Domy spolu rozmlouvají, ryba uvízla v okenní tabulce, ze skály se stává želva, která nás pozoruje, jablko svítí, duch rozbitých soch ožívá, pes startuje svou pouť kamsi do vesmíru. Co je to za svět? Představuje nám fotograf bláznivé fantazie, nebo poukazuje na to, jak nudný je náš všednodenní pohled na okolní realitu?
Ovlivnilo vaši tvorbu rodinné zázemí? Otec pochází z Ukrajiny, matka z Čech a žili jste na Slovensku…
Tohle je velmi těžké téma, dodnes nevím, jak se s ním vypořádat. Dostalo se mně různých kulturních informací. Vyrůstal jsem na vesnici na východním Slovensku. Otec byl utečenec z tehdejšího Sovětského svazu, prošel deportacemi, lágry a nakonec zůstal ve strachu na Slovensku. Matka i otec se věnovali šlechtění ovocných stromů. Dětství jsem tak vlastně prožil v sadu. Otec si jablka stále fotil, to on mě vlastně přivedl k fotografii. Dnes se k fotografování jablek vracím já a objevuji v nich dokonalost.
Utekla mi, 2006
Jak vnímáte rozpor mezi prostředím slovenským a Paříží, kde nyní žijete?
Zpočátku jsem se tím zabýval, ale později jsem rezignoval. Stále jsem obojí porovnával, což mě zablokovalo. Naštěstí už se tím netrápím, nemá to smysl. Slovenská mentalita je odlišná od francouzské. Pohled na život, kultura, vše je v Paříži úplně jiné.
Co vám Paříž přinesla?
Všechno. Dobré i zlé, pochopení i nepochopení. Paříž je pro mě nekonečný labyrint. Pokud bych chtěl toto město vnímat šířeji, nestačil by mně jediný život. Kupříkladu Praha je spíš ohraničená. Přinesla mně tajemství, možnost si vymýšlet, představovat si jinou realitu. Paříž mi dává velikost a dojem nekonečna, ale někdy také pocit ztracenosti.
Ve fotografii patříte k takzvané „slovenské nové vlně“. Jaké bylo studovat s Tonem Stanem či Mirem Švolíkem?
Naše skupina byla takovým spřízněním duší. Tenkrát se setkali lidé, kteří měli obrovskou energii, chtěli fotit, vystavovat, něco svými snímky říct. Nešlo o program školy, ale o studenty. Každý z nás chtěl specifickým způsobem ztvárnit i pouhá cvičení. Měli jsme například připravit knihu o architektuře a slohu a Tono Stano vyfotil sérii fóliových skleníků. Ten nápad jsem obdivoval, i fóliovníky přece patřily k naší novodobé architektuře. Ve cvičení Homo faber jsem si pak vybral jednu z mála rockových skupin, která ještě mohla hrát, Tango, a jezdil jsem s nimi po koncertech. V té době bylo značně paradoxní fotit pracující rockery.
Bretaňský průnik, 1994
Tvrdí se o vás, že vidíte okolní svět básnicky. Anna Fárová dokonce napsala, že vám jde o poetizaci, vytváření jiné skutečnosti. Co je vaším uměleckým záměrem?
Stále hledám neexistující obraz, prapůvodní krásu. Snažím se ve fotografiích přinášet lehkost i smutek. Vše souvisí s vyvážeností. Když něco fotím, je to pro mě výzva nejen ve smyslu kompozice. Ale neřeknu vám, jak to přesně funguje, focení je zvláštní alchymie. Jde-li to, nechávám se vést. Hlavní inspiraci mně skýtá příroda a její neuvěřitelné množství forem. I obyčejné jablko je dokonalý tvar a vše kolem je ve chvíli, kdy se na něj zaměřím, zcela zbytečné. Příroda nabízí rozličnou symboliku. V poslední době například připravuji sérii, která se jmenuje Erotikon a vychází jen z ovoce, zeleniny, hub.
Jaký čas na svých fotografiích vlastně zastavujete?
Takový čas tady možná ani není. Vycházím sice z reality, ale zdá se mně, že se focením dostávám do nějakého meziprostoru. Vše souvisí s hledáním, člověk jde a hledá a prožívá.
Oko, 2005
Na vašich snímcích se propojuje sen a realita. Například Kafka v Praze je toho dokladem. Realita je zde ulice, sen člověk procházející bezčasím. Jak je to se snem ve vašich fotografiích?
Chci zachytit denní sny, i když často nevím, jak mám postupovat. V některých fotografiích jsou sny přítomny, v jiných ne. Někdy se vynoří až po letech. Často jsem pracoval tak, že jsem jen fotil a filmy pak dlouho nevyvolal. Po několika letech jsem se zpětně podíval na starší snímky a najednou jsem na nich něco uviděl. Jako by došlo ke zpětnému setkání se sebou samým, s nějakým pocitem. Pak uplynuly další měsíce i roky, moje zkušenost se posunula a do fotek jsem přidal to, co jsem v nich tušil již dříve. Například na snímku Rozhovor s větrem zachycujícím shořelý podnik (Solivar) u Prešova jsem najednou vycítil, jak z jedné strany jde jakýsi tok energie. Jako by se dva domy chtěly spojit.
Uvnitř, 2007
Pokud byste konkretizoval svoji metodu, jak postupujete?
Pokusím se to vysvětlit při vzpomínce na focení v Bretani. Neznám jiné místo, kde bych našel tak zvláštní stromy. A právě z nich mně pojednou začaly vyvstávat postavy, bytosti Bretaně, které tam zůstaly z dávných věků a transformovaly se právě do těch stromů. Když jsem se pak na ně díval přes hledáček, na prvním místě jsem myslel na kompozici. Neřeším snímek podle zlatého řezu nebo nějakých rad, které bych někde vyčetl. Musím s ním být spokojen, musím si říci: to je ono
Bytost vyšší, 2004 – 2006
Má-li člověk luxus času, je dobré zůstat na jednom místě delší dobu a dívat se na tytéž věci stále znovu. Není možné někam zaskočit, rychle nafotit desítky snímků a jet dál. To je mimochodem způsob blízký digitální fotografii. Zdá se mi, že s digitálem mohu všechno. Jenže devadesát pět procent takových snímků je pak k ničemu a musím je vyhodit. Pak bylo focení úplně zbytečné.
Jaké otázky si při focení kladete?
Co chci na snímku mít? Jen ten strom? Nebo již myslím na to, co bych mohl se snímkem dál udělat. Předmět, který mě zaujme, najdu v hledáčku a exponuji. A vím, že tak na padesát procent už je tam něco, s čím budu moci později pracovat. Podobné je to i s detaily. Jednoduché věci vlastně ani nevyhledávám, samy mě oslovují, najednou se s nimi setkám. I detail však na prvním místě musím zakomponovat do určitého prostoru.
Je mně, 2005 – 2006
Proč jste se rozhodl do svých fotografií výtvarně zasahovat?
Měl jsem hotové snímky a říkal jsem si, kam zmizely právě ty vjemy, které jsem tenkrát cítil? Vždyť na tom snímku něco chybí. Proč by se statické věci nemohly najednou rozkutálet? Proč by ten pes nemohl někam odletět? Proč by se strom nemohl proměnit? V osmdesátých letech jsem začal hledat způsob, jak to udělat. Počítače nebyly a nezbylo mně, než do fotek začít malovat. Dnes již dělám úpravy také ve Photoshopu.
Jeden ze snímků z osmdesátých let jste věnoval ruskému režisérovi Andreji Tarkovskému. Jak vznikl?
Bydlel jsem v podnájmu a někde jsem si natrhal pampelišky, protože mám rád žlutou. Pak jsem odjel pryč a když jsem se za týden vrátil, pampelišky byly úplně jiné. Zestárly. Tehdy jsem objevil Tarkovského a jeho filmy mě naprosto fascinovaly. Každý záběr připomínal obraz. Blízká mi byla i pomalost a ticho, s nimiž režisér pracoval. S tím jsem bytostně souzněl. Pampelišky jsem tedy vyfotil v této době, udělal jsem několik záběrů a nakonec jsem vzal sirku a zapálil jsem je. Už nevím, proč jsem to udělal. Připomínalo mně to obrovské divadlo: změna květů, můj návrat zpět, přemítání o Tarkovském. Ke snímku jsem se pak vrátil po návratu z vojny, dozvěděl jsem se, že Tarkovský zemřel. Pod vlivem této události jsem jej dokončil.
Čím fotí Peter Župník Peter Župník je věrný Nikonu. Fotil postupně modely Nikormat, FM2 a FM3 s objektivy 28 mm, 50 mm, 105 mm a 300 mm. Digitální technologie poprvé okusil s kompaktním ultrazoomem Nikon Coolpix 8400. Nedávno si pořídil zrcadlovku Nikon D200. Zvažuje koupi objektivu 70–300 VR. Fotografie sám upravuje ve Photoshopu. Jak film, tak pixely vnímá jako pouhé prostředky k finálnímu dílu – obrazu. |
V souvislosti s Tarkovským se vás musím zeptat, jaký smysl přikládáte symbolu a světlu?
Ve všem hledám symboly. U stromu se dvěma uřízlými větvemi najednou vidím oči. Les se mění, zůstávají v něm jen siluety, které získávají jiný smysl. Lidé, kteří kdysi psali pohádky, tohle viděli a dokázali to vepsat do knihy, já to „přepisuji“ do fotografie.
Nevypovězené vzkazy, 1997 – 2004
Smysl světla je zcela zásadní. Nebýt světla, neexistuje nic. Pro mě je světlo u zrodu všeho. Stačí, aby se světlo změnilo, a nějaká věc nabude úplně jiného významu. Právě nejjednodušší, nejpřirozenější světlo, usměrněné oknem, průsmykem nebo průhledem ve skále, dokáže vytvořit ten nejpůsobivější pohled, jehož lze ve fotografii využít.
Jaký je život fotografa ve Francii?
Osobně se nacházím ve zvláštní situaci, živím se prodejem fotografií, ilustracemi nebo vytvářením kalendářů – naposledy pro velkou dřevařskou firmu, která akceptovala můj svébytný pohled na les. Uvažuji o tom, že bych v Paříži mohl učit fotografii, byť bojuji s francouzštinou. Situace v Paříži je pro profesionálního fotografa mnohem tvrdší než v Česku. Soustřeďuje se tam celosvětová špička. Všichni jsou dokonale vybavení, rychlí, ovládají své řemeslo. Navíc se dokážou prezentovat. Na druhou stranu mají všichni stejný pohled podle toho, co trh právě vyžaduje. To mě od nich odlišuje. Ve Francii je nicméně možné přesvědčit zadavatele i k radikálně odlišnému fotografickému postupu – na rozdíl od Česka.
V souvislostech Chcete-li se s tvorbu Petera Župníka seznámit podrobněji, můžete tak učinit prostřednictvím jeho knih. V knihkupectvích je stále k dispozici publikace Peter Župník z nakladatelství Osveta z roku 1993 za dnes neuvěřitelných 157 Kč, která mapuje autorovy ranější práce (1982–1990) a zároveň přináší interpretační texty Václava Macka a Anny Fárové. Druhou široce dostupnou publikací je Praha, paměti noci vydaná roku 2003 Českým centrem v Paříži, soustřeďující fotografie Prahy pořízené v osmdesátých letech. |
Proč jste začal fotit s digitální technikou?
Měl jsem pocit, že už jsem zaspal dobu a měl bych to zkusit. Přečkal jsem období, kdy se nová technologie vyvíjela. Pracoval jsem s kompaktem Nikon Coolpix 8400, který mně vyhovoval mimo jiné i proto, že měl výklopný LCD. To nyní postrádám u nové digitální zrcadlovky.
Spolu, 2006
Co byste poradil začátečníkům, kteří se chtějí vydat cestou výtvarné fotografie?
Dnes bude těžké někoho přesvědčovat, aby fotil analogově. Film je tak komplikovaný a náročný. Má-li však někdo možnost udělat si temnou komoru, měl by do toho jít. Jednak je možné levně koupit manuální zrcadlovku a další vybavení. A za druhé – film vede k disciplíně. Mnoho lidí s digitální technikou jen tak instinktivně „cvaká“ a pak doma vybírá jeden záběr z obrovského množství jiných. Temná komora a obrázek, který se pomalu zjevuje v misce, to je také kus mystiky a tajemství. Dnes je fotografem vlastně každý. Nikdo neřeší, zda je něco podexponované, přeexponované. Tyto problémy zmizely, protože technika je tak dokonalá. Rychle vyfotíte, podíváte se, odešlete. Ale kam se poděla kvalita? Teprve rozvažování a hledání vede ke kvalitní tvorbě.
Peter Župnik Narodil se roku 1961 v Levoči, v roce 1986 absolvoval FAMU v Praze. V devadesátých letech přesídlil do Paříže, kde žije a tvoří dodnes. Zastupuje jej pařížská galerie Arcturus. Řadí se mezi fotografy tzv. „slovenské nové vlny“ (spolu s Tonem Stanem, Miro Švolíkem, Jano Pavlíkem a dalšími). Sám se v osmdesátých letech vydal cestou výtvarné fotografie. Anna Fárová k jeho tvorbě v roce 1993 napsala: „Peter Župník dává jasně přednost vnitřnímu modelu před vnějším, poněvadž mu jde o proces poetizace a o vytváření jiné skutečnosti, o hledání tajemství v prostoru a čase ve světě přirozeném i uměle vytvořeném.“ Na fotografiích Petera Župníka často najdeme dvojí dataci. První datum označuje okamžik, kdy snímek vznikl, druhé jeho dokončení. Mezi exponováním a uzavřením příběhu jedné fotografie mohlo uběhnout i několik let. Během nich se zkušenost autora proměňuje a záměr precizuje. |
Pocta Tarkovskému, 1985 – 1987
Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 3/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88
