DIGIarena.e15.cz

Radek Burda bloguje: Výstava Lukase? Zábavná, ale nejiskřila

S výstavami Jana Lukase se roztrhnul pytel. Dlouho nic, a teď jedna jeho výstava skončila v LGP a druhá hned začala v Obchodním centru Nový Smíchov.

Jan Lukas se proslavil zejména jako dokumentarista. Fotografoval Edvarda Beneše v čase mnichovské dohody, fotografoval mobilizaci, okupaci, osvobození, nástup komunismu i padesátá léta, aby v šedesátém pátém šťastně emigroval do Ameriky.

Za svými přáteli. Někdo už holt má štěstí (nebo smůlu, to záleží na úhlu pohledu) na dějinné události. Na práci dobrý, na život asi příliš kotrmelců. Když už takhle o tom mluvím, myslím, že on by si také spíš vybral naše bezčasí, tak jako já doufám, že naše děti budou žít už jen v ohavném, nudném kapitalismu.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP)

Výstava v Leica Gallery se však jeho slavnou českou etapou nezaobírala. Byla to výstava plně postavená na obrazech z jeho amerického období. Tedy na etapě, kterou tu moc neznáme. Za komárů to bylo tabu, a po revoluci jsme měli plné ruce práce s připomínáním jeho českého období, které několika generacím bylo úspěšně zatajeno. Takže: jak vlastně ty jeho americké obrázky vypadají?

So so. Čut čut. Tak nějak, by mohla znít odpověď. Jan Lukas emigroval ve svých padesáti letech. Byla to obrovská odvaha, protože v té době většina dokumentaristů už má své nejlepší práce za sebou. Takový Cartier-Bresson své nejlepší práce nafotil v rozmezí několika málo let svého mládí, aby pak již po zbytek svého dlouhatánského života jen paběrkoval. Jenže jak bylo vidět z fotografií Lukasova příjezdu do Ameriky, jak nadšeně ho jeho přátelé z nekomunistických kruhů vítali, jeho útěk nebyl pracovní, ale existenciální. On utíkal za svým životem. Byť Amerika pro něj – po pracovní stránce – musela být obrovský šok.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP), 2×

On, celoživotní dokumentarista na černobílý film, se najednou objevil v zemi, která právě prožívala své okouzlení z barev a tedy i bezvýhradně prosazovala svůj barevný diktát. Asi tady všichni známe všechny ty zásadní a nepřekročitelné argumenty, proč jedině černobílý film je schopný zachytit a emotivně ztvárnit danou situaci, jako asi všichni i známe ty argumentace blekenwajtistů, proč toho barva schopná není. A teď si představte Jana Lukase, který třicet let fotí jedině na čb materiál a je doma černobílou celebritou. Co pro něj tato barevná – a jistě i z jeho pohledu arogantní – Amerika asi musela být. Chceš pracovat? Hop nebo trop.

Z tohoto pohledu působí jeho barevné fotografie jako hotový zázrak. Jsou tvořeny sebevědomým tvůrcem a jsou tvořeny od samého počátku pro barevnou reprodukci. Jako by je fotil člověk odkojený barvičkami. Je v nich cítit obrovský barevný cit, cit pro barevné plochy, kontrasty barev. Jako Picasso zahodil jednoho dne své štětce a sebevědomě začal letovat sochy z odpadků, jsou Lukasovy barevné snímky tvořeny se stejnou lehkostí a dospěle ve smyslu zvládnutí barevnosti.

Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy (právě skončená v LGP)

Horší už to ale je s tím, co na nich vidíme. Lukas totiž v těchto fotografiích přichází s běžnými pouličními výjevy. Pro jeho oči středoevropana to možná byly výjevy nové, inspirativní, ale z pohledu historie jeho fotografie nepřináší nic nového, neřkuli originálního. Jsou pohledem návštěvníka, který je Amerikou okouzlen proto, že ji nezná. Není to americký život, ale záznam amerického života jako suvenýr pro české kamarády. Ve většině těchto obrazů jen figurkaří a estetizuje skutečnost. Šikovná turistika v jistém ohledu velmi podobná turistickým fotografiím Bitesnichovým, které Leica nabídla návštěvníkům před Lukasem.

A navíc se jeho dokumentaristickému oku stala i jiná, daleko větší nepříjemnost - až příliš té své Americe jako nové, vysněné domovině podlehl. Až v příliš mnoha svých fotografiích si tu svoji Ameriku heroizuje a idealizuje a své fotografie konstruuje jako politické plakáty. Jako svět šťastného domova, jako zakázku na dalšího Marlboro Man. Jistě, Amerika sebe samou tak vidí a tahle whitmanovská sebeheroizace jí je vlastní. Ale, přiznejme si to, když Amerika stejně takhle vypadá i v hledáčku českého imigranta, vypadá to trochu komicky.

Klepněte pro větší obrázek  Klepněte pro větší obrázek
Vlevo: Foto: Jan Lukas, Jiří Kolář na Radio City Hall, 1970
Vpravo: Foto: Jan Lukas, Václav Havel v Central Parku, 1968

Naštěstí to ale není jeho jediná poloha. I v Americe zůstal věrné svému černobílému filmu, a to tehdy, když na něj zachycovat své přátele. A tady je zase silný, tady je to zase starý Lukas a vůbec to nesouvisí s jeho návratem k b&w filmu. Prostě jen je opět mezi svými. Tam, kde je nejraději. Jeho hledáček ve známém prostředí je zase lehký, hravý, uvolněný. Dokáže své přátele fotografovat opět nesmírně přirozeně a má za přátele takové zásadní ikony čs. historie, že tato kolekce bude jistě navždy patřit do zlatého fondu naší fotografie.

Takže vlastně za něj buďme rádi. Až si zas jednou budeme připomínat Peroutkovu americkou anabázi nebo slavný výlet mladého Havla za emigranty, vždy tu s námi jako živá připomínka budou svěží Lukasovy fotografie.

Klepněte pro větší obrázek   Klepněte pro větší obrázek
Pohled do instalace výstavy, Obchodní centrum Nový Smíchov – zde právě začala a je k vidění

 

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

Další výborný a přesný text Radka Burdy. Děk… Schad 7. 8. 2012, 20:35
Ale tak autor prvního komentáře ma jistě pra… Tropy 25. 6. 2012, 16:59
Možná se za tím "doporučením" něco rozumného… Karel 25. 6. 2012, 12:06
Argumentujete nebo jen tak plácáte? Tropy 24. 6. 2012, 04:24
Doporučuji autorovi napřed o Janu Lukasovi n… Stopy 23. 6. 2012, 21:46

Další podobné články

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát

Slepý fotograf Ian Treherne se své práce nehodlá vzdát