DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: New York jako ušlechtilá nuda

Andreas Bitesnich nám v Leica Gallery prodává jen akademický kýč, působivý v časopisech milujících kýče, které jsou k dostání u každého holiče.

Do Leica Gallery se minulý týden a na téměř dva měsíce dostavil New York ve fotografiích Andrease Bitesnicha. Město je v nich pyšně načechráno a téměř každé médium si vzalo za čest z tohoto souboru citovat.

Klepněte pro větší obrázek
Andreas Bitesnich (foto: Susanne Wuest) 

Soubor fotek má vše slibující a apartní název „Deeper Shades“ – Hlubší stíny – a prostřednictvím slov autora fotografií slibuje unikátnost. Dá se tedy očekávat sukces, ostatně naše místní média (a jak už tomu u této vyhlášené Leica galerie bývá – téměř všechna domácí média) tomu také uvěřila. A tak si na černobílé fotografie nasadila růžové brýle a zrecyklovala reklamní texty o „světovém fotografovi“.

Internet zaplavily stejné, opsané věty. Pokusím se k nim přidat nějaké své, i když dopředu varuji, že nebudou příliš lichotivá. Ne k New Yorku, to bych si nedovolil, ale k fotkám. Ty mi připadají neuvěřitelně plytké a pokusím se nejen říci proč, ale zkusím i najít důvod, proč většina ostatních je z nich naopak nadšená.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
The New Yorker Hotel • Concorde on Time Square (New York 1997, foto: Andreas Bitesnich)

Kdo je Monet a kdo páprda?

Vernisáž s umělcem byla skvělá. Měli tam výborné oříškové zákusky a výbornou kávu, a protože všichni soustředěně naslouchali Umělci, měl jsem čas všechny talířky vyjíst. Z výstavy už byl dojem – v rozporu s domácími, cenami ověnčenými kritikology – značně rozpačitý. Čemu oni říkali unikátnost, a byli z ní nadšení, to mě přišlo jako, řekněme diplomaticky, artistní nablýskanost nulového obsahu a vidění. Koho oni považovali za světového autora, toho moje uši i oči viděly jen jako chlápka zcela prostředního, který prostřednost svých fotografií doháněl k uměleckosti – či spíše k „ách“ formě pro paničky – tak nanejvýš různými kejklemi ve Photoshopu.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Brooklin Bridge • New York Fuckin City (New York 2011, foto: Andreas Bitesnich)

Takže jsem si při žvýkání ořechových koláčků (fakt výborné!) jen neustále říkal, proč jsem tak zaťatý a kde je u mne ta chyba, že také nemám jejich planoucí zrak. Nakonec jsem na to asi kápnul. Co že jsem to vlastně pochopil? Vlastně nakonec nic zvláštního. Jen jistý způsob fungování času a opakujících se dějin.

Není to žádná novinka a platí to pro každou generaci, i když se vám snaží ve škole do hlavy natlouci, že to určitě pro vás neplatí. Ostatně i vy sami si to ani za mák nehodláte připustit. Každá dnešní generace, stejně jako ta včerejší i ta zítřejší, je nucena si prožít znovu a zas své zápasy o budoucnost a zas a znovu je prohrát a vypadat směšně z pohledu zítřka. Jakoby historie a poučení z ní nikdy nebylo nikomu známé a jako bychom ten zápas pořád bojovali poprvé.

Klepněte pro větší obrázek
Bubbles, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)

Já vím, naštval jsem vás. My přece už nikdy nebudeme tak hloupí, jako byli naši rodiče, nebo snad dokonce naši dědové a pradědové. Jsme moderní a milujeme moderní a slovy vzýváme jediného Boha modernosti. Jsme pyšní na svoji chytrost, přečetli jsme stovky knih třeba o tom slavném sváru akademické malby a impresionismu na konci devatenáctého století. A tak s plnou vervou fandíme Monetovi tak, až nám zbělaly klouby, jako bychom dopředu vůbec nevěděli, kdo to v budoucnosti vyhraje. A když se to pak stane, pošklebujeme se Akademikům, jací že to jsou páprdové.Jenže naše nabubřelá chytrost po více než stu letech a stovkách tisíců knih a estetickému návyku na Moneta je maličko komická. Asi jako sázet Sportku, když znáte výherní kombinaci.

Protože pak narazíme na nějaký současný provoz, kde už jen slova a včerejší bitvy neplatí. Kde není návod a kde jsme opravdu a skutečně nuceni se rozhodnout. To když nás dnešek postaví do stejného hřiště a se stejnými hráči, jen jinak nazvanými, bez kompasu. Kde nás nutí vyřknout ortel třeba tím, že zaplatíme vstupné na takovou výstavu.Tak jak se pak rozhodneme? Losna nebo Mažňák? Monet nebo páprda Akademik? A kdo je Monet a kdo páprda? Až teprve pak, když slova jsou odváta a je před námi jen NAŠE rozhodnutí, teprve pak se ukáže ta hluboká síla předchozí věty.

Klepněte pro větší obrázek
Subway on Williamsburg Bridge, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)
 Klepněte pro větší obrázek
Three White Cars, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)

To je světový umělec!

Protože třeba právě Bitesnich– to je přece ten, na kterém se láme naše chápání modernosti. Kdo je Bitesnich? To je přece TEN chlápek, co vydal jedenáct fotografických publikací. To je přece TEN fotograf, co fotil Boba Geldofa. To je ten, kterého celá česká deníkářská kritická obec nazvala „světovým umělcem“.

Tak kdo je to? Snad ne páprda? Monet je to přece! Vždyť poslechněme si ho třeba v rozhovoru pro Hospodářské noviny: uslyšíme, že dělá umění. Podívejme se na jeho video, jak fotí a hle, vypadá opravdu jako kráčející legenda v uměleckém žlutém filtru, která přináší svým dnešním fans fotografické Poselství:

Toulá se po New Yorku – anebo jako ve videu po Indii. Nemá téma, jen dělá zbůhdarma záběry na ulici tak atraktivní a tak originální, jako je děláme i my; ale umělec to je, to chápeme. Vždyť tyto „naše“ banální snímky přece nakonec pak tak krásně umělecky a chytře vyšperkuje tím svým uměleckým pocickáváním, že pak najednou vypadají hluboce.

Ano, to je ta jeho unikátnost metody, to jeho: aby paničky od milionářů jen vzdechly. To jsou ty jeho věty z katalogu: z jeho fotografií „vystupují kontury newyorských budov v sytých černých odstínech, obloha je naopak téměř bílá“. Metoda, která dělá vznešenost. A tak ho volíme, a spolu s námi i kritická obec, za „světového umělce“.

Klepněte pro větší obrázek
Guggenheim Architectural Study, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)

Monet je to, křičíme a spolu s námi křičí právě proto i kritikologové. Tím, že ho vyzdvihují a potisící ho opisují jako „světového umělce“, nás zpětně znovu utvrzují, že jsme volili správně.

Svět čistoty, harmonie a krásy

A přece není nic komičtějšího. Andreas Bitesnich v tomto zápase nemodernosti a modernosti, Akademiků a Monetů není nic víc, než právě jen ten páprda Akademik. Jistě, neznáme nikdo ortel budoucnosti, ale – víte – jsem ochoten se na ni vsadit. Pan Andreas bude zapomenut. A kupodivu právě a jen proto, co je napsáno výše.

Právě všechny výše uvedené pravdy nejsou ničím víc než definicí umělecké prázdnosti a pouhé umělecké nápodoby skutečného, žhavého umění.Bitesnich je prostě Face&Soul našeho dnešního neprovokujícího lifestylového života plného koktejlových šatiček dokonale sladěných s martenskami najatými stylisty a s „odvážnou“ tattoo přes celou pravou ruku od ramene až k zápěstí a tycoon manželem.

Klepněte pro větší obrázek
Cityscape with Empire State Building, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)

Jeho – Bitesnichovy – fotky, to je svět Čistoty, Harmonie a Krásy, která se tak dobře vyjímá v našem stunt obyváku se žaluziemi s automatickým systémem zatemňování, který je ale stejně odvozený, jako odvozené a prázdné jsou Bitesnichovy fotky. Jemu prostě nelze nic vytknout – kromě té neuvěřitelné prostřednosti, banálnosti a tisící z tisíců kopií New Yorku, o které on sám ví. A tak se ji snaží maskovat a přetírat „unikátním“ přehnaným kontrastem, aby „byla Zpráva“.

A tak právě proto na tento New York zapomeneme stejně snadno, jako jsme vlastně nikdy nepoznali jakékoli akademické jméno těch proslavených salónních portrétistů z doby Clauda Moneta. Bitesnichovi s touhle banální, plytkou, nevyčnívající a hladce obrace klouzající fotografií prostě nepomáhá nic. Ani kupodivu to, že tyto fotografie jsou tak monumentální a působivé v lifestylových časopisech, kde vypadají úchvatně. Jsou totiž stejně tak úchvatné, jak úchvatně vypadají norkové kožichy a parfémy nejmenovaných, ale drahých značek v těch samých časopisech.

Klepněte pro větší obrázek
Crossing Williamsburg Bridge, New York 2011 (foto: Andreas Bitesnich)

Leica svůj zápas o dnešního Moneta prohrála. Na celé čáře. Prodává nám v této výstavě jen akademický kýč, působivý v časopisech milujících kýče, které jsou k dostání u každého holiče.

Další článek




celkem 14 komentářů

Nejnovější komentáře

Před nějakou dobou jsem četl poměrně dobrou … yorg 20. 3. 2012, 21:50
Pohlad do zrkadla je dobra vec pre zreleho a… MM 19. 3. 2012, 16:58
Banda zprofanovaných foto pop-stars. Co se d… Marcel J. 19. 3. 2012, 12:53
lol :D dobre ty! milda 19. 3. 2012, 05:49
Vytvor si svoj vlastny. Mas to lacnejsie, je… MM 18. 3. 2012, 21:28

Další podobné články

Problematický přebytek plastů okem fotografa

Problematický přebytek plastů okem fotografa

Fotografie týdne: Světlo nezastavíš....

Fotografie týdne: Světlo nezastavíš....

V řecké mytologii, ale také v dalších starověkých náboženských systémech je možné vidět, že existuje bůh Slunce, jako jedna z klíčových postav celého panteonu. Někde k němu bývá přiřazována také jistá moudrost nebo nadvláda nad živými.

Fotografie týdne: O cestě na vrchol, která nikdy nekončí

Fotografie týdne: O cestě na vrchol, která nikdy nekončí

Teilhard de Chardin má ve své knize Úvahy o štěstí zajímavý obraz lidí, které dělí do tří kategorií. Jde o horolezce, kteří se chystají na výstup.

20 vět, které byste neměli pronášet před fotografem

20 vět, které byste neměli pronášet před fotografem

Fotografování je sice řemeslo, ale bez malé dávky talentu bude každá zakázka poměrně náročná. A co teprve, když vás budou zákazníci žádat o sice konkrétní, ale zcela nesmyslnou věc. Ty nejhorší požadavky se kupodivu mnohokráte opakují...

Fotograf pořídil unikátní záběry zatmění slunce z komerčního vnitrostátního letu

Fotograf pořídil unikátní záběry zatmění slunce z komerčního vnitrostátního letu

Fotografie týdne: Starosti

Fotografie týdne: Starosti

Slovo starost etymologicky souvisí se stářím, je odvozeno od jeho představy, jako věku truchlivého či smutného. Být starý a mrzutý, je tedy jistým jazykovým rámováním, které se zde užilo a jehož základní strukturu slov dodnes nese.

Fotografie týdne: Kam už nemůžeš...

Fotografie týdne: Kam už nemůžeš...

Říká se, že do dýní a do lidí, člověk zvenčí nevidí. A zatímco u dýně je možné užívat různé diagnostické metody pro zkoumání toho, co je uvnitř, tak u člověka to jde hůře. Respektive zkoumat můžeme mnohé, ale onoho vnitřního se zatím dokážeme dotýkat skutečně jen málo.

Typy fotografů a jejich charakteristické chování

Typy fotografů a jejich charakteristické chování