DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Ach bože, byl to ale sladký život!

Amerika v ten čas byla krátce po vítězné druhé světové válce. Její hrůzy byly pryč, o čemž se mnozí Američané ani pořádně nedozvěděli, protože se to odehrávalo až kdesi v Evropě.

Tehdy byla Amerika plná optimismu a hrdá sama na sebe, celá země hleděla do budoucnosti. A dělat v padesátých letech v magazínu Life bylo zaměstnání snů. Televize byla na samotném začátku a zdaleka se ještě nevědělo jak moc a jak strašně převezme otěže zobrazování skutečnosti a tištěné magazíny právě prožívaly svůj zlatý věk. Magazín Life, plný pyšné Ameriky, se v ten čas kolportoval do neuvěřitelných osmi miliónů domácností.

Magazín Life, to byl sen Ameriky o Americe, přenesený do stránek. Nejmocnější časopis z mocných. Legenda. Amerika byla taková, jakou jste nalezli v Life. Každé jeho číslo byla událost. Již nikdy po tomto zlatém věku nedosáhla fotografie takového sociálního významu. Do slavné skupiny lidí pracujících v tomto magazínu patřil i Andreas Feininger.

Klepněte pro větší obrázek 
(foto: Andreas Feininger)

V letech 1943 až 1962, téměř dvě desetiletí, byl zaměstnancem tohoto magazínu a převážnou část zde navíc pracoval jako obrazový redaktor. Jeho rukama procházely stovky a stovky fotoreportáží. To on je vybíral a tvořil pro vydání, zalamoval do stránek, vybíral motivy a určoval směr. Demiurg, který rodil božská, všemi žádaná dítka Lifu. Feininger byl Life a Life byl trochu Feininger. Pro spravedlnost ale musíme dodat, že nejprve byl vyhlášeným fotografem New Yorku a jako fotograf do Life nastoupil.

Byla to doba americké pýchy. Evropa byla zničena válkou a Amerika konečně – a to i formálně – nastoupila místo té staré, zlomené Evropy jako pupek světa. Po dominanci ekonomické byla akceptována také její dominance kulturní a myšlenková. V té době optimismu a vědomí vlastní síly začínala dospívat i fotografie. Pořád to ještě byla alchymie a kus pořádného řemesla, a udělat pěknou fotografii byl stále ještě „kumšt“, ale fotografie už stále více pronikala do povědomí střední třídy jako běžná věc denní spotřeby.

Klepněte pro větší obrázek 
(foto: Andreas Feininger)

Life byl splněním tohoto spotřebitelského nadšení. Byl mainstreamem a proto jako mainstream se i profiloval. Prostě dělal krásné fotografie. Ovšem slovo krásné na tak velkém trhu jaký je ten americký může znamenat a znamená naštěstí více krásný než více kýčovitý. Štěstí velkých trhů. Které se bohužel vyhýbá trhům velkým, jako je ten náš. Life se prostě nepotřeboval podbízet barvotiskovými fotkami útočícími jen na první signální – byl lídrem, a proto si mohl dovolit udržovat vysokou profesionální úroveň. Byť v mantinelech mainstreamu, samozřejmě.

Výstava fotografií Andrease Feiningera, která se v tomto čase překulila do své druhé poloviny, toto zlaté období magazínu Life nyní připomíná. Můžeme si díky ní listovat v jeho starých číslech a obdivovat vynikající grafický zlom jejich stránek. A můžeme se kochat i nostalgickou krásou těch fotografií, které předvádí Ameriku ve své velkoleposti. Ameriku hrdě vztyčených mrakodrapů, Ameriku propadlou kouzlu masové rekreace, která v té době v Evropě vůbec nebyla samozřejmá, Ameriku pyšných benzínových pump i v těch nejzapadlejších lokalitách, symbolu úspěchu, kdy každá rodina byla motorizována.

Klepněte pro větší obrázek 
(foto: Andreas Feininger)

Ale zároveň si díky výstavě i můžeme zauvažovat nad limity, které ten časopis, a nebo lépe – přímo fotografie Andrease Feiningera – z pohledu dnešního v sobě nesou. Prostory výstavního sálu k tomu totiž přímo vybízí. Zde se totiž před námi právě tyto limity přímo zvěcňují. Je až překvapující, zvláštní a vzhledem k našemu uvažování dechberoucí, jak tytéž fotografie, které v Lifu působí impozantně, kompaktně a které považujeme za vypovídající a krásné, jak tytéž osamělé fotografie ve velkých plátnech, navěšeny na zdech galerie, své kouzlo obratem ztrácejí. Jak se najednou stávají obrazy „jen krásnými“. Pořád krásnými, ale nám se chce zvolat „jen krásnými“. Ano, pořád to jsou tytéž obrazy, se kterými jsme byli spokojeni v časopisecké verzi. Obrazy, které dbají na přesný timing, na kompozici, expozici. Jenže to, co časopisu stačí – jen popisovat skutečnost a jen ji ukazovat, to se nakonec ukazuje v galerii jako hluboká nedostačivost. Obrazy, které v sobě nenesou žádné hlubší poselství, ale prostě jen zaznamenávají všední realitu, v galerii náhle a prudce ztrácejí na své ceně.

Klepněte pro větší obrázek 
(foto: Andreas Feininger)

Vlastně se dá o fotografiích Andrease Feingera až říci, že jsou banální. Jistě. Jsou krásné ve smyslu krásna estetického, které je měřitelné pravítkem, šuplerou a obdivným vzdechem „ááách!“. Jsou krásné tím, jak přesně zachycují a zpracovávají mýtus Ameriky. Jenže je to jen zachycovaní. Chladné, vytvořené z odstupu a vybroušené profesionálně pro potřeby časopisu. Není to horké zboží. Není za tím svár a boj, není to pnutí autora, není tu touha vyrvat skutečnosti její tajemství. Je to mondénní práce chlapíka v kvádru, který má úkol. Je to spíše vědecká práce – ještě dvě deka benzínek prosím, na stranu 23 se to šikne.

Klepněte pro větší obrázek 
(foto: Andreas Feininger)

Ano. Andreas Feininger tvořil mechanicky. Čistě, přesně, krásně, ale byl to studený čumák. Jeho pojetí fotografování je pojetím mainstreamovým – fotit tak, jak vidí ostatní – bez jím přidané osobitosti a činit to zároveň esteticky krásně. A krásněji, než fotí ti ostatní, kteří viděli tytéž obrazy. Fotil tak, jak ti ostatní vidí a chápou, že toto je focení a toto je krásno. Samozřejmě, že to není výtka. Ta výtka se skrývá v tom, že fotil „jen“ tak. Ale právě pro tento způsob focení byl Feininger tolik úspěšný. V tomto pojetí totiž jistě musí být považován veřejností za velikána. Protože ji sice přerostl, ale veřejnost si ho pořád držela za jeho kšandy.

Většinu českých kritiků Andreas Feininger baví, já vím. No ale já vám povím, že tedy mne nebavil. I když magazín Life bych si jisto jistě tehdy kupoval. I kvůli fotkám Andrease Feiningera. Teď se s tím paradoxem poperte.

Informace o výstavě

Název: Andreas Feininger / That´s Photography
Místo konání: Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí, Praha
Termín: 24. 6. až 23. 10. 2011 (út – ne, 10:00 – 20.00)
(Upozornění: od 6. do 8. 9. bude výstava z důvodu rekonstrukce objektu uzavřena!) 

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii). 

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát