DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Bez bulváru není návštěvnosti

Tentokrát to bude trochu osobní. Protože vše kolem nás je dnes osobní a individuální. Jde o naše Já. Výsledkem je uzavřenost, povrchnost a nezájem o závažnější témata.

Není asi v Čechách druhého tak mediálně známého prostoru, který by tak pravidelně a tak usilovně a s takovou měrou světovosti přicházel se svými nápady a se svým vlastním pohledem na výtvarné umění.

Galerie Rudolfinum je odvážná, přichází s názorem a zároveň vždy s touhou udržet vysoce nastavenou laťku. A vždy mne překvapuje, jak je těžké to, co má názor, zároveň i prodat veřejnosti. Byť jde o tak pevně v Čechách usazenou instituci, jakou je Galerie Rudolfinum. Já, bezesporu byla bezesporu skvělá výstava. A v popkultuře to skoro nikdo neví.

Čínské hledání Já

Odvěké otázky. Co je , co jsme My? Věci či události, které neznáme nebo si je neprožijeme nebo které nepromýšlíme, si ukládáme podle náhodných střípků. Jsme líní o věcech neznámých přemýšlet a spoléháme se na náhodné pravdy, které k nám doputují. Ukládáme si do podvědomí stereotypy a necháváme se jimi ukolébávat v našem šťastném životě.

Klepněte pro větší obrázek 
Radek Burda: Ze série Time of Our Innocence (sociální sítě a identita)

Řekne-li někdo Čína, vidíme svým líným zrakem milióny cyklistů, jak pokorně a jako armáda nemyslících mravenců zasedají za své šicí stroje a vyrábějí milióny a milióny triček Adidas. Řekne-li někdo Čína, vidíme My. Vidíme Maovu armádu bezejmenných, jak svádí urputné boje s bezejmennými vojáky Čankajškovými, a jak při bitvě umírají davy bezejmenných. A snadno věříme v kolektivnost tohoto národa, v jeho řiditelnost jako řiditelnost parního stroje, který nemá vlastních názorů, myšlenek, jen vykonávajícího povely Nejvyššího velitele. O čínském My jsme hluboce přesvědčeni.

Klepněte pro větší obrázek 
Radek Burda: Ze série I love Hong Kong (identita v betonovém světě)

A přeci lze to naše skálopevné čínské My velmi snadno rozmetat. Stačí pouhá maličkost. Vyjet do Číny, sestoupit z klimatizovaných autobusů cestovních kanceláří, vejít do současné Číny a dívat se. Stereotyp kolektivistické Číny, nasoukaný do nás školou, výchovou, televizí, se nám v tamních uličkách doslova rozpadne. Člověčí tam roste exponenciální silou. Silou, kterou roste kapitalismus, svět individualismu. Ale když se do Číny ponoříme ještě víc, nalezneme zasuté i v její prastaré historii, v jejích vlastních mýtech.

Poslechněte si pohádky a pověsti o stavbě čínské zdi a vaše představa statisíců dělníků dostane obrysy jejich jednotlivých . Je to úžasné, když v té historii objevíte. Jako byste našli otisk trilobita v kameni přímo na své zahradě. Strnulé obrazy, lživá, společenská klišé nás jen usvědčují z naší myšlenkové lenosti. Kdy ještě obraz popisuje společenský jev a kde je již jen mýtem s vlastním životem? Co a jaké je ve skutečnosti čínské ?

Já, bezesporu já

dnes probíhá dějinami i územími. probíhá Čínou. Nezná čas a nezná hranice, putuje přes kontinenty a prostupuje každou civilizací. nás obstoupilo a zcela vyplnilo dnešní prostor. je v současnosti největší filosofickou, sociologickou, ekonomickou, a tedy tím spíše a nejvíce uměleckou výzvou. je svorník, je úběžník

Klepněte pro větší obrázek 
Radek Burda: Ze série Dobrou chuť! (problém kulturní identity)

buduje dějiny. Naše poslední století je uhranuto a uštknuto. Století . Století Singles.

Pražská galerie Rudolfinum se těmto stále rychleji rotujícím otázkám a přemýšlení o pokusila postavit čelem. Shora popsané čínské , kolektivistické a zároveň individualistické , ono potýkání se s klišovitým myšlením o čínském Já, bylo v té rozsáhlé výstavě jen drobností, malou součástí. Byl to vlastně jediný obraz. Jen jeden z pohledů na reflexi Já v současném světě. Byl to jen jediný obraz ne proto, že to byl na výstavě vedlejší příběh, ale proto, že téma výstavy Já, bezesporu bylo složeno z nekonečně takovýchto příběhů a všechny jsou pro nás stejně naléhavé.

Galerie Rudolfinum svým – v českém prostoru opět unikátním – hledáním a zkoumáním opět nabídla výstavu, která přinesla víc než jen pohled na autory a jejich díla a opět dokázala, že její výstavy se umí dotýkat hranic a hledat přesahy za tyto hranice.

Předložila svým divákům téma jako problematiku 20. a 21. století a otevřela před nimi vějíř otázek. Jak je definováno v davu na ulici? Jak se vepisuje do tváře. Je nalevo jiné než pravé poloviny tváře? Jak nalezneme v milionech portrétů? Jak naše odlišíme od Ty?

Rudolfínské Vy a divácké Já

Chtěl jsem původně o výstavě Já, bezesporu napsat článek a pokusit se s fenoménem – vypuštěným touto výstavou – utkat. Chtěl jsem se o té výstavě zamýšlet a poprat se s ostatními kritickými recenzenty. Ostatně téma se neustále míchá i do mé vlastní tvorby a vlastně tvoří její nejpodstatnější část, a tak jsem chtěl o nejen vyprávět, ale hlavně naslouchat, co o této výstavě napsali jiní. Články o výstavě Já, bezesporu – o události letošní české výtvarné a fotografické sezóny – vyšly. Dva. Podle Newtona.

Tedy přesněji: článků suše informačních, které byly v podstatě jen opisem reklamního letáčku, jenž Rudolfinum připravilo, těch bylo bezpočet a na internetu nepočítaně. Ale skutečně kritických článků, kterým by slušelo slovo recenze, ty byly dva.

Magazín Víkend Mladé Fronty Dnes a deník E15. Článek, které by se zamýšlel nad problémem v současném umění, a na půdorysu rudolfinské výstavy se pokusil vysvětlit, kam současné umělecké přemýšlení o směřuje, či snad kam dokonce dospělo, takový článek nevyšel žádný.

Ony oba dva zmíněné články se spíše potýkaly se jmény umělců a snažily se je vřadit do českého a světového výstavnického kontextu. Díky nim jim samozřejmě obsah nakynul, ale z mého pohledu (a snad i z pohledu toho, proč byla výstava vlastně takto sestavena a z důvodu proč na ni přijít), tedy z pohledu potýkání se s , z tohoto pohledu ty dva články jen bezuzdně (pardon) žvanily.

Klepněte pro větší obrázek 
Radek Burda: Ze série HIV: Road to Perdition

Výstava Já, bezesporu tak z pohledu pop-kulturního dostala svůj ironický slovotvorný pandán. Já, bezesporu nebylo tak jen tématem zamyšlení se nad exponáty výstavy, ale stalo se i ironickým pohledem na popkulturní obecně. Absence zamyšleni se o pozici v dnešním světě, která by byla artikulována ve veřejném popkulturním prostoru dnešních médií mimo jiné opět potvrdila zkušenost nenávštěvníka výstavy. Jeho egoistické Já, bezesporu je v pořádku. A není potřeba být ve své jistotě rozrušován.

Začíná to být opravdový problém. Zdá se, že popkultura už nepotřebuje vysokou kulturu, aby se měla od čeho odrážet. Zdá se, že už si vystačí sama a že jí stačí vykuřovat sebe samu. A že obráceně, elita nemá žádnou touhu nabídnout popkultuře sdílené území. Vyrostly zdi, mezi kterými se jen naříká. Tu na nízkou akceptaci a tu na nesrozumitelnou kvalitu. Lady Gaga jako společný výrobek popkultury a vysokého umění nemá u nás kde vyrůst.

Bez bulváru není návštěvnosti

Ostatně i o tom mluví výstava. Můžeme si za to sami. Svým Já, bezesporu jen já, které každému dává pocit pupku světa. Proč chodit na výstavy, když už mám názor? Česká média, místo definování života jako hledání cesty a artikulování pochyb, utvrzují naopak čtenáře v jeho světě ukuchtěném z jeho stereotypů. Levičácké noviny pro levičáky, pravičácké pro pravičáky. Hledání jako nejistota je slabost.

I proto české výstavnictví, které pracuje se světovým uměním, tedy výstavy, které hledají, trpí slabou návštěvností. Jestliže na japonské výstavy chodí denně (!) neuvěřitelný počet 12 tisíc návštěvníků, je u nejlepších českých výstav tato návštěvnost téměř limitní jako celkové číslo celé výstavy.

Předchozí rudolfinská Dekadence měla návštěvnost ještě na naše poměry dobrou. Ale bohužel velká čísla této výstavy nebyla tvořena jen prostou touhou veřejnosti spatřit nejlepší světová díla, ale vycházela daleko spíše z touhy diváků vidět společensky korektní skandál a ukázat všem, že u „těchto“ skandálů dovedeme být nad věcí. Vidět díla, která jsou sice až téměř na hranici našeho maloměšťáckého vkusu, ale zároveň jejich shlédnutím můžeme okatě demonstrovat svoji „modernost“. A zároveň – a to je podstatné – že veřejně neveřejně můžeme také při návštěvě ukojit svoji touhu po voyeurství. Nahlédnout klíčovou dírkou do říše sexu, oplzlosti, sadismu a morbidnosti, ale sami se neušpinit. Být na koncertě vážné hudby, a přesto zažít hoštický popkulturní skandál, být s manželkou ve své posteli a přeci ucítit rodidla pekařky odnaproti.

Klepněte pro větší obrázek 
Radek Burda: Tanečník (čínské kolektivistické Já)

Tenhle pocit skandálu následující výstava Já, bezesporu už nenabízela. Byla to už opět a jen pouze vynikající výstava. Výstava, která hledala a tápala a která se pro své otázky a nejisté odpovědi ponořovala do hlubokých hlubin. Nic pro maloměšťáky. Nic pro nás, abychom se v ulici mohli blýsknout. Kritiky to možná ještě mohly trochu zachránit. Ještě možná mohly vysvětlit lidem, o co v té výstavě jde a podat její skutečný obraz a zpřístupnit ho maloměšťákům. Možná ještě mohly pomoci přesvědčit diváky, že chození do galerie není chození za skandály, ale převážně „jen“ chozením za tím nejlepším, co světové umění nabízí.

Jenže žádné takové kritiky nevyšly. Nebyly by čtené. Popkultura zvítězila. Popkultura na Já, bezesporu nenašla svůj popkulturní příběh. Kritiky zrezignovaly na opisování z reklamního letáčku.

P.S. aneb malý apendix našeho Já

Já, bezesporu není ovšem jen Rudolfinum. Příběh je všude. Stačí se dívat kolem sebe. Časopis Československá fotografie, tlustý katalog fototechniky nestoudně se pasoucí na dobrém jménu tohoto časopisu ze šedesátých a sedmdesátých let, přinesl rozhovor s Robertem Vanem.

Ponechme teď stranou žvanivost tohoto rozhovoru, o kterém ucelený obrázek nám dává již jeho nadpis „Až bude fotit pro Vogue, tak mne může kritizovat“. Mne vlastně zaujal až samotný závěr toho rozhovoru: Připravila a s Robertem u kávy rozprávěla Soňa Karbusická. Možná ještě mohla dodat „po soudružsku“. Já, bezesporu jen já. Soňa Karbusická.

Možná právě pro to obecně sdílené, soudružské žití života, byla návštěvnost v Rudolfinu tentokrát o tolik nižší.

P.P.S. Jen těsně po dopsání tohoto článku jsem dostal upozornění na stať filosofa Pavla Barši, která vyšla v Orientaci v Lidových novinách. Beru vše o lajdáckosti našeho tisku zpět. Ta stať je skvělá. Orientace Lidových novin dostála svému skvělému renomé.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii). 

Další článek




celkem 8 komentářů

Nejnovější komentáře

V poradku, pane Radime Bittnere. Jak vidno, … rabur 29. 8. 2011, 20:54
Jasně, na svůj názor má každý nárok. Ohledně… Grimjaur 29. 8. 2011, 09:51
Můj názor tady asi nebude působit příliš nez… Honza Homola 28. 8. 2011, 21:41
Ani jedna z fotiek sa mi nepaci. Tod moj naz… borec 28. 8. 2011, 18:37
na strance www.radekburda.com jsou k videni … rabur 28. 8. 2011, 00:47

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.