DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Jeptišky, homosexuálové a nahé děti

Výstava Kontroverze bezostyšně otevírá ty nejbolestivější rány světové fotografie. Nevyhýbá se při tom ani těm nejskandálnějším tématům na hraně samotné etiky a svobody.

Jen v Praze se každým rokem konají stovky fotografických výstav – bývají dobré, špatné, skvělé, pitomé i úžasné. Kontroverze je mezi nimi jediná, která sama sebe přesahuje, která vyčnívá a která dokonce přesahuje i rozměr události roku, a přece je pořád divácky srozumitelná.

Výstava, která si klade za cíl jít až na samu podstatu fotografie a její existence v našem světě. Rudolfínská Kontroverze je nabitá tisíci otázkami, rozevírá tisíce otázek, které mají schopnost se dotýkat těch nejhlubších problémů, co v současnosti hýbou fotografií.

Kohosi při čtení předchozích článků o výstavě zajímalo, proč tu jsou jen otázky. Proč na otázky vyvolané výstavou zde nelze najít i odpovědi. Čtenář má pravdu. Chápu jeho prosbu (nebo žádost, nebo snad dokonce imperativ) o vytvoření pro čtenáře laskavého, vysvětlitelného, čitelného a nezneklidňujícího světa.

A proč zde odpovědi opravdu nejsou? Je to jednoduché. Zodpovězme to opět otázkou: Co pohání lidstvo kupředu? Jsou to otázky, jejich zneklidňující dráždivost, jejich zvídavost, nebo jsou to odpovědi na ně: uhlazující, vykonávající, završující? Vždyť přeci jedině otázky stojí za tím, že můžeme třeba létat do vesmíru a třeba číst Sartovy „Cesty svobody“. I když se na první pohled zdá, že řešením problémů světa jsou odpovědi, je jediným vyplněním touhy po novosti světa otázka. To ona nás žene, to ona je tím hnacím motorem po dychtivém zítřku. Svět je vystavěn z dotazů po vyřešení nemožnosti, nesrozumitelnosti, nedokonalosti.

O výstavě Kontroverze byly už sepsány tři předchozí díly. Autor byl totiž ohromen rozsahem, vášnivostí a hloubkou nebo také naléhavostí těch otázek, které Kontroverze položila do českého veřejného prostoru. A vlastně i jejich pokorou. Ano, můžeme si říci, že většina z nich třeba i nebyla nová. Jistě, můžeme být intelektuálně na výši, že to „přeci známe“, ale otázkám, které výstava klade, nelze upřít fakt, že jsou soustředěné, netriviální a vemlouvavé. V tom nemá Kontroverze obdoby a je skutečně unikátním výstavnickým kouskem, jaký tu nebyl již po mnoho let.

Také proto bylo této výstavě věnováno tolik prostoru. Proto tedy dosavadní tři díly.

První, který se věnoval problému a otázkám kolem koncepce výstavy, čili způsobu jak vystavovat. Druhý, který se pokoušel vstoupit do moderního minového pole autorských práv a který i sledoval, jak se tento moderní právní instrument vyvíjel. A na konec díl třetí, který už zabrousil do oblasti, která se dotýká samé filosofické podstaty: problému pravdivosti fotografie.

Fotografie a svoboda

Zbývá tak již jen dopsat díl poslední. Ne snad, že by výstava Kontroverze neotevřela tisíce dalších otázek, ale prostě v nejlepším by se mělo přestat. Poslední díl je totiž částí nejtěžší. Měl by být částí, která jde za těmi nejprapůvodnějšími otázkami, které se kolem fotografie nakupily. Tedy zejména otázkou, kam až fotografie – jako médium, na které je nalepen přívažek „pravdivý“ – kam až může, nebo lépe smí dojít. Jsou hranice, které jsou nepřekročitelné? Jaké důvody mohou ospravedlnit restrikce a kdo tyto restrikce nastavuje? Otázky zásadní, otázky mravní, etické, filosofické.

Fotografie a svoboda. Dostáváme se tak k hranicím natolik subtilním a jemným, že se tady ani nebudu pokoušet filosofovat. Prostě jen nechme zaznít otázky.

Začněme ale ještě pro začátek snímkem, který by vlastně mohl patřit jak do kapitoly o autorském právu, tak i do kapitoly věnované pravdě ve fotografii. V roce 1997, tedy vlastně nedávno z pohledu společenského diskurzu, vyfotil fotograf Abbas tři ženy modlící se na ulici během Světového dne mládeže. V roce 2000 – pozor, tedy v naší nejžhavější přítomnosti – publikoval L´Express článek s názvem „Je Bůh misogyn?“ (neboli zda Bůh je nepřítelem žen) a k článku připojil fotku fotografa Abbase.

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
Je Bůh misogyn? (foto: Abbas)

Dvě ženy se na fotografii poznaly a podaly na fotografa žalobu pro poškození své dobré pověsti. Fotograf se hájil tím, že ve veřejném prostoru může reportér pořizovat snímky, aniž vyžaduje souhlas od všech přítomných. Soud rozhodl ve prospěch fotografa. Vedle toho ale přijal i druhé rozhodnutí, pravděpodobně ještě zásadnější a podstatnější: Rozhodl ve prospěch svobody vyjadřování a zprostil L´Express obvinění, že dezinterpretoval fotografii, tedy že ji nepoužil mimo kontext.

Platí toto rozhodnutí absolutně? Je Bůh misogyn? Je skutečně každá fotografie z veřejných prostor plně využitelná, aniž byly řádně získány souhlasy? Můžeme nafotit Tančící dům, aniž máme souhlas dosud žijícího architekta, protože to on je držitelem autorských práv? Jak je to v případě reklamní fotografie a jak je to v případě uměleckého (nikoli tedy ryze žurnalistického) díla? Je oprávněné, když nevědomky zachycená osoba se brání, že byla fotografem na jeho fotografii „zneužita“? Mohou se fotit vojáci, policisté? Musíte fotografii smazat, pokud se toho takto zachycená osoba dožaduje?

Soud s fotografem Abbasem a agenturou, která ho zastupovala, rozhodoval o „zneužití žen“ a rozhodl v neprospěch těchto žen. Ale pouze a jen v tomto případě. Nejistota jiného případu v jiných souvislostech zůstává. Moderní, západní, svět s důrazem na právo na soukromí nedává jistotu odpovědi na tyto otázky. Ani, nebo spíše zejména, ve veřejném prostoru. Navíc, v muslimském světě, jako světě vyznávajícím jinou než euroatlantskou kulturu, jsou pravidla ještě jinačí. Svoboda vytvořit fotografii je tak nejen vratká, ale zdá se, že je dokonce stále více oklešťována.

Ve stínu dětské pornografie

Fotografie Grahama Ovendena pro jeho knihu Stavy milosti byly policií zadrženy dvakrát. Jednou v USA ještě dříve, než byla kniha vytištěna, a jednou rok po vyjití ve Velké Británii. Fotografie byly zadrženy pro obscénní zobrazení nahých dívčích, nezletilých těl. Západní křesťanská kultura považuje fotky mladých nahých dětí v moderní době za zvlášť citlivé. Fotograf se hájil, že všechny fotografie i obrazy v jeho knize byly pořízeny se souhlasem rodičů i dívek samotných. Na jeho obhajobu vystoupila i Maud, jedna z dívek z fotografií.

Klepněte pro větší obrázek 
Z knihy Stavy milosti
(ilustrace Graham Ovenden)

Ani v jednom případě zde nedošlo k soudu. Kde, kudy vede hranice mezi na straně jedné uměleckým ztvárněním lolitek, „nevinnosti“, světa kolem nás a na straně druhé právem dítěte na ochranu? Třeba před pederastií. Je Nabokovova „Lolita“ pornografická? Nebo proč ještě ne? Nebo proč už ne? Má být kniha „Smrt v Benátkách“ od Thomase Manna zakázána? A pokud ne, tak čím se odlišuje od zakazovaných chlapeckých nebo dívčích nahých těl?

Je skandální fotografie Garryho Grosse zobrazující nahou desetiletou Brooke Shields pedofilní nebo je to ještě umění – Žena v dítěti? Na závěr tohoto případu nezbývá než připojit symptomatickou poznámku: na internetu z této Ovendenovy knihy nenaleznete jedinou fotografii, jen malbu. Zdá se, že tedy internet spor rozhodl přesně opačně, než policie Spojeného království. Nezbývá, než se znovu ptát: Čí pohled je správný? Pokud říkáte ano nahotě, máte doma nezletilou dceru? Pokud říkáte ne, spálíte i nositele Nobelovy ceny Manna? O vaší víře jistoty i červu nejistoty si rád v diskusi přečtu.

Jako smích na hřbitově

Moderní svět je svět informací. Války se nevyhrávají bitvami, ale tím, jaké informace se k vám dostávají. Málokdo během druhé světové války věřil ve spalovací pece. Svět nechtěl věřit, že Izrael používá zakázané fosforové bomby, aby fotografie této zakázané pumy nakonec vyhrála World Press Photo. V roce 1978 unesli teroristé z Rudých brigád předsedu italských demokratů Aldo Mora. Asi si všichni z té doby pamatujeme, jak tato událost byla v tehdejším Československu emotivně prožívána. Prožíval ji ale i celý svět. Od únosu do zavraždění Aldo Mora prošly nesnesitelné tři měsíce plné informační války. Rudé brigády publikovaly v tom období celkem devět prohlášení, osobní dopisy uneseného a rozeslaly fotografie Aldo Mora. Fotografie po velkých diskusích byly nakonec zveřejněny. Kde jsou hranice mezi hltavým zájmem veřejnosti a potřebou informovat? Co je ještě tradiční novinařina a co již voyeurství a bulvarizace události? Znamená otištění fotografií oběti zaslaných teroristy, tedy přistoupení na pravidla, která tvoří oni, nekompromisní mravní selhání, nebo je nezbytné fotografie uveřejnit z pohledu informovanosti? Kam až sahá hranice, jaké fotografie tisknout? To je fotografie a svoboda na nejzazší hraně.

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
Aldo Moro 

Fotografka Lee Miller a David E. Scherman byli přítomni u osvobození koncentračního tábora Dachau. Den strávený focením byl velmi vyčerpávající. Večer byli americkou armádou ubytováni v bytě, který patřil Hitlerovi. Ráno vzniká jedna z nejkontroverznějších válečných fotek, když se Lee Miller nechá nahá vyfotografovat v Hitlerově vaně. Fotografie se publikuje jen zřídka a obvykle se publikuje s vysvětlením, že fotografie znázorňuje „smytí a nutnost smýt barbarství a otevření se nadcházející svobodě“. Fotografie je brána a vysvětlována jako symbol života, který vítězí nad smrtí.

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
Fotografka v Hitlerově vaně
(foto: David E. Scherman) 

Přesto byl snímek vždy vnímán jako skandální. Je ve světě existenciální hrůzy přípustná zábava a hra nezúčastněných? Můžeme v hrůze, ve které se nacházíme, můžeme v ní projevovat triviální všední emoce? Lze pracovat se symboly, které mají existenciální rozměr, jako by to byly symboly pop-kulturní? Nebo, když už snad můžeme, máme právo takovéto své významově posunuté akce zveřejňovat a tím se dotýkat citů těch miliónů tam zahynuvších? Máme právo vyfotit usměvavou Japonku v krajině plné mrtvých těl po tsunami? Jak se s tímtéž problémem vypořádává dnešní, postmoderní umělecký kánon? Je to těžká a složitá otázka, která nemá jednoduché řešení. Alespoň jeden prostor pro řešení odpovídající současné mentalitě a současné akceptaci podává vítězná fotografie z roku 2006 z rozbombardovaného Bejrútu.

Chuť zakázaného ovoce

Je to asi nejslavnější, nejcitovanější reklamní fotografie. Mantrou Oliviera Toscaniho bylo a je šokovat. Prodat značku nikoli přes vychvalování jejích kvalit a odlišností nebo přes hanění konkurence ve srovnávacích reklamách. Jeho technika identifikace se značkou je založena na reklamě se silným emočním vjemem a požaduje šokantní atributy kampaně. Obchodně mu taktika brilantně vychází. Je vzýván pro své měřitelné úspěchy v navyšovaných prodejích. Zároveň jeho kontroverzní fotografie, vědomě překračující etické mantinely, či podvědomě si pohrávajícími s našimi mýty, s našimi zažitými klišé, jsou předmětem silného odmítání části veřejnosti, vedoucí až k zakazování jeho kampaní a zároveň jinou částí aplaudovány pro jejich kreativitu a poselství.

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
Reklama United Colors of Benetton
(foto: Oliviero Toscani) 

Polibek kněze s jeptiškou, vyvedený naprosto jednoznačně a z pohledu estetického jednoznačně „krásně“, rána pod pás „celibátu“, ťal v katolické Itálii do živého a kampaň byla zakázána. Nejlepší způsob, jak upoutat! Platí stále, že vnímáme fotografii jako pravdu, i když víme, že jde jednoznačně o inscenovaný obraz? Jaká je svoboda reklamního průmyslu, patří mu všechny „obrazy světa“? Je zřejmá manipulace se skutečností přípustná v reklamním průmyslu v absolutním smyslu? Co znamenají v reklamním světě pojmy jako Nadsázka, Mystifikace, Hra, Čest, Pravda, Svoboda? A pokud tam existují, jaký je v nich vztah mezi skutečným světem a světem zobchodování?

Šíleně obscénní homosexuál

Fotograf Robert Mapplethorpe je historií vzýván jako skvělý portrétista. Již trochu více potichu se zmiňuje fakt, že v roce 1989 zemřel na AIDS a že byl homosexuál. Řekněme, že to spolu nesouvisí, ale Robert Mapplethorpe nafotil drastické sadomasochistické akty a praktiky. Americké turné s těmito fotografiemi vyvolalo v Americe skandál. Konzervativní kruhy spustily „puritánskou“ kampaň. Jeho obrazy byly prohlášeny za obscénní a zabaveny policií. Po peripetiích byl ředitel galerie obžaloby nakonec zproštěn. Přesto se díky kampani podařilo konzervativcům zasít povědomí, že svoboda vyjadřování není absolutní. Snad i díky tomuto případu došlo k jisté rehabilitaci puritánství. Jaká je role etiky? Co je ještě obscénní, co je slušné? Co je obscénnost v dějinách? Jsou hranice, které nelze překročit?

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
Cenzurovaný autoportrét
(foto: Robert Mapplethorpe) 

Otázky, které nás v tomto šíleném případě obscenity napadají, jsou pak už jen více než jen k tomuto případu: Co je za obscenitou? Existuje míra svobody?Otázky, které se táhnou dějinami. Zdá se, že budou kladeny vždy.

Zde je proslulý záznam prvního zaznamenaného sporu o uměleckou svobodu:

Benátky, sobota 18. července 1573
Otázka: Jaké je vaše zaměstnání, čím se zabýváte?
Odpověď: Maluji a vytvářím podoby. Tvořím obrazy s přesvědčením, že jsou slušné, tak jak to chápe můj rozum.
Otázka: Může se zdát slušné, že na obraze Poslední večeře Páně jsou namalováni šašci, opilci, Němci, trpaslíci a podobné sprostoty?
Odpověď: Ne, pánové.
Otázka: Nevíte, že v Německu a jiných místech nakažených kacířstvím jsou obrazy plné podobných sprostot a invektiv, které mají hanobit a zesměšňovat svatou církev římskou tak, aby šířily kacířství mezi hloupé a nevzdělané lidi?

(Z inkvizičního výslechu malíře Paola Veronese)

Svoboda, míra lidské svobody a její hranice patří k odvěkým lidským tématům. Fotografie není ničím víc, než pouhým nástrojem v rukou umělce. Nemůže se tedy nikdy vymknout z tohoto mravního dilematu, který se trvale obnovuje.

Fotografie a svoboda. Téma, které tu odjakživa bylo s námi a vždy s námi bude i v budoucnosti. Svoboda nikdy není abstraktní, vždy je vymezena naším žitím i naším prožíváním. Na cestě od Paola Veroneseho po Roberta Mapplethorpeho jsme urazili dalekou cestu, ale na konci nejsme. A zdá se, že ani nikdy nebudeme.

Děkujme výstavě Kontroverze, že se nám tu naši cestu alespoň pokouší zvěcnit a zároveň poukazováním na minulost ji i trochu okolíkovat a vlastně také předvytyčit.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).

Další článek




celkem 13 komentářů

Nejnovější komentáře

Volal mě někdo? Co se názoru týče: Přesně ta… Eduard Nud 20. 1. 2012, 18:48
Ta fotka cenzurovaný autoportrét. Tak ten če… Pavel Hošek 14. 10. 2011, 21:18
a co tohle neni pornografie? <a rel="nofollo… sx 14. 10. 2011, 18:27
Fotky sami o sobě škodlivé nejsou. Škodlivé … Jetelina 14. 10. 2011, 09:53
A podle me je cela otazka spatne. Nikdy jsem… Sotkis 14. 10. 2011, 08:43

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.