DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Velkolepý pokus udělat z dávení zážitek

Galerii Art Wall uvidíte při jízdě tramvají z Holešovic na Malou Stranu. Vystoupíte, když na vás vyjuknou hlavy Ladislava Vondráka?

O galerii Art Wall jsem již psal v době, kdy se „takzvaně“ opětovně otevírala. Článek vyšel jak tady, tak i v Lidových novinách. Dnes galerie přichází s v pořadí druhou výstavou po restartu a přináší seriál Pachuť studenta VŠUP Ladislava Vondráka.

Jeho plakáty myslím nejlépe ilustrují to, jak si dnešní studenti na uměleckých školách dnes myslí, že by mělo vypadat to pravé dnešní a moderní umění. A co si o tom myslíme my? Myslím, že by se nic nestalo, kdyby galerie ArtWall zůstala zavřená a žila jen ze vzpomínky na Kolektivní identitu Guma Guar.

Klepněte pro větší obrázek
Ladislav Vondrák: Pachuť

Art Wall Gallery je galerií zvláštní. Nikdo ji vlastně pořádně nehledá, víc připomíná ty tři oříšky, co musely Menšíka trknout, aby je přivlekl domů. V místě zcela pro kulturu nečekaném se jen tak najednou před udivenými řidiči škodovek a parlamentních limuzín – inu, zjeví. Jsou to vlastně původně výklenky v opěrní zdi, kde spíše by to dle tradice slušelo kamenným sochám nějakých našich národních hrdinů. Namátkou mi na mysl na této cestě do Strakovky tane třeba Sabina, Sauer, Čurda – ony smějící se bestie, kterých nemáme v dějinách málo. Ale klidně by tam mohla být třeba také série důstojných bust z opačného pólu jako náš tatíček Masaryk, kolega Kramář a Klofáč a vlastně třeba všichni ti mužové října.

Jenže, to by jim někdo zulámal nosy.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Ladislav Vondrák: Pachuť, 2×

A tak se místo toho z těchto výklenků udělalo umění, o které – zdá se – mají zájem toliko umělci sami vystavující. Na povzdech to není, podobných projektů jen pro vystavující je v Praze každý týden na desítku. Takže je to jen vlastně další, prachem přikrytý projekt snah být „in“. Ale je to škoda. Tahle podivná galerie totiž kupodivu pamatovala i lepší časy.

V těch lepších časech se jí dařilo promlouvat do aktuálního – zejména politického – diskursu. Některé akce v těchto výklencích se skutečně s tímto místem popasovaly na výbornou. Jenže! Byly to jen ty výstavy, které kupodivu nepracovaly s uměním, ale naopak pracovaly s těmi škodovkami a limuzínami, kolem projíždějící. A které se snažily – urazit. Natvrdo a bez zadních vrátek. Žádné pohlazení, ale jedovatý šíp přímo mezi oči.

Tomuto místu holt sluší ostrá, ale vtipná provokace a proklamace a plakátová hádavost a urážlivost. Obrovské portréty Krejčíře jako Nejlepšího Čecha na export byly přesně tím balancem urážky a provokativnosti. Dnešní výstava se na tento etalon dívá uctivě zdálky.

Klepněte pro větší obrázek
Ladislav Vondrák: Pachuť

Protože! Protože? Protože je to umění.

Je něco na Umění špatného? Nic není na Umění špatného. Jen musí byt ne správném místě ve správný čas. V těchto prostorách se třeba nedaří umění řekněme subtilnímu. Neboli přejemnělému, překombinovanému. Tady se daří facce Mokrého zapáchajícího hadru přes tlamu.

No jistě. Autor se od Guma Guar poučil a pracuje stejně jako oni s jednoduchou scénou. Jen hlava. Autor se nám tu vystavil jako hlava, krmená čísi rukou a barvami. To vypadá efektně, ostatně rozmatlané barvičky po tváři tomu efektně ještě přidávají. Stačí když se to takto napíše, a hned to vypadá na pěkně silné buřičství, zakuklené společenské jinotaje a jiná silná sdělení. Úplnej Kafka.

Skutečnost je však milionkrát krotší, byť autor se dozajista bude hádat, že jenom neumím v jeho díle číst. Jenže, hele, já číst nechci. Já jedu jen kolem v limuzíně a chci dostat svoji nanosekundovou facku. Prostě nechci nad obrazy složitě bádat, jo?

Tyhle zdejší díla, to je prostě cosi, co bychom mohli prohlásit za umělecké obrazy, u kterých si zdejší studenti výtvarných škol představují, jak jsou nekonvenční, ale které ve skutečnosti jsou ty nejkonvenčnější. Papírem šustící sdělení rozporu mezi vnitřním světě a světe toho okolo nás. Plytká myšlenka studentské rebelie v kšandách a s rolexkami „v mezích zákona“, kdesi v alkoholickém deliriu zaznamenaný opis hospodské věty, a přitom to vše je divákovi zpupně namícháno tak, aby to vypadalo „jako sdělení“. Jako by se sám písňový bard Klus dal na výtvarné umění. Stejně banální jazyk vyžívající se ne ve sdělení, ale v jazykových (barevnětvarových) hříčkách, navíc podaný jazykem,který úzkostlivě dbá na to, aby proboha nikoho urazil a státnice byly zdárně dokončeny. Jo-jo, Klus.

Klepněte pro větší obrázek
Ladislav Vondrák: Pachuť

Nic vás prostě nedonutí před Artwallem vystoupit z tramvaje a jít se podívat blíž.
I když vám umělec bude hodiny vyprávět „svůj“ příběh uměleckého sváru autentického života hlavy a povrchnosti a tlaku okolního „společenského světa“.

Neuvěříte. Pořád prostě jen budete vidět hlavy počmarykané barviškama. S velkou ambicí.

Minulí oběšenci se aspoň snažili být radikální, byť ta radikalita byla z rodu babičky, která se místo třikrát pokřižování furiantsky pokřižuje jen jednou. Tahle výstava už nepředstírá ani to.

Já bych to zase zavřel. Ať se zas může tvořit legenda o tom, jak jste šlápli mocným na kuří oka. 

Další článek




celkem 6 komentářů

Nejnovější komentáře

recht, předsedo. ...navíc pokud máte žalud… Martina 27. 6. 2012, 04:05
Pár prvních článků se od něj i dalo číst, al… Daniel Wonder 19. 6. 2012, 19:32
Burdova pravidelná dávka nenávisti. Není nad… honza 17. 6. 2012, 21:08
Prostě "Tak pravil Burda" a hotovo. V dnešní… Majkkl 17. 6. 2012, 18:31
Napsaný článek, přečtený, dokonce jsem se za… Karel Nojsky 17. 6. 2012, 13:44

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?