdit, že tvorba Annelies Štrby je špatná. Problém tkví spíše v tom, že v rozlehlém sále Rudolfina vás kombinace zářivých a kontrastních barev na velkých plátnech zaplaví až příliš.


Fotografie Annelis Štrby spojují převážně dvě věci - psychedelická zádumčivost a láska k rodině

Mezi touto barevnou záplavou pak působí jako oáza klidu místnost, kde jsou vystaveny starší, černobílé snímky (s technikou zastavených filmových políček a následné počítačové animace začala Štrba pracovat až v roce 1997). U černobílých snímků se navíc ještě neprojevuje prvek rozostření. Otevírá se nám zde pohled do rodinného dokumentu, můžeme pozorovat, jak autorčiny děti rostly. Snad nejvíce upoutají pozornost snímky dcery Lindy, která má velmi výrazné oči a fotogenické rysy.


Poetika vzpomínek vynikne nejvíce na černobílých snímcích z přelomu osmdesátých a devadesátých let

Netradičním galerijním prvkem je promítání souboru fotografií Annelies Štrby, které se do výstavních prostor nevešly. Vždy v sérii po třech (kombinace měst a snímků z rodinného prostředí) zde nonstop běží promítání ve více než hodinového cyklu. Ani zde ale není skryt klíč k autorčině tvorbě.

Bohužel musím konstatovat, že tvorba Annelies Štrby je stejně nepřístupná, jako autorka sama. Přestože na mě více zapůsobily černobílé snímky, musím uznat, že psychedelické fotografie mají velmi osobitý ráz. Záleží pouze na jednotlivých divácích, jaká část tvorby je více osloví. Výstava je otevřena až do 28. srpna, návštěvu ale doporučujeme již 4. června, kdy v Praze probíhá Muzejní noc. Od 19 hodin do jedné hodiny po půlnoci budou všem návštěvníkům zdarma otevřeny dveře Rudolfina i ostatních pražských galerií. Více na http: http://katalogy.nm.cz/muzejninoci

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?