DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: I ošklivé může být krásné

Úvaha o výstavě, která se právě koná v Rudolfinu. Bernd & Hilla Becher: Doly. Hutě. Tohle není umění na první.

Myslím si, že právě nastal čas napsat něco o manželích Becherových. Samozřejmě proto, že jejich díla se právě v těchto dnech vystavují v galerii Rudolfinum (až do 3. června). Ale měl bych asi psát zejména proto, že je to výstava podstatná až zcela zásadní, i když tak vůbec nevypadá. To zaprvé.

Za druhé si myslím, že je teď čas o tom psát i přesto, že pro většinu normálních lidí to bude výstava neskutečně nudná, nezábavná a zívací. Třeba se mi to klišé podaří zlomit, i když spíš jsem si toho naložil pouze příliš mnoho. A myslím si konečně zatřetí, že čas utracený čtením nakonec pro vás nebude ztracený, i když píšu o něčem, o čem nic nevím. Protože nakonec přece jen sklouznu od povídání si o rudolfínských fotkách k čemusi obecnějšímu – k politice. A to by vás mohlo bavit. I když to bude jen kratičký ocásek na konci.

Klepněte pro větší obrázek
Hilla Becher na vernisáži své výstavy v Rudolfinu (foto: CC Gampe)

Chyba je u nás

Udělal jsem si ve svém okolí takový průzkumek. Téma pro research bylo očekávatelné: co vám říkají manželé Becherovi a co víte o jejich díle. A vaši odpověď si prosím hezky rychle, na první dobrou. Ne že si budete bádat v internetu.

Nu, odpovědi byly taky takové očekávatelné. U většiny mých kamarádů Bernd a Hilla Becherovi jako fotografická jména byli zcela neznámí, nic jim nehovořili. Valná část dotazovaných je jejich díly zcela nedotčena, nemají o nich ani povědomí. Druhá část, početně daleko skromnější, jakési povědomí přece jen má. Tedy spíš než povědomí je to mlhavá představa, že manželé Becherovi jsou těmi, kteří „dělali onu industriální fotografii“ a že jsou tedy asi – ehm – „nějakými světovými fotografickými celebritami“.

Sama výstava ale pro tyto mé kamarády byla šokem. A musím čestně přiznat, že z těch druhých, z těch nedotčených, dostanu do Rudolfina jen pár lidí a to ještě jim musím zakázat internet. Je to špatně? Nikoli. Chyba je u nás.

Klepněte pro větší obrázek
Grube San Fernando, Herdorf, Siegerland, Německo 1961, © Bernd und Hilla Becher

Tohle se vydává za umění?

Z výstavy manželů Becherových nazvané „Doly. Hutě.“ mám neblahý pocit, že bude komerčním průšvihem. Zvláště, když přichází do Prahy rozmlsané z velkých, orgiasticky barevných děl veleúspěšného Davida LaChapella, jehož erotické lascivnosti v lačném Česku rozumí každý tramvaják. Nemůže totiž po tomto veleknězi barevných veletočů být většího a razantnějšího kontrapunktu. Prásk! Z Matějské touto výstavou přistáváme rovnou do kláštera.

Ono je to prostě opravdu tak. První dojem z výstavy DolyHutě je, čistě fyziologicky vzato, jako dobře mířená facka. Čekáte od Rudolfina Umění? Toho Umění, které vás uchvátí Krásou? Ne, tyto fotografie jsou pouhé, obyčejné výkresy. A tyto černobílé výkresy bez emocí jsou v sálech rozvěšeny přesně podle přesných vojenských not. S odstupy přesnými na milimetr a bez jakékoli interaktivnosti, bez jakékoli vzájemné hry kurátora a diváka, na kterou jsme u výstav v Rudolfinu zvyklí. A které bychom – alespoň třeba jako vyvážení tohoto německého studena – s úlevou očekávali.

Ne, Rudolfinum nám tuto berličku, úlevu či usnadnění nenabídne: prostě a tvrdě dostanete své. Suchý výčet, no hádejte čeho. Ano, bystrý divák se hlásí: dolů a hutí. Ovšem hutí zbavených, či spíše nedodělaných – jaká schválnost a jaká ohavnost! – všemi těmi dnešními příkrasami „industriální fotografie“. Té fotografie, která si libuje prostřednictvím třeba nočního nasvícení v dodání tajemna a která tedy hlavně žije z přidání druhotné, „nalezené“ emotivnosti do původně obyčejné, technické stavby.

Od manželů Becherových opravdu nic takového nečekejte. Oni nic takového nevytvářejí a dokonce s tím přímo programově bojují a veškeré takové snímky cíleně zahazují. Jejich fotografie jsou hrdě přiznané konvenční technické záznamy.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Gutehoffnungshütte Oberhausen, Ruhrgebiet, Německo 1963, © Bernd und Hilla Becher
Klepněte pro větší obrázek
Gutehoffnungshütte, Oberhausen, Německo 1969, © Bernd und Hilla Becher

Chcete příklad? Třeba schválně a naprosto záměrně si vybírají podzimní šedou oblohu, jen aby bouřlivá oblačnost neodváděla pozornost a schválně neničila scénu emotivností. Ne. Standard je šedá, jednolitá obloha. Tečka. Tato výstava, to jsou prostě fotografie rozvěšené hezky „po germánsku“ – rýsovací prkno a šuplera – a na obrazech: výkresy.

Navíc výkresy jsou jeden jako druhý, zabírané z přesně stejné strany, ze stejného úhlu a ve stejných světelných podmínkách, kterým fotografové říkají: teď nefotit. Dojem nekonečného a nekončícího monolitického opakování podporuje i instalace. Výkresy jsou seřazené tematicky, takže snadno ve vás vzbudí pocit, že jste zavaleni těmi samými desítkami obludných věží, které se liší jistě místem, jistě časem sejmutí snímku, ale nikoli obludností.

Klepněte pro větší obrázek
Charleroi-Montignies, Belgie 1971, © Bernd und Hilla Becher

Metoda jejich fotografování je prostě chirurgická. Přesná, čistá, věcná. Fotografie jsou zcela prosty emocí, nenajdeme na nich téměř jediného živáčka, který by snad tomu přidal trochu lidský, hřejivý moment. A když už přeci jednou člověka najdeme, nezapomene paní Becher při zahájení výstavy vtipně podotknout, že jsou ti lidé stejně rozmazaní. Valí se to na nás ze všech stran: jen a pouze samé doly hutě, doly hutě, doly hutě, doly hutě.

Jak je proboha možné toto vydávat za umění? Zvrácená doba, odplivne si jistě nejeden návštěvník, když TOHLE se prohlašuje uměním.

Klepněte pro větší obrázek
Siege Trieu Kaisin, Charleroi, Belgie 1971, © Bernd und Hilla Becher
Klepněte pro větší obrázek
Puits Monceau Fontaine No. 14, Charleroi, Belgie 1972, © Bernd und Hilla Becher
 

Od obludna k obludnu

Myslím, že přesně tohle autor výstavy chtěl. Že přesně toto je i účelem a skrytým smyslem. Nejen této výstavy, ale celého díla manželů Becherových. Právě v tom je totiž zakopán důvod, proč jsou světovými celebritami. Myslím, že právě TAKTO vystavěnou výstavou chce Rudolfinum ukázat – nebo lépe ZVIDITELNIT – ten obrovský rozdíl mezi povrchním chápáním Umění jako krásna na dotek a mezi uměním, ke kterému je nutné si dojít: uměním skutečně prožitým a promyšleným.

Tyto obrazy, to není LaChapell do kterého se zamilujete na hvízdnutí. Jsou to matrjošky, které vás nikterak zpočátku nebaví, ale když je donekonečna svlékáte a pod každou další slupkou objevujete další bábu, tak se do nich pojednou zamilujete. I když ten příměr vlastně pokulhává. To zamilování zde není proto, že se zamilováváte, když jdete dovnitř, do hloubky, jako když hodiny a hodiny hledíte do Mony Lisy a objevujete jemné a další a další a předtím ve chvilce neviditelné valéry úsměvu. Tady se zamilováváte proto, že objevujete šíři. Že rytmicky jdete od jednoho obludna k druhému a dalšímu a stému. A teprve v této vlně to razítkujete jako Umění a jste zamilovaní.

Klepněte pro větší obrázek
Zeche Hannover 1/2/5 Bochum-Hordel Ruhrgebiet, Německo 1973, © Bernd und Hilla Becher

Ale nechme promluvit Nedomu, ředitele Rudolfina: „Úkolem fotografií manželů Becherových je vytvořit cosi, co je jakýmsi Muzeem“. Ano, jejich fotografie, to je obrovský, miliónový archiv lidské paměti, která v čase pomalu mizí, rozpouští se a je nahrazována jinými vzruchy, jinou a novou technickou architekturou. Oni nefotografují tyto doly a hutě primárně pro jejich krásu. Ale hlavně a právě proto, že jsou to památníky lidského snažení. Na první pohled zřetelné, ale přesto opomíjené, míjené. A že teprve v jejich shromáždění a v jejich stejném a opakujícím se způsobu nafocení, který umožňuje komparaci, vynikne jejich rozměr stejnosti a zároveň jinakosti a také lidskosti, protože byly plně podřízeny a sloužily člověku a člověk je tedy v nich otištěn.

Právě z těchto důvodů si mohli dovolit opustit svět dodělávané krásy z načechraných oblaků či imponujících nasvícených nočních snímků, ale bohatě si vystačili jen s těmito banálními záznamy. Jejich snímky jsou skutečně olbřímím, z břehů vylitým oceánem zvaným muzeum: jako vykopáváme džbány, do kterých naši předkové nabírali vodu na mytí zad, tak oni vykopávají mizející památky na impozantní dobu průmyslového věku. Teprve když se takto na tyto obrazy podíváme, teprve když takto k nim budeme přistupovat, teprve pak objevíme, proč jsou Uměním.

Klepněte pro větší obrázek
Zeche Fritz-Heinrich, Essen, Německo 1976, © Bernd und Hilla Becher

Meditujme

Jenže to je právě ten problém. Takové umění je totiž již uměním ze znalosti. Je to zcela jiná zkušenost, která jde proti dnešní době. K tomuto umění se nemůžete proskotačit, ale musíte si k němu namáhavě a s mnoha zastaveními dojít, možná dokonce se dotrmácet a vypřemýšlet si ho.

Není to umění na první; mžitkový vzruch, který zaregistrujeme a zase pelášíme dál, za dalším vjemem, za novou písní, novým filmem s novými akčními scénami. Umění Muzeum, jak ho na této výstavě předvádějí obrazy manželů Becherových, je uměním kontemplativním. Dokonce nejen ve smyslu, že o něm musíme takto přemýšlet, ale vlastně i ve smyslu scény. Ty v Rudolfinu zavěšené doly, hutě jsou totiž buddhistická meditativní modlitba.

Ne, nedělám si z vás legraci. Pokud jste na výstavě byli, ještě jednou si ji v duchu projděte. A zamyslete se nad vystavenou řadou desítek stejných obrazů a přemýšlejte při tom právě jako o buddhistické modlitbě. Ty stále stejné obrazy posunující se při zdi a měnící se v drobnostech a jednotlivostech, ale tak a tolik hluboce stejné v Universu – slyšíte ten meditativní zpěv?

Zpátky na začátek

Slíbil jsem jakési politikum jako doplnění. Bude krátké. Ptal jsem se paní Becher, jak své četné cesty na počátku své kariéry v padesátých a šedesátých letech financovali. Že byly četné a drahé je jasné jak z rozměru díla, tak z geografické roztroušenosti památek.

Vždyť to muselo být dost obtížné, nebyli známí a jejich tvorba spíše než populární byla podivínská. Dostal jsem věcnou, krátkou odpověď. Nijak. Vše jsme si platili sami. Nebyly žádné granty, dotace, nic. Když jsme jeli s naším malým mrnětem poprvé na půl roku do Ameriky, půjčili jsme si tam karavan a v něm žili.

Klepněte pro větší obrázek
Chicago Illinois, USA 1978, © Bernd und Hilla Becher

Dnes jsme se naučili dělat umění za pomoci rozsáhlé sítě nadací a grantů. Umění, které na začátku uměním nebylo a které vyrůstalo z vášně a náročnosti k sobě a z touhy, vyrostlo u nich jen z buldočí vytrvalosti. Tak si říkám, jestli tohle zrovna náhodou není návod, jak umění dělat. Tvorba z vášně a zarputilosti.

Bernd a Hilla Becher ve Wikipedii: českyanglicky

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

vox populi, vox dei! helena 4. 4. 2012, 08:00
Divím se, že na Vás zatím nikdo nevytáhl eli… helena 4. 4. 2012, 08:00
Ale aky pekny a vyvazeny clanok sa vam podar… MM 1. 4. 2012, 21:42
Jsem rikal, ze se politika bude libit :-D rabur 1. 4. 2012, 18:49
... Ano, posunulo se vnímání, touha, cit, za… zmotycka 1. 4. 2012, 18:26

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.