DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Perverzně inteligentní fotky od Davida

Dnes to psaní bylo tak nějak očekávané. O čem jiném psát v tomto týdnu, než o LaChapellovi. Málokdy se zápecnické Praze podaří být světová, a teď se to dokonce stalo ve fotografii.

Povídání, jaké jsou ony slavné fotografie Mistra Davida nechme na jindy, přeci jen bych si neměl vystřílet všechny náboje, když bych o tom v Rudolfinu měl mít veřejnou disputaci, ale podívejme se dnes na tuto výstavu trochu jinak.

V to úterý, kdy k nám Mistr zavítal, to byla v Praze veliká sláva. Ráno mu vděčná Praha uspořádala tiskovku se spoustou televizních štábů a fotografů. Hlavní hřeb ale nastal večer – na vernisáži. Světová celebrita se rozhodla dostavit se na ni osobně a sama zahájila výstavu.

Kdo měl v Praze nohy, které chodily, ten samozřejmě musel přijít. Osobně ošahat si samotného Dejvyho byla příležitost, která se v pražských intelektuálských salónech bude přetřásat ještě dlouho a nejeden šálek kávy bude ještě vzrušeně vypit, když se Toničce ten zážitek bude poosmé převypravovat a stále nebude dosti.

Klepněte pro větší obrázek 
Burda tam byl taky a jestli ho v davu najdete, vůbec nic nevyhrajete

Sám Mistr na vernisáži byl podivně a překvapivě nervózní. Jeden člověk by čekal sebejistou, pyšnou celebritu shovívavě shlížející ze schodiště na mumraj všech těch pražských hvězdiček, jejichž sláva hvězd se dotýká, ale Dejvy byl kupodivu úplně vykolejený. Vedle mne stála dvě roztomilá pražská děvčátka s kozama ven, jaká obvykle na takové akce chodí – to aby bylo vidět, že ona ví, kdo to je Mistr Dejvy a pak také proto, že je to i dobré loviště pro lov pánů milujících atraktivní obaly naplněné intelektuálnem – a ta děvčátka se špulivými rtíky se dohadovala, houby, byla přesvědčena, že „pan Mistr“ je sjetý.

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie David LaChapelle

To už je ostatně taková česká libůstka. Český rybníček je plný líných kaprů a z pohledu kapra musí být všichni kapři. A tak když k nám zajede hvězda, je nám hned jasné, že to je taky kapr, ale stejně mu závidíme, že se tak skvěle dokáže přetvařovat, až všechny přesvědčí, že je hvězda, za což mu i my freneticky tleskáme. Prostě my kapři moc dobře víme, jak je svět jednoduchý. Že buď někdo, takový ten náš kapr, konexemi a trikem dorostl do Lochnesky, nebo se snažíme na Leviathanovi nalézt aspoň naše kapří šupiny, a vždycky to tak nějak hrdinně činíme za zadkem té hvězdy. Ale v obou případech vždy freneticky tleskáme, aby se, pokud by se náhodou fakt ukázalo, že je opravdická hvězda, jsme mohli pokojně říci, že si ho vážíme.

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie David LaChapelle

Takže abych pravdu řekl, vlastně nevím, jestli ten Mistr Dejvy byl sjetý. Vím ale, že vážně byl hrozně nervózní. Zajíkal se, potil se a vůbec nevypadal jako někdo, kvůli komu stál v pozoru Michael Jackson a ještě se nechal denunciovat přitroublými křídly. Jeho nejistota ale byla tak nějak očekávatelná. Byla to stejná nejistota, která se objevuje v celém jeho díle, které víc než co jiného připomíná nejistého chudého newyorského portorikánského kluka, který se došplhal až pod ty nejzářivější neóny.

Na rozdíl od recenzemi zdůrazňované dekadenci a provokativnosti jeho fotek, byla naopak tato ta samá nejistota cítit i ve všech vystavených exponátech. Byla v nich namixovaná ta samá touha šokovat, ale vždy zabržděná nejistotou, aby to nebyla provokativnost urážlivá. Mr. David tady v Praze nebyl suverénním umělcem lízajícím smetanu. Byl to kluk, který se nervózně ptal Prahy, jestli je fakt umělec a my jsme mu ji tím naším potleskem, který byl více potleskem po snech prodávaných New Yorkem, dali.

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie David LaChapelle

V Praze se prostě setkaly dva světy. Svět vyhladovělé Prahy po nějaké šik akci a svět pochybami zmítané celebrity, která by ráda dostala razítko na to, že je hluboká. A setkání těchto dvou, kulturně a zkušenostmi tak odlišných světů nemohlo býti nic jiného, než bizarnost. Ostatně snad nejlépe to bylo vidět na malé drobné scénce. Nervózní Mr. LaChapelle, šťastný tím, jak ho Praha velkolepě přijala, se rozhodl jí věnovat snad možná obvyklé americké celebriální gesto.

Byl to jeho fámulus, obří černý travestita s obrovskými prsy, blonďatou parukou a šteklemi velikosti eiffelovy věže, který to celé spustil. Prostě sebou náhle přímo uprostřed výstavní síně máznul o zem a začal se svíjet v rytmu Playboy TV. V Americe možná šokantnost, která by byla druhý den přetřásána bulvárem, se tady v Praze stala vrcholně trapnou scénou. Fotografové se sice chopili scénky a začali do ní pálit své kulometné dávky, ale pražská měšťanská obec, která dostala své VIP vstupenky od svých sekretářek, jen rozpačitě postávala okolo. Paďourská Praha, která se na akci oblékla jak do Národního divadla, si s nastalou situací naprosto nedovedla poradit.

Klepněte pro větší obrázek 
Fotografie David LaChapelle

Dlouhodobě pěstované kulturní cítění, že vernisáž je jedno takové velké kukátkové divadlo, na které chodíme s lorňonem vstřebávat oduševnělé umění umělce, se s touto akcí dostalo do naprostého rozporu. Načesané dámy a trendy oblečení pánové a hoši nevěděli, co si počít. Celoživotní měšťanská zkušenost uctivého potlesku na větu Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl nenacházela na tuto situaci naprosto žádné odpovědi. A tak se fámulus maličko otráveně zvednul a vrátil se k roli ozdoby Mistra Davida.

Měšťanská Praha prostě potřebuje měšťanskou solidnost. Jediná správná odpověď na tuto scénku, neboli to rozchechtané polévání fámula šampaňským a hurónský pokřik zhrotivších se pražanů, to nám z hospod tak známé: Jeď! Pokračuj! Ještě!, to tady nikoho v tom veledůstojném Rudolfinu plném pražských celebrit ani nenapadlo. Praha se zmohla jen na nekonečné „důstojně nenápadné“ kroužení kolem Hvězdy Davida, jaké předváděl třeba sochař Opočenský a na nekonečná Family Photos s Mr. Davidem, aby kamarádi v závodní jídelně pukli závistí.

Tak pravil David a tak to prostě bylo na vernisáži LaChapella. Je to za námi a ještě dlouho se o tom bude vyprávět, milé děti.

Výstava Tak pravil LaChapelle probíhá v pražské Galerii Rudolfinum od 7.12. 2011 do 26.2. 2012. Více informací najdete na webu Galerie.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii). 

Další článek




celkem 6 komentářů

Nejnovější komentáře

... pilně pracuj, barde, třeba to jednou při… Majkkl 13. 12. 2011, 21:02
diky. zbyva uz jen mit ty jeho prachy. rabur 13. 12. 2011, 20:16
On na tom Burda ulítává, protože je to podob… Majkkl 13. 12. 2011, 17:11
Technicky kvalitný fotozáznam komplikovaně p… Pavel Breit 13. 12. 2011, 14:28
Hmm.. a vznášel se Burda nad vodami.. Honza 12. 12. 2011, 19:24

Další podobné články

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Život v zahálce je vnímaný jako nekvalitní, vnitřně nedobrý. Žít v zahálce je vzdání se toho, co bychom mohli označit jako aktivní lidství. Dokonce ani odpočinek, který jsme si zvykli přejmenovat na volný čas, není možné trávit zahálkou.

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Tři králové (či tři mágové) putují za králem z východu. Chtějí ho uvidět, obětovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Na cestu se vydávají všichni společně. Musí si důvěřovat a být si oporou. Bez toho by byli ztraceni.

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Píseň Karla Kryla – Král a klaun zachycuje příběh krále, který dělá to, co mu právo dovoluje – vstupuje do války, pálí vesnice a dobývá města. Klaun vedle něj nejede na koni, ale na mezkovi, nemá meč, ale loutnu a přesto se rozhoduje něco dělat.

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Vánoční příběh o narození Ježíše je příběhem udávajícím se pod zemí, plný překvapení a paradoxů. Josef mohl Marii nechat zabít a místo toho si bere nemanželského syna. Vydává se s těhotnou ženou do Betléma na sčítání lidu.

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Hannah Arendtová ve své knize Vita Activa rozlišuje dva druhy práce či činností. Ten první lze označit za práci člověka, celého jeho těla, času a bytí. Jde o práci, jejímž jediným cílem je obživa, práci, kterou vykonáváme z nutnosti.

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou