DIGIarena.e15.cz

Opravdu jen .jpg art?

„Jestli budeš psát na tuto výstavu recenzi, nazvi ji .jpg art, protože těch čtverečků je tam až moc,“ poradil mi kolega Petr Vilgus na výstavě sedmapadesátileté švýcarské fotografky Annelies Štrby, která je až do konce srpna k vidění v pražském Rudolfinu.
Opravdu jen .jpg art?
Galerie Rudolfinum se proslavila velmi dobrým vkusem a v Česku zřídka vídanou profesionalitou kurátorů, díky kterým má návštěvník jistotu, že nebude zklamán. Ale ouvej – výstava Annelies Štrba vzbuzuje v tomto ohledu spíše rozpačité pocity. Prvním zarážejícím faktem může být již citace z letáčku vydaného k výstavě: „Ačkoliv se tato významná fotografka prezentovala v celém světě v rámci celé řady samostatných i skupinových přehlídek, stane se výstava v Praze s největší pravděpodobností prvním souborným představením její tvorby mimo Švýcarsko.“ Nejedná se tedy o autorku v cizině známou a uznávanou, jejíž tvorba by neměla zůstat u českého publika bez povšimnutí. Jde spíše o kurátorskou snahu pomoci v prezentaci a zvýraznění zatím méně známému autorovi. Slova „významný“ a „první souborné představení její tvorby“ mi v této větě nejdou dohromady.

Mnohé překvapilo i chování samotné autorky, která na tiskové konferenci odmítla odpovídat na dotazy novinářů, dala přednost individuálním dotazům během prohlídky výstavy. Vernisáže se sice zúčastnila, ale veřejně vůbec nevystoupila. Zdůvodněno to bylo plachostí Annelies Štrby, která si přeje, aby za ni mluvily její fotografie. Jedná se vesměs o snímky s intimními náměty - fotografie její rodiny a měst, která navštívila.

Ve městech jsou zachycena místa, která o městě samém ani autorčině postoji k němu příliš nevypovídají – převážně nudné, nezáživné domy, které by mohly stát stejně tak dobře v Praze, Paříži, Tokiu, v New Yorku či kdekoli jinde. A bez označení doby či místa vzniku, které u spousty fotografií chybí, se divák v této záplavě ztrácí a připadá si bezmocný.


I takto se dá ztvárnit urbanistická fotografie

U fotografií rodiny se setkáváme nejčastěji s dcerami, později i vnoučaty Annelies Štrby. Dívky většinou sedí nebo leží v těžko určitelném prostředí, nemohou o nich vypovídat ani výrazy tváří, protože jsou rozmazané. To souvisí s technikou fotografky, která inspirovala Petra Vilguse k označení výstavy jako .jpg art. Štrba vychází ze svých videozáznamů, ze kterých vystřihuje jednotlivá políčka. Ta potom v počítači upravuje a převádí do psychedelických barev. Přitom jednotlivé, neupravené snímky by samy o sobě vypadaly zajímavě. Nelze ale jednoznačně tvrdit, že tvorba Annelies Štrby je špatná. Problém tkví spíše v tom, že v rozlehlém sále Rudolfina vás kombinace zářivých a kontrastních barev na velkých plátnech zaplaví až příliš.


Fotografie Annelis Štrby spojují převážně dvě věci - psychedelická zádumčivost a láska k rodině

Mezi touto barevnou záplavou pak působí jako oáza klidu místnost, kde jsou vystaveny starší, černobílé snímky (s technikou zastavených filmových políček a následné počítačové animace začala Štrba pracovat až v roce 1997). U černobílých snímků se navíc ještě neprojevuje prvek rozostření. Otevírá se nám zde pohled do rodinného dokumentu, můžeme pozorovat, jak autorčiny děti rostly. Snad nejvíce upoutají pozornost snímky dcery Lindy, která má velmi výrazné oči a fotogenické rysy.


Poetika vzpomínek vynikne nejvíce na černobílých snímcích z přelomu osmdesátých a devadesátých let

Netradičním galerijním prvkem je promítání souboru fotografií Annelies Štrby, které se do výstavních prostor nevešly. Vždy v sérii po třech (kombinace měst a snímků z rodinného prostředí) zde nonstop běží promítání ve více než hodinového cyklu. Ani zde ale není skryt klíč k autorčině tvorbě.

Bohužel musím konstatovat, že tvorba Annelies Štrby je stejně nepřístupná, jako autorka sama. Přestože na mě více zapůsobily černobílé snímky, musím uznat, že psychedelické fotografie mají velmi osobitý ráz. Záleží pouze na jednotlivých divácích, jaká část tvorby je více osloví. Výstava je otevřena až do 28. srpna, návštěvu ale doporučujeme již 4. června, kdy v Praze probíhá Muzejní noc. Od 19 hodin do jedné hodiny po půlnoci budou všem návštěvníkům zdarma otevřeny dveře Rudolfina i ostatních pražských galerií. Více na http: http://katalogy.nm.cz/muzejninoci

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.