Vnější, skutečný svět přenesený světlem a nehybně zaznamenaný ve své skutečnosti. Záznam. Vryp. Není to malba, která může být vedena vůlí a sny a touhami člověka a která může plynout svými vlastními krajinami. Světlo nemá emoci, a tak fotografie je to, co vidíte. Kopie vnímaného světa. Může být tento technický, čistě řemeslný záznam vůbec uměním?
Ale samozřejmě, že je to pravda a spor je dávno rozhodnut! Moderní fotografie se dávno vymkla z omezujících bariér narativního zobrazování a zcela pevně již kráčí po svébytném území zvaném Umění. Byť technicky je to výše napsané samozřejmě stále neoddiskutovatelnou pravdou a fotografie nadále vzniká jako přímý přenos informace z vnějšího, viditelného světa na paměťové médium.
Přesto si fotografové našli způsoby a cesty, jak své pohledy a sny do fotografie dostat. Jen jsou tyto cesty cestami té menší části. Většina má fotografii – a to nejen mezi tvůrci, ale zejména mezi diváky – stále za věrný odraz živé skutečnosti. Právě pro toto publikum byla fotografie dlouhou dobu tím prostředkem, který je chápán jako nástroj pro záznam skutečnosti a byl to i pro fotografii dokonce neotřesitelný základní postulát. Důraz na kvalitu a výběr této skutečnosti byl a je pro většinu diváků naprosto zásadní.
Rituály normalizace (foto: Dana Kyndrová)
Proto v dějinách fotografie pod tímto kánonem vznikl jako jeden z mohutných proudů i směr humanistické fotografie. Protože, co je víc v oboru zobrazovaní, než obrazy nás samých. To na nás samé jsme přeci zvědavi, protože to jsme my. A když ještě to zobrazování nás samotných opepříme touhou hledat naše lidství jako naši nejvyšší hodnotu, máme na světě humanistickou fotografii, která světu dala jména jako Werner Bischof. Směr, který kladl důraz na přesné zpodobování žitého života a hledaný nejlépe přes člověka obyčejného, uvízlého v drápech „dějin“.
Humanistická fotografie má v Čechách hlubokou tradici. Tak hlubokou, že i dnes ovládá podstatnou část provozu české fotografie a že i dnes svojí tíží překrývá v mediálním prostoru ostatní fotografické směry. Jako je český film zanesen hláškováním a laskavostí hrdinů i sviní sedících vedle sebe v objetí na jedné štangli, leží mainstreamová norma českého vnímání fotografie v rovině toho, jak se autor umí vypořádat s obyčejným člověkem usazeným v toku dějin, které se kolem něj valí. Tenhle úspěšný formát mainstreamového souboru je většinou koncipován z pohledu nějaké vykořeněné sociální skupiny, která nemůže ovlivnit svět, ale zato s pevně vztyčenou hlavou žije svůj denní život. Jak už napsal Gorkij: Člověk – to zní hrdě!
Rituály normalizace (foto: Dana Kyndrová)
Budiž. Humanistická fotografie má svoje pevné místo v dějinách a svým apelem na to nejprostší v nás a kolem nás dokázala návštěvníkům těchto souborů ukázat hrdinskost jejich zdánlivě banálního života. V plebejské zemi, jakou jsou Čechy, ostatně jak vidno byla semínkem, který přímo rezonoval s naší mentalitou.
Rádi se vidíme jako švejci a jsme rádi, když je náš život líčen jako život pábitelský. Humanistická fotografie pro národ, který jako svého národního hrdinu má Dobrého vojáka Švejka, je přímo požehnáním, protože se v ní můžeme bezbolestně ztotožnit s ideou vlastní velikosti, aniž musí překročit svůj rámec banálních všedních dnů. A když je potřeba – můžeme se v ní i mravně osprchovat. Dodnes v soutěži Czech Press Photo najdeme spoustu těchto souborů a dodnes jsou právě tyto soubory nejvděčněji publikem přijímány. Tohle prostě k českému plebejství patří a toto publikum radostně vítá. Mýtus o nás samých a naší velikosti bez nutnosti zásadní volby a bez rizika stvrzovat tu velikost velkým gestem, je naším nejtrvalejším národním mýtem.
Jenže, jenže. Jako každý denně nekovaný mýtus se i humanistická fotografie v rukou našich fotografů a díky naší „neheroicko-heroické mentalitě“ stala v jistém smyslu šidítkem. Až příliš samozřejmě jsme se v ní shlédli. Natolik je nám blízká, že už jakoby na ni neklademe velké umělecké nároky, ale stačí nám, když jen půjde „spolu s národem“. Jakoby samo přijetí stavebních kamenů neheroického patosu znamenalo kvalitu. Jakoby sám soubor, když je vystavěný na „unižennych i oskorblennych“, byl kvalitou. Není.
Rituály normalizace
A to přesně je příklad výstavy Dany Kyndrové Rituály normalizace, která právě teď probíhá na Staroměstské radnici v Praze. Snímky s mávátky, s pěticípými hvězdami, s Leniny, frontou před zelinářstvími, tanečními nás tehdy ještě mladých, českými zabíjačkami z Husákovy éry najdete v tomto prostoru v míře nemalé a věřte, že i u vás a na vás bude fungovat během procházky po výstavní síni sentiment. Stovky fotografií zachycují lidi v těch nejběžnějších situacích a právě ta obyčejnost je podstatou této výstavy. Zároveň ale i její největší slabinou.
Výstava přesně splňuje nároky kladené na humanistickou fotografii. Je poctivě, po vojensku – jak si to tento druh fotografií žádá – braná zespodu, z pohledu „obyčejných dní“, obyčejných denních událostí, kterými jsme my všichni byli obklopeni, a hlavní roli v ní hrají „ti obyčejní“. Dana Kyndrová, přesně v souladu s východisky, se snažila vytvořit pomník všednosti. Dává velikost nám, tehdejším pěšákům, a dává tedy dnešním návštěvníkům této výstavy zažít opakovaný pocit oněch dnů.
Rituály normalizace (foto: Dana Kyndrová)
Ta výstava možná nechtěně, možná mimoděčně, možná omylem, ale možná záměrně startuje nejvíce náš sentiment. Jsme sami sebou okouzleni. V běžných záběrech vidíme svůj žitý včerejšek a díky té výstavě a jejím fotografiím se snadno opět situujeme do pozice tichého buřiče proti zlému režimu, který jsme si s láskou o sobě a v sobě lety vypracovali. Je to stejné jako při prohlížení starých alb z dětství. Nezkoumáme estetické kvality snímků, ale jsme obyčejně dojati svými vzpomínkami, jsme dojati během času a bavíme se nad svým uplynulým mládím.
A nezkoumáme, že jsou fotografie vybledlé, že nám na fotografii chybí kus ruky a do záběru nám leze babička, i když jsme jí to tehdy několikrát říkali. Ne, dnes je vše přikryto sentimentem, a i ta babička je nám dnes milá, protože to je alespoň jediná naše vzpomínka na ni.
Rituály normalizace (foto: Dana Kyndrová)
Stejný sentiment na nás doléhá na výstavě Dany Kyndrové. V její době běžně známý a už tehdy nikoli dvakrát objevný koncept „obyčejného člověka“ ona poctivě rozpracovala do souboru stovek fotografií zachycujících člověka v rytmu nadirigované „socialistické“ slavnosti.
Vytvořila pečlivou a rozsáhlou dokumentaristickou sestavu fotografií z Prvních májů, „všelidové“ spartakiády, vítání občánků. A přidala k tomu tehdy relativně nesamozřejmý svůj uhel pohledu, který nestál na straně moci. Namixovala tedy koktejl života průměrného Čecha a dnes ho vrhá mezi nás. Jenže to, co se tehdy asi u běžné populace mohlo jevit jako odvážné, a to, co dnes rezonuje z pohledu sentimentu na pohled dozadu, bohužel nebylo doplněno fotografickým talentem. Co se ještě jakž takž ztratí v magazínu či novinách a obklopené písmenky, se na výstavních zdech objeví v plné nahotě.
Rituály normalizace (foto: Dana Kyndrová)
Fotografie Dany Kyndrové jsou naprosto banální. Výjevy, které na nich sledujeme, to bohužel nejsou ony Bressonovské rozhodující okamžiky, ony záblesky geniality scény nebo příběhu, ale jen běžné konvenční snímky. Z hlediska dnešního deníkářského provozu prostě denní práce běžného redakčního fotografa. Ne úplně špatné, do novin na denní spotřebu odpovídající, ale ničím nepřekvapující. Mnohé dokonce místo „vysezení okamžiku“ spíše připomínají střelbu na první. Kompozice vcelku prostá, emoce odvozené, nebo průměrné. Jistě, v té době neměl jako dnes fotoaparát každý, takže jistou výlučnost i při jejich průměrnosti jim lze přiznat. Ale dnes? Dnes by naprosto zapadly mezi ostatním elektronickým smetím.
A tak jejich hodnota prostě zůstává jen v tom sentimentu. A v historické hodnotě, protože až budou děti chtít vidět ten rudý šátek, bude možné ho ukázat na těchto fotografiích. Víc toho od fotek Dany Kyndrové nečekejme.