DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Výstava Lukase? Zábavná, ale nejiskřila

S výstavami Jana Lukase se roztrhnul pytel. Dlouho nic, a teď jedna jeho výstava skončila v LGP a druhá hned začala v Obchodním centru Nový Smíchov.

Jan Lukas se proslavil zejména jako dokumentarista. Fotografoval Edvarda Beneše v čase mnichovské dohody, fotografoval mobilizaci, okupaci, osvobození, nástup komunismu i padesátá léta, aby v šedesátém pátém šťastně emigroval do Ameriky.

Za svými přáteli. Někdo už holt má štěstí (nebo smůlu, to záleží na úhlu pohledu) na dějinné události. Na práci dobrý, na život asi příliš kotrmelců. Když už takhle o tom mluvím, myslím, že on by si také spíš vybral naše bezčasí, tak jako já doufám, že naše děti budou žít už jen v ohavném, nudném kapitalismu.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP)

Výstava v Leica Gallery se však jeho slavnou českou etapou nezaobírala. Byla to výstava plně postavená na obrazech z jeho amerického období. Tedy na etapě, kterou tu moc neznáme. Za komárů to bylo tabu, a po revoluci jsme měli plné ruce práce s připomínáním jeho českého období, které několika generacím bylo úspěšně zatajeno. Takže: jak vlastně ty jeho americké obrázky vypadají?

So so. Čut čut. Tak nějak, by mohla znít odpověď. Jan Lukas emigroval ve svých padesáti letech. Byla to obrovská odvaha, protože v té době většina dokumentaristů už má své nejlepší práce za sebou. Takový Cartier-Bresson své nejlepší práce nafotil v rozmezí několika málo let svého mládí, aby pak již po zbytek svého dlouhatánského života jen paběrkoval. Jenže jak bylo vidět z fotografií Lukasova příjezdu do Ameriky, jak nadšeně ho jeho přátelé z nekomunistických kruhů vítali, jeho útěk nebyl pracovní, ale existenciální. On utíkal za svým životem. Byť Amerika pro něj – po pracovní stránce – musela být obrovský šok.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP), 2×

On, celoživotní dokumentarista na černobílý film, se najednou objevil v zemi, která právě prožívala své okouzlení z barev a tedy i bezvýhradně prosazovala svůj barevný diktát. Asi tady všichni známe všechny ty zásadní a nepřekročitelné argumenty, proč jedině černobílý film je schopný zachytit a emotivně ztvárnit danou situaci, jako asi všichni i známe ty argumentace blekenwajtistů, proč toho barva schopná není. A teď si představte Jana Lukase, který třicet let fotí jedině na čb materiál a je doma černobílou celebritou. Co pro něj tato barevná – a jistě i z jeho pohledu arogantní – Amerika asi musela být. Chceš pracovat? Hop nebo trop.

Z tohoto pohledu působí jeho barevné fotografie jako hotový zázrak. Jsou tvořeny sebevědomým tvůrcem a jsou tvořeny od samého počátku pro barevnou reprodukci. Jako by je fotil člověk odkojený barvičkami. Je v nich cítit obrovský barevný cit, cit pro barevné plochy, kontrasty barev. Jako Picasso zahodil jednoho dne své štětce a sebevědomě začal letovat sochy z odpadků, jsou Lukasovy barevné snímky tvořeny se stejnou lehkostí a dospěle ve smyslu zvládnutí barevnosti.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP)

Horší už to ale je s tím, co na nich vidíme. Lukas totiž v těchto fotografiích přichází s běžnými pouličními výjevy. Pro jeho oči středoevropana to možná byly výjevy nové, inspirativní, ale z pohledu historie jeho fotografie nepřináší nic nového, neřkuli originálního. Jsou pohledem návštěvníka, který je Amerikou okouzlen proto, že ji nezná. Není to americký život, ale záznam amerického života jako suvenýr pro české kamarády. Ve většině těchto obrazů jen figurkaří a estetizuje skutečnost. Šikovná turistika v jistém ohledu velmi podobná turistickým fotografiím Bitesnichovým, které Leica nabídla návštěvníkům před Lukasem.

A navíc se jeho dokumentaristickému oku stala i jiná, daleko větší nepříjemnost - až příliš té své Americe jako nové, vysněné domovině podlehl. Až v příliš mnoha svých fotografiích si tu svoji Ameriku heroizuje a idealizuje a své fotografie konstruuje jako politické plakáty. Jako svět šťastného domova, jako zakázku na dalšího Marlboro Man. Jistě, Amerika sebe samou tak vidí a tahle whitmanovská sebeheroizace jí je vlastní. Ale, přiznejme si to, když Amerika stejně takhle vypadá i v hledáčku českého imigranta, vypadá to trochu komicky.

Klepněte pro větší obrázek  Klepněte pro větší obrázek
Vlevo: Foto: Jan Lukas, Jiří Kolář na Radio City Hall, 1970
Vpravo: Foto: Jan Lukas, Václav Havel v Central Parku, 1968

Naštěstí to ale není jeho jediná poloha. I v Americe zůstal věrné svému černobílému filmu, a to tehdy, když na něj zachycovat své přátele. A tady je zase silný, tady je to zase starý Lukas a vůbec to nesouvisí s jeho návratem k b&w filmu. Prostě jen je opět mezi svými. Tam, kde je nejraději. Jeho hledáček ve známém prostředí je zase lehký, hravý, uvolněný. Dokáže své přátele fotografovat opět nesmírně přirozeně a má za přátele takové zásadní ikony čs. historie, že tato kolekce bude jistě navždy patřit do zlatého fondu naší fotografie.

Takže vlastně za něj buďme rádi. Až si zas jednou budeme připomínat Peroutkovu americkou anabázi nebo slavný výlet mladého Havla za emigranty, vždy tu s námi jako živá připomínka budou svěží Lukasovy fotografie.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy, Obchodní centrum Nový Smíchov – zde právě začala a je k vidění

 

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

Další výborný a přesný text Radka Burdy. Děk… Schad 7. 8. 2012, 20:35
Ale tak autor prvního komentáře ma jistě pra… Tropy 25. 6. 2012, 16:59
Možná se za tím "doporučením" něco rozumného… Karel 25. 6. 2012, 12:06
Argumentujete nebo jen tak plácáte? Tropy 24. 6. 2012, 04:24
Doporučuji autorovi napřed o Janu Lukasovi n… Stopy 23. 6. 2012, 21:46

Další podobné články

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Fotografie týdne: mimikry – O schovávání se, hraní a přetvářce

Rozdíl mezi tím, jaké věci jsou ve skutečnosti, a jak se nám jeví, může vést k radikální skepsi a odmítnutí smyslového vnímání světa, neboť se na něj nelze spolehnout, nebo k přesvědčení, že mezi skutečností – a tím, jak ji vidíme – existuje shoda.