DIGIarena.e15.cz

Poválečný fotograf Andrej Bán

Možná zrovna ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, se na půdě OSN nebo v srbském parlamentu jedná o příštích osudech Kosova.

O osudech země, která učarovala slovenskému fotografovi Andreji Bánovi. Válka skončila, novináři se z Kosova stáhli, Andrej Bán zde zůstává. Nejen proto, aby jako fotograf pozoroval velmi pomalé zlepšování situace, ale i proto, aby mu sám napomohl. Snad ani nešlo nezačít rozhovor otázkou na Kosovo.

Před pár dny jste se vrátil z Kosova…
Do Kosova jezdím průběžně už osm let. Dnes už tam podle mě stopy války nejsou vidět. Když ale s sebou vezmu někoho, kdo tam nebyl, stále cítí napětí. Přece jen, když v Kosovu někdo promluví slovanským jazykem, Albánci příliš nadšení nejsou. Srbština je pro ně stále ještě jazyk okupantů, lidí, kteří jim za války působili utrpení. Ale já už žádné napětí nevnímám, naopak vidím, že navenek se krajina a města velmi změnila.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
zákulisí prvních poválečných oslav Dne vlajky, Priština, 1999  

Dá se vůbec spočítat, kolikrát jste v Kosovu byl?
Pokoušel jsem se o to. Jsem však v jistém směru dost nesystematický člověk, nevedu si žádný přesný deník. Ale odhadem jsem tam byl asi třicetkrát. Ještě za války jsem tam jel s Honzou Šibíkem z Reflexu. Tehdy se do Kosova nedalo dostat, novináři čekali na hranicích a fotografovali uprchlíky. Potom jsme se tam dostali v březnu, když začaly nálety, a pak v červnu, když Kosovo přešlo pod správu OSN. To už jsme se mohli po zemi pohybovat. Tehdy jsem s přáteli na Slovensku založil organizaci Človek v ohrození a začali jsme se sbírkou financí, které byly určené na opravu školy. Takže jsem tam jezdil nejen jako fotograf, ale i koordinovat práce na škole.

Jak se funkce předsedy organizace Človek v ohrození propojuje s vaší fotografickou činností?
Měl jsem v Kosovu pocit, že můžete udělat sebelepší fotografie a napsat sebelepší článek, ale tím to končí. Druhá věc je, co to přinese lidem v té zemi. Mě vždy zajímalo, zda pro ně můžu udělat víc než jen o nich napsat. Fotografie, které od založení Človeka v ohrození dělám, poskytuji pro kampaně této organizace. Často se stávají jejich ikonami nebo vizuálními symboly – v tomto smyslu se považuji za angažovaného fotografa.

Vzpomínáte na některou z návštěv Kosova zvlášť intenzivně?
Takto jsem nad tím neuvažoval. Pravidelně se vracívám do těchto srbských enkláv. Vesnici Osojane jsem poprvé viděl těsně po válce. Domy byly zničené, černé, škola vypálená. Pak jsem v Osojane byl, když do vesnice v obrněných transportérech dovezli Srby, za asistence českého administrátora Martina Dvořáka, aby se mohli podívat na své domovy a říct, zda se tam chtějí vrátit. A navštívil jsem tutéž vesnici dnes, kdy tam žije 320 Srbů. Mě fotograficky nezajímá tolik realita v kontextu vypjatých situací, jako je válka, ale spíše každodenní život lidí v čase, kdy válka jako by skončila a média o ně ztratila zájem.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
Albánec se vrací do vypáleného města, Podujevo, 1999

Nelákalo vás někdy pořídit si jiný objektiv? Nemáte problémy s tím, že když přijdete k lidem příliš blízko, začnou najednou na fotoaparát reagovat?
To je můj cíl. Pro mě by byl problém fotit s teleobjektivem. Ze záběru je cítit, že fotíte z dálky, a to mi vadí. Teleobjektiv vytváří bariéru mezi vámi a člověkem, kterého fotografujete. Za ty roky práce jsem výbavu zúžil na minimum. Mám dvě těla, na jednom 28mm objektiv, na druhém 35mm a tím fotím všechno. Výjimečně, když fotografuji něco vertikálně, použiji 50mm sklo. V tom minimalismu z hlediska výbavy je pro mě zároveň i maximalismus z hlediska jazyka, výpovědní charakteristiky fotografií.

Ani vás nelákalo vyměnit analog za digitál kvůli snazšímu spojení s redakcemi?
K tomu mám pragmatický, finanční důvod. Digitál, který bych chtěl, stojí 150 000 korun a já na to momentálně peníze nemám. Ano, je otravné, když nějakou banální reportáž fotím na film. Ten pak musím vyvolat, investovat do toho čas a finance. Pro zahraniční agentury a pro média však pracuji jen občas, takže nemusím snímky posílat dennodenně.

Všechny snímky z Kosova jste fotil na barevný film…
Fotím Kosovo na film, protože jsem ho začal fotit na film. Myslím si, že kdybych spojoval fotky z různých médií, bylo by to na knize, kterou o Kosovu chystám, znát. Film má lepší kresbu na světle i ve stínu, má zrno. To už dnešní digitály umějí napodobit, ale podle mě je stále vidět rozdíl v rozsahu jasů a kontrastů. Možná, že až začnu fotit nějaký nový projekt, bude to už na digitál.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
dítě v tradiční kolébce, Glavičica, 2000

Pokud by Kosovo získalo nezávislost, byla by tím vaše fotografická činnost v této zemi ukončena?
Určitě. Nemyslím si, že je třeba natahovat věci přes termín. Ten oblouk od války k nezávislosti je podle mě dramaturgicky dobře zvolený.

Kromě Kosova jste se v posledních letech intenzivně věnoval i cyklu Iné Slovensko. Ten je již uzavřený?
Ano. Původně jsem myslel, že Slovensko budu dál fotografovat pro sebe. Ale přiznám se, že mě tato země v současnosti neinspiruje. Vnitřně to cítím tak, že si od Slovenska potřebuji odpočinout. Zaznamenal jsem ho v podobě a v čase, v jakém se už nenachází. Vše se velmi rychle mění, země se modernizuje. Ve smyslu civilizačního vývoje je už Slovensko „za vodou“, kdežto nad Balkánem stále visí přízraky nacionalismu a minulých konfliktů.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
svátek Ederlezi v romské části vesnice, Plemetina, 2007

Říkal jste nicméně, že pokud se nynější situace v Kosovu vyřeší, bude to znamenat konec vaší práce tam. Máte plány na další projekty?
Láká mě Pákistán. Byl jsem tam loni v únoru a v březnu, tedy v době, kdy vypukly protievropské demonstrace proti karikaturám v dánských novinách. Bál jsem se, ze zpráv to vypadalo hrozivě. Měl jsem pocit, že jako Evropan tam vystoupím na letišti a okamžitě mě podřežou. Avšak začal jsem tam cestovat s jedním mladým Pákistáncem, který tehdy pracoval pro Človeka v ohrození. Postupně jsem se přizpůsobil, nosil jsem šalwar kamiz, tradiční oděv připomínající dlouhé pyžamo, takže mi říkali, že vypadám jako Afghánec z Kábulu. Sžil jsem se s místní komunitou, byl jsem i na těch demonstracích proti karikaturám, které jsem fotografoval.

Je v Pákistánu nějaká konkrétní oblast, na kterou byste se chtěl ve svých reportážích zaměřit?
Nejde mi o to, že tam mají největší pohoří na světě, že je tam zajímavá krajina, zajímají mě lidé. Dnes je velkým tématem pákistánsko-afghánské pohraničí. Chtěl bych zaznamenat život lidí na obou stranách hranice, přes kterou se donedávna svobodně procházeli velitelé Talibánu nebo Al-Káidy. Opět chci jet do země, kde je dlouhodobý, místy otevřený konflikt. Mám pocit, že informace, které dostáváme z médií, nezachycují realitu komplexně. Když se dozvíme, že byl někde nějaký útok, jde nám to jedním uchem tam a druhým ven. Chci přinést jiný pohled na Pákistán.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
mše svatá v srbském ortodoxním kostele, Osojane, 2004

Mám pocit, že vaše dlouhodobé projekty zachycují nějaké mezidobí, cestu odněkud někam. Na Slovensku to byla cesta od socialismu k vyspělé demokracii, v Kosovu cesta od války k míru. Dá se to vztáhnout i na Pákistán?
To je taková ideologická konstrukce. Je dobře, když ji máme, ale není pro mě nezbytná. V Pákistánu bych se chtěl dostat až na dřeň tamního života. Terorizmus má své zázemí a podhoubí. Samozřejmě, že by bylo skvělé, kdybych se dostal až na bojové linie. Obávám se ale, že dnes, kdy každý den přicházejí zprávy o tom, že unesli nějaké západní novináře, protože pochopili, že je to výhodný byznys, je mimořádně nebezpečné se na bojových liniích pohybovat. Ale chci se pokusit ukázat život lidí, kteří tvoří zázemí pro bojovníky, zjistit, jakou mají motivaci a co si myslí o nás – o lidech z Evropy.

Fotografie se stává masovým médiem, i dítě může vzít foťák a zmáčknout knoflík. Je to dobře, nebo by měla fotografie zůstat vyhrazena těm, kteří jí opravdu rozumějí?
Fotografie bude vždy privilegovaná záležitost, tak jako každá tvořivá činnost. Je přirozené, že když si pořídíte mobil s fotoaparátem, chodíte po ulici a všechno si fotíte. Je totiž rozdíl koupit si prefabrikovanou realitu v nějaké formálně dokonalé pohlednici a mít vlastní fotku, zachytit něco soukromého. Ale potom je jistá privilegovaná forma, která z té základní vychází, ale nemá s ní mnoho společného. Ta se týká lidí, kteří vnímají fotografii jako poslání.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
uprchlický tábor Stankovac na makedonsko-kosovské hranici, 1999

Andrej Bán

Začínal jako píšící reportér, který si záhy k článkům začal pořizovat i fotografie. Pracoval pro časopisy Mladé rozlety, Plus 7 dní a Mladý svět. Dnes fotografuje a píše pro slovenský Týždeň a spo¬lupracuje s Reflexem. Vedle toho se věnuje vlastním dlou¬hodobým projektům. Sedm¬náct let pracoval na cyklu Iné Slovensko, osm let jezdí do Kosova. Kromě reportérské činnosti je také předsedou občanského sdružení Človek v ohrození, jež představuje slovenskou obdobu českého Člověka v tísni. Andrej Bán používá hlavně fotoaparáty Leica M6 XXX s objektivy 28, 35 a 50 mm.

 

Myslíte si, že do této druhé skupiny spadají všichni profesionální fotografové?
Odlišuji fotografy, kteří chtějí fotografií říct něco víc, od těch, kteří pracují na zakázku v agenturách, v denících. Mně osobně jsou nejbližší lidé, kteří se věnují vlastním dlouhodobým projektům – pracují sice jako reportážní fotografové třeba pro Magnum, ale zároveň dlouhodobě pracují na tématu, které vyústí v knihu nebo ve výstavu. To, že miliarda lidí dnes vlastní digitální fotoaparát, má jen málo společného s prací fotografa. Spousta lidí kope do míče, ale málokdo je skvělý fotbalista.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
kluk s tváří potřenou krví z jehněte během svátku Ederlezi v romské části vesnice, Plemetina, 2007

Jak dnes funguje trh s dokumentární fotografií?
Faktem je, že trh se velmi mění. Agentury jako Magnum, VII nebo Agence VU donedávna žily zejména z toho, že prodávaly svoje fotografie médiím. Ti fotografové, kteří žili jen z médií, dnes reptají. Nelíbí se jim, že média se změnila, chtějí samé celebrity a sociální témata typu hladomor v Africe je dnes tolik nezajímají.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
vzpomínka na padlého hrdinu, Prizren, 2006

Lze vůbec v současné situaci změnit přístup agentur?
To nejde. Mám takovou vlastní teorii. Podle mě nástup zpravodajských televizních kanálů, které začaly 24 hodin denně chrlit zprávy o konfliktech, ohrozil pozici reportážních časopisů. Lidé jsou už válkami, konflikty a zemětřeseními nakrmeni z televize. Tím pádem se přístup agentur nemůže změnit, protože ony jen reagují na to, že média už válku nechtějí.

Znám se s mnohými dokumentaristy osobně. Vím, že na jednom tématu stráví několik týdnů, měsíců. Výsledkem je jedna reportáž. Fotograf možná i vyhraje World Press Photo, ale už nemá ten status, jaký měl v druhé polovině 20. století. A to je věc, která se nedá změnit.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
ranní mlha, Kosovská Mitrovica, 2006

Existuje nějaká cesta ven?
Cestou je ona tolik diskutovaná otázka, zda sociální témata patří do médií, či zda se jejich přirozeným prostředím nestávají knihy a výstavy. O tom se vedla velká diskuse i na festivalu Visa pour l‘Image v Perpignanu. Druhá otázka je, zda se mají snímky z galerií prodávat, a pokud ano, za jakou cenu. Více účastníků diskuse vyslovilo názor, že existuje morální rozpor v tom, když někdo fotografuje válku v Afghánistánu a potom udělá výstavu a inkasuje za ty fotky peníze. Zazněla otázka, zda to není přiživování se.

Klepněte pro větší obrázek
max. velikost
demonstrace za osvobození velitelů Kosovské osvobozovací armády (UCK) obviněných tribunálem v Haagu, Priština, 2006

Ale i fotograf přece musí z něčeho žít.
To nezpochybňuji, jen říkám, že o tom se dnes ve světě diskutuje a tou cestou ven se může stát, že i fotografie z oblastí konfliktů budou viset v galeriích a prodávat se.

Původní článek byl otištěn v DIGIfotu 6-7/2007. Chybějí-li vám starší čísla časopisu DIGIfoto, kontaktujte oddělení distribuce e-mailem: predplatne@cpress.cz nebo telefonicky na bezplatné lince 800 11 55 88.

Klepněte pro větší obrázek

Další článek




celkem 8 komentářů

Nejnovější komentáře

Re: No... luk 14. 1. 2010, 12:50
No... Lool 26. 2. 2008, 09:29
parada malcolmx 25. 2. 2008, 17:18
Re: A vo tom to je 24. 2. 2008, 11:59
A vo tom to je mysteryfoto 24. 2. 2008, 08:30

Další podobné články

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Život v zahálce je vnímaný jako nekvalitní, vnitřně nedobrý. Žít v zahálce je vzdání se toho, co bychom mohli označit jako aktivní lidství. Dokonce ani odpočinek, který jsme si zvykli přejmenovat na volný čas, není možné trávit zahálkou.

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Tři králové (či tři mágové) putují za králem z východu. Chtějí ho uvidět, obětovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Na cestu se vydávají všichni společně. Musí si důvěřovat a být si oporou. Bez toho by byli ztraceni.

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Píseň Karla Kryla – Král a klaun zachycuje příběh krále, který dělá to, co mu právo dovoluje – vstupuje do války, pálí vesnice a dobývá města. Klaun vedle něj nejede na koni, ale na mezkovi, nemá meč, ale loutnu a přesto se rozhoduje něco dělat.

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Vánoční příběh o narození Ježíše je příběhem udávajícím se pod zemí, plný překvapení a paradoxů. Josef mohl Marii nechat zabít a místo toho si bere nemanželského syna. Vydává se s těhotnou ženou do Betléma na sčítání lidu.

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Hannah Arendtová ve své knize Vita Activa rozlišuje dva druhy práce či činností. Ten první lze označit za práci člověka, celého jeho těla, času a bytí. Jde o práci, jejímž jediným cílem je obživa, práci, kterou vykonáváme z nutnosti.

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou