DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Velké události plodí velké fotky

Velké události plodí velké fotky. Toto zaklínadlo láká partu nejuznávanějších světových fotografů ke každému válečnému konfliktu pod zástěrkou informování veřejnosti.

Jako supí letka se vrhá přímo do ohně bojů a číhá na nejpůsobivější foto. Foto, které jim získá Pulitzerovu cenu. Jakou byla třeba ona legendární fotka nahého vietnamského děvčátka prchajícího před americkými vojáky z jižního Vietnamu, kteří zatím vypalovali její vesnici napalmem. Této věty se ostatně u nás drží třeba i Jan Šibík, který by si snad nějakou katastrofu musel založit, kdyby je nějaký zlý čaroděj na půl roku začaroval.

Nemálo pravdy na tom samozřejmě je. Při zlomových událostech dochází k emočně vypjatým scénám. Osudy lidí se jako třísky lámou v jediném okamžiku a lidé v těch okamžicích se navracejí do své nejhlubší přirozenosti. V tu chvíli nehrají. Prožívají. Ale hlavně v těch zázračných minutách odpadají jejich civilizační slupky a oni se odkrývají ve svém nejvnitřnějším lidství.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Dana Kyndrová

Prostě velké události plodí velké fotky. Jenže jak už to tak bývá, ne vždy a ne každému. Fotograf a kritik Jiří Jeníček kdysi řekl Josefovi Koudelkovi: „Koudeláčku, fotograf dělá námět a námět dělá fotografa“. Jistě, velké téma vede fotografa jako po dálnici a zdvihává ho k výšinám. Ale teprve genialita, které má Josef Koudelka na rozdávání, teprve ona dává fotografiím tu závěrečnou třešničku.

Odsun sovětských vojsk z území tehdejšího Československa byl onou takovou zlomovou událostí naší moderní historie. Od události uplynulo dvacet let, a jak už to při takových výročích bývá, stalo se očekávaným důvodem k ohlédnutí. Praha letos v měsíci červenci hostila dvě výstavy fotografií týkající se odsunu.

Cudný odsun od Cudlína

Na straně jedné to jsou fotografie Dany Kyndrové tvořící součást prestižní výstavy na prestižním místě – Rituály normalizace, kde tato pokračuje ještě v měsíci srpnu a je mohutně podporována médii a reklamní kampaní. A pak drobnou, nenápadnou výstavu barevných diapozitivů vynikajícího českého fotografa Karla Cudlína. Výstavu před veřejností téměř utajenou, v hloubi jednoho domovního traktu, kde se jeho fotografie snad proto, že jsou „od Cudlína“, jen cudně promítají toliko na projektoru. A kde dokonce projektor ani není trvale spuštěn, ale čekal až na mne, na náhodného diváka, a teprve pak ho obsluha zapnula.

Dvě výstavy. Stejná zlomová událost, stejný čas, stejné místo. Dana Kyndrová dokonce v jednom rozhovoru přiznala, že jí fotit s Karlem Cudlínem nepřišlo zrovna šťastné, protože si náměty vlastně kradli a navzájem si překáželi. Je to možné. Z obou výstav ale nic takového vypozorovat nelze. Průnik fotografií těch dvou výstav je totiž tak minimální, až je s podivem, jak tak dva odlišné soubory mohly vzniknout.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Karel Cudlín (přefocený diapozitiv)

O Daně Kyndrové a její výstavě Rituály normalizace jsem již psal v článku předešlém. Doplnění výstavy o fotografie z odsunu sovětských vojáků na tvůrčí autorčině metodě nepřináší mnoho nového a není nutné příliš závěry učiněné v onom článku opravovat. Ano, Dana Kyndrová zůstává i zde – v této sérii – úzce zaklesnuta ve svých limitech. Dál pokračuje ve své metodě zachycování banálních situací v banálních kompozicích. Ve svých fotografiích dál snaživě obrazově dokumentuje přelomový čas té doby. Sbírá situace, je vidět dobře nastudovaná okoukanost postupů od velkých jmen historie fotografie jak správně tvořit záběry.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Dana Kyndrová

Jenže zároveň je v každé té fotografii cítit i ten chybějící malý krůček, který řemeslně dobře udělanou fotografii odlišuje od fotografie skvělé, nezapomenutelné. Daně Kyndrové v jejích fotografiích chybí – i tady – spirituálnost. Něco, co nás přenese přes daný čas a my ucítíme člověka v jeho obecnosti. Přesto se právě na jejím souboru dá skvěle ilustrovat velikost tématu. Právě ona velikost ve spojení s fotografem. V porovnání se záznamy „socialistických rituálů“ ji totiž tady až neuvěřitelně pomáhá onen historický okamžik. Její záběry – byť spíše připomínající zdokumentované natáčení filmu o odsunu, než osobné položení se autorky do dané události – jsou díky té události a pod tíhou a vážnosti události samé, přeci jen daleko živější. Ona dálnice, o které bylo psáno výše, vyvezla i Danu Kyndrovou. Vyvezla ji vysoko, tak vysoko, že ji donesla až na mediální piedestal autorky „Odsunu“. Ale zároveň ta výstava ukázala, jak je její tvář ledová. Chladně zaznamenávající, bez onoho punktu živočišnosti.

Zasaženi dějem

Výstava Karla Cudlína, navzdory své skromnosti a nenápadnosti, odhaluje tvář druhou. Tvář žhavou, horkou. Tvář, která nás vtahuje do toho místa a prostoru. Nejsme jen svědky děje, jako u Dany Kyndrové, nejsme jen na projekci hezkého filmu, ale přímo vtaženi doprostřed děje. To my se stáváme přímými účastníky a to my se v tom ději procházíme.

Karel Cudlín má neuvěřitelnou schopnost skvělého fotografa pracovat přes fotografie s našimi pocity. Dokáže nikoli, aby fotografie vyzařovala pocit, ale dokáže nás přinutit svojí fotografií, abychom my sami zaujali postoj a emoci. V jeho fotografiích, na pohled také obyčejných, pracujících stejně jako Dana Kyndrová s banálními rekvizitami, se ukrývá spirituálnost těch nejobyčejnějších věcí, lidí a situací. Dovede změnit pozici nás, pozorovatelů a usadit nás přímo doprostřed děje.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Karel Cudlín (přefocený diapozitiv)

Jím vybrané fotografie jsou na pohled prosté. Dokonce by si mnohý mohl říci, že až nudné. Na většině z nich chybí člověk, lidé. Jsou to převážně jen obrazy symbolů, domů, cedulí. Na rozdíl od Dany Kyndrové pracující až s přetékavě jasným ruským vojákem, člověkem, který „táhne“ domů, je Karel Cudlín neuvěřitelně cudný. Jeho obrazy nejsou vůbec na první dobrou.

Pokud on vůbec zachycuje vojáky – a že většinou nikoli, pak je vidí jen jakoby v přestávce jejich povinností. Ve chvílích stejných, které můžete přes pole pozorovat u našich kluků a kdy jen ruská uniforma ty mladý ucha odlišuje od našinců. Svlékněte je z mundůru a budete je mít rádi!

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Dana Kyndrová

Tato metoda Karla Cudlína je ale strašná. Protože právě prostřednictvím jeho fotek zobrazujících prázdné symboly, floskule, třepetalky vidíte, jak s obyčejnými kluky odkudsi z Uralu zamávala neuvěřitelná obludnost totality. Totality, tvářící se na pohled z ruské strany normálně, ale která ty obyčejné a normální dovedla zavléct do cizí země, tisíce kilometrů daleko a nechat je tam sice dál žít obyčejné životy, a při tom je i nenápadně znásilňovat. Drtit je pod nánosy hesel, pouček, příkazů a pomocí soustavného tlaku je lámat.

Klepněte pro větší obrázek 
Foto: Karel Cudlín (přefocený diapozitiv)

Díky Cudlínově fotografiím si uvědomíte, že odsun není příběhem vítězství Čechů – jak to traktuje Dana Kyndrová, která snaživě vytváří heroizaci události v souladu s převládající současnou doktrínou, ale že to, co se stalo, bylo pro všechny obyčejné lidi jen narovnání stavu do normálnosti. Narovnáním do úžasně báječného stavu, kde normální uralští kluci mohou zase normálně honit uralské holky. A kdy čeští kluci mají zase svoje Milovice. Ano, to je Cudlínovo hluboké poselství lidskosti, které z jeho fotografií na této výstavě žhne. Tvář odsunu, která bude zářit i za sto let. Příběh, který dovoluje napřáhnout ruku.

Těším se na čas, kdy Cudlínova výstava bude na Staroměstské radnici a kdy ji budeme mít rádi.

Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).

Další článek




celkem 16 komentářů

Nejnovější komentáře

Diky za pripominku. Jsem na to lajdak. Zkusi… rabur 16. 8. 2011, 16:34
Bývá dobrým zvykem v recenzi na výstavu uvés… HRUŠKA 16. 8. 2011, 16:22
Dekuji za namet. Jiste vyuziji pro nejakou … rabur 16. 8. 2011, 12:25
ježimarjá, jako ještě jeden další článek? Radek71 16. 8. 2011, 00:54
Nabízí se otázka, cože vám ta Dana Kyndrová … maraou 15. 8. 2011, 23:00

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.