Život novodobých amerických nomádů ve fotografiích Davida Gardnera.
Z pohledu jisté množiny fotografů a jejich obdivovatelů existuje jediný způsob, jak udělat zářez do dějin fotografie. A to tak, že se odjede kamsi na konec světa a tam se najdou obludy.
Tedy nemusí to přesně být obludy ve smyslu oškliví lidé, naopak dnes jsou fotografové jaksi přirozeně vybaveni „humanismem podle příruček“, a tak vlastně naopak hledají krásné lidi. Jenže – neuražte se – víte, oni to pořád jsou jen „obludy“. Aspoň tedy já bych v těch kůžích „krásných lidí“ být nechtěl.
Don and Dorothy, Fulltimers, Outskirts of Canyonlands, UT, foto: David Gardner
Samozřejmě, že tahle teze je pro mnohé lidi urážlivá. Vždyť, zní od nich rozhořčeně, oni přeci pomáhají! Vždyť oni přece ukazují zdvižený prst na vředy společnosti a svojí prací odhalují pravdu. Oni přeci jezdí do Afghánistánu strhnout masku falešnosti burky! Reportér Ochlik statečně zahynul ve válce, která nebyla jeho, ale kam on šel proto, aby „přinesl svědectví“.
Někteří jistě ano. Ale, věřte mi, to někteří je neskutečně malá skupinka, do pár jednotek by šla dopočítat. Většina ostatních, to je pouhý byznys. Namazaný stroj, jak z dojetí či touhy či strachu či rozhořčení či uražení, či opovržení, či znechucení prostě udělat stroj na peníze nebo aspoň na svoji slávu. Pardon, slávu v uvozovkách, protože tihleti skauti vám nikdy neřeknou, že vyráží za slávou. Vždycky mají nějaký všelidský zřetel, něco jako když Batman se snáší ze střech a zachraňuje hlavní hrdinku v poslední vteřině před roztříštěním se na chodníku.
Jerry and Ann, Full-timers | Ralph and Patsy, Campground Hosts, Singletree Campground, Boulder Mountain, UT, foto: David Gardner, 2×
Tohle hledání „ztraceného ráje“ je prostě hluboce zakořeněný lidský mýtus, s tím holt nic nenaděláme. Jen, kdyby… kdyby nebyl spíše obrovským kýčem. Byla to celá éra světové fotografie, která se dojímala sama sebou a svými globálními úkoly ukazovat lidstvu „nahého člověka“. Jenže tohle poselství fotografie v dnešní době je naprosto mrtvo. Doba velkých reportérů, ikon válečné fotografie, je dávno pryč a včerejší sláva je zasypána tunami písku. To jen u nás a u různých zpozdilých lovců „lidských hodnot“ zůstává potřeba pořád a stále na ty stále se opakující obrazy „objevů“ tleskat.
Kýč má tu výhodu, že nemusíte u něj myslet. Objevíte chudáky uprchlíky ve stanech bez teplé vody a pláčete. Nečeká se ostatně od vás víc. Dojímáte se nad sebou, jak pěkně se dojímáte nad Afričany, Afghánci, zotročenými Číňany a tak dál, a tak dál. Proto taky má kýč vždy více příznivců než vážná fotografie. Ale snad právě proto stojí proti kýči bojovat.
Jim, Full-timer, AZ, foto: David Gardner
Pro dnešek tak tedy učiňme a to způsobem positivním. Existují totiž i „lidské“ fotografie vyfocené přímo ze svého zápraží domu. Není třeba se štvát kamsi na konec světa za zuboženými a dojemnými, ale i tak lze „objevovat“. A dokonce ani nepotřebujete najít nějaká drastická neštěstí, jako jsou povodně, požáry, pouliční chlapecká prostituce, drogy mladistvých, cikánská doupata na Slovensku a všechny tyto opět banální kýče. Stačí obyčejní bílí lidé, kteří dokonce mají WiFi a Skype, a když si je pozvete na oběd, tak se třeba i zují a jedí příborem.
Pojďme se podívat na soubor fotografa Davida Gardnera: Život na kolech, noví američtí nomádi.
Jeho projekt je vlastně obyčejný. Jako stavební dělník se více jak třicet let pohyboval poblíž lidí, kteří vědomě zavrhli tradiční životní styl, tedy domov a hromadění majetku, a zvolili kočovnou existenci života na silnici v camperu.
Trailer, Blythe KOA Park, CA, foto: David Gardner
Není to neznámá a není to ani až tak úplně malá skupina Američanů. Za Velké krize ve třicátých letech bylo kočování běžnou společenskou situací. Česači celá padesátá léta se běžně stěhovali za prací podle toho, jak kde dorůstala plodina. Ostatně jedna z nejkrásnějších knih světa, Toulky s Charleym od Johna Steinbecka, je celá s láskou napsaným svědectvím o této skupině lidí.
A tento projekt vlastně je té knize velmi podobný. Ten soubor totiž – naštěstí v rozporu s „válečnou fotografií“ – nebouří, on nezdvihá prst a nementoruje co a jak děti, kam chodí do školy, co a jak obyvatelé těchto obytných vozů, kde se myjí a podobně. On jen prostě popisuje stav této subkultury, která není divná ve smyslu zvyků, je jen divná tím, že nemá barák. Jeho styl focení není najít ohavnost nebo naopak ztracený ráj. On jen dává výčet. A tím ale vytváří soubor – díky té jeho věcnosti – s neuvěřitelnou silou, tak dramaticky odlišnou od všech těch lovců senzací.
Dívejte se, vidíte totiž moderní a hlubokou fotografii, jakých se u nás pořád dělá ještě neuvěřitelně málo.
Roger Cathches up on Facebook, Quartzsite, AZ, foto: David Gardner
Dry Camping. Anza-Borrego, CA, foto: David Gardner
Rich & Renee (interior), Fulltimers and Campground Hosts, foto: David Gardner
Děkuji panu Davidu Gardnerovi za laskavé svolení k uveřejnění jeho fotografií.