S panem Čambálem jsem se sešla za deštivého dne v jedné dejvické hospůdce. Zahlédla a jsem ho už z dálky, když přicházel. Ne, že by z něj snad byla cítit chemie na sto honů anebo že mám čich na fotografy. Pana Čambála jsem jednoduše znala z jeho vlastních fotografií.
Môj portrét, Mokrý kolodiový proces, foto: Peter Jánošík
Od prvního momentu se mi zdál ve svých gestech ostýchavý – když tápal v nápojovém lísku a hledal něco nealkoholického anebo když začínal mluvit o sobě. Překvapilo mě, že tento muž, který je ve své práci fotografa natolik důsledný, vystřídal už šestnáct povolání. „Co se zrovna namanulo, to jsem dělal,“ řekl. Například? „Třeba jsem prodával mobily.“ Bylo znát, že tak, jak dříve žil hudbou, tak dnes žije fotografií. Přecházíme tedy plynule od jeho osobního života k focení a pan Čambál jakoby najednou ožívá. „Fotografie mi strašně pomohla,“ řekne a mě se na chvíli zdá, že tímto rozhovor skončil. Anebo začal.
foto: Rasťo Čambál, uhlotisk
Pocházíte ze Slovenska, nyní bydlíte v Praze. Co vás přimělo k tomu, abyste se odstěhoval do ČR? Hrála v tom nějakou roli i fotografie?
Do Prahy jsem se přestěhoval se svou přítelkyní Michaelou a bylo to z čistě osobních důvodů. Bydlíme v Praze ani ne rok. První, co jsme si v novém bydlení zařídili, byla fotokomora. (úsměv)
Přítelkyně je také fotografka?
Ano.
Původně jste chemik, ale živíte se jako webdesignér. Na svém blogu píšete, že žijete nový život. Změna povolání k tomu patří?
Webdesignér je moje šestnácté povolání, nicméně ho dělám už deset let. Dostal jsem se k tomu docela náhodou. Měl jsem úraz, při kterém jsem si zlomil patu. Býval jsem stále doma a jelikož jsem neměl, co dělat, začal jsem si hrát s počítačem. Prostě jsem se to naučil.
foto: Rasťo Čambál, olejotisk
Věta „prostě jsem se to naučil“ k vám podle mého tak trošku patří. Fotit jste se taky prostě tak naučil. Proč jste se vůbec po pětadvaceti letech k focení vrátil?
Věnoval jsem se osmnáct let hudbě. Měli jsme s kamarády kapelu s vlastním repertoárem, která vlivem několika okolností zanikla a dál už jsem v hudbě nepokračoval. Pochopil jsem, že si musím najít jinou cestu, kde budu moci tvořit. Začal jsem tedy opět fotit.
Dokážete vyjádřit, v čem se nejvíc liší práce fotografa a hudebníka? Co je těžší?
Z jednoho hlediska se to dá porovnat velmi snadno – na to, aby někdo byl dobrý hudebník, musí zvládnout řemeslo a stejně tak je to u fotografa, ale fotografické se dá zvládnout o mnoho rychleji než to hudební. Řemeslně dobrým fotografem se můžete stát řekněme za dva roky, ale jestli chcete být dobrým hudebníkem, musíte tomu naplno věnovat několikanásobně více času.
foto: Rasťo Čambál, digitální montáž
Focení vás provázelo celé dětství. Dá se tedy říct, že jste po několikaleté přestávce pouze navázal na to, co už jste jednou ovládal?
To ne. Focení v dětství je spíš zábava, než kreace. Tenkrát jsem si focením také přivydělával při škole – fotil jsem rodinu, známé, občas plesy. V šestnácti letech jsem se zamiloval. Přítelkyně uměla hrát na kytaru, já ne, tak jsem se to musel naučit. (úsměv) A u hudby už jsem pak zůstal.
Co pro vás představovalo znovushledání s fotkou? Proč jste začal fotit na digitál?
Jednak mi chyběly prostory, kde bych si zařídil fotokomoru a jednak jsem v klasice neviděl cestu, protože materiály zdražovaly. Natěšený jsem si tedy běžel koupit první digitální fotoaparát, který mě stál obrovské peníze. Po roce jsem ho zase prodal za zlomek z původní ceny, protože tenkrát se modely fotoaparátů měnily velmi rychle. Stále jsem ale zůstával věrný digitálu.
Uchvacovala mě kresba digitální fotografie, její možnosti, rychlost úpravy atd. Všechno, co lákalo fotografy, kteří přecházeli z klasiky na digitál. Fotil jsem způsobem, že jsem si vyšel na procházku a zaznamenával hezké momenty. Byl jsem takový lovec. To mě bavilo rok nebo dva, pak už jsem lovec být nechtěl.
foto: Rasťo Čambál, digitální montáž, 2×
Začal jste tedy fotit portréty.
Ano. Vyžadovalo to ale zase další techniku a prostory. Po portrétech následovaly inscenované fotografie lidí – digitální a barevné. Fotografie sklidily úspěch, ale bylo mi nepříjemné, když je lidé přirovnávali k fotografiím pana Saudka. Pamatuji si dodnes, jak jsem byl na nějakém fotosrazu a kamarád mi říká: „Fotky jsou to hezké, ale víš, oni jsou tak strašně sladké.“ To byla ta poslední kapka, která naplnila pohár. Ten večer jsem si řekl, že už neudělám jedinou barevnou fotku.
V roce 2005 jste řekl: „Pěkná fotografie ještě nemusí být dobrá a dobrá fotografie už vůbec nemusí být pěkná...“ Ve stejné době jste už měl jasno, že nechcete dělat hezké fotky, ale dobré fotky. Má to něco společného s tím, že jste přešel na klasiku?
To ne, s technologií to nemá nic společného. Dobrá fotografie není o kráse, dobrá fotografie fyzickou krásu nepotřebuje. Hledám krásu uvnitř. Moje fotografie neopisují svět vnější, ale ten vnitřní.
foto: Rasťo Čambál, argentotypie (neboli Van Dyke, sépiový tisk)
V čem vám pomohl digitální fotoaparát?
Vyfotit. Každý, kdo se začíná vážně zabývat fotkou, se potřebuje vyfotit a vyhranit se. Věděl jsem, že nechci do nekonečna fotit kameny a až poté, co jsem si vyzkoušel fotit portréty, mi bylo jasné, že to, čemu se budu věnovat, budou lidé.
Na vašich stránkách mě zaujal ještě jeden citát. Píšete, že jste se začal věnovat figurálním scénám, které „jsou hlavně odpovědi na nevyslovené otázky a potřeba komunikace se svým nájemníkem...“. Mám si to vyložit tak, že modelové, se kterými fotíte, berete jako své nájemníky?
Nájemníkem jsem myslel sebe. Každý má v sobě dva nájemníky – jeden je v srdci a druhý v hlavě. Fotka mi hodně pomohla. Prostřednictvím ní jsem se naučil vnímat vlastní intuici. Přestal jsem poslouchat nějaké logické argumenty rozumu a začal jsem poslouchat svoje srdce.
foto: Rasťo Čambál, argentotypie (neboli Van Dyke, sépiový tisk), 2×
Do třetice zmíním ještě jeden výrok, který máte uveřejněn na blogu. „Hledání jiné než fyzické krásy je těžké nejen v životě, ale i ve fotografii. Myslím si, že člověk, který ji začne hledat je na dobré cestě, na jejímž konci by měl najít sám sebe. úplně nahého. Ale pouze tehdy, pokud hledá upřímně.“ Zajímalo by mě, zda jste našel sám sebe nahého.
Ano. Fyzická krása je pouze vnější forma, vše podstatné je uvnitř. A je krásné to odhalovat.
Vy odhalujete sám sebe…
Ano, modelové jsou pouze můj objekt, nezajímají mě. Vždy to dopředu každému zdůrazňuji, než začneme fotit. Jsou tam kvůli mně, ne za sebe a ta fotka není o nich, ale o mně.
Hodně lidí se bojí objevovat svoje vnitřní já. Začnou potom příliš přemýšlet.
To je ta špatná cesta. Poprvé netřeba přemýšlet, ale chtít. Čím méně člověk bude přemýšlet a bude mít důvod věřit a používat vlastní intuici, tím se mu život zjednoduší.
Hlas intuice je to, co vás první napadne. Rozum má tendence poté vymýšlet, proč to nejde zrealizovat – neumím to, nesmí se to, nikdo mi to nedovolil atd. Když ale vydržíte u toho, co vás první napadlo, rozum pak vymyslí, jak to udělat.
Já o svých fotkách mnoho nepřemýšlím. Pocity přicházejí samy, jenom je zaznamenávám.
foto: Rasťo Čambál, olejotisk
Osobně cítím ve vaší tvorbě velkou bolest.
Ano, v těch počátečních digitálních fotografiích bolest je. Tenkrát jsem procházel těžkým obdobím. Pamatuji si, jak jsem seděl u počítače a dělal jednu fotku. Po šesti hodinách na mě přišel zvláštní pocit a řekl jsem: „Hotovo.“ Cítil jsem, jak to ze mě spadlo. Fotka byla hotová. Když jsem u ní druhý den našel třeba nějakou chybu, už jsem ji neřešil, neměl jsem sílu se tím zabývat.
Na digitální fotoaparát jste fotil ještě portréty, poté jste začal tváře čím dál tím více zakrývat a přecházel pomalu na klasiku. Vznikla série Identity, kterou jste vydal dokonce knižně. Jak vzpomínáte na toto období?
Identity byly zlomové, protože jsou focené na svitek 6×6 a u nich jsem pochopil, že je to příliš malý formát. Chtěl jsem nadále dělat zásahy do fotografie, tak jak jsem je dělal u digitálních fotografií, ale na takto malé formáty to lze velmi těžko.
foto: Rasťo Čambál, sken 6×6, resp. 6×7, 2×
Přešel jste k historickým technikám zpracování fotografie, ve kterých pokračujete dodnes. Jaká je vaše nejoblíbenější technika?
Nemám techniku , kterou bych upřednostňoval, každá se hodí na něco jiného. Jsou techniky, které přímo kopírují, co je na negativu a pak jsou kreativní techniky, kde se při vytváření pozitivu přímo nanáší barva na matrici .To už záleží na mně, kam barvu dám a kam ne. A pak je ještě opačná technika, u které barvu nanáším na celou plochu a ve vodě ji vymývám.
Můžete každou metodu stručně popsat?
Každá technika má své specifika. Techniky přímo kopírující, jako je argentotypie, kyanotypie nebo slaný proces, vám dají jednobarevný obraz (hnědý, modrý resp. šedo-hnědý) odpovídající kopírovanému negativu.
Když chci vytvořit obraz impresionistický, zvolím „vymývací“ techniku neboli gumotisk. Při této metodě se obraz natře barvou smíchanou s arabskou gumou a po jejím usušení a následném kontaktním kopírování se nechtěná barva z obrazu vymyje vodou. Technika, kde se tiskařská barva nanáší ručně na zhotovenou matrici, se nazývá olejotisk. Tímto způsobem jsem dělal třeba krajinky. Olejotiskem nebo gumotiskem ale nedocílíte dokonalé ostrosti, přitom některé fotografie si ostrost vyžadují. V takovém případe je vhodný uhlotisk neboli pigment, který patří mezi přímokopírující a velmi dobře kreslící techniky.
foto: Rasťo Čambál, olejotisk, 2×
Pak mě zaujala ještě jedna technika a tou je mokrý kolodiový proces. Tato technika je velice variabilní a kreslí velmi dobře. Může se použít na zhotovování skleněných negativů, ale i na přímé fotografování na sklo nebo asfaltovaný plech. Výsledkem je jediný originální kus, jako je tomu například i u polaroidu.
foto: Rasťo Čambál, mokrý kolodiový proces
Založil jste e-shop, ve kterém nabízíte chemii a pomůcky k vytváření historické fotografie. Co vás k tomu vedlo? Pociťoval jste v této oblasti díru na trhu?
Možná, ale i když jsem jediný v Evropě, tenhle business mě zatím neuživí. Je to stále ve fázi rozjezdu. E-shop jsem založil začátkem roku 2012. Komunita lidí, která se zajímá o historickou fotku, je malá. Zákazníci, kteří u mě nakupují, mají buď averzi vůči chemii nebo se neodváží pracovat s chemií anebo nemají čas míchat si chemii sami doma, protože většina lidí, kteří se historické fotce věnují, jsou toho schopni.
Znáte ještě někoho, komu fotka pomohla „se svléknout“?
Myslím, že například fotografce Martině Dankové se to podařilo.
Vystavujete své fotky někde?
Momentálně sháním galeristu, kterému se má tvorba bude líbit.
foto: Rasťo Čambál, olejotisk, 2×
Rasťo Čambál
Rasťo Čambál se narodil roku 1962 v Šali a vystudoval obor chemii. Fotografování se začal věnovat už v dětství. Když mu bylo osmnáct přešel od fotografie k hudbě. Tato mezera trvala dvacet pět let. K focení se znova vrátil v roce 2003, když si pořídil první digitální fotoaparát. V roce 2006 se rozhodl, že se vrátí ke klasickému zhotovování fotografií a začal fotit na film. Rok nato vydal knihu Identity a za několik měsíců už si začal pohrávat s chemií. Historická fotografie ho nadchla natolik, že v ní pokračuje i dnes. Pořádá workshopy, kde vyučuje historickou techniku a začátkem tohoto roku si navíc založil e-shop, na němž prodává pomůcky pro historickou fotografii. Má za sebou několik výstav jak v ČR, tak na Slovensku. Od roku 2011 žije se svou přítelkyní v České republice.
Rasťo Čambál, foto: Andrea Karlíková
Více fotografií naleznete na stránkách Rasťo Čambála a e-shop alternativní historické techniky je na stránkách MAMUTphoto.
Od mnohých fotografů už jsem slyšela větu: „Fotím srdcem,“ ale až u pana Čambála mám dojem, že to myslí úplně. Dokázal oddělit myšlení od intuice, nezajímají ho názory cizích lidí a pak se třeba může stát, že ho lehce přehlídnete. V horším případě na něj vůbec nenatrefíte, protože se na českých fotografických serverech jeho jméno téměř nevyskytuje. Nepoznat tvorbu pana Rasťa Čambála by byla škoda, nemyslíte?