Tento týden byl pro fotografy a milovníky fotografie smutný. Ano, každý den někdo někde umírá a každého tohoto života nám musí být líto. Jenže ne každý den umře někdo, kdo ve své branži tvořil – alespoň ty naše – československé dějiny.
17. duben byl posledním dnem paní Dagmar Hochové, doyenky československé fotografie. Slovo doyenka používám s rozmyslem, opravdu to byla paní přesně podle významu onoho křehkého slova: nejstarší, respektovaná členka kolektivu.
Paní Dagmar Hochová byla nejen chodící legenda, ale i živoucí osoba, encyklopedie z rukávu sypající své vzpomínky snad na každého, kdo něco v české fotografii znamenal. Byla to dáma respektovaná, byť každý věděl, že je poměrně hubatá a s rychlou vyřídilkou. Vlastně – byla respektovaná také trochu i pro svoji vyřídilku.
Emočně hluboké fotografie
Před měsícem Dagmar Hochová oslavila požehnaných 86 let, a tak by se snad její smrt dala trochu očekávat. Jenže Prahou se nese, že tu s námi prostě mohla být déle. Bohužel. I tragédie patří k legendě. Její smrti si téměř okamžitě povšimnula téměř všechna česká média, zatímco slovenská média (alespoň ta internetová) mlčí. Byť většinu života prožila v Československu a také celé Československo ji pro její fotografie dětí a obyčejných lidí mělo rádo. Ale tak už to bohužel máme a budeme mít stále více. Přes všechna slova o nejlepším přátelství v dějinách našich národů nás stále více a více budou o oddělení přesvědčovat naši společní mrtví, až žádné společné mrtvé mít nebudeme.
Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života
Dagmar Hochová patřila k těm šťastným lidem, kteří se narodili pro fotografii. Tedy přesněji, možná, že ne přesně pro fotografii, klidně mohla třeba být i klavíristkou, ale ona, víte, patřila k těm lidem, které sudičky pořád, a dokonce i možná trochu neurvale a trochu na facku popostrkují po jejich drahách, takže pak při pohledu do zpětného zrcátka ty jejich trajektorie netrpí téměř žádnými kozelci. Což ale neznamená, že se dost často životem neprotloukala bez groše v kapse. Trošku těmhle lidem závidím, mají přeci jen milejší CV, když se poptávají na práci u děvčat v kádrovém.
Byla nejen chodící legenda, ale i živoucí osoba, encyklopedie z rukávu sypající své vzpomínky snad na každého, kdo něco v české fotografii znamenal.
Ostatně, posuďte sami. Narodila se v pražské intelektuální rodině, její otec Karel Hoch byl šéfredaktorem Národních listů, či třeba tiskovým atašé v Římě. Za okupace jako mladá žabka studovala paní Dagmar grafickou školu u Jaromíra Funkeho a její velkou kamarádkou byla Emílie Tláskalová, později slavná fotografka Emílie Medková. Když její škola byla uzavřena a ona byla nucena odejít na nucené práce, díky její odbornosti, kterou nacisti potřebovali, nasadili ji do Barrandovských ateliérů. Tam, kde byl také nasazen například mladý a vtipný Ján Šmok, se kterým se spřátelila. Po válce nastoupila, inu – dostudovat se musí, na fakultu FAMU, a tím byl její osud zpečetěn. Kruh se uzavřel, osud a cesta byla vystavěna.
Vlastně tak nějak přirozeně a podobně to bylo s tím jejím proslaveným fotografováním dětí. Tehdy, v těch pravěkých letech fotografie bylo fotoaparátů neskutečně málo. A kdo ho měl a fotil, budil podezření. Ostatně starší generace pořád ještě budou pamatovat na odporné cedulky na nádražích „Focení zakázáno“. Každé fotografování na ulici bylo podezřelé. Nikoli ale focení dětí. Tam to bylo přesně naopak, tam to bylo přeci pokrokové. A kdo jiný, než citlivá žena může děti fotografovat?
Dagmar Hochová se toho ráda chopila. Jen trochu po svém. Místo načinčaných dětí zvolila ty samé děti, ale když do nich ráčil se vrazit život. A stala se legendou pro své procítěné, nepřikrášlené a emočně hluboké fotografie. Dětí. Jarmarků Portrétů jednotlivců. Vždy tedy těch témat, u kterých šlo utéct z režimu. Její hubatost jí totiž taky byla dána už do kolébky a pro svoji hubatost nikdy nemohla péct s žádným režimem. Jenže i to je – vlastně – pro fotografa také požehnání.
Místo načinčaných dětí zvolila ty samé děti, ale když do nich ráčil se vrazit život. A stala se legendou pro své procítěné, nepřikrášlené a emočně hluboké fotografie.
Zvláště pro fotografa, který se na celý život oddal myšlence humanistické fotografie. Tedy směru, který k nám přišel po válce a který na dlouhá léta se tady stal převládajícím směrem. Možná trochu ze zištných pohnutek, protože nevyžaduje mnoho peněz, modely a kulisy jsou jen to, co napadá pod objektiv, ale hlavně jako reakce na druhou světovou válku, která rozměry své apokalypsy téměř magneticky přitahovala k ztvárňování jednotlivců a jejich denních životů. Jako mnoho jejích souputníků, ale i jako mnoho jejích následovníků, zůstala tomuto stylu věrna celý život.
A teď i nyní víme, že definitivně. Bohužel. Byť měla dlouhý a plodný život, je nám líto, že už nic, byť jen třeba vzpomínky, nebude přidáno. Vždycky to tak máme. Vždycky se probouzíme, až když je pozdě. Tady ale naštěstí si u paní Dagmar osud, jako po celý její život, ještě naposledy zahrál. Jako by to Leica Gallery veděla, či jako by byla čímsi puzena, uspořádala ji nádhernou výstavu. Teď, když se zpětně podíváme dozadu, jsme za tu výstavu rádi. A snad je za ni ráda tam nahoře i paní Dagmar Hochová. Bylo to důstojné rozloučení.
O té výstavě jsem zde psal. Ještě jednou si ji tedy můžete připomenout.
Ale pojďme od smrti už co nejdále. A pojďme se pozvat naopak na nové zrody. O tom totiž bohužel život vždycky je. Zrození jsou vyvažována smrtí a naopak a obé patří k životu.
Photo Annual Awards
V pondělí začíná nový ročník Prague Photo. Protože tradiční místo, kde se festival dosud konal, Mánes, je uzavřen kvůli celkové rekonstrukci, uvidíme ho letos poprvé v DOXU. Dozvíme se tak, jak živoucí galerie s tímto fotografickým jarmarkem zahýbá, a já osobně doufám, že snad ano, a že od vyvolávačů deště tak můžeme letos očekávat nový počátek trochu důstojnějšího festivalu věnovanému fotografii. Nechme se překvapit. V každém případě, nemůžete chybět. Přirozeně. Tak jako nemůžete chybět na své operaci slepého střeva.
Příští týden máte také poslední šanci na zaslání svých prací do Mezinárodní fotografické soutěže Photo Annual Awards. V loňském ročníku se jí zúčastnili dva vítězové World Press Phota a také pro letošní rok lze potajinku poodhalit, že se soutěže účastní opravdové štiky. Uzávěrka se blíží už tentokrát mílovými kroky a obrovské dva a půlmetrové bilboardy čekají i na vaše práce. Na lázeňské sezóně v Teplicích stejně jako loni bude zase několik desítek tisíc návštěvníků, co hodlají vaše práce pořádně u zmrzliny proprat. Takže?