DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Koniny v cynických médiích

Toto úterý se v prostorách Staroměstské radnice otevřela Výstava Czech Press Photo 2011. Expozice každoročně patří k divácky nejúspěšnějším výstavám v Česku.

Drtivá část zdejších médií u příležitosti této události otiskla zprávu plnou novinářského konstrukčního klišé a automatizovaných větných spojení, která ale přesně zapadají do celkového režimu zpráv, které jsme se naučili docela dobře podvědomě přijímat, chápat je a řídit se podle nich, aniž bychom se nad stylem a významem onoho informačního smogu nějak hlouběji zamysleli. Je to nesmírná škoda, protože hluboké a přemýšlivé dekódování těchto zpráv je jedním ze znaků jevu, kterému se říká civilizovanost.

Zprávu o Czech Press Photo ve velmi formálních formulacích otiskla většina médií. Samozřejmě, aby ten článek měl správnou délku a byl vůči takto významné soutěži korektní, byl většinou ještě doplněn některými jmény výherců a pak i někteří editoři ho dále ještě kreativně vyztužili o stručnou historii soutěže. No a ti úplně nejďábelštější přihodili nějaký hezký citát její ředitelky, kterým to divákovi „zlidštili“.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Zpravodajsky takové stroze konstatující zprávě nelze nic vytknout. Je věcná, nezaujatá a přesně a korektně informuje. Kdekdo by řekl. Já ale tvrdím, že taková zpráva není ani věcná a není ani nezaujatá. Že je to naprostý nesmysl? Že si vymýšlím?

Zkusím vysvětlit, protože se tady možná začínáme lišit. Nezkoumám, jak je tato zpráva vystavěna lingvisticky, zajímá mě, jaké informace nese a jaký dojem vytváří filosoficky. Problém této prefabrikované zprávy otištěné napříč všemi médii není ve zprávě samé. Nachází se v drobných posunech kontextových na první pohled neslyšitelných a v té téměř neviditelné atmosféře a jemných konotacích ze zprávy plynoucích. Jistě, ty posuny se zdají na první pohled nepodstatné, zanedbatelné, nevýznamné. Jenže ve svém důsledku a ve svém celku, když se spojí, páchají nedozírné, až fatální škody. Pokusím se své tvrzení opřít o tři hlavní důvody.

Musí to mít všichni

Problém první: Zprávu o Czech Press Photo otiskla všechna hlavní média. Ptáte se, co je na tom proboha špatného a jak by to vůbec mělo být jinak? Máte pravdu. A nebo to s tou pravdou může být snad trochu jinak?

Média jsou obyčejné stroje na vydělávání peněz. Neplní veřejnou úlohu, jak se sama tváří a jaký sama o sobě vytvářejí mýtus, ale informují proto, aby je lidé četli, tedy zaplatili jim za to čtení. Zároveň jsou i v ostrém konkurenčním boji o čtenáře, a proto musí být stejně dobří jako ostatní. Opisují proto jeden od druhého, protože co má jeden a druhý nemá, nese zdání, jako by ten druhý byl horší.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Média svojí ne mocí, ale svojí nemocí z úzkosti mít vše co ostatní, jsou schopna psát o úplných koninách. Příkladů těchto bláznivých vln šířících se médii a nemající žádný racionální výklad, a které jsou pro čtenáře zcela nesrozumitelné, je na desítky. Ostatně, platí to i obráceně. Něco, co je jiné a má v rukou jen jediné médium, se právě u tohoto média velmi pečlivě zvažuje, proč to nemají ostatní. Prostě si zejména kladou otázku, zda tu samou informaci ostatní nemají a nezveřejňují jen proto, že tuto informaci nikdo nebude kupovat.

Média jsou cynická, a i když chtějí být vždy za každou cenu první a exkluzivní, tak zároveň sázejí jen na výherního koně, o kterém jsou přesvědčeny, že výherní je. A tak o spoustě věcí nepíší, ač vědí nebo alespoň mají pochybu, že z pohledu budoucnosti dělají chybu. Jenže, ony se prodávají teď, a ne v budoucnosti. Sázejí na výherní koně, nebo alespoň na pajdáka třeba jen proto, že na něj vsadila konkurence, aby se když tak přinejhorším potopili s ní. V tom, že něco, nějakou zprávu zveřejní nebo nezveřejní všechna média, je tedy ukryta jistá relativizující ošidnost. Poctivý a přemýšlivý člověk ví, že se musí ptát na první pohled naprosto nesmyslně: Proč všechna média o této významné soutěži napsala?

Existuje úspěch bez publicity?

Problém druhý: Czech Press Photo je úspěšná soutěž. Hranice úspěchu a neúspěchu je obecně nekonečně ošidná. Když jsem dostal do rukou letošní výherní fotografii Václava Havla z Odcházení ještě měsíce před samotnou soutěží, musel jsem její otištění usilovně na poradě probojovat proti konkurenci fotografií vlastních fotografů, kteří mají přirozeně přednost. Byl to tuhý souboj, ale stál mi za to. Fotografie vyšla, a nikdo z vás, čtenářů tohoto blogu, si ji tehdy jistě nezapamatoval.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Už druhý den noviny, a s nimi budoucí vítěznou fotku nakukujícího Havla přikryl prach. Žádný ohlas. Teď, když vyhrála v Czech Press Photo, všichni za Vojtěchem chodí a říkají, chlape, ty máš vážně skvělou fotku. Stačilo milisekundové rozhodnutí ve Vojtově hlavě, a nikdo by tu fotografii neznal a tatáž – dnes tak nadšená – veřejnost by jen stvrdila své dávné rozhodnutí palce dolů. Hranice úspěchu a neúspěchu obecně leží na ostří nože. Czech Press Photo je u diváků úspěšnou soutěží i proto, že o ní všechna média píší. Nechť média zhasnou. Jsme si jisti, že bude Czech Press Photo pořád ještě úspěšnou soutěží? Je Paroubek úspěšný, když se vytratil z médií? Byla by Lucie Borhyová úspěšná, kdyby nebyla živou čtečkou? Kdy je úspěšnost absolutní, stojící mimo média?

Znamená hodně publicity kvalitu?

Problém třetí: Zpráva o Czech Press Photo je zpráva věcná. Věcnost zprávy je obvykle chápana v absolutně jazykovém smyslu. Jazyk věcné zprávy musí být konkrétní, ve vyjadřování jsou zakázány obraznosti, jazyk je na základní komunikativně-informační úrovni, ze zprávy jsou vyloučeny subjektivní a subjektivizující informace a obzvláštní důraz se klade na faktografickou stránku. A vidíte, přesto i takováto jazykově věcná zpráva může nést nevěcné konotace.

Příklad? „Během taneční zábavy se strhla vřava vyprovokovaná vlasatými spoluobčany, kteří navíc vykřikovali protistátní hesla.“ I věcná zpráva z průběhu taneční zábavy dokáže podsunout hodnotící obsah. Možná dokonce lépe, protože je jako věcná bezmyšlenkovitě přijímána a tedy snadno nevědomě akceptována. Proto jsou pro tvorbu veřejného mínění tyto věcné zprávy tak rády využívány.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
 

Jenže tímto trojitým zpochybněním se dostáváme na tenký led. Původní jednoduchá, věcná zpráva o Czech Press Photo uvedená v záhlaví článku se nám rozsypala pod rukama. Jak víme, ač o té soutěži každý, tedy přesněji každé noviny, mluví, že je to soutěž důležitá? Jak víme, že vybrané fotografie jsou opravdu ty nejlepší, i když jako o nejlepších o nich referují média? Proč je tato soutěž nejdůležitější českou fotografickou soutěží? Znamená to, že jiné soutěže nejsou, nebo proč jiné nejsou lepší? Proč si myslíme – nebo lépe, jsme srdcem přesvědčeni – že Czech Press Photo je důležitá soutěž, ale rozum nám to sám zpochybňuje?

To vše – při hlubokém a pozorném čtení jen této věcné a nezaujaté zprávy uvedené na začátku článku - si můžeme klást za otázky a jistě nás napadne ještě deset otázek dalších. Takže, pokud se tedy nespokojíme se snadno se nabízející útěchou, že média jsou tu proto, aby nám určovala a sdělovala vkus (ale že to jinak ráda dělají), jaké jsou odpovědi na tyto otázky? Jak víme, že Czech Press Photo je zásadní soutěž, když z našeptávání médií to není jisté?

Svoboda se neobejde bez názorů

Odpověď je prostá. Zpravodajství nesmí být to, co dává odpovědi. Média, která mají jen zpravodajství, jsou média chromá, protože svět není jen souhrn událostí. Zpravodajství je jen rámec, základ, na kterém my svět přijímáme, ale přes zpravodajství mu nesmíme rozumět.

Rozumění událostem je rozumění naše. Odpovědi na položené otázky neexistují mimo nás, existují jen ty odpovědi, které jsme si vytvořili díky našemu úsudku. Na základě svých životních argumentů a na základě svých životních zkušeností. A také na základě jiné principiální a odedávna provozované mediální disciplíny, která se jmenuje komentář. Média mají obrovskou moc vytvářet přirozeně vertikály. Hledat osobnosti a tvořit osobnosti, které jsou v souladu s jejich čtenářstvem a jejichž názory čtenářstvo kriticky zkoumá, ale i přijímá. Celý náš lidský život je slalomem mezi vertikálami. Vertikály po celý život hledáme a zároveň bouráme, snažíme se je budovat a zároveň se snažíme se jimi poměřovat a konfrontovat se s nimi. Někteří v míře přepjaté, někteří v míře střídmé.

Bytostnou úlohou a podstatou médií jako jistých tlampačů veřejnosti je – kromě informování o událostech – také reflexe. Média jsou nejen obecním bubeníkem, který sděluje, kdy se budou svážet kožky, ale jsou také (a protože jsme civilizace, jsou hlavně také) hřištěm, na kterém se utkávají myšlenky a kde se přemýšlí a kde si lidé výsledky tohoto přemýšlení mohou konfrontovat se svými úvahami. Právě a hlavně proto lidé média potřebují a musí si uvědomit, že i právě proto je chtějí. K tomu, aby jejich prostřednictvím a prostřednictvím názorů tam otištěných, hledali a bořili a znovu stavěli své soukromé vertikály, o které se bude opírat jejich rozum.

Czech Press Photo není důležitou soutěží, protože se o ní jako o důležité soutěži zmíníme ve zpravodajství. Ale protože existuje kritický veřejný střet názorů, podepřený vážnými argumenty vertikál, se kterým se ztotožníme a se kterým k charakteristice, že jest to soutěž podstatná, svým uvažováním dojdeme. Protože pokud hodnocení nám bude podsouváno jen zpravodajstvím a nebude kriticky zkoumáno, velmi rychle opět sklouzneme k nesvobodě.

Ono se prostě nekritizuje

A k čemu a proč jsem to vlastně celé napsal? Nebojte se, už se k důvodu napsání článku blížím. Tím důvodem je monitoring tisku a Petr Vilgus, který v aktuálním čísle DIGIfota uveřejnil rozsáhlý článek o Czech Press Photo. V tom článku vyjádřil své lidské zhnusení nad tím, že se diskutuje a vlastně tak reflektoval dobu. Protože žijeme v době, kdy se o Czech Press Photu pouze zpravodajsky píše, že je to zásadní soutěž, ale už vůbec nikdo tento fenomén nezkoumá.

Protože když si monitoring tisku projdeme, zjistíme, že média si žádná zpochybnění, žádné otázky nad důležitostí a věcnou oprávněností soutěže nepřipouští. Ani stín pochyb. Články, které o Czech Press Photo vyšly, jsou články jen zpravodajské, popisující, kdo, kde a co dostal. Komentáře, úvahy, rozbory, recenze, diskuse to nespustilo téměř žádné.

Od vyhlášení vítězů Czech Press Photo uplynulo již drahně dní. Více než měsíc. Článků, těch zpravodajských, vyšlo milión. Kritických? Darmo mluvit. Média kriticky mlčí. Stovky absolventů fotografických škol vychází každý rok a nikdo z nich o Czech Press Photo nehovoří, nepřemýšlí, nesváří se, nepolemizuje. Může to samozřejmě znamenat, že média zrušila svoji zásadní úlohu být vertikálou a stala se jen kolovrátkem událostí. Může to také samozřejmě znamenat absolutní souhlas s touto soutěží a jejími výsledky. A může to také samozřejmě znamenat, že ta soutěž je naopak mrtva, protože už nikomu nestojí za to o ní hovořit. Její ředitelce paní Mrázkové dokonce už tato soutěž ani nestojí za to, aby nějakou takovouto kritickou diskusi vyvolala. Asi je šťastna, že se jen kolovrátkově hovoří, že je ta soutěž krásná. Ano, šťastná to žena!

Plni svobody projevu, jakou jsme v dějinách už dlouho neměli, dospěli jsme k tichu.

Vrátili jsme se, pořád vězni schémat českého zaprděného komunismu, k naší malé české závětrné opatrnosti, do oportunistického ticha a klidu na práci. Stále, ani ve svobodě, nebo dokonce právě že ve svobodě, nechápeme důvody a principy utkávání se a povinnost utkávání myšlenek i s tou možností, že se zesměšníme a prohrajeme. Že prostě vždy díky těmto utkáním a na těchto utkáních si sami můžeme pokusit uspořádat myšlenky, vyargumentovat si je a artikulovat svůj názor, i když bude nevýhodný a půjde do sporu třeba s Petrem Vilgusem. Nebo lépe, chápeme to, ale právě proto se nechceme spálit. Správní Češi, za bukem, než to někdo vybojuje.

O Czech Press Photo se kriticky nepíše. Já vám to, paní Mrázková, vlastně ani nezávidím.

P.S. K danému tématu vlastně nejsou žádné fotky. Fotky z Czech Press Phota už byly dávno ukázány, navíc bez reflexe by jen prosté ukázání nemělo cenu. Jdu na to jinou cestou. Uvádím zde jednu svoji sérii. Jde o pokus dostat do českého veřejného diskursu problém chápání našeho „bílého“ turismu. A také jde o malou poctu Roy Lichtensteinovi.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii). 

Další článek




celkem 31 komentářů

Nejnovější komentáře

Byl jsem se dnes na tuhle výstavu podívat. P… Josef Jeřábek 6. 1. 2012, 20:47
Z tohoto příspěvku cítím také plno zapšklost… Mr. Invekto 23. 12. 2011, 15:21
Dnes jsem náhodou narazil na tento článek pa… Petr Vilgus 21. 12. 2011, 18:50
Ach... zakazovat diskusi? V modernim svete? … rabur 23. 11. 2011, 14:54
No, té úvahy tam snad ani moc není. Spíš jen… petrv 23. 11. 2011, 10:49

Další podobné články

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Fotografie týdne: Cesta – o nekonečnu, dálkách a cestě

Jedna ze základních pouček eukleidovské geometrie říká, že dvě rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Toto tvrzení může být překvapivé v několika ohledech. Pokud se na rovnoběžky díváme jinde než v nekonečnu, jsou od sebe stále stejně daleko.

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Nejstarší žijící fotografka oslavila 101. narozeniny

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.