DIGIarena.e15.cz

Po letech většina fotek skončí jako dokument doby

Na brněnské fakultě informatiky vzniknul výstavní prostor Bezejmenná galerie. V současnosti je zde prezentována retrospektiva Jiřího Víška. Jedná se o soubor portrétů, z nichž ty nejstarší vznikly v první polovině osmdesátých let, nejmladší po roce 2000. Fotograf na nich zachytil osobnosti kulturního dění převážně města Brna, či Prostějova, odkud Víšek pochází. Nalezneme zde například fotografy Viléma Reichmanna a Jana Lauschmanna, ale i grafika Dalibora Chatrného, malíře Sonyho Halase, básníky Jana Skácela a Ludvíka Kunderu či zakladatele Antroposu Jana Jelínka.
Po letech většina fotek skončí jako dokument doby

Jiří Víšek (1960) byl po absolvování Střední školy uměleckých řemesel v Brně přijat do ateliéru fotografie na FAMU. Když ukončil studia, pracoval krátce v redakci Pressfota v Praze, ale záhy se vrátil zpět do Brna, kde na stejné škole, kterou opustil jako maturant, začal fotografii učit. Na šuřce působí dodnes, kromě toho prošel nejrůznějšími ústavy, na kterých se vyučuje či přednáší fotografie. Kromě Bezejmenné galerie jste měli možnost jeho snímky vidět například na výstavě České fotografie 20. století, která vloni osídlila hned několik pražských galerií.

Jak jste se dostal k fotografii?
Můj celoživotní vztah s fotografií začal studiem na Střední umělecké škole. Původně jsem myslel, že budu grafik, ale shodou okolností a náhod jsem byl zařazen na obor fotografie.

Tenkrát jste se tedy ještě nehlásil přímo na vybraný obor?
Ne, dělali se jednotné přijímací zkoušky. Někde jsem napsal, že rád fotografuje a najednou ze mě byl fotograf. Po vystudování střední školy jsem se dostal na ateliér fotografie na FAMU.

Kdo v době Vašich studií na FAMU působil?
Sešla se tam tenkrát sestava zajímavých osobností. Mezi ně patří například dokumentarista Pavel Štecha. I když já jsem žádný dokumentarista nikdy nebyl, práce pro něj byla velmi inspirativní. Dále tam působil učitel divadelní fotografie Jaroslav Krejčí, kterého považuji za neskutečnou postavu, dodnes nedoceněnou. Clifford Seidling nás učil spíše technické věci, donutil nás pracovat tak, že se člověk naučil opravdu fotografovat. Vše zastřešoval profesor Ján Šmok, který byl vynikající pedagog a celou smečku držel pohromadě. Mám pocit, že roky strávené na vysoké škole byly pro mě nejzásadnější, na střední jsem byl ještě příliš mladý na to, abych některé věci pochopil.

Vaše výstava se věnuje portrétu, je to hlavní téma, které fotografujete?
Nedělám nic závažněji, než portréty. Občas fotografuji něco na zakázku, ale portrét zůstává mým hlavním tématem.

Kromě volné fotografie se věnujete i učení. Působíte například na Střední škole uměleckých řemesel v Brně…
Tam jsem nepřetržitě již od roku 1988. V devadesátém pátém jsem navíc dostal nabídku učit na FAMU v Praze, kam jsem začal dojíždět. Působil jsem tam dva, tři roky a za tu dobu se na šuřce vžilo, že mám menší počet hodin. Proto jsem si po odchodu z FAMU hledal další práci jinde. Po Praze jsem šel do Zlína, pak do Hradiště a v současné době působím na grafické škole v Jihlavě a na Fakultě informatiky Masarykovy university v Brně. Takže je ze mě vlastně takový cestující pedagog, i když kmenovou školou je pro mě šuřka.

Jak byste srovnal studenty středních a vysokých škol?
Hlavní rozdíl je v tom, že se studentem na střední se dá rozumě mluvit až někdy ve třetím, ve čtvrtém ročníku. Kdežto na vysoké již člověk hned od začátku lépe ví, co chce dělat. Vyhovuje mi učit na vysoké škole, protože si myslím, že fotografem se člověk stává až od nějakých dvaceti let. Střední škola se spíše pohybuje v rámci hry, něco se začne dít až ve starším věku.

Jakou šanci mají studenti fotografických oborů středních škol, že se fotografii budou skutečně věnovat?
Pokud jsou to silné osobnosti, tak se prosadí. Ale je jich vždy málo a málo jich bude.

Dalo by se říct, že je to třeba jeden z ročníku?
Ano, přibližně to bude ten jeden student na ročník, protože místa, nebo prostor, kde se může fotograf uživit, se zúžil. Možná je to i tím, že nastoupila digitální fotografie a řada firem si fotografuje věci sama, čímž fotografové mají méně práce. Nehledě k tomu, že k absolventům středních škol přistupují i absolventi škol vysokých, kterých přibylo. Takže se to řeší tím, že se fotografové ukrývají na různých školách, jak to dělám já, nebo mají jiné aktivity, protože pouze volná tvorba je neuživí. Fotografové tvoří velkou pyramidu, na jejímž vrcholu jsou lidé, kteří ať dělají cokoliv, tak to od nich někdo koupí. Jak se pyramida rozšiřuje, přibývá těch, kteří musí dělat i věci, které je baví méně. Na ten vrchol patří z českých fotografů například Jan Saudek.

Máte jeho fotografie rád?
Saudek není zrovna můj šálek kávy. Myslím si, a shodl jsem se na tom s některými kolegy, že jeho tvorba byla zajímavá především v šedesátých letech. To, jak fotí nyní, považuji za jistou exhibici, která ovšem k jeho projevu patří. Já však fandím spíše fotografům jako je Jan Svoboda nebo Emilie Medková. Mám rád snímky, které jsou vnitřně prožité a nejde u nich jen o sexualitu a skandály.

Vrchol tvorby Medkové a Svobody spadá do šedesátých, začátku sedmdesátých let. Je Vám blízký někdo ze současných fotografů?
Z fotografů věnujících se výtvarným polohám je to můj spolužák Petr Župník. Ten již na škole prokázal, že je velice kreativní a má svůj vlastní rukopis. Navíc si myslím, že se nenechal vtáhnout do vlny slovenské fotografie, mezi níž je uváděn. Pokud bych si měl vybrat někoho z dokumentaristů, tak bych se klonil spíše ke Karlu Cudlínovi, než k Janu Šibíkovi. Cudlína považuji za velmi skromného člověka, který udělal věci, o nichž se bohužel nemluví tolik, jak by si zasloužil.

A kdo na Vás zapůsobil ze světových fotografů?
Z těch bych vybral Duane Michalse. On patří mezi umělce, kteří si dokážou postavit svůj vlastní svět, který potom fotografují. Ale fandím i dokumentu, například práce Sebastiãa Salgada jsou výborné. Myslím si, že dokumentární fotografie je v současné době na špici, přináší zprávu, která je jednoznačná. Výtvarné věci za ní trochu pokulhávají, jsou jakoby bezradné. Mám pocit, že výtvarní fotografové se snaží o příliš velkou exhibici, aby byli vidět, což mi nesedí.

Nemohlo by to být tím, že hledání témat u výtvarné fotografie je obtížnější než u dokumentu?
Výtvarná fotografie je těžší. Aby ze sebe fotograf dostal něco, co stojí za to, musí se chovat jako scénograf, režisér a intelektuál v jedné osobě. Přesto si myslím, že dokument je cennější. Obávám se, že po letech skončí všechno jako dokument doby, ať se výtvarník snažil o co chtěl.

Jak si tedy myslíte, že budou za pár desítek let vnímány Vaše snímky?
Spíš jako dokument, je to paradox, ale je to tak. Sice jsem většinu fotografií pořídil v ateliérech, použil atributy a inscenovaná gesta, ale nakonec se na ně lidé budou dívat proto, aby věděli, jak ten který člověk vypadal. Snímky v sobě ponesou naši dobu, která z nich nyní není až tak zřejmá, ale bude. Stejně jako když se nyní díváme na vizitkové portréty 19. století. Díky oděvu a rekvizitám z nich na nás dýchá čas dávno minulý. Tenkrát však lidem také nešlo o dokument doby, ale o to, že si z ateliéru odnesli domů pěkný obrázek.

Výstava portrétů Jiřího Víska je v Bezejmenné galerii v prostorách katedry informatiky Masarykovy university v Brně na Botanické ulici 68a k vidění do 15. února.

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.