DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Bavlnkové fotky a ještě dva ocásky

Do nekonečného seriálu, který tu už asi posté shrnuji do zvolání „Fotografie je mrtva!“, jsem ulovil další kousky.

Zvu vás do sýpky Rochlov, panelákového bytu sedmdesátek a pak si ještě ulovíme jednu z posledních klasických ryb, které se válejí ve vyloveném rybníce. Pojďme se podívat na tři různé okapisy spojené studiem na legendární ITF.

Zastavení první, Daniela Ambrožová: Česko na divoko

Daniela Ambrožová otevřela minulý týden svoji výstavu vyšívaných fotografií, kterou nazvala Česko na divoko, neboli soubor obyčejných momentek a neobyčejných zákoutí, které jsou tak trochu „divné“. Otevírací ceremonie byla docela stylová. Nejen proto, že ve výstavní síni se povalovaly vypreparované hlavy srnek a nejen proto, že i dřevěné hříbky. Nejen proto, že autorka v houbové euforii sama měla na sobě muchomůrkové puntíky a poletovala v nich a nejen proto, že jste na šňůře mohli vidět roztlemenou hlavu divočáka s bavlnkovými vousy.

Zejména ale proto, jak už to v surreálném Česku občas chodí (nebo se alespoň šťastným lidem přicházívá), že se hned vedle v hospodě – úplně náhodně, ale jen chechtající Bůh ví, co je náhoda – konala myslivecká výstava mysliveckých trofejí. Pravé Česko na divoko, věřte mi. Ostatně kdo jste viděl Muži v říji víte – alespoň – o čem trochu mluvím, a kdo jste ho neviděl, okamžitě si doplňte vzdělání. Defilé českých divokých divočáků s flintami přes rameno a divokými vousy ze všech plzeňských honiteb bylo obzvláště báječné a té Ambrožovic výstavě, na které byly skvělé nakrájené hrušky, to dotvořilo fešácký kolorit. O hruškách, podobně jako minule o oříškovém cukroví se zmiňuji hlavně proto, že příště bych si prosil přijít taky s něčím dobrým a nejlépe zas jiným, že ano.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy, 2×

Pro svoji první autorskou výstavu si autorka vybrala galerii v sýpce kdesi na konci světa, v Rochlově, prostor pro její „konec fotografie“ ovšem jako dělaný. Je netradiční, je zasunutý a je zmizelý z pohledu Velké Prahy, takže se tam může vyřádit divočina, na kterou Praha nemá pajšl. A navíc těm fotkám prostor sýpky svojí rudimentárností svědčí, protože samotný soubor je také zatím ještě jen zlomkovitým a útržkovitým, jako ostatně i celá stavba.

 
Z banálně replikovatelných a v miliardách jiných fotografií snadno pozapomenutelných vytváří jednoduché a jasné originály
 

Tím ty fotky nechci moc hanět, na vystavování už to docela je. Nesou v sobě totiž dobrý nápad – bavlnku. Daniela se obyčejně rozhodla, že své fotografie, které pořizuje ve všech koutech naší země, a kde je jednotícím prvkem jistá elementární podivnost záběru, nakonec dotvoří zvenčí – vždy na nějakém kousku je nějak vesele obšije. A v tom je její úsilí milé. Jednak z banálně replikovatelných a v miliardách jiných fotografií snadno pozapomenutelných vytváří jednoduché a jasné originály a jednak se odvážila do nikoli obvyklé intervence.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy, 2×

Obvykle se totiž provádí intervence před stiskem fotoaparátu – do kompozice, či děje, která má různou formu: materiálovou, situační a já nevím ještě jakou. Pak se to ale vše fotograficky zaznamená, maximálně se v jiných případech vytvoří intervence nebo manipulace při fotografickém vyvolávání – ať v komoře, nebo ve Photoshopu, kde vznikají i různé divočiny. Ale výsledkem je pořád něco jako fotografie. Placaté umělecké dílo. Jenže zde tomu je jinak. Daniela tady naopak tu svoji intervenci páchá až do hotové fotografie. Bere své obrazy jako podklady a teprve do nich vchází s dalším příběhem, kterým se snaží podkladový obraz deformovat, znejistět, posunout. A vytváří tím originál, který je dokonce třírozměrný. A pozor – vtipně třírozměrný. To abyste se nedali svést třírozměrnou fotografií, která zatím dosud je jen nevtipná.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Jistě, tahle intervence není zase až tak neobvyklá, zejména když uvážíme, že autorka je vystudovaná malířská úča, a v tomto oboru výtvarničení jsou tyto a takto pojaté zásahy docela časté a dnes už i nepříliš překvapující. Naštěstí ale na poli fotografie mi to tak nepůvodní nepřijde, ba naopak. Právě toto konkrétní obšívání na mne působí svěže, a protože jsem fotografický blb, tak i originálně. Peru se s jinou věcí. Peru se s tím, že Danieliny obšívky na mne působí jen jako dekorace, jakoby byť hravá, přesto jen toliko ornamentálnost. Necítím, nevnímám za nimi žádný hlubší smysl, jsou to jen takové rozvernosti „aby to bylo hezký“. Je to nekonečná škoda, protože mnohé podkladové obrazy už svoji mnohovrstevnost, která spouští divácké emoce, nesou. Nikoli již bavlnky. A tak tady vidím obrovský prostor pro další práci na tomto dosavadním obrazovém torzu.

Moc bych za sebe přivítal, nalézt na tom nějaké pnutí, či interakci s obrazem – aby divák v tom byl v komplexu celého obrazu schopen číst a hledat svoje příběhy, úzkosti, dramata.Jistě – mohu se plést, ostatně autor úvodního slova Pohribný v tom třeba vidí „kousek domácího folklóru“ či „spirituální pojítko mezi námi, autorkou a skutečností“, jenže ke stejnému závěru se donutit prostě nedovedu. Cítím v těch jeho slovech více chtění a snahy o hezkost úvodních slov při otevírací řeči a více „komediantských uměleckých řečí“, než přiléhavost. V každém případě však kvituji Danielinu snahu vyskočit z ohrádky Smrt fotografie a nalézt si svoji vlastní, originální cestu jak vrátit fotografii jedinečnost.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Zastavení druhé, Gabriel Fragner a Anna Gutová: I love my family

Jiný pokus jak vyskočit z klasického žánru fotografie a jak tedy překonat její smrt předvedli na výstavě Prague Photo autoři Gabriel Fragner a Anna Gutová se svým souborem I love my family. Už jsem o tom sice psal, když vyhráli Frame, ale tady teď na této výstavě se přeci jen jejich dílo trochu více ukázalo z pohledu jejich autorské koncepce. Autoři i zde, jako již i na několika předchozích výstavách předvedli, že jim jde o něco maličko víc, než jen o soubor fotografií stylizovaných do „zlatého panelákového věku sedmdesátek“, ale že se snaží přímo celý ten věk jakoby rekonstruovat a ukázat – vytvořit pro dnešek iluzi skutečného života tehdy. Pečlivě své fotografie tak na výstavě aranžují na tehdejší vytapetovanou zeď, aranžují tam i křesílka, kytičky a cíleně tak budují komplexní pocit tehdejšího domova.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Jenže opět jako u Daniely je i zde podobný problém. Je to veselé, je to hravé, ale celé to bohužel vyznívá jako takový skautský frk. My skauti, plni správných (pardon aktuálně dějinně zvítězivších) idejí, ukazujeme haha socialistický způsob života a to tak vtipně, že pro nostalgiky je to slza a pro antikomunisty var v krvi. Jenže: vlastní názor po nás nechtějte. My jsme dobří pro všechny.

A tak se to celé zabíjí jen do konceptu generace 70, kterými se zaštituje TV Barrandov, na které se asi všichni shodneme, že je to co do programu telka plytká, byť překvapivě dosahuje vynikajícího share. Zábava na tři minuty a pak zas, Máňo, přepínáme na detektivku, jo?

Zastavení třetí a poslední, Martin Wagner: Cesty Sibiří

Nakonec jsem si nechal výstavu Martina Wagnera v galerii Czech Press Photo. Martin Wagner je dokumentarista, tedy ten, kdo se stále pohybuje ve vypuštěném rybníku. Jeho životním tématem je Rusko a jak velí tradice českých dokumentaristů, na vše se dívá pohledem Uniženych i oskorblenych. Je to jeho natolik obsedantní téma, až se v posledních letech natolik začalo cyklit a variovat, že ztratilo nakonec svoji sílu syrovosti a stala se z něj jen fotografická macha. Kam Martin Wagner přijede, tam žijí přírodní lidé a bojují s Přírodou a Živly a tam všude jsou lidé Zemití. Igor Chaun českého ruského fotodokumentu.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Úplně jsem se tak bál jít na výstavu. A to je ten nejlepší pocit. Pak vás totiž může jen mile překvapit. Což se stalo právě tady. Místo jeho „těžkých“ cyklů o Písni širé Rusi tu kupodivu byly instalovány jen lehounké ruské travel fotky, takové to ježdění s fotáčkem na krku. Žádná existenciální zátěž Starorusů, jen kopce a vnitřek ruských dálkových kupátek a tak. Jistě, vadilo mi, že to o ničem nepovídá, jen to podává záznam nějaké krajiny, ale vlastně jsem si oddechl.

Někdy je Komedie století od Marie Poledňákové lepší než hlubokomyslný horor Tý-Em-Ej.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Převozník | Piltun, foto: Martin Wagner, 2×
Klepněte pro větší obrázek
Niznevartovsk, foto: Martin Wagner
Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Celkom ma pozitívne prekvapila tradičná výši… ČuLo - výstavy návštevník 7. 5. 2012, 13:12
Nemám sice pocit, že bych měla nebo musela c… Daniela Ambrožová 7. 5. 2012, 10:55

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát