Za odměnu se vám naskytne pohled na industriální část Kodaně z fotografova proskleného ateliéru. A úsměvem vás přivítá vlídný muž, kterého byste rozhodně netipovali na fanouška rockových kapel.
Když přijedete do nějakého města, máte pocit, že tam nacházíte inspiraci?
Ano, rozhodně. Nejraději jezdím do Paříže a do Londýna, obě ta místa jsou podle mě velmi inspirativní.
Proč jste si oblíbil právě tyto metropole?
Mají kouzelnou atmosféru. Navíc z Kodaně, kde žiji, to není daleko ani do Londýna, ani do Paříže. Dostat se tam je levnější a jednodušší než cestovat třeba do New Yorku. Zajímá mě první dojem, kterým na mě nějaké město zapůsobí. Avšak ještě raději se vracím někam, kde to už znám, do ulic, kterými jsem již někdy chodil.
Ve vašem portfoliu jsem nenašla žádné snímky z Kodaně.
Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že v Kodani skutečně moc nefotografuji. Možná je to tím, že když cestujete, zaujmou vás často i pohledy, kolem jakých doma denně chodíte bez povšimnutí.
Také máte na fotografování více času.
A navíc, když jste na dovolené, nemusíte přemýšlet o tolika věcech, jako když doma chodíte do práce. Takže bych možná měl jednou strávit dovolenou v Kodani.
Kromě evropských měst jste fotografoval také Tokio.
Tam jsem se dostal v roce 1996 v rámci projektu Tokio Today. Do japonského hlavního města byly tehdy pozváni fotografové z celé Evropy: Joan Fontueberta ze Španělska, Bertien van Manen z Nizozemí či Sibylle Bergmann z Německa. Jsem dodnes rád, že jsem mohl být jedním z nich.
Jak projekt probíhal?
Trval tři týdny. Každý z nás dostal do ruky fotoaparát a měl jím zprostředkovat svůj pohled na Tokio. Dostali jsme naprostou volnost, mohli jsme si fotografovat cokoli a jakkoli jsme chtěli. Výsledkem naší třítýdenní práce byla výstava a katalog.
Když jste přiletěl do Tokia, pozoroval jste nějaké výrazné odlišnosti od evropských měst?
Ano, Tokio je mnohem více zahaleno smogem z aut. Ale to není první, co vás po příjezdu do Tokia upoutá. Všude kolem je spousta, spousta lidí. Naštěstí jsou Japonci velmi vstřícní a příjemní.
Na vašich snímcích měst se lidé objevují velmi často. Proč?
Myslím si, že lidský prvek dodává snímkům na dramatičnosti.
Je fotografování měst s lidmi obtížnější než zachycení pouhé architektury?
To si nemyslím. Způsob, který jsem zvolil, je ale pro mě zábavnější. Když do fotografie vstupuje lidský element, nemůžete si nikdy být jisti, co se stane. Nevíte hned, která kompozice bude nejvhodnější. Nevíte, jak architekturu a lidi nejlépe propojit. Občas čekávám velmi dlouho, než se mi v hledáčku ta správná kompozice objeví.
Takže tajemství vaší práce spočívá v dlouhém čekání na dobrý záběr?
Ano. Začnu tím, že si vyberu místo, které se mi líbí. Posadím se a pozoruji lidi a ruch kolem sebe, vnímám, co se tam odehrává. Důležitou roli pro mě hraje náhoda. Kdybyste měli možnost manipulovat se všemi lidmi na celém světě a mohli jste je umístit na místo a do postoje, který byste zvolili vy, nebyl by z toho dobrý snímek. Byl by vykonstruovaný.
Fotografování z nadhledu a z podhledu, které jste u některých snímků použil, mi připomíná způsob, jakým fotografoval ve 20. letech ruský umělec Alexandr Rodčenko. Inspirujete se díly starých fotografických mistrů?
Rozhodně, Rodčenko je jedním z nich.
Kdo jsou ti další?
Irving Penn, Richard Avedon, Josef Sudek.
To mě těší, že jste zmínil i českého fotografa. Co vás zaujalo na jeho snímcích?
Práce se světlem. Navíc mě Sudek naučil, jak málo stačí k tomu, abyste vytvořili dobrou fotografii. Nemusíte procestovat celý svět. Stačí, když zůstanete doma a budete fotografovat sklenici vody.
Jaké jsou vaše další inspirační zdroje? Některé vaše akty mi připomněly kubistické tvarosloví. Je to náhoda, nebo jste se tímto stylem opravdu inspiroval?
Ano, vím, které snímky myslíte. Způsob, jak vznikly, je naprosto odlišný od postupu, jakým fotografuji města. Ale i tato jiná cesta k výsledné fotografii mě baví. Na tomto snímku (Ole Christiansen ukazuje na fotografii aktu) jsem do sebe zakomponoval čtyři různé záběry: dvě fotografie těla a tváře a další dva snímky, na kterých je vyfotografováno pozadí.
Myslel jste na kubistické obrazy, když jste na snímku pracoval?
Vůbec ne. Vlastně to začalo aktem jedné dánské zpěvačky. Vyfotografoval jsem ji v rohu místnosti, jednoduše osvětlenou. Pak jsem teprve k obrazu dodal pozadí. Poslední součástí fotografie se stal portrét. Ten jsem vyfotografoval až tři roky poté, co vznikl ten akt. Pak jsem uviděl výsledek a napadlo mě: vždyť to vypadá kubisticky! Takže to nebylo tak, že bych zahlédl nějaký kubistický obraz a rozhodl se, že něco podobného bych rád udělal. Jen jsem experimentoval a zkoušel, co z toho vyjde.
Jak si vybíráte lidi, které budete fotografovat?
Některé snímky vznikají na zakázku pro určitý časopis nebo nahrávací společnost. Někdy také fotografuji snímky na výstavu s konkrétně zadaným tématem. Když jsem byl mladší, fotografoval jsem velmi často rockové hvězdy – i proto, že jsem měl rád jejich hudbu.
Ve vašem portfoliu jsou i snímky světově proslulých muzikantů. Bylo obtížné se k nim dostat?
Ne, ve skutečnosti ne. To, že jsou slavní, však s sebou nese jiný problém: většinou nemají čas. To se týká i fotografování, takže se stávalo, že jsem měl třeba jen pět minut na to, abych někoho nafotografoval.
Přesto – pořád si nějak nedokážu představit, že bych zavolala Iggy Popovi a řekla mu: „Čau, já jsem fotografka a chtěla bych, abys mi chvíli zapózoval.“ Vždyť já ani nevím, jak a kde bych získala jeho telefonní číslo!
Ke slavným muzikantům jsem se dostal díky kontaktům s lidmi z dánské nahrávací společnosti. Pro tuto společnost jsem pracoval – fotil jsem pro ně dánské zpěváky a skupiny na obaly desek. Když nějaký významný hudebník přijel do Kodaně propagovat svou desku, tato společnost jeho pobyt organizovala. Když jsem se tedy dozvěděl, že se do Dánska chystá rocková hvězda, požádal jsem své známé z nahrávacího studia, aby mi zprostředkovali setkání. Věděl jsem však, že na focení budu mít jen oněch pět minut. Když to předem víte, smíříte se s tím. Fotografování si dobře rozvrhnete a připravíte, takže omezený čas nakonec nemusí být nepřekonatelný problém.
Vzpomínáte na někoho, s kým se vám dobře spolupracovalo?
Například s Davidem Bowiem. Ještě předtím, než jsem dělal jeho portréty, jsem ho několikrát fotografoval na pódiu během vystoupení. Ale setkat se s ním tváří v tvář, to je úplně něco jiného. Fotíte-li při vystoupení, limituje vás spousta faktorů, které neovlivníte. Když jsem však fotografoval jeho portréty, mohl jsem si například sám zvolit osvětlení. Strašně mě to bavilo a myslím, že je to na snímcích vidět.
Fotografujete mnoho témat. Čím jste začínal?
Studoval jsem komerční fotografii. Na škole nás učili fotografovat nejrůznější věci – architekturu, reklamy, snímky pro časopisy, prostě všechno. Vždycky mi ale byly nejbližší portréty lidí. Možná proto, že představují prvek, který nikdy nemůžete plně kontrolovat a ovládat.
Kdyby vám někdo dal tolik peněz, že už byste nikdy v životě nemusel přijmout žádnou zakázku, co byste fotografoval? Byli by to právě lidé?
Myslím si, že bych pořád dál fotil nejrůznější témata. Při každém tématu musíte myslet na něco jiného, pracovat jinak. Jinak se fotografují lidé ve studiu se světly, jinak ulice, jinak ulice plné lidí, budova nebo sklenice vody. Tato variabilita mě baví. Ale kdybych byl přinucen dělat jej jedinou věc, pak by to byli právě lidé.
Láká vás na fotografování lidí i možnost komunikace?
Ano, ano, určitě. Možná je to také záminka k poznávání lidí. Počkejte, ukážu vám nějaké své snímky lidí, které mám rád. (Vytáhne velké desky plné fotografií.) Toto je otec jednoho mého přítele. Fotografoval jsem ho před deseti lety, tento snímek je novější. Fascinuje mě jeho vrásčitá pokožka. A tohle je Leigh Bowery. Toho jsem fotil v Londýně na zakázku pro jeden článek.
Obyčejně fotografujete na černobílý materiál, ale Leigh Bowery je v barvách.
Mám moc rád černobílou fotografii. Když jsem však fotografoval Boweryho, zvolil jsem barevný film, protože barva je pro něj důležitá. Podívejte se, jak v barevném provedení vynikne jeho oblečení.
Vytvořil jste celou sérii snímků s Bowerym. Předpokládám, že k jeho nafotografování jste měl více času než jen pět minut?
To ano, celé sezení trvalo přibližně dvě hodiny. Leigh Bowery se neustále převlékal, myslím, že minimálně třikrát nebo čtyřikrát změnil oblečení. Zvláštní však bylo, že si před námi nikdy nesundal svou masku. Takže jsme o něm sice připravovali článek, ale nevěděli jsme, jak ve skutečnosti vypadá.
Hrál celou dobu, nebo jste mu říkal, co má dělat, jak má zapózovat?
Po celou dobu něco předváděl. Vypadalo to, jako by to pro něj bylo naprosto přirozené, cítil se ve své kůži. Myslím, že to byl rozený performer. Součástí jeho vystupování a jeho osobnosti je i oblečení, které si sám vyráběl.
Navštěvujete často fotografické výstavy?
Ano, hlavně v Paříži. Pravidelně tam jezdívám na Měsíc fotografie.
Ole Christiansen Narodil se v dánském městečku Elsinore, dnes žije a pracuje v Kodani. Fotografií se živí od roku 1980. Zúčastnil se desítek samostatných a skupinových výstav. K těm prestižním z poslední doby patří výstava Nová dánská fotografie, která byla loni prezentována v New Yorku, odkud se přesunula na houstonský FotoFest. 
Snad nejvýraznějším prvkem jeho fotografické tvorby je fakt, že fotografuje téměř vše a vždycky zdařile. Používá fotoaparát Canon EOS 1Ds Mark II s celou řadou objektivů: 16–35 mm, 24–70 mm, 70–200 mm, 24 mm shift, a pevná skla 35 mm, 50 mm, 85 mm, 100 mm a 300mm. Dále vlastní Hasselblad H3D-39. |
Vzpomínáte si na nějakou výstavu, která vás v poslední době fascinovala?
Líbilo se mi hodně výstav, ale o žádné asi nemůžu říci, že bych byl vystavenými snímky ohromen. Už je to dlouho, kdy jsem na nějaké výstavě zůstal stát s otevřenými ústy. Když v životě vidíte práce tisíců různých fotografů, jste kritičtější a už vás jen tak něco nevyvede z míry.
Tak tedy alespoň výstava, která se vám líbila.
Prezentace snímků fotografa Rogera Ballena, který téměř třicet let žil v Johannesburgu v Jihoafrické republice.
Jak byste popsal jeho tvorbu?
Věnuje se figurální tvorbě. Fotografuje lidi společně se zvířaty, s hračkami, ale nečekejte žádnou romantiku. Jeho fotografie působí drsně, brutálně. Avšak prvky násilí používá způsobem, který i dnes zaujme. Atmosféru snímkům dodávají polorozpadlé, počmárané zdi, které používá jako pozadí. Vždy je tam jisté napětí, objevují se nečekané souvislosti. Například na jedné fotografii je zachycena živá kočka, jak číhá na gumového tyranosaura.¨¨
Na čem nyní pracujete?
Zkoušel jsem experimentovat s jedním starým portrétem herečky Maggie Cheung. Fotografoval jsem ji kdysi v Paříži. Byla to zakázka na dánský plakát k jejímu filmu.
Na těchto experimentálních snímcích mě zaujala barevná kombinace černé a červené.
Ano, je to klasická kombinace, která stále dobře funguje. Postupně jsem portrét Maggie Cheung redukoval a redukoval, až jsem došel k úplně minimalistickému obrazu – červený kruh, který tvoří oko na černém pozadí.
Pohráváte si se svými staršími fotografiemi často?
Vlastně ne. Možná mě k tomu inspiroval právě její portrét, který byl použit na plakátu. Tu fotografii jsem poskytl v několika kopiích jedné galerii. Když byly výtisky vyprodány, volali z galerie, jestli nemám nějaké další její fotografie. Odpověděl jsem, že ano, ale že si myslím, že ta z plakátu se jako jediná vydařila. Galerie mi nicméně dala impuls, abych začal hledat další její snímky. Opravdu jsem dva našel a chtěl jsem s nimi něco udělat, vyzkoušet něco nového, jiného.
Mohl bych se na závěr zeptat něco já vás?
Určitě.
Jak jste se dozvěděla o mé tvorbě?
Četla jsem si o výstavě současné dánské fotografie na letošním FotoFestu v Houstonu. To mě přivádí k otázce – myslíte si, že existuje něco, co charakterizuje dánskou fotografii?
Myslím, že ne. Když se podáváte na snímky prezentované na zmíněné výstavě, nemají moc společného. Ale když se teď nad tím zamýšlím, možná tu přece jen něco je. Ve všech fotografiích se nějakým způsobem odráží melancholie.
Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 5/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.
