DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Co není na Nově, jako by nebylo

Blíží se Ježíšek s jesličkami, koledy znějí i ve výtazích a pocitu štěstí, lásky a mírumilovnosti se nedá nepodlehnout, takže to protentokráte zkusme v tónu Vánoc. Snad to půjde.

Retrospektivní výstava Dagmar Hochové, která nakráčela v tento čas do pražské Leica Gallery a s nenápadnou a nenucenou rozkoší se v ní uvelebila, se mimořádně povedla. Je milé si sem v tom adventně předvánočním čase zajít a prohlédnout si její fotografie.

Galerie Leica, Akrobat na glóbu života

Výstava originálních tisků se všemi barevnými nedostatky, které tak mile připomínají roli času, je citlivě vybraná a seskládaná. Vrací nás zpět do časů humanistické fotografie, do období, které má v Čechách tak silnou rezonanci, a uvádí autorku, jejíž humanistické fotografie, na rozdíl od jiných autorů, nejsou naštěstí ani prvoplánové, ani plakátové.

Paní Dagmar Hochová v této výstavě je – a je to zjištění radostné! – fotografka niterná. Fotografka, která sice zůstává věrná diktátu zobrazení události, ale která naštěstí umí tuto událost přecedit přes svůj filtr emotivního vidění. Výsledkem je výstava, která dává znovuzažít a připomenout si dávno ušlou dobu, ale kde právě díky subjektivnímu objektivu se nám ta doba jeví, jako bychom se v ní právě teď vyskytovali. Jsme schopni nevidět tyto obrazy pohledem návštěvníka kukátkového divadla, paní Dagmar má prostě tu zázračnou moc velkého tvůrce nás zpět usadit do té doby a stát se její součástí se všemi plnými emocemi.

Kurátor Tomáš Pospěch měl prostě citlivou ruku a z jejího širokého díla vybral velké množství obrazů vlastně adventních. Drobná dílka, která vypadají, jako by vznikla mimoděk, na okraj, vedle. Nenechal se svést velkými – a také ale i trochu obehranými – obrazy z Palachova týdne, Seifertova pohřbu, ale pokusil se ukázat Hochové tvář otočenou k drobným okamžikům. Ve kterých se však zrcadlí názor a emoce nepodávaná tak, aby divák žasl, ale právě míchaná tak, aby divák měl místo a prostor utkat si emoci vlastní.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života 

V tom je síla fotografií Dagmar Hochové a v tom je i síla této výstavy. Že to dokázala tak obnažit. V čase adventním je to skvělé místo odpočinku od bláznivých jinglů linoucích se ze všech obchodů. Je to místo, kde máte čas se vrátit sami k sobě, pousmát se nad svým dětstvím nebo nad dětstvím vašich rodičů a zjistit, jak je život, i přes proklamativní modernost, již po staletí stále stejný. Člověčí. V událostech, které zachycují Hochové fotografie, se jenjen vidíme.

Mírně nespokojeni tak snad mohou být jen modernisté. Přeci jen z dnešního pohledu se starý kánon humanistické fotografie zobrazování událostí vyčerpal a leckteré fotografie při pověšení na galerijní zeď zastaraly. Tedy přesněji: i modernista je stále vnímá jako živé dokumenty té doby a stále respektuje, jak nesmírně jim sluší zobrazování v časopisech, to jejich zalamování mezi písmenka. Jen už si není jist, zda mnohé z těch fotografií mají i sílu viset v galerii, pokud si galerii modernista představuje jako místo, kde se nebojuje o včerejšek a o události včerejška, ale jako místo, kde se uschovává věčnost, která neodvisí od konkrétního času, byť může být konkrétním časem vyvolána.

Takovému člověku bych asi musel dát zapravdu. Ač jsou fotografie Dagmar Hochové milé, vážné, přeci jen jsou ještě příliš spjaté s příběhy a konkrétními událostmi. Opravdu jen nemnohé mají tu hloubku symbolu, znaku, jako jsou oni dva kluci skákající proti zdi. Ale jak říkám, nevadí mi to. Jednak jsou galerie přeci dávno plné loveckých výjevů a zátiší s květinami a jednak jejich opravdovost jim předurčuje další budoucnost být uváděny jako hluboké průhledy ze své doby.

Galerie Fotografic, Alexander Rodchenko: Portréty Levé fronty

V dnešních dnech zažívá Praha jedno z těch velkých překvapení, o kterém sama ani pořádně neví. To už tak bývá, když svět stane se příliš složitým, a místo kulturou žije se kolečkovými bruslemi. To vám pak může utéci i zázrak.

Jen vskutku nyní na pár dní má Praha tu čest vystavovat originály fotografií slavného ruského avantgardního umělce Alexandera Rodchenka, které do Prahy zapůjčil jeho vnuk. Tedy přesněji fotografie, které vznikly z originálních filmů a skleněných desek z dvacátých let. Série ve světě jeho tak obdivovaných portrétů přátel z Levé fronty je událostí první třídy, ale obávám se, že když to neodvysílala stanice Nova, bude to výstava vpravdě ztracená. Alespoň když jsem na ní byl já, měl jsem s majitelem galerie nekonečně času si poklábosit o holkách.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Alexander Rodchenko: Portréty Levé fronty 

Ono je to svým způsobem jednoduché. Pravda, konstruktivista Rodchenko ovlivnil celý západní svět nikoli jen svým vyhlášeným designem, či svými minimalistickými agitačními plakáty, ale výrazně se zapsal i svými fotografiemi. Pravda, v mnoha jeho pracích můžete nalézt tehdy revoluční, ale i dnes stále atraktivní techniku kombinace přísného realismu v zobrazování konkrétního objektu spolu s expresivním výrazem vytvořeným ostrými externími světelnými zdroji (ona známá jeho prudká rozhraní černé a bílé). Jistěže jako jeden z prvních umělců světa využíval v práci kreativní fotomontáž, experimentoval s ostrosti obrazu či jeho deformací. Jenže jak se zdá, zde v Praze pořád platí to hloupé: „vždyť je to rusák!“.

Inu, opakuji se. Každá výstava jeho fotografií ve světě je excelentní událostí a je to samozřejmě i událost pro Prahu. Kdyby ona – Praha – nespala, nebo se nezakoukala do těch svých, přeci vlastních „excelentních fotografických událostí“ jakými bylo například vyhlášení vítězů Nikon kalendáře v galerii Czech Press Photo. Ať přeci Moskva pukne!

Dům U Kamenného zvonu, Bohuslav Reynek (1892-1971)

Na závěr jsem si nechal výstavu nikoli fotografickou. Musel jsem. Je čas adventu, čas usebrání se a snad i čas jistého spiritualismu. Každá rodina v tento čas zažíná adventní věnec i s poslední svící. V tomto čase kolem mystéria vánoc pominout Bohuslava Reynka asi opravdu nešlo. Ostatně čas jeho výstavy jistě nebyl vybrán náhodně.

Kolem Bohuslava Reynka se již na sklonku jeho života vytvořil kult, který stačil zasáhnout v osmdesátých letech ještě mne. V době naordinovaného vnímání krásna, postávání u pomníků Neznámých vojínů, byl Bohuslav Reynek a jeho dílo něco jako zázrak. Zázrak přicházející z „tamtoho“ světa, vně hranic normalizačního dogmatu, který se navíc potkal i s mým dávným mládím, které bylo jako každé mládí v každém čase exaltované. A duchovno, přiznejme si to z pohledu svého stáří, exaltované je ažaž.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Bohuslav Reynek (1892-1971) 

Knihy ilustrované Bohuslavem Reynkem, které jsem jen pracně sháněl pod pultem za horentní sumy, se tak staly dary, které jsem třímal v rukou jako boží svátosti. Dávno zaniklý samizdat Zrcadlo, který jen prostě psal o světě jako o bydlišti zázraků, byl Reynkem samozřejmě prodchnut a prolnut, a jeho jméno jaksi samozřejmě viselo vedle jména Heideggera. Reynek, to byl tehdy náš úběžník. Naše setkání se světem „za zdí“, ze světa, kde se nečistí zuby a neinventarizují lahve mléka.

Uplynuly desítky let. Otevřeli jsme se do svobody a svět za zdí přešel do normálního života. Každý kdo chtěl, mohl svět Bohuslava Reynka uchopit a podle jím ztvárňovaných norem začít žít. Teď tedy navíc přišla jeho souhrnná výstava. Přišla do času vánočního, času zázraků. Jméno autora, toho pána z Petrkova, toho pokorného rytce a duchovního básníka, se díky času svobody stalo konstantou a výstava je plná lidí. Bohuslav Reynek vplul za léta svobody do obecného povědomí a jeho tvorba prodchnutá hluboko prožívaným křesťanstvím je dnes plně přijímána. Ba naopak, on se – klikatými cestami osudu – opět stává jakýmsi zvěstovatelem odporu. Odporu tentokrát proti konzumu, plochosti a materiálnosti života. A opět se stává pro jistý druh lidí kultem.

Asi bych měl říci, jak je to dobře.

Ale sám nevím. Souborná výstava jeho krásných linorytů a suchých jehel rozvěšených po úžasném prostoru Kamenného zvonu je při konfrontaci s vlastním mládím smutná. Stále se ještě rozechvěle dotýkám jeho knížek a v nich esoterických, křehkých duchovních kreseb. Jenže tady, na té výstavě, v díle shrnutém v jednom prostoru, se najednou ukazují autorovy limity.

Jako naivní lidový řezbář i on řeže své pastevce, pastýře a ovečky s láskou a talentem. Grafika za grafikou, biblický verš za veršem. A bohužel i jako u naivního řezbáře je Bible u něho víc než vlastní žár a plameny – Mistr Reynek nám v milosti Boží ukazuje jen stále tytéž motivy, opsané znaky ze svatých knih a nás zavalují jen jeho noví a noví monotónní, repetitorní svatí ve stále stejných pózách. Vidíme defilé obrazů vytvořených z hluboké víry, ale venkoncem a přeci jen nakonec prostých odvozených ilustrací předdefinovaných dogmat a konstant. Na zdech Kamenného zvonu rozvěšené desítky jeho suchých jehel více než hloubku duše a bezednou tůň fantasie, tak spíše ukazují svoji neuvědomělou „jakousi“ až nactiutrhačně kramářskost maleb pro svíčkové báby. Zboží, které jistě bylo tvořeno čistě a bez postranních úmyslů, a přeci ve svém důsledku a ve své monotónnosti vypadá jako tvořené na zakázku. Komárkův příbuzný. Stejná cesta, stejné vytržení, stejné přijímání.

Nechám si svého Reynka. Nechám si jeho nádherné knihy, nádherné ilustrace. Ale nechám tu výstavu jiným. Příliš ho obnažila a příliš ukázala jeho slabé místo.

Jsou vánoce. A na vánoce se sluší podarovat. Vánočním darem. Jeden dar mám pro vás připraven i já. Je to dar, který baví mne, a tak mám touhu ho předat dál. Vybral jsem ho pro jeho jedinečnost a vybral jsem ho kvůli jeho originálnímu, a přitom tak prostému vtipu. A proto, že je vskutku moderní, i když pochází až odkudsi z Aljašky. Užijte si ho tedy, snad se bude líbit…

Klepněte pro větší obrázek
 

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii). 

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

Nerozumím nadpisu, ale připadá mi hloupý. Kazimír 20. 12. 2011, 17:57
" Svět patří všem , krom 1% vepřů " Děk… Zdeněk Hynek Motyčka 18. 12. 2011, 15:42

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.