DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: LaChapelle a jeho chytře obnažené moudí

David LaChapelle, jak se díky jeho výstavě v pražském Rudolfinu dalo čekat, se stal kulturní událostí sezóny. Ale je to umění?

Dramaturgie jednoho z našich nejvýznamnějších artových domů nás již dlouhodobě vytrénovala v konzumaci svých „špeků“, takže nebylo pro ni nic snazšího, než nám prodat mezinárodně vyhlášeného tvůrce tak, že všem zalezl pod nehty. V Praze prostě vybuchla umělecká bomba.

Ostatně to zase až tak složité nebylo. Část jeho děl si Pražané osahali při výstavě Dekadence, a bylo to setkání, které proběhlo k mimořádně obapolné spokojenosti. Část publika již znala jeho práce z velké výstavy v Bratislavě, která – byť na menším prostoru – jen o pár měsíců předcházela výstavě pražské. A hlavně většina intelektuálské obce jako i laické veřejnosti už dávno miluje jeho barevné obrázky z módních a trendy časopisů Vogue, The Rolling Stone či Vanity Fair. I když to nikdy při vážných kavárenských rozmluvách nepřizná.

Kdo by je ostatně neznal, ty jasné, barevně nelomené plochy, ty přímočaře srozumitelné a popisné ornamenty a symboly, zároveň omamně zabalené do drobného pachu dekadentnosti. Je to přeci ta samá míra morální koketérie, která z tolika příčin vyhovuje i té naší, tak trochu frivolní – ovšem přísně v mezích mírného pokroku! – české společnosti.

Shrnuto: na Davida LaChapella se tudíž víceméně těšili úplně všichni. Přesněji řečeno těšili na jeho obrazy, ač se nakonec a kupodivu dalo těšit i na Mistra samého. K velikému překvapení pražské smetánky dorazil na zahájení dokonce tvůrce sám a Praha alespoň toho dne mohla mít pocit kulturního pupku světa. O tom se ale již zmiňuje jiný článek.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Courtney Love - Pieta
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

LaChapelle v odrazu deníkových recenzí

Jak sílilo očekávání a jak veřejnost byla napnutá, i média s jistotou jim vlastní věděla, co se od nich rozhodně očekává. Článků vyšlo vskutku obrovské množství. V podstatě se jednalo o zprávy dvojího druhu, a jak už to při podobných příležitostech bývá, zachovávaly české dekórum odezdikezdismu .

Byly to tedy buď krátké zprávičky, povětšinou zcela bezobsažné reference o zahájení výstavy, takové ty opsané tiskové materiály naplněné očekávatelným nicneříkajícím devótismem. Ty byly samozřejmě ať z nedostatku vlastní hlavy, nebo jen z důvodu jako první vystřelit alespoň něco, naladěné do nekritického nadšení, což se ostatně dalo čekat. Neříkaly víceméně nic víc, než že TO právě začalo a říkaly to vesele, jásavě, zaníceně, prázdně a- vemlouvavě.Ostatně to byl i jejich účel, asi hlavně díky nim (a je dobře, že se tak vlastně stalo) se z toho stala událost.

Ale pak tu byl i druhý štůsek. Desítky recenzí, těch z kategorie opravdových. Aktuálně, iHned a další a další. Každé periodikum alespoň jednu takovouto otisklo právě proto, že je to událost sezóny a vůbec to není z mé strany myšleno ironicky. A tak desítky recenzí přišly z deníků, týdeníků, měsíčníků, možná ještě nějaké budou i v ročenkách. Kdekdo o tom svoji recenzi napsal.

Ale každý, a to je nesmírně zajímavé, dospěl k jedinému závěru. Ani jedna, ANI JEDNA nepřiznávala Davidu LaChapellovi status umělce a neprohlásila jeho obrazy za umění. Všechny přiznávají Davidu LaChapellovi mimořádný, veskrze světový komerční úspěch, ale v tom podstatném, v čem dnes tvůrce jede a na jakého koně sází, tedy v otázce uměleckosti umělce, v tom říkají NE. Jistě, v důrazu v jakém to říkají, v tom rozdíl slyšet je. Někteří to špitají podmíněně, někteří opatrně, někteří naopak rezolutně, ale českým intelektuálním terénem se nese jednotně: LaChapelle není umělec a jeho práce není umění.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Probuzený
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Asi nejpregnantněji a posléze nejlépe argumentačně vyfutrovaně to za všechny vyjádřil v Lidových novinách Tomáš Pospiszyl:

„Jsou LaChapellovy fotografie umění, nebo kýč? Kritizuje jimi autor konzumní společnost, nebo ji ve skutečnosti adoruje? Udělal LaChapelle tlustou čáru za světem reklamy a nyní je pouze uměleckým fotografem? Podobnými otazníky se zprávy o umělcově výstavě v Galerii Rudolfinum jen hemží. Za sebe odpovídám takto: LaChapellovy fotografie jsou kýč, jejich autor se vůči konzumu nevymezuje a jeho tvorba má více společného se světem reklamy než se světem umělecké tvorby. A na tom všem není nic špatného.“

Český ortel: LaChapelle není umělec. Nebo je?

Závěr, ke kterému recenze dospívají, je tedy – v jistém smyslu – překvapivý.Překvapivý svojí jednotností, překvapivý proto, že výstava právě naopak je laickou veřejností přijímána velmi vřele. A překvapivý proto, že výstava je právě koncipována jako výstava umělecká a její kurátor – Otto M. Urban – ji také z uměleckého hlediska srdnatě obhajuje. Davida LaChapella se snaží jako umělce vydefinovat diskuzí a úvahami nad jeho opakujícími se tématy a myšlenkami.

Rozpor mezi záměrem Rudolfina a uměleckými kritiky se zdá natolik hluboký, že je možné ho až ironizovat. Příkopy, které obě strany vykopaly, jsou – zdá se – nepřekročitelné. I když, řekněme si upřímně, daly se trochu předvídat. V tom je totiž moderní umění charakteristické – vždy existuje silná vrstva pevných odpůrců a vždy existuje vrstva nadšených obdivovatelů. Rozpaky a překvapení tu opravdu působí jen ona jednotnost na straně kritiky. I přes objektivně existující plazící se had po LaChapellovi dychtících návštěvníků, který se je v podstatě denně možný spatřit před Rudolfinem.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Amanda Lepore - závislá na diamantech
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Budiž.Takový je prostě ortel české kritiky. Za sebe bych si ale, s dovolením, přeci jen dovolil nesouhlasit. Osobně se totiž kloním k myšlence, že obrazy Mistra Davida své místo v dějinách umění mají. I přes zdrcující kritiky v našich médiích. Nikoli ale proto, že existuje nějaká „střední cesta“, která umožní valy mezi nadšením laické veřejnosti a kritiky zasypat.Naopak.

Ač lze názory novinových recenzí považovat někdy až za krajní či dokonce výstřední, jsou jejich závěry povětšinou obecně platné a lze se s nimi ve všech základních argumentacích a i v jejich bazálních výtkách proti neuměleckosti Mistra Davida shodnout. Přesto si ale nadále dovoluji tvrdit, že tvorba Davida LaChapella z jednoho pevného pohledu uměním je. A není třeba předvádět rozborem toho, kde se kritika jednotlivě mýlí, nebo hledat jemnější či shovívavější soudy. Problém a boj o zařazení LaChapella do kolonky umělec se podle mého odehrává jinde.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Andělé, svatí a mučedníci 3
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

LaChapelle jako tvůrce a vrchol dnešního šosáctví

Ta jednotnost, ale zároveň podle mne i přepjatost kritiky se totiž odehrává a je vykolíkovaná tím, co po umění samém kladou. Oni chtějí, a tak od umělce požadují, aby jeho díla byly obrazy, které překračují. Otevíraly nové pohledy a nové propasti. Jenže to LaChapelle není, nikdy nebyl a zdá se, že ani nechce, byť možná jen proto, že to nedokáže. Síla LaChapella je jinde. LaChapelle je tvůrce, který završuje a zastřešuje.

Je personifikací a sebeshlíživým zrcadlem dneška. Není člověkem recenzí, které žádají, aby překračoval status quo. On prostě, LaChapelle, je tím status quo společnosti. Jistě, vybírá si netradiční a překvapivé prostředky zobrazení, které jsou impozantní, ale společenské status quo, na rozdíl od formy, nikdy nepřekračuje.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Archanděl Michael: A žádné poselství nemohlo být jasnější
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

K pochopení LaChapella a jeho způsobu práce je myslím důležité se podívat na jeho díla prostřednictvím LaChapella samého, prizmatem jeho ustrojení a jeho zakotvenosti ve společnosti. V tom, jak je společností přijímán a jak zároveň on sám pracuje na svém obraze přijetí společností a vypořádání se se společností. Tam se mi totiž zdá, že tam je počátek veškerého uvažování o tomto tvůrci, o jeho snaze dobýt bran umění.

LaChapelle je totiž, a to je na jeho tvorbě nejpodstatnější, géniem maloměšťáctví. Ano, budiž právě toto slovo v našem uvažování tím počátečním a možná tím nejpodstatnějším klíčem. Použijme zde a právě pro něj to krásné české slovo, které jsme již téměř vypudili ze svých slovníků a pokud v nich přeci jen zůstává, pak povětšinou pouze jako nadávka. Je to slovo možná prudké, je možná střelou, která v dnešním jemnocitném a empatickém světě kosí jako napalm. Ale je to slovo, které umí vyhranit diskusi. Ono totiž na něj naprosto přesně sedne. Maloměšťáctví je slovo, které když si u prací Davida LaChapella vyřknete, cítíte najednou úlevu a radost z pochopení.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Poslední večeře
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Společnost zasažená a poražená maloměšťáctvím

Maloměšťáctví – to je prostě dnes nejviditelnější společenský program. Je to – dnes – to nejsilnější hnutí, které má tu nejsilnější základnu. Možná mluví různými hlasy, ale má stejnou půdu, ze které roste: pýcha na svůj průměrný život, který si sama sobě překládá jako mimořádnou událost. Lyrika obyčejného žití, které žije ve stálé iluzi o jedinečnosti a hrdinskosti této obyčejnosti – pokud o něm referuje při kafi. Hrdost na své prostřední emoce a city a dokonalé osvojení tragického jazykového pojmosloví, kterým tyto konvenční emoce pojmenovává.

Ještě nikdy jako dnes nevytvořila společnost tak mocnou skupinu maloměšťáků. Ještě nikdy v dějinách se díky hmotnému blahobytu tak nevytratila autenticita žití jako existenčního boje. Hlubinný prožitek žití byl v této mocné skupině morálního hazardu nahrazen požitkem. Konzumací prchavosti, vyvrhováním banalit předkládaných jako problémy. A zároveň, díky přístupnosti vzdělání, si tato skupina rychle osvojila řečové znaky původních autentických projevů, takže se prudce dokáže sebeobhajovat proti nařčení z konzumerismu a je v řečech nepolapitelná.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Po potopě: Muzeum
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

Dnes každá misska ví, že hubou musí zachraňovat pralesy a ne proboha říkat, že si jde vydělat prachy na nové šminky. Dokonce má tyto řečové prefabrikáty v ústech naskladněny tak hustě, že je téměř řečově bezchybná a kluzká, a vlastně na první pohled přesvědčivá. Její strojově přesná, bezobsažná, ale formálně a politicky korektní řeč připomíná ze všeho nejvíc šlehač bílků. To je maloměšťácká řeč – řeč jako horor vacui.

Dušan Hamšík ve své knize skvěle charakterizoval Hitlera jako génia průměrnosti. Skvěle popsal prostředí, nástroje a cestu, po které šel, a která mu nakonec umožnila ovládnout půlku Evropy. Tomuto nevýraznému a zkrachovalému malíři sladkobolných a sentimentálních krajinek, malíři lyrického kýče. Dušan Hamšík ve své knize dokázal geniálně vystihnout vzájemnou propojenost průměrných, jejich iluze, touhy a sny a způsoby jak je ovládnout a osedlat si je. Náš David LaChapelle je – pohledem této knihy – stejný. Také on je génius, génius maloměšťáctví.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Únos Afriky
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

LaChapelle jako paradoxní milovník prostřednosti

LaChapelle, stejně jako génius průměrnosti, se naučil číst dav a nasál jeho touhy. Pochopil, že dav se sveřepě a důsledně dožaduje originality, ale že to musí být striktně originalita měšťácká. Taková, která kopíruje míru (ne)autenticity jejich životů, či jejich řečový iluzivní modus vivendi.

Mr. David zadání splnil dokonale. Pochopil, že moderní měšťák, dojat svojí „bezbřehou svobodou“ a mírou své totální revolučnosti, rád o této svobodě hovoří a rád si svobodu představuje jako trendy hrdinnou možnost říkat „fuck“ i v kavárně plné dam a spojuje to navíc s řečovou odvážností přijímání ukazování moudí.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Dům na konci světa
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

A tak jim tedy – on, David LaChapelle, génius maloměšťáctví – ono moudí ukázal. Jako třeba v monumentálním obraze Potopa a Prám. A samozřejmě, znaje své pappenheimské, ukázal toho piňdoura v estetizované póze věda, kam přesně sahá maloměšťácký vkus a kde jsou hranice jeho revoluce. Je zajímavé pozorovat, jak často se dostává až úplně těsně k hranici autentické výpovědi, aby vždy nakonec sebevědomě – a přece zbaběle, ale zároveň i chytře! – sklouznul do bezpečných vod odvozených citů.

V tom je totiž jeho největší síla. Ano, právě v tom vratkém balancování na hranici kýče a originality, vždy zabrzděném tak, aby jeho platící maloměšťák dovedl vzkřiknout své obdivné wow. David LaChapelle není umělec proto, že kresbou kýče ironizuje vnímání kýče. On se nevymezuje nebo nepolemizuje s konzumem třeba náboženské symboliky pomocí napodobování nejikonografičtějších póz, jako je třeba Pieta, které posouvá do hlubin prožitku.

Nikoli, tuhle rafinovanost, intelektuální hloubku nebo skryté čtení v Mr. Davidovi nehledejme. Na to se příliš bezpečně pohybuje v poli kýče, který je ovšem vytvořen a sestaven s neuvěřitelnou energií originality. On je prostě a stále znova ředitelem maloměšťáctví. Jeho světa, který se dotýká celého světa, všech jeho póz, ikon, mýtů, ale vždy jen měšťácky opatrně tak, aby se nespálil. Jeho svět je dokonalým světem měšťáckého požitkářství, kdy po dobrém obědě musíte si potáhnout z doutníku a rozevřít si Playboye.

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Po potopě: Katedrála
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations

David LaChapelle tak je umělec, který je a bude oceňován za své práce ze zcela jiného důvodu než namátkou třeba šílenec van Gogh. On nemá žádné běsy. Jeho práce jsou vždy jen mimořádným obkreslováním, mimovolnou a mimořádně skvělou reflexí stávající doby.

Tím, že David LaChapelle sám je maloměšťák, jsou jeho díla apoteózou tohoto stavu. Jsou učebnicovým dílem talentu, který – domnívaje se, že tvoří umění – ve skutečnosti jen přesně definoval hranice největší konsumentské třídy dneška. On pracuje na stejné hranici kýče jako například Roy Lichtenstein, jenže zatímco on se jí dotýkal zvenčí, LaChapelle totéž činí zevnitř. Na jeho obrazech se jednou v budoucnosti bude učit úpadkovost naší doby. Její naprostá neautenticita, plytkost a zároveň její obrovská nevyvratitelná a pyšná iluze, že je dosud největší avantgardou lidstva. Fráze, která se maloměšťácky opájí sama sebou, ale která byla vylhána jen díky naší přežranosti.

A tak předpovídám, že LaChapelle se právě z tohoto důvodu stane pevnou součástí umění. Právě pro LaChapellův omyl, který ho dovedl k pocitu, že dělá Umění.Paradox? Jen zdánlivý.

Výstava „Tak pravil LaChapelle“ v Galerii Rudolfinum končí 26. února 2012

Klepněte pro větší obrázek
David LaChapelle: Risk
© David LaChapelle, courtesy Fred Torres Collaborations
Další článek




celkem 15 komentářů

Nejnovější komentáře

Na výstavu jsem po shlédnutí plakátů a ukáze… Roman Štědronský 22. 2. 2012, 20:10
Nevím, jestli je pro příspěvek RB vhodný pří… preq 21. 2. 2012, 21:11
hezky napsane, porovnani LaCh.. s Lichtenste… karel balcar 20. 2. 2012, 19:00
rabur: Ked si partia kamaratov sadne a popij… MM 20. 2. 2012, 18:02
prijde mi to velmi trefne ... myslim, ze obd… jakub m 20. 2. 2012, 17:52

Další podobné články

Výstava fotografií bez jediné vystavené fotografie – to je modernita

Výstava fotografií bez jediné vystavené fotografie – to je modernita

Může se to zdát nesmyslné, ale je to tak, současná doba přeje nevšedním přístupům, řešením a zážitkům. Na druhou stranu, jak byste chtěli vystavit pohyblivé fotografie – tedy něco co není ani fotkou a ani videem?

Běžte se zchladit do galerie – tipy na letní fotovýstavy

Běžte se zchladit do galerie – tipy na letní fotovýstavy

Letošní léto je opravdu žhavé. Většina z nás prchá z rozpálených ulic někam k vodě. Galerie a muzea vám kromě (chladivé) úlevy na těle poskytnou i duševní (na vernisáži možná i jinou) stravu.

Tip na výstavu: Napříč Dagmar Hochovou

Tip na výstavu: Napříč Dagmar Hochovou

Jedna z nejznámějších českých fotografek, Dagmar Hochová, bývá nejčastěji představována jako fotografka dětí. Průřez autorčiným fotografickým dílem připravila Moravská galerie v Brně.

Výstava snapshotů v Rudolfinu: Prostě fotky

Výstava snapshotů v Rudolfinu: Prostě fotky

Jeden okamžik v jedné fotce. „Snapshot je rock'n'roll fotografie,“ uvádí Michal Nanoru, kurátor výstavy Only The Good Ones, která momentálně probíhá v Rudolfinu.

Známe vítěze Sony World Photography Awards 2013

Známe vítěze Sony World Photography Awards 2013

Zhruba před měsícem byl zveřejněn finálový výběr fotografií v soutěží World Photography Awards 2013. Nyní odhalila světová fotografická organizace vítězné snímky. Pojďte se na ně podívat.

Eva Fuková vystavuje v Praze kapesní retrospektivu

Eva Fuková vystavuje v Praze kapesní retrospektivu

Eva Fuková fotografuje již více než 60 let. Díky svému osobitému ztvárnění se řadí do skupinky umělců, kteří stáli u zrodu fotografické moderny. Snímky z počátku její kariéry můžete v těchto dnech vidět v galerii Leica.

World Press Photo ukazuje svět, který neznáme

World Press Photo ukazuje svět, který neznáme

Jména vítězů World Press Photo za rok 2012 jsou odhalena. Hlavní cenu si odnesl švédský fotograf Paul Hansen za melodramatický snímek pořízený při nepokojích v Gaze.

Sony World Photography Awards: Nejlepší amatéři světa

Sony World Photography Awards: Nejlepší amatéři světa

Světová fotografická organizace zveřejnila užší výběr nejlepších amatérských snímků za loňský rok. Podívejte se, kdo mezi ně patří a tipněte si, kdo vyhraje a odnese si výhru 25 tisíc dolarů.