DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Pravda o utržené ruce

Fotografie jako řemeslo nastoluje řadu kontroverzních otázek. Třeba tu, proč je někdy možné publikovat fotky zemřelých a jindy ne. Nemluvě o roli fotografa ve chvíli, kdy může on sám ovlivnit osud.

Je to notoricky známý mytologický příběh. Ten krásný jinoch se zamiloval do svého obrazu na vodní hladině tak mocně, že pohrdl láskou nymfy. Na milionkrát vyzpívaná historka provází trvale naše dějiny. Toužíme hledět na své obrazy a toužíme, aby se na ně dívali i jiní. A viděli stejnou krásu a stejné příběhy, jaké vidíme my. Jsme uhranuti obrazy, pokud víme, že odrážejí nás samé.

Upozornění: Článek obsahuje drastické výjevy reportážní povahy.

Nejdříve jsme to zkoušeli s malbou, protože nic jiného jsme neuměli. Jenže malba, to je otisk duše – a tedy i názor. I když jsme nutili autory maximálně se snažit o věrnost, vždy jsme tam kusy pozorovatele našli. A i když bychom to pominuli, malba přeci jen vyžadovala také i paměť a zejména um. Dar, který byl svěřen jen jednotlivcům. A také to byla i možnost vyhrazená jen pro nemnohé, protože malba vyžadovala čas. Dlouhý čas.

Teprve fotografie se svojí rychlostí závěrky jedné stodvacetiny a snadností mechanického lapání světla do krabičky umožnila splnit odvěký lidský sen: vytesat každému navěky to, co právě prožívá a zpřístupnit mu to, co prožívají jiní. Fotografii jsme – správně – pochopili jako nástroj, v jehož možnostech je zřizovat přesné otisky světa. Rychlé, snadné a hlavně totožné s tím, co jsme sami viděli. Tisíckrát přesnější než nejdokonalejší malba. Pochopili jsme a ztotožnili se s tím, že fotografie není ničím víc než prostým zachycením světla na tepločivný materiál. Že je to proces, který není ovlivněn žádnou emocí – že je to prosté a mechanické zachytávání světla, které nám posílá Bůh.

Fotografie a pravda

Na začátku dějin stál příběh Narcise. Ta dávná mytologie nenese v sobě jen příběh okouzlení lidstva ze svého obrazu, ale také i na první pohled skrytý příběh o pravdě obrazu. Narcis byl sebou okouzlen, protože vodní hladina vydávala nejen jeho obraz, ale protože hladina vydávala jeho skutečný obraz. Obraz, který byl krásný a kterému věřil, že je skutečný. Dávný příběh Narcise nás tak poučuje podstatně hlouběji, než jak jsme si ho sami dosud četli. Ten dávný příběh nám říká, že okouzlení vzniká až teprve, když obraz pochází z uvěřené pravdivosti. A že také z okouzleni z krásy svého obrazu jsme schopni uvěřit v pravdivost toho, na co se díváme. A že nakonec krásný příběh je až ten, který je pravdivý a kterým jsme okouzleni.

Klepněte pro větší obrázek
Jedno z mnoha zpodobnění Narcise na obrazu z roku 1903,
jehož autorem je John William Waterhouse 

Ambivalence Narcisova příběhu a jeho (ne)jistota krásy přesně platí pro fotografii. Člověk fotografii uvěřil, jako věří vodní hladině a svému odrazu. Rudolfinská výstava „Kontroverze“ ukazuje, že tato pýcha víry je vratká. A že důsledky skácení této víry mohou být dalekosáhlé, když už ne jen překvapivé. Otevíráme další vějíř otázek, které výstava v Rudolfinu pokládá. Sdružme je do patetického titulku: „Fotografie a pravda“ a vyberme z tohoto kadlubu pár příkladů, které výstava přinesla.

Kdy se mrtví nefotí

Todd Maisel dne 11. září v blízkosti World Trade Center vyfotografoval utrženou ruku. Fotografie otištěná v New York Daily News vzbudila skandál. Veškerá tištěná média a televize se dohodly, že nebudou otiskovat obrazy mrtvých těl. Daily News je zradil. Jak to je? Je pravdivá fotografie zradou, když se všichni dohodnou, že je to morálně za hranou? Existuje vymahatelný a objektivní nárok na zveřejňování obrazů, kterými nejsme okouzleni? Proč se nepublikuje esteticky nádherný obraz pravidelných linií padajícího muže ze stejné situace – protože je příliš krásný a my ale víme, že koncem obrazu je smrt? Proč pravda o utržené ruce u WTC je jinou pravdou než ukamenování, které vyhrálo World Press Photo v roce 2009 a které se tedy tisknout smí? Jaký máme přijmout kodex na zobrazování ošklivosti a hnusu ve smyslu dávného a médii stále posouvaného sporu mezi úctou, voyeurstvím a pravdou?

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Ukamenování v Somálsku (foto: Farah Abdi Harsame)
a ruka oběti útoků na New York (foto: Todd Maisel) 

Luc Delahaye vyfotil portréty anonymních cestujících zachycených bez jejich souhlasu v metru. Jeden z cestujících se ve fotografii poznal a autora fotografií zažaloval „protože jeho obličej byl zneužit ke komerčním účelům“. Navíc jeho výraz vyjadřuje smutek, což jej „zesměšňuje“. Fotografie je pravda, aneb: vyjadřuje jeho obraz smutek, který zesměšňuje nebo – jak tvrdí fotograf – jsou fotografie autora širokou sociologickou sondou o lidském chování? Může tvůrce hledat svoji pravdu a svobodně se vyjadřovat, pokud své snímky pořizuje ve veřejném prostoru? Jaké jsou jeho limity a povinnosti při práci s neautorizovanými objekty a subjekty fotografie? Můžeme fotit malé děti, i když je nezesměšňujeme, ale nemáme souhlas jejich zákonných zástupců?

Klepněte pro větší obrázek 
Madona z Benthaly (foto: Hocine Zaourar)

Hocine Zaourar pracuje jako dopisovatel Agence France Presse v Alžírsku. Svůj snímek pořídil den po masakru v alžírském městě Benthale. Díky podobnosti s křesťanskou ikonografií byl tento snímek ihned přejmenován na Madonu z Bentalhy. Fotografie byla téměř okamžitě zpochybněna a napadena ze zinscenování a žena na snímku soudně napadla fotografa pro pomluvu. Otázky zní: Mohou se dokumentární snímky aranžovat? Mohou se aranžovat alespoň jednotlivosti – odstavit předměty z úhlu pohledu, požádat lidi, aby nevstupovali do scény? Jaká míra inscenace je přípustná? Nebo ještě lépe: s jakou mírou inscenace pracují sami fotografové? A druhý vějíř otázek: Máme právo identifikovat fotografii z jiného kulturního prostoru pomocí nám známých kulturních výkladů? Tedy – můžeme hovořit o Madoně v případě muslimky? A máme právo takovéto výseky skutečnosti vůbec zobrazovat, když jsou sice v našem kulturním prostředí emočně mocné, ale jinde kulturně zavádějí?

Sup před fotoaparátem, nebo za ním?

Jihoafrický fotograf Kevin Carter vytvořil svoji nejznámější fotografii v roce 1993 v Súdánu. Nedaleko vesničky Ayod vyfotografoval malé děvčátko, jež se snaží doplazit k centru potravinové pomoci. Proslulost nebo úspěšnost, ale také pekelnost jeho snímku spočívala ve faktu, že děvčátko vyfotil v okamžiku, kdy ji zpovzdálí pozoroval sup. Fotografie okamžitě vzbudila obrovské diskuse. Na jednu stranu mu přinesla slávu, která vyvrcholila až udělením Pulitzerovy ceny, na druhé straně se na jeho osobu začaly hromadit značné tlaky, které vyvrcholily jeho sebevraždou jen dva měsíce poté, co tuto cenu obdržel.

Klepněte pro větší obrázek 
Osudová fotografie Kevina Cartera

Fotografie a pravda. Co je povinností fotografa? Je jeho úkolem svědectví, dokonce takové svědectví, které má možnost – prostřednictvím individuálního krajního osudu – ovlivnit angažování veřejnosti a ovlivnit celospolečenské nálady ve prospěch celého národa? Nebo je primárním úkolem zasáhnout? A pak je zde i otázka hlubší, sofistikovanější, jaksi schovaná vespod jako spodní proud. Je daleko naléhavější a podstatnější, protože je otočená k nám. Jak můžeme tohoto fotografa soudit, když neznáme přesnou situaci a nebyli jsme jí přítomni? Známe skutečně pravdu tohoto příběhu? Známe přesně jeho okolnosti, abychom mohli soudit za neposkytnutí pomoci? Víme, zda šlo pomoci, nebo mu nebylo nakonec pomoženo? Neděláme si názor jen podle jedné fotografie, která ovšem nevidí celou scénu a nezná další nebo předcházející děj? Je to jediná pravda, kterou vidíme a můžeme podle jediné fotografie konat závěry podstatné pro život?

Téma „fotografie a pravda“, které otevírá výstava „Kontroverze“ je neuvěřitelně široké. Jako v předchozím příspěvku jsem pracoval jen s pár příklady, jen čtyřmi nejistotami, které jednoduchost pravdy u pořízených fotografií zpochybňují. Snažil jsem se vybrat ty příklady, které jsou netriviální. Jednoduchosti, jako je například „zmizíkování“ nepohodlných osob, tedy narušení oné pravdy zobrazovací, které tak často bylo používané nebo lépe řečeno zneužívané pro potřeby propagandy jsem vynechal. Mám na mysli samozřejmě propagandu totalitní, stejně jako propagandu současnou, protože falšování je lákavé vždycky. O tom jsem prostě nepsal, protože to jsou příklady, které by asi napadly každého a nejsou tedy nikterak objevné. Ale samozřejmě výstava je má a stojí je za to vidět. Berte tyto příklady tedy jen jako jakési nahlédnutí do patetického prostoru „fotografie a pravdy“. Tento článek si nedělá čáku na úplnost, je jen pozvánkou. A vytvořením prostoru pro vlastní zamyšlení se, že to, co vidíte, nemusí ještě takovým býti. I když vám to říkají ti, kterým věříte.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).  

Další článek




celkem 7 komentářů

Nejnovější komentáře

Především by si měl "fotograf" uvědomit, že … JKL 6. 10. 2011, 01:27
Reseni, ktere nabizite, je bohuzel prilis sn… rabur 5. 10. 2011, 18:19
Toto téma dávno vyřešil Immanuel Kant svým k… Jetelina 5. 10. 2011, 14:26
Někdy je přínosnější klást si otázky než blá… ivanaga 3. 10. 2011, 10:16
Duvod, proc jsou tam jen otazky, je v tom, z… rabur 3. 10. 2011, 09:20

Další podobné články

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Fotografie týdne: nuda – o diferenci mezi nudou a zahálkou

Život v zahálce je vnímaný jako nekvalitní, vnitřně nedobrý. Žít v zahálce je vzdání se toho, co bychom mohli označit jako aktivní lidství. Dokonce ani odpočinek, který jsme si zvykli přejmenovat na volný čas, není možné trávit zahálkou.

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Fotografie týdne: Tři králové – o rozdílu mezi já a my

Tři králové (či tři mágové) putují za králem z východu. Chtějí ho uvidět, obětovat mu zlato, kadidlo a myrhu. Na cestu se vydávají všichni společně. Musí si důvěřovat a být si oporou. Bez toho by byli ztraceni.

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Fotografie týdne: Z druhej strany – o strachu a hledání svobody

Píseň Karla Kryla – Král a klaun zachycuje příběh krále, který dělá to, co mu právo dovoluje – vstupuje do války, pálí vesnice a dobývá města. Klaun vedle něj nejede na koni, ale na mezkovi, nemá meč, ale loutnu a přesto se rozhoduje něco dělat.

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Fotografie týdne: kde je krtek – o tom, že důležité věci mohou zůstávat schované

Vánoční příběh o narození Ježíše je příběhem udávajícím se pod zemí, plný překvapení a paradoxů. Josef mohl Marii nechat zabít a místo toho si bere nemanželského syna. Vydává se s těhotnou ženou do Betléma na sčítání lidu.

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Fotografie týdne: dílo rukou – o práci člověka a díle jeho rukou

Hannah Arendtová ve své knize Vita Activa rozlišuje dva druhy práce či činností. Ten první lze označit za práci člověka, celého jeho těla, času a bytí. Jde o práci, jejímž jediným cílem je obživa, práci, kterou vykonáváme z nutnosti.

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou