DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: O Shiraně Shahbazi a její výstavě (anebo vlastně ne)

Kde je hranice naší nevědomosti, kde nezáludnosti a kde předsudečnosti? Shirana Shahbazi a výstava Takže znova/Then Again.

O Shiraně Shahbazi a o její výstavě „Takže znova/Then Again“ jistě bylo nebo jistě bude, díky mohutné návštěvnosti veškerého domácího tisku, napsáno spousty článků. Takže vás na ně asi mohu s klidem odkázat.

Je to výstava bezpochyby zajímavá, v českém prostoru podstatná, protože přináší zahraničního podstatného tvůrce, a bezpochyby stojí za to, abyste se na ni šli podívat. To už tak v případě Rudolfina, kde je až do 3. června 2012 nainstalována, prostě obyčejně bývá.

Klepněte pro větší obrázek
Shirana Shahbazi na vernisáži rudolfinské výstavy (foto CC Gampe)

Zde jen tedy drobně zmiňme, že je to výstava – v jistém smyslu – zvláštních hraničních fotografií a že tedy by ti, co to s fotkou myslí vážně, na ni měli vážně vyrazit. Ano, vyrazit si hlavně a právě kvůli osahávání si jiných a překvapivých okrajů fotografické disciplíny. A třeba také tak trochu pro udivení se, že fotografií může být i tapisérie.

Jako foťákem o zem

Byť se asi čeká, že bych měl psát o této dámě se zajímavým životopisem a působivou výstavní historií, dnešní článek bych raději napsal o něčem maličko jiném. Jistě, opakuji, mohl bych psát o významu a pohledu na tvorbu této mladé autorky. Jenže to samé bude napsáno ve všech článcích, a tak mě to moc nebaví.

Na vernisáži, na které byla autorka přítomna, mne zaujalo cosi maličko jiného. Rozpoutala to jedna moje, z mého pohledu naprosto nevinná otázka. Položil jsem ji autorce bez postranních úmyslů a přišla mi banální.

„Jaký je vztah mezi vaší tvorbou a perskou kulturou?“

Její reakcí byla naprosto nečekaná zuřivost.

Proč se neptáte, jaký je vztah mezi mými pracemi a německou kulturou? Vždyť tam žiji celý svůj život!

Jako bych jí mrsknul foťákem o zem.

Klepněte pro větší obrázek
Komposition-26-2011

Po skončení vernisáže jsem Shiranu ještě jednou vyhledal. Ten důvod její našpetenosti mne vážně zajímal, zajímal mne dokonce stokrát víc než umělecké rozbory jejích obrazů. Proč, říkal jsem si, proč taková tvrdá reakce?

Dozvěděl jsem se, že tu samou otázku jí při její poslední autorské výstavě položil jeden německý kurátor. Sama mi řekla, že ji vůbec nechápe. Vždyť proboha v Německu žije od svého mládí, vystudovala tam fotografii, umění, navazuje na proslulou düsseldorfskou školu a kritici přeci v jejím případě zmiňují zejména díla Thomase Strutha a Thomase Ruffa. Tak proč kruci Írán?

Ale on byl prý stále neodbytný, že alespoň ať přizná imaginativní zdroje, ze kterých čerpá. Ale ani když toto mu nepotvrdila, stejně se nedal. Pořád ji uháněl a nakonec řekl, že to asi musí být podvědomé. A tady se už urazila. Protože jak může souhlasit s tím, co je podvědomé?

Klepněte pro větší obrázek
Pták 09

Je to Írán. A basta

A tak jsem se začetl do článků, které o ní v zahraničí vyšly. Třeba do článku v Artnet Magazine. Jako na potvoru se i v něm ten její „íránský“ původ opět přetřásá. A ona v tom článku opět protestuje, i když právě ta její „íránskost“, právě to „otevírání“ oken pro blízkovýchodní umění ji umožnilo vystavovat v MoMa – v Mecce veškerých umělců – nebo na Bienále v Benátkách. Jak je to možné? Jak mohl vzniknout tak hluboký rozpor mezi naším západním vnímáním a tím, jak cítí sama autorka?

O tom to je. To je ten důvod, proč psát dnešní článek. Protože tady, při té banální otázce a při tom hněvu se ukazuje veškerá naše předsudečnost a naše iluzívnost. Toto je to víc, co přesahuje pouhý článek o jedné výstavě v Rudolfinu; byť světové umělkyně ověnčené výstavními triumfy.

Podívejte se pozorně na její fotografie. Pořádně se zadívejte do jejich barevnosti a ornamentálnosti. Shirana naprosto upřímně říká a je přesvědčena, že její umění je německé a navazuje na naši, evropskou kulturu. Jenže se zároveň podívejte na íránské, zřetelně a bytostně íránské obrazy, které jsou přílohou tohoto článku. Opravdu její imaginace, barevnost, ornamentálnost je tou, kterou znáte z našeho prostoru, z naší historie, nebo jinak řečeno je opravdu „tou naší“? Nebo máte pocit, že je to daleko bližší islámské kultuře?

Nechci vás navádět, ostatně na tu samou otázku si kladně odpověděl jak německý, tak i americký kurátor. Je prostě jen zajímavé vidět a naživo se dozvídat, jak zcela jinak může vidět dílo sám autor, stvořitel díla a jak zcela jinak jeho adresát, tedy divák. A přitom není vůbec jisté, kdo má pravdu: jistě najdete příklady „íránského“ umění, které je naprosto odlišné od Shiraniny imaginace, jako určitě jistě najdete evropské umění blízké umění jejímu. A přesto nadále je nám bližší trvat na tom, že je to umění „íránské“ a basta.

Klepněte pro větší obrázek
Komposition-12-2011

Zůstává ale ve vzduchu viset ten fascinující zážitek míjení se vašich a autorských očí. Možná je to natisíckrát teoreticky dávno vyjádřené. Ale teprve můj živý zážitek, živé setkání se s tím míjením, prožité setkání a nikoli pročtené je opojné. Fascinující. Nepřiznáváme si to, ale žijeme v domnění, že se díváme jako Narcis do tůně a jen vidíme dokonalý odraz sebe. Ne, stokrát ne. Vidíme jen toho, koho jsme chtěli vidět.

Nedorozumění

Ale je tu i druhá otázka, neméně závažná. Proč je Shirana tak naježená právě na tyto dotazy? Proč reaguje až tak prudce na otázku po svých perských kořenech? První, snadnou odpovědí je stud. Nevědomý nebo vědomý stud na svůj „divný“ původ. Snaha býti Evropankou a vymýtit íránské kořeny.

Jenže tohle vysvětlení je podle mne víc než mělké. Je pitomé, je urážející. Svoji otázku, domnívám se, jsem položil nezáludně. Jenže, kdo ví. To, co mi přijde nezáludné a čistě technické, může být urážkou. Shirana v té otázce cítila nadřazenost. Trapné zaškatulkování podle rodného listu do zásuvky Peršanka. Ono: Ta zajímavá umělkyně z „té“ exotické Persie, kde se – ejhle – maluje. Vyřízení celé její práce v jediném slově. Je to Rom, krade. Celý život celá naše civilizace pokládá nezáludné otázky, které na druhé straně zraňují, urážejí a jsou vnímány jako nadřazené.

Klepněte pro větší obrázek
Mušle-05-2009, z cyklu Květy, ovoce & portréty

Ptal jsem se, protože jsem cítil, že její barevnost a figurativnost pochází z její kultury. Ale tisíceré opakování z naší strany v ní vytvořilo blok, který ji nakukal pocit, že ji nechápeme jako umělce, jako „Picassa“, ale jen jako katalánského malíře, kterého si kupujeme pro jeho „ryzí katalánskost“.

Vlastně ta otázka byla urážkou. A já to nevěděl. Nevěděl, nebo nevím o svém předsudku? Kde je hranice nevědomosti a kde nezáludnosti a kde předsudečnosti? Umíme si otázky vůbec klást? Klademe si je? K.L.A.D.E.M.E. si je? Pouhá jedna otázka a takový vodopád problémů. A pak že výstavy nic nepřinášejí. Vím, nic jsem nepřinesl a nenapsal o výstavě. Snad jsem ale řekl více o té dámě a o nás – o našem životě v iluzi vlastní pýchy.

Nakonec jsem si Shiranu snad udobřil Potěšil jsem ji příběhem se Shahsevany a tím, že jsem tam v Íránu byl a že jsem slezl z koně. Ale mě přesto ta má otázka trápí. A pořád myslím, že její dílo je Persií napájeno. Určitě ale teď zas o kousek trochu víc vím, co je to misunderstanding.

Klepněte pro větší obrázek
Komposition-40-2011

Apendix

Možná, že vás dnešní psaní trochu zklamalo a čekali jste spíše povídání o hlavní rudolfínské výstavě, tedy něco o konceptuální tvorbě manželů Becherových. Nemějte strach. Berte tento článek jako rozcvičku, Becherovi budou příště. Ostatně Shirana Shahbazi je jejich velkou obdivovatelkou a žačkou, byť to z jejích obrazů na první pohled není patrné. Jenže je správné k tomu podotknout: jakoby. Ale to již opravdu příště.

A jaké že je vlastně to íránské umění? Podívejte se

Další článek




celkem 7 komentářů

Nejnovější komentáře

Ved nech bloguje, ale nech aj dospeje. Za um… MM 26. 3. 2012, 19:15
Vies hochu, tam sa v zivote nedostanem, takz… MM 26. 3. 2012, 19:13
radek-burda-bloguje: možná to je ta zásadn… honzík 26. 3. 2012, 13:57
Hochu, az budou vase obrazky v MoMa, taky je… rabur 26. 3. 2012, 12:45
Opravdu zajímavý článek, díky za něj. Stopka 26. 3. 2012, 10:57

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.