DIGIarena.e15.cz

Proč se jít podívat na originály

Zásluhy za velmi přínosný počin na poli fotografických výstav patří Rudolfinu. Právě to poskytlo své prostory velkoformátovým snímkům Rineke Dijkstra, které by se do sálů menších, než kterými Rudolfinum disponuje, ani nehodily.
Proč se jít podívat na originály

Rineke Dijkstra je nizozemská fotografka střední generace (narozena 1959). Začínala jako nezávislá fotografka, která tvořila portréty pro časopisy Elle, Quote či Elegance. Dijkstra však hledala ve svých fotografiích přirozenost a tu u portrétů slavných lidí na zakázku nenacházela a ani najít nemohla. Od této práce postupně upustila a začala se věnovat vlastním projektům. Mezinárodně ji proslavila série Plážových portrétů, které fotila (stejně jako své další snímky) velkoformátových aparátem. Díky této technice se jí podařilo dosáhnout vynikající ostrosti, kvality a prokreslení nejjemnějších detailů.

Klepněte pro větší obrázek
Kolobrzeg (Poland), Foto: Rineke Dijkstra

Rudolfinum pořádá výstavu ve spolupráci se Stedelijk Museem v Amsterodamu. Když byla výstava Dijkstřiných portrétů k vidění v Nizozemí, napsal údajně jeden novinář, že konečně chápe, proč má smysl prezentovat fotografie velkých rozměrů. Kniha, časopis, či obrázek na webu vám mohou poskytnout představu o tom, jak fotografie vypadá, co je na ní zachyceno. To, co je pro tvorbu Rineke Dijkstra nejdůležitější, vám však unikne.

Jsou to právě drobné detaily a atmosféra celého díla. V tomto smyslu je možné přirovnat Dijkstřiny fotografie k dílům starých mistrů. K obrazům, o kterých si myslíte, že je důvěrně znáte, protože jste je viděli na stovkách reprodukcí. Avšak ve chvíli, kdy je spatříte na vlastní oči, vyrazí vám dech.

Klepněte pro větší obrázek
Odessa (Ukraine), Foto: Rineke Dijkstra

Rudolfinum vystavuje výběr přibližně sedmdesáti fotografií, který je doplněn o dvě videa. Jedná se o průřez tvorbou Rineke Dijkstra od již zmíněných portrétů na pláži, které vznikaly mezi lety 1992 – 1996 až po snímky z posledních projektů. Těžko vybrat fotografii, která by byla nejlepší a celou Dijkstřinu tvorbu nějakým způsobem prezentovala. Velmi zajímavé jsou však dvojice, či série snímků, které zachycují stejnou osobu respektive osoby v různých časových úsecích.

Ne po deseti, či dvaceti letech, jak jsme tomu zvyklí například u Jana Saudka, ale v rozmezí půl, jednoho roku. Tím, že si fotografka vybírá za modely mladé dospívající lidi, je i rozdíl takovéhoto krátkého období v jejich obličejích patrný. Nejde o prudkou změnu chlapce v muže, ale o drobné nuance, které od sebe tváře na snímcích oddělují. Aby vynikly, nepoužívá Rineke Dijkstra žádné výrazné pozadí, často stojí fotografovaní před bílou stěnou.

Klepněte pro větší obrázek
Evgenya, Foto: Rineke Dijkstra

Pokud vás výše uvedené argumenty stále nepřesvědčily k návštěvě výstavy, vězte, že se jedná o velmi prestižní záležitost. Pokud existuje nějaká nizozemská fotografka, které se podařilo vstoupit do podvědomí nejen domácích, ale i světových fotografů a fotografických kritiků, pak je to vedle Inez van Lamsweerde právě Rineke Dijkstra. Její výstavu stojí za to vidět už proto, že je to fotografka, o jejímž umění by si měl každý milovník fotografie učinit vlastní obrázek.

Výstavou Rineke Dijkstra se můžete v pražském Rudolfinu pokochat do 27. srpna. Návštěvníci, kteří mají o práci holandské fotografky intenzivní zájem, si mohou rozšířit své znalosti na komentované prohlídce s lektorem, která se koná ve čtvrtek 22. června v 16:30. Více informací naleznete na webových stránkách galerie Rudolfinum.
Rozhovor s fotografkou vám přineseme v dalším čísle časopisu DIGIfoto (5/2006), které najdete na stáncích počátkem září.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Re: milý překlep... petr brezina 19. 6. 2006, 22:40
milý překlep... niki 19. 6. 2006, 22:15

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.