DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Sýrový nářez Libuše Jarcovjákové

Galerie 1. patro připravila pro milovníky fotografií skvost, který možná až zbytečně zapadl v konkurenci populáru.

Senzačnost nespočívá ani tak v tom, že objevila pro mnohé asi nepříliš známé jméno, ale zejména proto, že po dlouhé době jsou zase k vidění skvělé a náročné autorské fotografie, kde autor je kupodivu zcela neviditelný.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Výstava Libuše Jarcovjákové v této, tak trochu před světem utopené galerii, je báječně osvěžující. Tedy pokud se smíříte tím, že hned ve dveřích obdržíte šílený, přesto nádherný kulometný útok úplné obyčejnosti. Je to salva desítek střel, na první pohled šedě stejných, kde však počet zasažených návštěvníků vystoupá nad počet kulek. Vstoupíte do těch pár místností a v tu ránu jste zabiti kulometnou salvou krásně intimních, osobních, privátních fotografií, které však v žádném případě si nepředstavujte jako nějaké sentimentální nebo snad dokonce romantizující snímečky rozjívené fotografky. 

Klepněte pro větší obrázek
Marie ve vaně, foto: Libuše Jarcovjáková

Přesný opak je pravdou. Jarcovjákové fotografie jsou naopak prudké nárazy neuvěřitelně syrové, vyválčené fotografie a kde bojištěm jsou její denní zážitky a setkání. Ano, mluvím o vyválčených fotografiích, ač exotické kulisy války nebo exotičnost, kterou si často pomáhá humanistická reportážní fotografie, tu k výsledku autorka opravdu potřebuje jen málokdy. Téměř pravidlem je naopak to, že její fotografie je jen odtud, kam ji může dovézt tramvaj. A dokonce když exotické kulisy přeci jen dostane, stejně nakonec své snímky uloví na obyčejnosti, jako to dokázala u romských tanečníků.

 
Jenže právě tím nezájmem o publikum o to více zasahují. Právě tím a právě proto a jen proto tak silně
 

Její snímky se sice na první pohled podobají a jakoby pokračují v tradici české street fotografie představované třeba Danou Kyndrovou, ale tady Jarcovjáková klame tělem. Proti proudu tak obvyklé domácí estetizace skutečnosti, romantizujícího „hledání perel na dně“ a extrovertního osahávání světa ubohých, přichází její fotografie se syrovým, někdy až surovým, privátním pohledem na svět v nejbližším okolí hledáčku kamery. Jarcovjáková na rozdíl a naštěstí od Kyndrové nestaví na odiv zacházení s obrazem, nepoužívá Kyndrovou tak s oblibou používanou scénu konfrontace „velkých dějin a malého, obyčejného člověka“, nevpašovává do obrazů předem hotové názory, ale její snímky jsou naopak nejisté tím, že sama jakoby neví, co se na nich teprve po vyvolání a nakonec ukáže. Její obrazy jsou intimní, ale zároveň vášnivé, jí zachycení lidé připomínají bleskem vyplašené smrtihlavy přišpendlené na negativ do nečasí fotografie.

Klepněte pro větší obrázek
Karneval, Praha, 1977, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková

Snad právě proto vypadají jako čisté, nepředpojaté odrazy skutečnosti, ve které se cítíte, jako byste v ní fakt byli přítomni. Fotografie Jarcovjákové prostě vypadají, jako by nebyly dělané pro následnou presentaci. Pro umění, pro sdělení. Jsou udělané jen pro sebe, pro vlastní záznam, bez ambicí a jakoby míra jejich veřejného přijetí byla nepodstatná a odvozená. Jenže právě tím nezájmem o publikum o to více zasahují. Právě tím a právě proto a jen proto tak silně. Jejich síla je v tom, že se ona – autorka – v nich schválně zcela maže. Mizí z fotografie jako hybatel obrazu a plně nechává na scéně a fotoaparátu, aby zaznamenával to, co se děje v jejím nejbližším okolí.

Klepněte pro větší obrázek
U Jany, foto: Libuše Jarcovjáková

Zároveň je však pořád cítit, že ty fotografie dělá ona. Rozpor? Nikoli. Její fotografie – to jsou silně chycené intimní chvíle všednosti vašich známých, prudký řez do vaší vlastní paměti a pro paměť těch, kteří se účastnili historie spolu s vámi. A vy, když její fotografie sledujete – a byť nejste v tom osobně namočeni, byť její známí nejsou vaši známí – přesto naprostá intimita jejich fotografií vytváří tak úžasný dotek autenticity, že se tito lidé stávají pro chvíli prohlížení i vašimi známými.

Prostě to jsou fotografie, které víc než jako umění vypadají jako snapshoty z večírků, z domova, z náhodných sešlostí. Popisují svět v hranicích osobní bubliny, kterou se obklopujeme a za niž většinou jen těžko přesahujeme, a až jasnozřivě předjímají dnešní záplavu takovýchto fotek na facebooku. Jarcovjáková si s touto bublinou vystačí. Nepotřebuje, ani nenechá do světa svých fotografií pronikat svět vnější, oficiální svět, veřejný, politický či čert ví jaký, ale právě pro ten ryze soukromý pohled se nejvíce dozvídáme a nejvíce jsme strženi tím, jak se lidem na fotografiích žije. Její fotky jsou – krátce řečeno – banální a na banalitě si zakládají. Jenže jejich banalita je nebanální.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Muž s hadem, 1984, černobílá fotografie, Manekýnky, 1980, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková, 2×

Banalita Jarcovjákové je jiná. Je to práce s banalitou všednosti, nikoli banalita jako výsledek obrazu. O banalitě jsem hovořil již v případě paní Kyndrové. Jenže tehdy jsem měl na mysl banalitu obrazovou. Banalitou jsem tehdy myslel způsob, jak Kyndrová popisuje to, co si dopředu sesumírovala a věděla a popisuje to v situacích, které nejsou rozhodujícími okamžiky, takže čtenář jejích fotografií nemá ani překvapení v názoru, ani ve scéně a zbývá mu než jen sentiment, že „takové to bylo“.

Banalita obrazu Jarcovjákové je však z jiného rodu. Předkládá schválně své situace v co nejbanálnějších situacích a kulisách, protože teprve na banalitách se nejvíc rozmluví její postavy a my jim jsme schopni uvěřit. Ona nezachycuje situace, které se posléze ukazují ve výsledku jako banální, ale naopak schválně si banality vybírá od počátku či lépe jako počátek sám, aby na nich a z nich dokázala dál tvořit a hledat záškuby života. Nechává na čtenáři, aby si v těch banalitách hledal své příběhy a nechával se unášet lidmi, kteří tam jsou, jejich vlastním životem. Pod banalitou jejich obrazů totiž pulsuje autentický život, ne ten plakátový „život v komunismu“. To opravdu, skutečně a uvěřitelně se ten muž nahý sklání do trouby a zkouší pekáč. A i když to dělá za komunismu, dojímal by nás, i kdyby to dělal dnes. Výkřik banality situace pro vodopád autenticity.

Klepněte pro větší obrázek
Poštovní doručovatel na výletě v Praze, 1984, černobílá fotografie, foto: Libuše Jarcovjáková

Jarcovjáková jde prostě svojí cestou ohraničenou člověkem, cestou přísně atomizovanou a soukromou. Nehledá scény, kterými by burcovala, které by říkaly něco objevného, velikého. Svým objektivem střílí po těch nejobyčejnějších chvílích a věcech. Na rozdíl od zmíněné Kyndrové neilustruje, jak svět vypadá, ona ho zaznamenává a skrze ten záznam se ten svět sám vyjevuje ve své intimní opravdovosti. Rozdíl mezi oběma fotografkami je ostatně nejlépe vidět v porevolučních projektech. Dana Kyndrová je jako válečný reportér. Reportér, který pro své poslání stále hledá mimořádné situace, dramatické scény, aby v jejich kulisách přinášela své svědectví. Jako byla dřív reportérem „hrůz“ komunismu v kulisách oslav, je po revoluci zuřivým reportérem odchodu vojsk v kulisách Milovic, nebo mytologem Ženy.

 

Vstoupíte do těch pár místností a v tu ránu jste zabiti kulometnou salvou krásně intimních, osobních, privátních fotografií

 

Jarcovjáková naopak se od mikropříběhů cizích lidí, kdy se přeci jen ještě trochu té Kyndrové podobá, stále více propadá do svých nejintimnějších světů. Její zájem o svět se stále zužuje, až nakonec končí u světa vlastní maminky, která prošla rozsáhlou mozkovou příhodou a ona trpělivě a s láskou, ale zároveň stále syrově a pravdivě, zaznamenává její hranice soukromého světa. Na Polaroid zaznamenaný neuvěřitelně osobní a přitom obecně a hluboce existenciální příběh své maminky je vrcholem této fotografky. Vytváří soubor neuvěřitelné síly a hloubky. A lásky. Soubor, který nemůže nechat nikoho chladným.

Klepněte pro větší obrázek

Ostatně způsob, jakým tato fotografka tvoří, není u ní ničím překvapujícím. Jarcovjáková tak fotila vždycky. Ona vždy tak trochu stála mimo hlavní proudy, a tak vlastně nikdy netvořila pro publikum. Takový byl a je celý její život – život vedle oficiálního světa. Život outsidera v tom původním smyslu. I když takovéto označení je vždycky vošajstlich. Protože velmi často, když totiž chcete fotografa nějak výrazně pochválit, hovoříte o něm jako o fotografovi outsiderovi.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy

Děláte to samozřejmě zejména tehdy, když sám stojíte v opozici k běžné tvorbě a chcete tak přes tohoto pochváleného autora ukázat na vlastní dvoreček svých „zásadních postojů“. Přes zdánlivě technický výraz týkající se postavení autora ve společnosti se tak snažíte do věcné diskuse vpašovat hodnocení. Jenže v případě fotografky Libuše Jarcovjákové toto outsiderství jako hodnota opravdu sedí.

Vlastně ale teď nevím, jestli jsem označením outsider tu dámu, která dvacet let učí fotografii na střední škole v Praze, je vystudovaná v oboru a známá v akademických kruzích a navíc celý život fotí, až se z ní práší, nějak neurazil. Jenže outsiderství neběží po linii vzdělání, to by bylo příliš jednoduché. Zejména dnes, když uměleckou školu za loňský rok vystudoval i můj pes. Outsiderstvím, vlastně ne-outsiderstvím, se dnes chápe jedině míra, či tedy spíše ne-míra, společenského přijetí, na které se vše staví. Onen chvějivý okamžik, kdy na vaše výstavy zpovykaně jako na LaChapella chvátá půlka Prahy, protože tam být musí, jinak by měla den na to u kavárenského stolku zle.

Na Libuši Jarcovjákovou davy asi nikdy stát nebudou. Je pro ně příliš pravdivá, vyžaduje po divácích příliš odkrývat vlastní rány, či bolesti. V zápase nekomplikovaných, hladkých a krásných fotkách nahých slečen Petera Nagye stojí jako úplný outsider. Právě proto je to ale dobře. Na fotky Petera Nagye zapomenete za pět vteřin po jejich zhlédnutí. Jarcovjáková vás bude ničit a uchvacovat ještě měsíce.

P.S. Dopsal jsem recenzi a vyrazil do antikvariátu. Tam v rohu, v druhé místnosti, ležela tato věc od paní Jarcovjákové. Kristepane, to mám teď tu recenzi přepsat?

Klepněte pro větší obrázek
Antikvariát

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

zaplacenej :-) rabur 10. 6. 2012, 19:11
dík, Radku, těším se, až tam zajdu, teď se m… Martina Šimková 10. 6. 2012, 19:04
Mám galerii 1.(dříve 5.)patro ráda.Co výstav… radana 9. 6. 2012, 20:57
Tentokrát tě musím pochválit, Radku. A docel… Majkkl 9. 6. 2012, 09:09
Ten záver fakt rozosmial :) pekné zaujímavé!… Ľ.S. 9. 6. 2012, 08:50

Další podobné články

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Fotografie týdne: mimo obraz – o ochotě hledat anomálie a překračovat diskurs

Fotografie týdne: mimo obraz – o ochotě hledat anomálie a překračovat diskurs

Soustředit se na to, co děláme, čím žijeme, na okamžik. Jít si tvrdě za svým snem. Mít sen, vizi, plán, tah na bránu. Všechny tyto úvahy či postoje mají společné to, že je lze zařadit buď do konceptu amerického snu nebo alespoň do motivačních příruček.

Leica Sofort LimoLand – umělecké dílo od Jeana Pigozziho

Leica Sofort LimoLand – umělecké dílo od Jeana Pigozziho

Zábavné fotografování v galerii – když lidé vypadají jako z obrazu

Zábavné fotografování v galerii – když lidé vypadají jako z obrazu

Fotografie týdne: Aeuronautica – o svobodě, člověku a orlu

Fotografie týdne: Aeuronautica – o svobodě, člověku a orlu

Pták byl vždy vnímán jako určitý symbol svobody. Být volný jako pták. Toto lidové, ale také literární, tvrzení může vycházet ze dvou základních možných pohybů letce. Může se pohybovat horizontálně bez ohledu na překážky.