DIGIarena.e15.cz

Perličky ze dna jedné trafiky

až hrabalovský příběh z pátečního dopoledne aneb když lidé opravdu chtějí objevit něco, co je spojuje, i kdyby to byla maličkost, tak si cestu k sobě najdou.

Stává se mi čas od času, když vyrazím na svůj lov záběrů, že musím hodně vysvětlovat. Lidé se zajímají, proč fotografuji ploty či zdi domů, kde žijí nebo podnikají. Já jim pak často na displeji fotoaparátu předvádím své úlovky a oni na chvilku uklidněni, že jsem jen neškodný blázen a ne někdo, kdo je chce vyloupit, či skoupit, odcházejí s úsměvem, který vypadá tak pobaveně. Dnes to už beru jako zaběhnutou rutinu a pokud nastane delší období bez takových dotazů, mám pocit jisté prázdnoty. Asi jako když vám v ulici konečně zarovnají tu děsnou díru v asfaltu, co tam vadila už tolik let. Jste sice moc rádi, že si v ní dál neničíte tlumiče, ale stále ji nějak nepřestáváte vyhlížet.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
1. Insomnie 2. ...všechno má svůj rub a líc, to je jisté - dál už nic

Dnes jsem spěchal s brašnou plnou knih z knihovny na MHD tak, abych stihl mezeru mezi dvěma bouřkami, které se střídaly nad městem v docela krátkých intervalech. Jenže oči mám s sebou stále a fotoaparát také. Takže jsem se zastavil u jedné zdi a začal hledat vhodný úhel záběru mezi zaparkovanými auty. Kdo tuhle chvíli zná, tak ví, že motiv je v ten moment natolik středem zájmu, že ani rozjeté Pendolíno nemá šanci upoutat pozornost, pokud tím motivem není ono samo.

V tu chvíli jsem nesledoval i bouřkové mraky nad městem, natož abych vnímal lidi, co kole mně procházeli. Když se mi za zády ozvalo: „Dobrý den! Já jsem se vás chtěla na něco zeptat!“ - nereagoval jsem. Za prvé jsem přece FOTOGRAFOVAL a za druhé - mnohokrát se mi už v minulosti stalo, že jsem se chystal odpovědět na zdánlivou otázku, pozdrav, zvolání někomu, kdo byl zaujatý někým úplně jiným, kdesi na druhé straně mobilní sítě. Netušil jsem, že to oslovení platí tentokrát skutečně mně.

Nakonec jsem se přece jen odpoutal od „mého“ fleku a trhlin na zdi, dal fotoaparát od oka a otočil se. Za mnou trpělivě stála drobná paní pozdně středního věku, a když viděla, že už jsem konečně schopný vnímat, pokračovala směrem ke mně: „To fotíte - abyste dokumentoval, že ten barák jednou spadne nebo vás zaujaly ty praskliny, protože vás zaujaly tvarem?“

Nějak jsem hned nezareagoval na značnou „návodnost“ té otázky a začal paní ze zvyku uklidňovat, že mě jen zaujala ta skvrna po tabuli vývěsní tabuli a taky praskliny v ní a že na výsledné fotografii vůbec nebude poznat, kde je to fotografované. Že jsem spíše výtvarník, než dokumentarista a ona se nemusí bát…

…a pomalu mi začala docházet její slova. Hodně se lišila od otázek, na které jsem už dlouho zvyklý. Přerušil jsem svou mantru a paní pokračovala dále: „Mám u záchodu flek na podlaze, ve kterém vidím hlavu. Nejsem přece praštěná, když něco takového vidím a ostatní známí ne!“

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
1. Když se smíchá káva s čajem, není to už k pití... 2. Domácí cvičebnice neuklidovské geometrie

Ještě chvilku povídala v tomto duchu a pak mě poprosila, zda bych se nešel, jako výtvarně myslící člověk, na ten obrázek podívat. Byl zaskočený a chvilku jsem se cítil jako nějaká postava z povídek pana Hrabala. Ale co - chvilku jsem dělal drahoty, nakonec jsem stejně jejímu naléhání podlehl. Paní mě odvedla k nedaleké trafice, poděkovala pánovi, který jí tu prodejničku zatím z venku hlídal, a krámkem mě odvedla dozadu do zázemí k WC. Tam, na podlaze ve vydroleném betonu, byla maličká asi pěticentimetrová prasklina, která se podobala mužské hlavě či snad – ještě přesněji - soše Moai z Velikonočních ostrovů nahlížené z profilu. Paní zřetelně odlehlo, když jsem jí potvrdil, že vidím to co ona. Ani nežádala, aby to vyfotografoval. Stačilo ji, že našla podobně praštěného blázna.

Zatím co se jí ta trafika zase plnila lidmi, hovořili jsme ještě chvilku o fotografování očima. Tedy – povídala hlavně ona. O obrazech a výjevech, které vídává na zdech a mracích – prostě kolem sebe.

Klepněte pro větší obrázek 
konec vědění...

Ta paní možná nikdy nedržela fotoaparát v ruce, ale oči, které vidí kousek za Alenčino zrcadlo a dohlédnou i za realitu - ty jistě má. A stálo jí za to, vyběhnout za úplně cizím člověkem, ve kterém vytušila spřízněnou duši a chtít se s ním nějak o to co vidí - podělit.

Jakou má tenhle článek pointu?

Nevím. Možná žádnou.

Anebo je pointa v tom, že když lidé opravdu chtějí objevit něco, co je spojuje, i kdyby to byla maličkost, tak si cestu k sobě najdou. A to je v době, která jako by byla ve znamení vymezování se věc, která stála za zapsání a podělení se s ostatními.

V České Lípě 12. 6. 09

P.S.: Nakonec jsem se přece jen dostal domů, aniž jsem zmokl…

Další článek




celkem 27 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: Díky za příjemné zastavení Richter (novy) 7. 8. 2009, 12:40
Re: :-) sykorka 23. 6. 2009, 17:23
Díky za příjemné zastavení Štěpánka B. 22. 6. 2009, 14:50
Re: Perličky Richter (novy) 18. 6. 2009, 18:38
Perličky iva 18. 6. 2009, 10:26