Asi už opravdu nejsme citliví na podvody.
Když Mario Balotelli, italský hřebec s ghanským původem, zaznamenal v semifinále fotbalového mistrovství Evropy druhý gól Itálie proti Německu, byly těsně po jeho hrdém, vítězném gestu promítnuty záběry na německou fanynku, které po tváři stékala obří, jediná slza.
Slza smutku. „Ještě je příliš brzy na slzy,“ neudržel se v té chvíli reportér kanálu ESPN, Adrian Healey, a hnal Němce opět do akce. Nikdo z reportérů ani nikdo ze stovek miliónů diváků po celém světě v té chvíli nevěděl, že se dívá na olbřímí, nestydatou televizní lež. Zlo v té nejčiřejší podobě, protože bylo produkováno jediným vlastníkem a provozovatelem televizního signálu z tohoto utkání.
Němeceké slzy, zdroj: Dead Spin
V etice světového fotožurnalismu existují jistá, nepřekročitelná pravidla. Můžeš hledat nejlepší záběry, můžeš tvořit subjektivní dokument, ale nikdy, NIKDY nesmíš zasahovat do obrazu a skutečnosti. Známý je případ naklonovaného bejrútského kouře pro zvýšení dramatičnosti scény, za který fotograf okamžitě letěl. Ale známý je i vyhazov čínského dokumentárního fotografa, který dodělal ptáka na obloze jen z toho důvodu, aby scéna „byla krásnější a vyváženější“, aniž by přitom jakkoli zasahoval do sdělení obrazu. I on se poroučel. Skutečná skutečnost je ve fotožurnalistice posvátná. I přesto, že onen dodělaný pták vážně učinil obraz nádherným a přitom se ani milimetr neodchýlil o vyznění scény.
Že se scénou kanoucí slzy je něco v nepořádku, se ukázalo vlastně náhodou. To když překvapené ženě začaly přicházet textovky od přátel, kde se jí ptaly, proč plakala, když do konce utkání zbývá přeci ještě téměř hodina. V tu chvíli se to provalilo. Jak zjistily německé noviny Süddeutsche Zeitung, plačtivá žena se jmenovala Andrea, na Euro přijela z Düsseldorfu a sama novinám potvrdila, že uvedené záběry byly pořízeny při hraní státní hymny ještě před zápasem, kde ona skutečně podlehla svým emocím a plakala.
Kamera emotivní scénu natočila … a uschovala. Dál už to známe. Zaznamenaná stopáž právě pro pozdější využití byla vědomě a bezskrupulózně na pokyn režiséra vložena do živého televizního vysílání v okamžiku, kdy bude mít největší citový dopad. Nechutný podvod a skandál byl stvořen. Jenže: zajímavé je, že se … vlastně nic moc nestalo. Tedy, přesněji: obelhané televize se samozřejmě ozvaly téměř okamžitě:
„Samozřejmě, jakákoli forma cenzury a manipulace pro nás není přijatelná!“, hřímal šéfredaktor Joerg Schoenenborn z televize ARD. „To je důvod, proč jsme jasně řekli, že německá veřejnost od UEFA očekává, že živý přenos bude prostě a zůstane prostě živý.“
Oficiální reakce byla ostrá. Ale veřejnost? Veřejné mínění u této chladné obrazové manipulace zůstalo kupodivu naprosto nevzrušené. Zpráv o tomto incidentu naleznete na internetu jen nemnoho. Nikoho to nevzrušuje, nikdo nesepisuje petice, zdá se, že tyto zřejmě emociálně manipulativní zásahy do živého vysílání považujeme za něco, co nás asi netěší, ale co nás buď nepřekvapuje, nebo dokonce nás z pohledu zábavnosti na dívané dokonce i uspokojuje. Nezaznamenal jsem žádný protest nějaké silné organizace typu Human Rights Watch, ani žádné jiné podobné hnutí. A přitom je dnes módou být uražen do morku kostí z jakékoli prkotiny. S Velkým Bratrem, zdá se, jsme smířeni. Natolik se rozlezl kolem nás a natolik se tváří přátelsky, že jsme ochotni se s ním smířit. Oni to přeci mysleli dobře, jen chtěli větší emoce.
Bouříme se slovně proti Velkému Bratru, ale když skutečně přijde, ani nehlesneme.
Otřesné.
To ticho kolem této obrovské manipulace se stamilióny diváků je úděsné. Jedná o snad nejhrubší porušení smlouvy s divákem, jaké si lze jen představit. Došlo k té nejjasnější manipulaci se skutečností ve prospěch tvorby „nové skutečnosti“, jakou si přáli mít ti „nahoře“. A nedošlo k tomu na Ukrajině, na kterou svrchu a jaksi samozřejmě pohlížíme jako na z principu nedemokratickou, ale došlo tomu u UEFA, jako jediného šiřitele a poskytovatele přenosu, od kterého všichni zpravodajství odebírají. Došlo tomu u nás, u společnosti, kterou jsme si vypěstovali v naší kultuře a podle našich etických norem. A která teď, když si urvala autokratická práva, chová se jako ta nejhorší autoritativní totalitní vláda – lakuje skutečnost podle své chuti a manipuluje s veřejným míněním.
Vlažná reakce, kterou světová (a samozřejmě i naše) veřejnost projevila, je symptomatická. Oni to přeci nedělají proti nám. Oni nás jen chtějí bavit. Co tady v tom hledáte za háčky. Už dávno jsem přijali Velkého Bratra, stačilo ho jen zabalit do útěšných slov „národní bezpečnosti a boje proti terorismu“ a teď si všichni zouváme boty na letišti a běháme po ploše s trapnými děravými palci na svých ponožkách a už dávno nenadáváme na Bratra, ale jen se smějeme svým komickým spolucestujícím. A teď milujeme slzy velkých emocí při fotbale a je nám jedno, že to je přilepený sitcomový smích. Falešné emoce, vlajky, které nám hloupým říkají, kdy také máme brečet. Přijali jsme ďábelského Jednoho Dirigenta s radostí: vždyť je tak zábavný!
Na to je jen jediná odpověď: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Já za sebe hluboce protestuji proti praktikám, které UEFA používá při televizních přenosech, a ostře se stavím proti nim.
Nesouhlasím a nechci. Jeden člověk ale neznamená nic. A co vy? Neříkejte, že se vám stačí vybouřit v diskusi.