DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Prachy, prachy... prachy za umění

Výstava fotografií „Kontroverze“ nastoluje obrovské množství zajímavých témat, která si, zavaleni prací a sami sebou, kupodivu ani příliš neuvědomujeme.

Ta témata přitom v dějinách sehrála podstatnou úlohu a výrazně ovlivnila to, čím je fotografie dnes. Témata, která jsou veliká a hluboká, ale o kterých bychom si mohli i také říct, že jsou přitom banální. Stačí totiž, když nám je někdo ukáže a my se hned plácneme do čela a říkáme si: no jistě! Témata, která „jakoby“ nejsou dvakrát fotografická, ale ve kterých o to více zápolí život sám.

V tom je rudolfínská výstava „Kontroverze“ úžasná. Dokáže se totiž na tu samou fotografii podívat i jinou profesí než jen stále opakovaným a tisíckrát zrecyklovaným pohledem umělce. Po dlouhé době, a nebo dokonce možná poprvé, sem přichází výstava, která nebere fotografie jako umění, ale jako pouhý produkt. A dívá se na ně na první pohled banální a suchopárnou profesí právníka a soudce.

Tím úkrokem „jakoby doblba“ objevuje v nás dosud jen dřímající světy a dramata, o kterých sice víme, ale která dosud převážně žila jen na okraji našeho myšlení. V každém případě určitě osvěžuje, protože právě pro tento úkrok do suchopárné právničiny vpouští do fotografie obecné dějiny a naši existenci v našich dějinách. Po předchozím, poněkud nechtěně rozsáhlejším úvodu, který byl spíše o koncepci výstavy a výstavničení jako takovém, se teď tedy pojďme pod maličkým drobnohledem podívat spíše na ony jednotlivé „kontroverze“. Pojďme v jednotlivých dílech alespoň trochu naťuknout jednotlivé otázky, které výstava otevírá.

Naši spanilou jízdu začněme jistou banalitou: Čí je vlastně fotografie? Kdo má právo dostat „prachy“? A jak už to tak se mnou bývá, budete tu muset občas i překousnout různé exkurzy jinam. Takže, začínáme.

Nesmrtelnost v jeskyni

Pro začátek si shrňme pár ukrutných banalit. Třebas tuhle: Umění lidstvo provází odnepaměti. Odnepaměti člověk utrácí čas na to, aby byl nesmrtelný. Aby přešel přes svůj čas, aby se – ehm – subjektivně objektivizoval a …aby sám sebe přesáhl. Tedy nějak sobě a hlavně ostatním sdělil, že On, stejně jako Bůh, může žít za existencí. Jeskynní malby ve francouzském Lascaux jsou toho jedním z příkladů. Ten, kdo tam v těch dírách nakreslil zvířata, ten (si) dokázal, že není zvíře.

A odnepaměti mají lidé také potřebu a touhu se těmito uměleckými výtvory odklopovat. Protože jim ukazují život nad jeho denní fádností, šedivostí a pachtěním. A protože neuvědoměle jim ty předměty denně připomínají i jejich vlastní individuální naději a touhu po nesmrtelnosti. Obklopují se jimi, aniž je – v tom je příroda zázračná – ne všichni dokážou stvořit.

Každý člověk touží po nesmrtelnosti, zuřivě a vášnivě, ale nesmrtelnost je – naštěstí/bohužel – singulární. Tak jsme alespoň ryze prakticky vynalezli vlastnictví. Způsob, jak něco mít, i když jsem to nestvořil. A hlavně je to způsob, který mi umožňuje něco získávat a tvářit se, že je to moje. Tedy vlastně banálně řečeno nástroj, jak si nesmrtelnost koupit, když už si ji neumím sestavit.

Klepněte pro větší obrázek 
Nástěnné malby v jeskyni Lescaux (foto: archív autora)

Neboli již do samotného počátku dějin umění, do hloubi oněch francouzských jeskyň, je zanesen autorský spor. Čí jsou ty skvostné obrazy jelenů a bizonů? Jsou onoho úžasného tvůrce, který se vymanil z dané doby, ale dnes je zcela neznámý jako osoba? Jsou jeho, protože dovedl svými kresbami zahnat zlé Bohy a dobré přivábit? Nebo jsou té jeskynní smečky, která umožnila vznik malbám a které si zaplatila tím, že onoho tvůrce zprostila povinnosti chodit na lov, aby mohl malovat a ona ho živila?

Je tedy vlastníkem práv smečka, protože teprve její touha po nesmrtelnosti nám dovolila přes tisíce let věků s úžasem zírat a přitom vidět sami sebe a své „moderní“ motivy? Je to jejich, protože až teprve díky nim a díky jejich souhlasu, by dílo nikdy vzniknout nemohlo, a tedy jeskyně by se nikdy nestala první obrazárnou ve veřejném prostoru?

Francouzská jeskyně je první a už v sobě zahrnuje první konflikt, první průšvih s autorskými právy. Už jsme se ptali: Kdo je autorem – malíř, nebo touha smečky po naklonění Boha? Ale otázek je více a jsou z pohledu času i hlubší: Čí byly kresby, když tlupa se musela sbalit a táhnout dál za novými lovišti a jeskyně musela nechat opuštěné?

Moderní otázky jsou tu zanesené už do počátku. I když jistě řešené zcela jinak a jistě necítěné tímto dnešním pohledem. Ale věřím, že na úrovni člověka a jeho vnímání tam neuvědoměle už byly a nějak podvědomě je ten náš předek jistě cítil. Ostatně jistě i proto bylo lidstvo donuceno vytvořit zmiňovaný institut vlastnictví a způsob nakládání s ním. I proto tvůrce vymyslel raději Věstonickou venuši, malou sošku, nebo později obraz na šňůrce, protože se dal zabalit do ubrusu, uložit na vůz a „hyjé!“. Soška, kterou lze unést – chápete, že i tohle je odpověď na problém autorských práv?

Dějiny umění jsou dějinami tvorby a cizelování autorského práva. Sváru o obhájení své Nesmrtelnosti a dějinami bojů o vlastnictví požitků z Nesmrtelnosti plynoucí. Řeknete si: Vždyť to už dávno všichni víme, vždyť to není pro nás v dnešní době nic nového. Opakujete triviálnosti. Ehm. Výstava v Rudolfinu se s vámi nepře. Jen se vědoucně usmívá. A ten starodávný a starobylý spor nám předvádí na konkrétních soudních případech. Psst! Víte, že nás ta zákeřná potvora tím i zároveň usvědčuje z toho, jak málo toho víme?

Pojďme si tedy několik ukázek dějinných polízanic s autorským právem projít. Vybral jsem pár náhodných kauz, které výstava přináší. Je to jen pár fotografií, na kterých ale visí neuvěřitelně vážné problémy moderních výkladů autorského práva. Schválně říkám jen pár. Protože i jen ty vybrané rozkrývají celý vějíř otázek.

Mrtvý fotograf a boj za svobodu

Případ první. Ladislav Bielik. Jeho fotografie vzpoury proti ruským tankům se stala ikonografickou. Pozor, všimněte si, že píši ikonografickou. V právním světě se totiž nezkoumá krása fotografie. Jen její dopad. Ale abych nepletl: ne dopad krásy, právník jaksi samozřejmě myslí dopad fotografie. Krása an sich je pro právníka filosofický konstrukt, který nemá hodnotu, pro něj existuje jen krása jako entita, která je přijatá, souznící, a která umí vydělat peníze.

Klepněte pro větší obrázek 
Z výstavy Kontroverze
(foto: Ladislav Bielik)

Ale i to je pro právníka vlastně špatně. On se pohybuje ještě v obecnějším světě: hodnotu má jen ta fotografie, která byla přijata. Krása je jen jednou z možností, proč se tak stalo. Takže zástupy kritiků se mohou přít, zda fotografie Bielika zobrazující nastavenou hruď proti ruskému tanku je krásná, ale právník odpoví.: je ikonografická. Díky tomu dovede vydělat peníze. Po dobu okupace se autor k fotce jaksi samozřejmě nehlásil a ikonografická fotografie obletěla svět jako fotografie neznámého autora.

Bielik zemřel v roce 1984 a po jeho smrti a po pádu komunistů se rozhořel spor o to, zda dědicové mají z nově přiznaného autorství nárok na finanční odškodnění. Spor jaksi samozřejmě vyhráli, ale zkuste si to představit podle vlastní kapsy. Léta šíříte nějakou fotografii. V dobré víře, že děláte záslužnou věc. Vaším motivem je hlavně ta dobrá věc. Autora máte za neznámého a v dobré víře i za nezjistitelného. Peníze, které jste za ni obdrželi, jsou dávno utraceny, spotřebovány. Dokonce umíte doložit, že i tajně jste je zpět vracel kamsi za železnou oponu, aby mohla tvořit i jinou, další obžalobu tamního režimu. Jak se pak zrovna vy budete dívat na tyhle ve svobodě a tedy beze strachu objevené dědice autorských práv, náhle procitnuvší? Znovu opakuji: jde o vaše peníze, které jste za tu fotku dostal a samozřejmě dávno rozfofroval.

Revoluční Che Guevara

Případ druhý. Alberto Korda. Legendární portrét Che Guevary zná každý. Kdo ho neměl někdy na tričku, na vysoké škole vylepený jako plakát v pokojíčku, ten nikdy nežil. Portrét věnoval Korda na výrobu plakátu. Dlouho za zveřejňování tohoto ikonografického portrétu nebral žádné licenční poplatky. Bral svoji fotografii jako produkt a službu, podobně jak to i chápal Castro, který nikdy smlouvy o autorských právech neuznával a jak to podobně chápe třeba čínské kulturní prostředí, které rozumí jen prvotnímu produktu, nikoliv již poplatkům za rozmnoženiny.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Legendární kopie a její ne tak slavný originál; z výstavy Kontroverze
(foto: Alberto Korda)

V posledních letech se Korda a po jeho smrti jeho dcera o poplatky kupodivu soudí a mají úspěch dokonce i u takových organizací, jako je slavná humanitárka Reportéři bez hranic. Výstava si klade otázku: Jak to je s právy i třeba takto zanedbanými, či autorem dokonce veřejně popřenými? Když i přiznáme, že by tento portrét neměl být zneuznáván tabákovými koncerny, nebo třeba výrobci likérů, proč ale pak zrovna Reportéři bez hranic?

Přiznám se, že mě v té souvislosti zajímá problém dokonce trochu jiný. Podívejte se na originální fotografii. Existují stovky portrétů Che, které jsou nezapomenutelnějšími. Sama originální Kordova fotografie je vlastně banální. Ikonografický portrét z ní vytvořil až teprve ořez. Jak je to s právy grafika, který ji takto upravil? Ví někdo, kdo to vlastně byl?

Aféra modrých štěňat

Případ třetí, asi nejbizarnější. Art Rogers. Aktérem uměleckou obcí velmi sledovaného soudního procesu byl profesionální fotograf Rogers, který vytvořil černobílou fotografii muže a ženy s náručí plnou štěňat. Fotografie byla určena pro šíření na pohlednicích a dalšího zboží denní potřeby.

Jeff Koons, mezinárodně uznávaný umělec, objevil tuto fotografii napohlednicia rozhodl se podle ní zhotovit sochu pro výstavu na téma banality každodenního života. Sochu provedl věrně podle originálu, jen štěňátka vytvořil modrá a s přehnanými nosy. Do vlasů muže a ženy dále přidal květinovou ozdobu. U soudu mu přitížilo, že tuto fotografii rozeslal svým spolupracovníkům jako podklad pro zhotovení.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Socha a její vzor; z výstavy Kontroverze
(foto: Art Rogers a Jeff Koons)
 

Socha s názvem Řetěz štěňat byla úspěšná, Koons prodal tři exempláře v celkové ceně 367 tisíc dolarů. Po zjištění, že jeho obraz byl zkopírován, Rogers žaloval Koonse pro porušení autorských práv.Koons přiznal, že předlohu kopíroval záměrně, ale hájil se posunutím původního zdroje v parodii. V soudním rozhodnutí tribunál konstatoval, že průměrný člověk není schopen rozeznat, že to není kopie původního díla a označil sochu Koonse za padělek.

Výstava Kontroverze obě díla zprostředkovává a nechává vlastně až na samotných návštěvnících rozhodnutí problému, zda ono umělecky Duchampovo „setkání deštníku se šicím strojem“ či fontánka vytvořená z pisoáru vlastně také není z pohledu 21. století pouhou kopií designérova výrobku. Je Roy Lichtenstein se svými proslavými pop-artovými postavami s bublinami umělcem, nebo jen plagiátorem komiksů? A obecněji: kdo je autorem fotografie, když spoušť mačká asistentka, vlasy dělá vizážista a scénu připravuje architekt?

„Prachy“ a umění

Snad jste to dočetli až sem. Pokud ano, jsem šťastný. I když vím, že jsem nic nepostihl, na nic neodpověděl a vlastně ani po tak dlouhém článku nevíte, kdo že tedy ty prokleté prachy má mít. Dějiny autorského práva vyprávěné „Kontroverzí“ jsou neobyčejně živé a podnětné. Otázek je nekonečně a je skvělé, že se nás nesnaží udyndat odpověďmi. Na tohle se dívejte na televizi. Ta příběhy dovypráví a nakonec moderátorka sdělí závazný výklad. „Kontroverze“ naštěstí nic takového nečiní.

Snad jste doopravdy dočetli až sem. Protože tím dočtením mi aspoň dáváte důvod se vrhnout na téma příští, daleko zásadnější a bohužel velmi výbušné a netriviální. Rád bych vás pozval na druhé téma a na meteor otázek, které mi v hlavě v souvislostí s „Kontroverzí“ hučí. Téma, které výstava Kontroverze odkrývá, by šlo pateticky asi opsat jako: Fotografie a Pravda.

Tak příště.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).  

Další článek




celkem 10 komentářů

Nejnovější komentáře

Úžasná debata! rabur 27. 9. 2011, 01:38
Jak se říká... "Kdo nebyl nikdy levičák... n… maraou 26. 9. 2011, 19:41
Tak jsem se právě dozvěděl že už jsem dávno … Knoller 26. 9. 2011, 07:34
Opičák není levičák. :) I když ten aktuální … Daemonius 25. 9. 2011, 22:00
:-) Honza Homola 25. 9. 2011, 11:32

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát