Galerii Art Wall uvidíte při jízdě tramvají z Holešovic na Malou Stranu. Vystoupíte, když na vás vyjuknou hlavy Ladislava Vondráka?
O galerii Art Wall jsem již psal v době, kdy se „takzvaně“ opětovně otevírala. Článek vyšel jak tady, tak i v Lidových novinách. Dnes galerie přichází s v pořadí druhou výstavou po restartu a přináší seriál Pachuť studenta VŠUP Ladislava Vondráka.
Jeho plakáty myslím nejlépe ilustrují to, jak si dnešní studenti na uměleckých školách dnes myslí, že by mělo vypadat to pravé dnešní a moderní umění. A co si o tom myslíme my? Myslím, že by se nic nestalo, kdyby galerie ArtWall zůstala zavřená a žila jen ze vzpomínky na Kolektivní identitu Guma Guar.
Ladislav Vondrák: Pachuť
Art Wall Gallery je galerií zvláštní. Nikdo ji vlastně pořádně nehledá, víc připomíná ty tři oříšky, co musely Menšíka trknout, aby je přivlekl domů. V místě zcela pro kulturu nečekaném se jen tak najednou před udivenými řidiči škodovek a parlamentních limuzín – inu, zjeví. Jsou to vlastně původně výklenky v opěrní zdi, kde spíše by to dle tradice slušelo kamenným sochám nějakých našich národních hrdinů. Namátkou mi na mysl na této cestě do Strakovky tane třeba Sabina, Sauer, Čurda – ony smějící se bestie, kterých nemáme v dějinách málo. Ale klidně by tam mohla být třeba také série důstojných bust z opačného pólu jako náš tatíček Masaryk, kolega Kramář a Klofáč a vlastně třeba všichni ti mužové října.
Jenže, to by jim někdo zulámal nosy.
Ladislav Vondrák: Pachuť, 2×
A tak se místo toho z těchto výklenků udělalo umění, o které – zdá se – mají zájem toliko umělci sami vystavující. Na povzdech to není, podobných projektů jen pro vystavující je v Praze každý týden na desítku. Takže je to jen vlastně další, prachem přikrytý projekt snah být „in“. Ale je to škoda. Tahle podivná galerie totiž kupodivu pamatovala i lepší časy.
V těch lepších časech se jí dařilo promlouvat do aktuálního – zejména politického – diskursu. Některé akce v těchto výklencích se skutečně s tímto místem popasovaly na výbornou. Jenže! Byly to jen ty výstavy, které kupodivu nepracovaly s uměním, ale naopak pracovaly s těmi škodovkami a limuzínami, kolem projíždějící. A které se snažily – urazit. Natvrdo a bez zadních vrátek. Žádné pohlazení, ale jedovatý šíp přímo mezi oči.
Tomuto místu holt sluší ostrá, ale vtipná provokace a proklamace a plakátová hádavost a urážlivost. Obrovské portréty Krejčíře jako Nejlepšího Čecha na export byly přesně tím balancem urážky a provokativnosti. Dnešní výstava se na tento etalon dívá uctivě zdálky.
Ladislav Vondrák: Pachuť
Protože! Protože? Protože je to umění.
Je něco na Umění špatného? Nic není na Umění špatného. Jen musí byt ne správném místě ve správný čas. V těchto prostorách se třeba nedaří umění řekněme subtilnímu. Neboli přejemnělému, překombinovanému. Tady se daří facce Mokrého zapáchajícího hadru přes tlamu.
No jistě. Autor se od Guma Guar poučil a pracuje stejně jako oni s jednoduchou scénou. Jen hlava. Autor se nám tu vystavil jako hlava, krmená čísi rukou a barvami. To vypadá efektně, ostatně rozmatlané barvičky po tváři tomu efektně ještě přidávají. Stačí když se to takto napíše, a hned to vypadá na pěkně silné buřičství, zakuklené společenské jinotaje a jiná silná sdělení. Úplnej Kafka.
Skutečnost je však milionkrát krotší, byť autor se dozajista bude hádat, že jenom neumím v jeho díle číst. Jenže, hele, já číst nechci. Já jedu jen kolem v limuzíně a chci dostat svoji nanosekundovou facku. Prostě nechci nad obrazy složitě bádat, jo?
Tyhle zdejší díla, to je prostě cosi, co bychom mohli prohlásit za umělecké obrazy, u kterých si zdejší studenti výtvarných škol představují, jak jsou nekonvenční, ale které ve skutečnosti jsou ty nejkonvenčnější. Papírem šustící sdělení rozporu mezi vnitřním světě a světe toho okolo nás. Plytká myšlenka studentské rebelie v kšandách a s rolexkami „v mezích zákona“, kdesi v alkoholickém deliriu zaznamenaný opis hospodské věty, a přitom to vše je divákovi zpupně namícháno tak, aby to vypadalo „jako sdělení“. Jako by se sám písňový bard Klus dal na výtvarné umění. Stejně banální jazyk vyžívající se ne ve sdělení, ale v jazykových (barevnětvarových) hříčkách, navíc podaný jazykem,který úzkostlivě dbá na to, aby proboha nikoho urazil a státnice byly zdárně dokončeny. Jo-jo, Klus.
Ladislav Vondrák: Pachuť
Nic vás prostě nedonutí před Artwallem vystoupit z tramvaje a jít se podívat blíž.
I když vám umělec bude hodiny vyprávět „svůj“ příběh uměleckého sváru autentického života hlavy a povrchnosti a tlaku okolního „společenského světa“.
Neuvěříte. Pořád prostě jen budete vidět hlavy počmarykané barviškama. S velkou ambicí.
Minulí oběšenci se aspoň snažili být radikální, byť ta radikalita byla z rodu babičky, která se místo třikrát pokřižování furiantsky pokřižuje jen jednou. Tahle výstava už nepředstírá ani to.
Já bych to zase zavřel. Ať se zas může tvořit legenda o tom, jak jste šlápli mocným na kuří oka.