Vrstvy úprav jsou univerzálním nástrojem, který umožňuje šetrné (a od obrazu oddělené) aplikování většiny standardních funkcí, o tom už byla řeč. Z předchozích dílů už také víte, k čemu jsou vrstvy úprav dobré, jak fungují nebo jak můžete jejich účinek omezit na jedinou vrstvu pomocí „ořezové masky“. Dnes se zmíním o další možnosti omezení účinku vrstev úprav – tentokrát s využitím skutečné masky.
Než se k tomu ale dostanu, ještě upřesnění: dnešní díl nemá být (a také není) návodem pro zvládnutí maskování. Vzhledem k tomu, že masky jsou nedílnou součástí vrstev úprav (ať už je využijete či nikoli), nemohu se o nich v této souvislosti nezmínit; problematiky maskování se však ve skutečnosti dotknu jen okrajově a prozatím uvedu jen nejzákladnější souvislosti nezbytné pro popsání principu, jak masky v kombinaci s vrstvami úprav fungují.
Omezení v rámci plochy dokumentu
Každá vrstva úprav, ať už je jejím obsahem jakákoli funkce, standardně ovlivňuje celou plochu dokumentu. Photoshop analyzuje plochu dokumentu pixel po pixelu a podle toho, jaké je aktuální nastavení zvolené funkce, pak zobrazí výslednou podobu.
Existuje však také možnost, jak zajistit, aby některé vybrané oblasti zůstaly zcela mimo pozornost Photoshopu, a tedy i mimo účinek aplikované funkce. Takové omezení lze definovat pomocí masky.
Maska vrstvy úprav
Každá vrstva úprav, kterou vytvoříte, si s sebou automaticky „přináší" současně také masku, která se v paletce Vrstev zobrazí vpravo od ikonky použité funkce (ve verzi CS3 lze nově definovat, aby tuto masku Photoshop automaticky nevytvářel, nechcete-li ji využívat).
Automaticky vytvořená prázdná maska vrstvy úprav
Pokud je maska prázdná (bílá), znamená to, že neobsahuje žádné „maskovací informace“ (černé nebo šedé), takže její účinek je vlastně nulový - maska „nemaskuje“. Takových prázdných masek můžete mít v paletce Vrstev kolik chcete – dokud neobsahují žádnou definovanou maskovací oblast, nemají na obraz nejmenší vliv a nemusíte si jich všímat. Teprve v okamžiku, kdy maska není prázdná, může plnit svou ochrannou funkci.
Ochrannou funkci masek zajišťuje černá
Každá maska, a to platí obecně, může obsahovat pouze černou, bílou nebo různé odstíny šedé. Logika použití těchto černých, bílých a šedých „informací“ obsažených uvnitř masky z pohledu její funkčnosti odpovídá třem základním možnostem: „ano, maskovat“, „ne, nemaskovat“ a „zamaskovat do jisté míry“. Jinými slovy: černá maskuje (tj. má stoprocentní ochrannou funkci), bílá naopak „propouští“ původní obsah vrstvy (tj. má „nulovou“ ochrannou funkci), šedá maskuje/propouští podle toho, jaká je její intenzita (čím tmavší šedá, tím silnější ochrana a naopak). To je základní obecně platný princip při práci s jakoukoli maskou.
Různé masky mají různou ochrannou funkci
Kromě bílé, černé a šedé už maska žádné jiné informace obsahovat nemůže, takže se její možnosti mohou na první pohled zdát poměrně omezené. Když si ale uvědomíte, že „pouze“ bílou, černou a šedou vlastně používá také každá černobílá (šedoškálová) fotografie, pak už je možná jasné, že možnosti masek mohou být dost rozmanité a variabilní. Stejně jako černobílá fotografie, také masky mohou mít jakoukoli myslitelnou podobu, kterou lze sestavit kombinací těchto základních tonálních hodnot. Maska tedy může vypadat jednoduše, např. jako bílý ovál uvnitř černého pole, její podoba však také klidně může kopírovat podobu samotného obrazu. Ať už maska vypadá jakkoli, základní princip funguje pokaždé stejně: v místech, kde se uvnitř masky vyskytuje bílá, zůstane obsah vrstvy bez omezení; v místech s černými maskovacími oblastmi je ochranná funkce naopak maximální, místa se šedými plochami uvnitř masky budou chráněna pouze do jisté míry (podle intenzity šedé).
V následující ukázce jsem použila čtyři různé masky pro stejnou vrstvu úprav (použila jsem vrstvu s jednoduchou barevnou výplní přepnutou do režimu Barva; tento postup jsem popsala v předešlém článku). Každá maska omezila tónovací účinek vrstvy úprav trochu jiným způsobem, takže barevný vliv na původní obraz je ve výsledku pokaždé jiný, přesto, že jde o stále stejnou funkci. V místech, která jsou zamaskována, je účinek použité vrstvy úprav blokován.
Různé masky omezí účinek vrstvy úprav pokaždé jinak
Co z toho všeho vyplývá? Účinek vrstev úprav můžete v ploše obrazu pomocí masek různě omezit, přičemž konkrétní způsob omezení použité funkční vrstvy odpovídá tomu, jak vypadá použitá maska. Charakter masky je tedy pro jakoukoli vrstvu (a to platí obecně) naprosto klíčový. Čím přesněji (vzhledem k zamýšlenému záměru i charakteru obrazu) se vám podaří masku definovat, tím lépe pro vás bude pracovat. To je také jeden z důvodů, proč je zvládnutí maskování důležité – pomocí vhodně definované masky můžete z každé jinak běžné funkce získat daleko víc, protože účinek vybrané funkce můžete zacílit pouze na oblasti, které skutečně chcete ovlivnit.
Je maskování složité?
Ano i ne. Setkáte-li se s tvrzením, že maskování je prosté, protože masku můžete vytvořit jediným kliknutím, nebo naopak s názorem, že dokáže být také docela komplikované a jde o jednu z nejsložitějších technik Photoshopu, obojí je svým způsobem pravda.
To je dáno tím, že na své základní úrovni je práce s maskami opravdu docela prostá. Jednoduchý princip postavený na „chránící“ černé a „propouštěcí“ bílé funguje spolehlivě a základní manipulaci s maskami (např. vytvoření, odstranění aj.) zvládne každý, kdo „studiu“ těchto základních úkonů věnuje pár minut.
To, co je na maskování složité, není samotná manipulace s maskami, ale nalezení (a definování) správné a korektně fungující masky s ohledem na zamýšlený záměr a vlastnosti obrazu, se kterým pracujete. Jinými slovy: aby maska dobře fungovala tam, kde její účinek potřebujete, a to i přesto, že vlastnosti obrazu nejsou vždy úplně ideální.
Pokud budete provádět jednoduché maskování, kdy není nutná přesná práce založená na vlastnostech obrazu, není definování vlastností masky nijak kritické. Budete-li však chtít připravit přesně zacílenou masku, která dokáže izolovat např. jen některé konkrétní přesně definované oblasti (nějakou konkrétní barvu nebo např. jen určité jasové úrovně fotografie, abyste je mohli ovlivňovat samostatně), pak už příprava takové masky není legrací na jedno kliknutí. O maskování komplikovaných objektů (jako např. vlasy) nemluvě.
Vzhledem k tomu, že každý obraz má zcela individuální vlastnosti, neexistuje žádný „správný“ univerzálně fungující postup, se kterým byste jednoduše vystačili na všechny zapeklité situace, se kterými se můžete setkat. Na druhé straně – i zdánlivě komplikovanou situaci často elegantně vyřeší některá z nejjednodušších technik, je-li použita ve správnou chvíli na správném místě. Je tedy maskování složité? Ano i ne. V každém případě určitě stojí za námahu.
Dnešní teoretickou část příště doplním praktickými ukázkami, jak masku vrstvy vytvořit a jak už při vytvoření definovat její základní vlastnosti.