DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Julia Kozerski hubne, Photo Annual Awards nikoliv!

Alea iacta est. Nebo jinak: je dokonáno. Ve čtvrtek byli oznámeni vítězové Photo Annual Awards za rok 2012. Pojďme si říci, co takového může jedna soutěž přinést.

Určitě ode mne nečekáte, že budu dštít síru na něco, v čem mám prsty. Tedy přesněji řečeno, nemám prsty ve vítězných souborech, ale mám prsty v tom, že se ty soubory fotek sešly, aby mohly být porovnány, změřeny, zváženy

A mám prsty v tom, že byly porovnány, změřeny, zváženy, ale už naštěstí jsem neporovnával, neměřil a nevážil.

Klepněte pro větší obrázek
Nature 6 : Man's Landscape, Oceans Series, 1. cena za rok 2012, foto: Dragomir Vukovic

Z výše uvedeného je jasné, že nelze ode mne očekávat obvyklý sobotní koutek nenávisti. Budu muset asi jen chválit, když v tom sám jedu. A pomlouvat ty druhé. Tak to má ostatně být, takhle to je v Čechách obvyklé. Jen se občas zapomene říci, že je to kvůli tomu, že je to cinklé. Nebojte, tohle já nedělám. Pěkně vám servíruji, že tohle je cinklé od samého počátku.

Jak dopadla soutěž Photo Annual Awards už asi všichni od čtvrtka víte. Kdo snad ne, tady je link, ale myslím, že to kvůli tomuto jednomu čtenáři ani nebylo nutné. Taky asi všichni až na tohohle jediného trumpetu víte, že právě dnes v sobotu bude za chvilku ve Wall Gallery v Teplicích zahájena veliká přehlídka vítězných fotografií na fakt velikých plochách o rozměru 1,25 na 2,5 metru, tedy tak velkých, že možná leckdo z vás ještě takhle velkou svoji fotku neviděl (poznámka pro ty, co to čtou v neděli a dále: tenhle odstavec prosím rovnou raději přeskočte, nebo vás klepne). Těchto ploch je tam na 40, takže si divák stihne odkoukat přes 200 vítězných fotografií. Vlastně bych tedy měl říct, že kdo má nohy a pár korun na vlak, měl by ještě dnes utíkat. Jednak tam teče víno zdarma a jednak je tam pouť s perníkovými srdci, takže až vás ty fotky otráví, můžete si koupit cukrovou vatu a dát si Miro Šmajdu. (Tak prý toho ne, ten prý byl jen loni. Ostatně program je tady).

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Black Woman, Sea | Orange Wall, Green Man, Emotions Series, 1. cena za rok 2012, foto: Namsa Leuba

Vlastně není tedy potřeba dnešní článek psát. Všechno víte a všechno můžete vidět na vlastní oči. Nebo přeci jen je to jinak? Myslím, že ano. Chtěl bych napsat ne o jednotlivých fotkách, které opravdu můžete shlédnout třeba i na internetové přehlídce vítězů, ale chtěl bych napsat něco málo o smyslu takovéto soutěže. Protože takováto soutěž a výstava, to není jen nějaké to sportovní řečí určení vítězů – umění nejde přece řadit do závodu na 100 m – ale hlavní smysl je v tom, že ukazuje něco velmi důležitého, něco, co vybíhá z běžné denní perspektivy. Překračuje limity, do kterých je uzavřeno konvenční vnímání světa. Vítězné fotografie jsou nejen jiné, než jak vypadá všední den, ale tato soutěž svým rozmáchlým a furiantským záběrem do světa ukazuje i trochu jiný svět, než jaký se nám snaží představit Czech Press Photo.

Co tím myslím? Ne, nemyslím tím, že je tam soubor Erica Fabiana, který ukazuje svět drog možná o malou trochu naléhavěji, než jak ho ukazuje standardizovaný svět Czech Press Phota. Že pohled Fabiana je drásavější o ten trochet osobního nasazení a splynutí a osobní vplynutí do příběhu, který zaznamenává tak, že musí sedět tomu člověku se stříkačkou za krkem. Že to prostě není jen tolik časté, a tak tedy i pak nepříjemně často rozpoznatelné obkreslování nějaké situace objektivem během třídenního výlety do Egypta. Tím to opravdu není, protože je to dokonce i trochu sporné. Nebo alespoň neférové.

Klepněte pro větší obrázek
Tsunami zaparkovaná auta, Fukushima "No-Go Zone", Japonsko,
Motions Series, 3. cena za rok 2012, foto: Pierpaolo Mittica

Síla vítězných fotografií soutěže Photo Annual Awards jako celku, jako jejich souhrnu, je v podstatě ve způsobu uvažování těch fotek. Přesněji: že ty fotografie a ty soubory uvažují. Že nejsou dělány jen pro záznam nebo ukázání nějakého jevu, nebo děje. Ale že vždy je z nich cítit a pod nimi je cítit, že jim šlo o zobrazení čehosi hlubšího, čehosi, co patří k naší, lidské a existenciální výbavě.

Velmi často se setkávám u začátečníků, nebo epigonů epigonů, cože mají vlastně fotit. „Vždyť už bylo přeci všechno nafoceno!“ Tato soutěž posílá tento názor astronomickou rychlostí k čertu. Ukazuje, že témata nemusíte hledat ve válkách, v zlomových drastických chvílích, kdy umírají na bojišti lidé, a teče krev. Ukazuje obyčejně, že není třeba fotit efektně, ale že stačí mít jen touhu sdělovat a fotit efektivně.

Klepněte pro větší obrázek
Pineapple, Emotions Series, 3. cena za rok 2012, Klaus Pichler

Ukazuje, že se stačí dívat kolem sebe, a pořád lze stále a donekonečna objevovat cosi nového, co říká něco podstatného o nás. Podívejte se na vítězný soubor Ivy Jašminské. Za tématem jezdila pár zastávek tramvají. Příběh dvou sester, dvojčat, žijících pospolu s pomalu dohasínajícím zrakem a sluchem. Copak to není příběh toho nejhlubšího, co nás rozechvívá? A vůbec není třeba se za tím trmácet do Thajska na barikády rudých košil. Vždyť se podívejte na soubor Julie Kozerski, na její postupné a vlastně hororové odkrývání odvrácené strany hubnutí. Stavu, kam každá ženská chce dojít, protože diktát lajfstajlu je neúprosný. Copak nás to nefackuje až do samé podstaty? Je podstatou hubnutí opravdu tato postava a takováto duše?

Klepněte pro větší obrázek
Stmívání IV., Grand Prize Awards za rok 2012, foto: Ivana Jašminská

Snad každý příběh, každý soubor z kolekce této soutěže přináší nějaké podobné hluboké otázky. Dalo by se o každém jednotlivém souboru hovořit, ale to není mým úkolem. To je úkolem vás. Hlavně proto jsou takovéto soutěže dělány. Jestli Czech Press Photo chce být kalendáriem a po dvaceti letech dávat rychlou orientaci, kdo kde umřel, kde vybuchla bomba, jak se šklebil Klaus, má Photo Annual Awards za cíl se ptát, jaké nové krajiny duše objevila fotografie.

Stále mne fascinuje, že je možné nejen co stále objevovat. Ale že je to dokonce takový prudký a neutuchající a jiskřivý vodopád. Na vás je, abyste do tohoto vodopádu skočili.

Další článek




celkem 8 komentářů

Nejnovější komentáře

Dají se z fora linkovat jednotlive posty? De… Radek71 29. 5. 2012, 22:55
Odpočívej v pokoji. Daniela Ambrožová 28. 5. 2012, 12:49
Mas pravdu. Vyskrtni ho. Ja se jim i ostatni… rabur 28. 5. 2012, 12:43
Tak to je fajn, že je už má... (teda jestli … Daniela Ambrožová 28. 5. 2012, 12:19
njn :-) pro srovnani: JC vyhral loni ve S… rabur 28. 5. 2012, 12:07

Další podobné články

Fotografie týdne: Počula si ...

Fotografie týdne: Počula si ...

Podle Hanse Urs von Balthasara znamená slovo komunita etymologicky spojení dvou slov dohromady či spolu a zeď. Zeď, je to, co odděluje členy komunity od těch ostatních. Je to prostor bezpečí za hradbami, který vyžaduje jistou loajalitu, společný jazyk, hodnoty, či blízkost.

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Dorothea Langeová: Kam se poděl palec Kočující matky?

Jen několik málo fotografií se stalo opravdu ikonickými – každý je viděl a snadno si je vybaví. Mnohá tato díla mají moc promítnout se do reálného světa a ovlivnit skutečnost. Patří mezi ně i snímek Dorothey Langeové Kočující matka.

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Největší fotoaparát na světě? Opuštěný dům a obří kolodiová deska

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Film natočený čistě na iPhone získal prestižní britské ocenění

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Fotografie týdne: Z cyklu Olšanské hřbitovy

Sledovat kulturu toho, jak nakládáme s mrtvými je nesmírně zajímavé a poučné, nikoli kvůli nim samotným, ale především proto, že nám ukazuje, jak k vlastní smrti a bytí ve světě přistupujeme sami

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Fotografie týdne: Černobílé emoce, Tanec I.

Emoce patří mezi nesporně literárně nejreflektovanější, ale současně nejméně vážně branou složku, lidského myšlení či osobnosti vůbec.

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Sony zveřejnilo výsledky fotosoutěže Alpha Female

Fotografie týdne: Za oponou

Fotografie týdne: Za oponou

Hannah Arendtová ve své knize Původ totalitarismu nesmírně pečlivě analyzuje to, jak snadno člověk upadne do schémat veřejného mínění, aniž by byl schopen a ochoten napřít svůj kritický úsudek, jenž by mohl vést k tomu, že některá obecně tradovaná interpretační pojetí překročí nebo problematizuje.