DIGIarena.e15.cz

Rebecca Litchfield: Lze nalézt srdce temnoty?

Není turistika jako turistika. Většina fotografů se vydává na cesty dokumentovat krásy světa. Ale co jeho odvrácená temná tvář? Temná turistika a urbex objektivem Rebeccy Litchfield.

Na Zemi je bohužel stále více míst, které nenávratně poznamenala destruktivní činnost člověka. Lze i zde najít záblesk krásy? Na to se snaží odpovědět fotografka Rebecca Litchfield. Je to vlastně prastarý příběh o hledání krásy v temnotě, rozkladu a zanikání.

Pokud bychom chtěli za každou cenu škatulkovat, dala by se tato snaha označit za novodobý romantismus. Podobně jako v tom literárním i ve vizuálním provedení, myšleno fotografii, dominují ruiny, temná opuštěná místa a v přeneseném smyslu duchové – v podobě stop zanechaných člověkem.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Černobyl

Temná turistika aneb Když mrtví hovoří

Fascinace místy, která poznamenala nějaká tragédie, smrt či jakákoli jiná forma utrpení, se v poslední době stává takřka fenoménem. Vkrádá se nejen do uměleckých disciplín (hudby, filmu, výtvarného umění), ale i do konzumního světa v podobě turistických zájezdů do katastrofou dotčených lokalit. Tento jev nese dokonce odborné označení, které v roce 1996 zavedli britští vědci John Lennon a Malcom Foley – temná turistika (angl. dark tourism, nebo thanatourism).

Lidé jsou citově zasaženi prostorem, který oplýval životem, dokud jej nepohltila nějaká katastrofa. Oblíbenými cíli temných výletníků jsou tak například Ground Zero, vyhlazovací tábory (Osvětim, Terezín) nebo Černobyl. Většina z návštěvníků sem však nepřijíždí s uměleckými ambicemi, jejich cílem je, prostřednictvím třebas selfíčka, podat světu jednoduchou zprávu „byl jsem tu“…

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Černobyl

Od uměleckého fotografa lze však očekávat diametrálně odlišný přístup k obrazovému ztvárnění těchoto "temných" oblastí. Důkazem budiž britská fotografka Rebecca Litchfield, která v současnosti pracuje na projektu s výmluvným názvem Darksome Tourism. V rozmezí let 2015–2018 plánuje navštívit několik desítek lokalit rozesetých po celém světě. Coby profesionální fotografka a studentka postgraduálního vzdělávání na katedře antropologie dokáže problematiku vnímat komplexněji než kdokoli jiný – zohlednit proces samotné tvorby, významové poselství obrazu a jeho akceptaci společností.

O autorce

Rebecca Litchfield (1982) nastoupila dráhu profesionální fotografky v roce 2006. Titul magistry v oboru módní fotografie získala na londýnské University of Arts. Do roku 2010 pracovala na plný úvazek ve fotografickém studiu Venture Portraits a ve volném čase se věnovala kreativní portrétní fotografii. Poté působila na volné noze jako fashion fotografka pro módní časopisy.

V roce 2012 propadla podle svých slov kouzlu dekadentní krásy a začala fotografovat opuštěné budovy – s modely i bez nich. V současnosti pracuje na třech fotografických sériích, které by v roce 2018 mělo završit jejich knižní vydání: Dark Tourism – Beauty od DeathThe Underworld (portréty modelů v opuštěných budovách) a Presence od Absence.

Její fotografie byly publikovány např. v Daily Mail, The Guardian, The Herald či Huffington Post. Za svou tvorbu získala řadu prestižních ocenění a některé fotografie vyšly dokonce knižně. Pokud vás autorčiny snímky zaujaly, můžete její tvorbu sledovat na FacebookuInstagramu nebo na Flickru.

Sama fotografka k tomu říká: „Inspiraci jsem našla v opuštěných budovách a na zapomenutých místech, a také v kráse, kterou lze objevit i v temných stránkách života. Snažím se najít krásu ve tmě, poezii a smysl v zapomenutém, imaginárním rozpadajícím se světě. Pokouším se oživit staré příběhy a zároveň najít smysl v jejich rozpadu.“

Temný cíl Černobyl

Zatím poslední cesta Rebeccy Litchfield vedla do Černobylu, a to právě v den, kdy uplynulo 29 let od výbuchu místní jaderné elektrárny. Mnozí si jistě datum 26. dubna 1986 dobře pamatují. Radiace šířící se z místa katastrofy zasáhla celou Evropu. O putování do Černobylu, úředních záležitostech a komplikací se dozvíte více na blogu Litchfieldové. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Černobyl

Během nekolikatidenní exkurze navštívila fotografka ustřední lokality zakázané černobylské zóny. Např. radiolokační stanice Duga-3 nacházející se 10 km od jaderné elektrárny, je typickým pomníkem studené války. Toto „Oko Moskvy“, jak je radar přezdíván, měl varovat před balistickými střelami, přičemž "monument" obsluhovalo 1 000 zaměstnanců.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Duga-3, Černobyl

Fotograficky nejvděčnějším objektem je však tzv. město duchů – Pripjať. Před jadernou havárií zde žilo cca 50 tisíc obyvatel. Místo, které byli obyvatelé nucení v krátkém čase opustit, se zastavilo uprostřed každodenního života – na prádelních šňůrách visí oblečení, na stole leží rozečtená kniha, jen lidé se vypařili. A postupem času mizí i stopy po nich – budovy se hroutí, auta rezavějí, papíry se rozpadají v prach. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Pripjať výstaviště, sportovní hala a mateřská škola  

Právě v těchto chátrajících kulisách se Rebecca Litchfield pokouší najít záblesk krásy. Pečlivým komponování obrazu, důslednou prací se světlem transformuje téma zániku v estetický objekt, v jejichž hlubinách snad tiše bije (a do budoucna bude být) srdce temnoty. 

Proces tvorby a vybavení:

Rebecca Litchfield používá techniku HDR: pomocí expozičního bracketingu zachytí tři různě exponované snímky, které posléze složí v počítači. Zásadně pracuje s velkou hloubku ostrosti čili nastavuje clonu na hodnoty kolem F11 až F16. Důležitá je pro ni také "čistota" obrazu, snímky jsou proto exponovány na nejnižší možnou citlivost (ISO 100). Z výše napsaného logicky vyplývá, že ke své práci potřebuje další vybavení, především kvalitní stativ. Seznam fotografčina vybavení najdete níže:

  • Fotoaparáty: systém Mamyia Leaf Credo: Mamyia 645DF a digitální stěna Leaf Credo 80, Canon EOS 5D Mark III
  • Objektivy: Schneider Kreuznach 28 mm F4,5 LS a Schneider Kreuznach 80 mm F2,8 LS
  • Stativy: 3 Legged Thing Brian a 3 Legged Thing Frank
  • OsvětleníRanger Quadra Hybrid Pack + 2× zábleskové hlavy Ranger Quadra A, rádiový přijímač EL-Skyport a softboxy Rotalux Softbox Octa 100 cm, Rotalux Softbox 100×100 cm

Urbi at orbi Urbex

Na podobných principech čili zachycení chátrání, rozkladu, destruktivní síly času podepisujíci se na lidských výtvorech, a naopak moci přírody, která dokáže zahladit jakoukoli lidskou stopu, je založena dnes velmi oblíbená fotografická disciplína urban exploration, zkráceně urbex. Do této kategorie spadá další dlouholetý projekt Rebeccy Litchfield, která za poslední tři roky procestovala 20 zemí světa, kde nafotila přes 300 objektů. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, vlevo Room Of Ice, Buzludža, Bulharsko, vpravo Steam, Maďarsko, z knihy Soviet Ghosts

Zdá se, že neodolatelným lákadlem jsou pro ni především postkomunistické země: Rusko, Bulharsko, východní Německo, Maďarsko, Lotyšsko, Estonsko i Česká republika. Snímky, jež v těchto lokalitách pořídila, se staly podkladem ke knize Soviet Ghosts

Urban Exploration neboli urbex

Mezi vyznavači urbexu platí jistá nepsaná pravidla, z nichž uvedeme ta nejzásadnější:

  • Neprozrazovat souřadnice nalezených opuštěných míst neboli brownfields veřejně (pouze zasvěceným osobám). Zabrání se tak jejich devastaci.
  • Ctít heslo: Odnes si fotky, zanechej jen stopy, nic nenič!.

Vstup do opuštěných budov bývá většinou zakázán, některé z nich jsou dokonce hlídány. Proto je vhodné místo nejprve důkladně obhlédnout, najít skulinu, kudy se dá do budovy infiltrovat (okna atp.) a naplánovat správnou chvíli, kdy bude tzv. čistý vzduch.

Pokud se do podobného, zchátralého objektu vydáte, nechoďte sami. Kdyby došlo k nehodě v důsledku špatného technického stavu stavby, pomocná ruka se jistě bude hodit.

Co se týká aranžování scény, existuje několik přístupů: čistě dokumentární zachycuje místo tak jak je, fotografové s uměleckými ambicemi si zase scénu rádi naaranžují. Vždy však platí pravidlo vrátit vše do původního stavu.

České stránky věnované urbexu: http://urbex.cz/ a https://opustenamista.wordpress.com/

Galerie snímků

Z cyklu Darksome Tourism

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Polsko - Osvětim
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Ukrajina - Černobyl

Z cyklu Urban Exploration

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Česká republika, Milovice-Mladá
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Bulharsko - Buludža
Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Foto: Rebecca Litchfield, Estonsko - věznice Paterai nedaleko Tallinu

[Snímky byly publikovány s laskavým svolením Rebeccy Litchfield]

 

Další článek




celkem 2 komentáře

Nejnovější komentáře

V podstatě souhlasím, projel jsem si všechny… Roman 9. 5. 2015, 08:58
Mně tedy ty fotografie nepřijdou nijak zvláš… Dan 8. 5. 2015, 23:24

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?