DIGIarena.e15.cz

Proč se jít podívat na originály

Zásluhy za velmi přínosný počin na poli fotografických výstav patří Rudolfinu. Právě to poskytlo své prostory velkoformátovým snímkům Rineke Dijkstra, které by se do sálů menších, než kterými Rudolfinum disponuje, ani nehodily.
Proč se jít podívat na originály

Rineke Dijkstra je nizozemská fotografka střední generace (narozena 1959). Začínala jako nezávislá fotografka, která tvořila portréty pro časopisy Elle, Quote či Elegance. Dijkstra však hledala ve svých fotografiích přirozenost a tu u portrétů slavných lidí na zakázku nenacházela a ani najít nemohla. Od této práce postupně upustila a začala se věnovat vlastním projektům. Mezinárodně ji proslavila série Plážových portrétů, které fotila (stejně jako své další snímky) velkoformátových aparátem. Díky této technice se jí podařilo dosáhnout vynikající ostrosti, kvality a prokreslení nejjemnějších detailů.

Klepněte pro větší obrázek
Kolobrzeg (Poland), Foto: Rineke Dijkstra

Rudolfinum pořádá výstavu ve spolupráci se Stedelijk Museem v Amsterodamu. Když byla výstava Dijkstřiných portrétů k vidění v Nizozemí, napsal údajně jeden novinář, že konečně chápe, proč má smysl prezentovat fotografie velkých rozměrů. Kniha, časopis, či obrázek na webu vám mohou poskytnout představu o tom, jak fotografie vypadá, co je na ní zachyceno. To, co je pro tvorbu Rineke Dijkstra nejdůležitější, vám však unikne.

Jsou to právě drobné detaily a atmosféra celého díla. V tomto smyslu je možné přirovnat Dijkstřiny fotografie k dílům starých mistrů. K obrazům, o kterých si myslíte, že je důvěrně znáte, protože jste je viděli na stovkách reprodukcí. Avšak ve chvíli, kdy je spatříte na vlastní oči, vyrazí vám dech.

Klepněte pro větší obrázek
Odessa (Ukraine), Foto: Rineke Dijkstra

Rudolfinum vystavuje výběr přibližně sedmdesáti fotografií, který je doplněn o dvě videa. Jedná se o průřez tvorbou Rineke Dijkstra od již zmíněných portrétů na pláži, které vznikaly mezi lety 1992 – 1996 až po snímky z posledních projektů. Těžko vybrat fotografii, která by byla nejlepší a celou Dijkstřinu tvorbu nějakým způsobem prezentovala. Velmi zajímavé jsou však dvojice, či série snímků, které zachycují stejnou osobu respektive osoby v různých časových úsecích.

Ne po deseti, či dvaceti letech, jak jsme tomu zvyklí například u Jana Saudka, ale v rozmezí půl, jednoho roku. Tím, že si fotografka vybírá za modely mladé dospívající lidi, je i rozdíl takovéhoto krátkého období v jejich obličejích patrný. Nejde o prudkou změnu chlapce v muže, ale o drobné nuance, které od sebe tváře na snímcích oddělují. Aby vynikly, nepoužívá Rineke Dijkstra žádné výrazné pozadí, často stojí fotografovaní před bílou stěnou.

Klepněte pro větší obrázek
Evgenya, Foto: Rineke Dijkstra

Pokud vás výše uvedené argumenty stále nepřesvědčily k návštěvě výstavy, vězte, že se jedná o velmi prestižní záležitost. Pokud existuje nějaká nizozemská fotografka, které se podařilo vstoupit do podvědomí nejen domácích, ale i světových fotografů a fotografických kritiků, pak je to vedle Inez van Lamsweerde právě Rineke Dijkstra. Její výstavu stojí za to vidět už proto, že je to fotografka, o jejímž umění by si měl každý milovník fotografie učinit vlastní obrázek.

Výstavou Rineke Dijkstra se můžete v pražském Rudolfinu pokochat do 27. srpna. Návštěvníci, kteří mají o práci holandské fotografky intenzivní zájem, si mohou rozšířit své znalosti na komentované prohlídce s lektorem, která se koná ve čtvrtek 22. června v 16:30. Více informací naleznete na webových stránkách galerie Rudolfinum.
Rozhovor s fotografkou vám přineseme v dalším čísle časopisu DIGIfoto (5/2006), které najdete na stáncích počátkem září.

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Re: milý překlep... petr brezina 19. 6. 2006, 22:40
milý překlep... niki 19. 6. 2006, 22:15

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?