DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Přemítání nad kanálem

O minulém víkendu bylo v Praze konečně krásné počasí. A k létu, po tolika těžkých textech, patří i trocha lehčího čtení. I když ze škatulky fotografických výstav nevyskočíme.

Bára Prášilová je krásné děvče s nádhernými módními fotkami. Nesčíslněkrát překvapila svojí fantazií, stejně jako brilantní technikou. V kategorii módních editorialů je zábavná, svěží, barevná, cool. Lehkým tanečním krokem kosmické rakety se vřítila do českého magazínového mainstreamu tuhých modelek v nudných pózách ve stokrát přežvýkaných interiérech a způsobila zde paseku. V tom dobrém slova smyslu. Nebo alespoň paseku u mne a donutila mne zase občas do těchto magazínů nahlédnout, jestli se tam něco neurodilo. Tedy, nebyla samozřejmě sama, byla to možná dokonce celá generace mladých rozhněvaně líbezných fotografek a mladých, čertovsky divokých divochů jako byl třeba Adam Holý, ale teď tady píšeme o slečně Báře. Přiznám se, že její fotografie mne královsky baví.

Jenže každý člověk si občas střihne nějakou tu dovolenou. Takový ten krásný týden nicnedělání a lenošení. Někde v exotice, kterou neznáme. Třeba u černochů, třeba na Slapech, třeba na Sicílii. Člověk vypne mobil, nechodí na Facebook a je někde, kde ještě nebyl a vše má pel novosti, neotřelosti a všechno tak láká, aby bylo utrženo a ta pravda jinakosti byla přivezena domů. Proto se tak snadno fotí v Africe a proto se tak kde kdo vytahuje fotkami černoušků. Ostatně v předchozích dvou článcích propíraná Dana Kyndrová se právě takovýmito fotkami „černoušků z Toga“ udělala. Stejnému svodu přinesení pravdy podlehla i Bára Prášilová.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Z výstavy Concrete Island fotografky Báry Prášilové
(Pozn. red.: reprodukce neodpovídají originálnímu stavu fotografií) 

V pražské galerii Fotografic až do 31. 8. probíhá její výstava fotografií z italské Sicílie nazvaná „Betonový ostrov“. Bára Prášilová, uhranutá sluncem, klidem, tichem a zároveň sídelními betonovými útvary se nám snaží přivést svoje vidění Itálie jako čehosi „jinakého“. A protože je to člověk zkušený ve hře s barevností a tvorbou scény, jsou její obrazy vystavěné moderně.Mají moderní švih, scéna je převážně prázdná, jsou komponovány na střed a jejich spíše (ne)barevnost jde přesně podle trendových kánonů. Vše podle střihu magazínu Fraction. Snad každé jeho číslo přináší jednu takovouto sérii, namátkou vzpomeňme jen v poslední době na série Williama Rugena nebo Josefa Jacquese.

Bára Prášilová do tohoto seriálu na chlup přesně zapadá. Jenže je trend a trendovost – jak řekl Václav Klaus o homosexuálech. A slečna Bára je jen trendy. Její série je jen hezky vystavěná a barevně líbivá. Módní editorial, kde se v hlavní roli místo kabelek, šperků a šatů předvádí italské město jako místo ztracené v mexické poušti. Ale jestliže v módních editorialech nám to nevadí a nevyžadujeme myšlenku a sdělení pomíjíme, ve výstavních síních to chceme přesně opačně.

Důvod, proč chceme za nějaké fotky jít utratit peníze, je prostě ten, že chceme myslet. A v tom série slečny Báry selhává. Její fotografie jsou jen záznamy očí dychtivé turistky. Pohled z okna vlaku, který projíždí krajinou. Její zaznamenaná místa nejsou vydobyta, nebo procítěna, ale jen objevena mezi dvěmi návštěvami kostelů. Místo pocitu „betonovosti“ máme jen pocit hezkosti a jinakosti. Ale protože ta jinakost je již dávno viděná v sériích fotografií celé skupiny z pouští Nového Mexika, nejsou snímky Báry Prášilové víc, než jen jedno prázdninové dovolenkové rozjímání. Milé, ale prostě prázdninové.

Když se řekne „chodit kanálama“

Pražská Minigalerie Škoda je galerií komerční. Kdo přijde a zaplatí si ceníkový pronájem, je galerie jeho. Cena není příliš vysoká a umístění galerie mezi fotografickými přístroji a stánkem s knihami není příliš prestižní. Proto také program této galerie povětšinou je takový, jaký je. Už dlouho se tam nic zvláštního neobjevilo a poslední dobu to vlastně ani nestálo za řeč.

V současné době v Minigalerii Škoda probíhá výstava fotografa Jiřího Březiny, kterého asi čtenáři DIGIareny budou znát z jeho působení na amatérských webových fotogaleriích. Jiří Březina je blázen do černobílé fotografie a blázen do její správné expozice. Za tu jedinou, přesnou expozici je ochoten položit život. Jeho výstava zde v Minigalerii je toho ostatně příkladem, a pokud nedejbože uvidí mé lajdácké přefoceniny, asi mne zabije. Zaplaťbůh ale za tuto obsesi. Tvořit fotografie na plné škále od černé po bílou už dnes není příliš zvykem, a jsou tak takovéto „krásné“ snímky oživením.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Z výstavy Anglické kanály fotografa Jiřího Březiny
(Pozn. red.: reprodukce neodpovídají originálnímu stavu fotografií)

Zajímavé je i téma této výstavy. Prostě vpustě. Jako se někdo zbláznil do geocachingu, hledá Jiří Březina při svých cestách kanálové poklopy a pak je urputně nafocuje. Tak trochu má recht. Jednak každý opravdový koníček zdvihá cenu každého chlapa v očích žen, jednak je to záliba roztomilá až pábitelská a jednak – a to hlavně – ony vpustě jsou prostě krásnými lidskými výrobky a z těch fotek a z té jeho lásky ke kanálovým poklopům je to vidět.

Jistě, kdekoho tady v tomto blogu zdrbnu a zrovna na téhle sérii vpustí nic? Čtenář má pravdu. Není to výstava, která bude výstavou historickou. Dokonce já sám říkám, že je to výstava nudná. Samý poklop, pořád dokola, až hlava bolí. Ale ta výstava má jinou přednost. Nefotografickou. Je to výstava klukovské hry. Jako někdo sbírá panenky, tak fotky Jiřího Březiny jsou sbírkou pivních tácků. Paměťovou historií, kde všude byl a kdo všechno je dělal. Roztodivnou, malebnou blbůstkou, pábením o kanálech. Je to prostě lidské, milé. Není to o žádných všelidských hodnotách, o názorech na svět. Je to prostě jen za jeho peníze zaplacené vyprsení se se svojí společensky přijatelnou vášní a slabůstkou. Je to senzační a úsměvné. A dokonce jsem přemýšlel, že si jednu takovou fotku od něho koupím. Abych i já se mohl doma usmívat nad jeho deviací. Bez citového zabarvení.

I když jako výstava je to k ničemu.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).
Autorkou fotografie v úvodu článku je Barbora Prášilová.

Další článek




celkem 14 komentářů

Nejnovější komentáře

Ne opravdu to neměl to být osobní útok. Co … maraou 23. 8. 2011, 14:58
Omlouvám se Ti Radku ..... mít ho tak malého… Leonardo 23. 8. 2011, 14:36
Skvělá diskuze. Jen jsem chtěla podotknout… sh 23. 8. 2011, 14:35
OK. Klikám jinam a už to neřeším. Hezký den,… Leonardo 23. 8. 2011, 14:25
To máte, jako byste vyčítal Alefredu Hitchco… maraou 23. 8. 2011, 13:58

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.