DIGIarena.e15.cz

Rozhovor s Gabinou Fárovou: Lidské tělo je krásné

Patří k nejznámějším českým fotografům. Veřejnosti se představila mužskými akty vězňů z valdické trestnice.

Gabina Fárová patří k nejznámějším českým fotografům. Nositelka příjmení proslaveného jak z matčiny, tak z otcovy strany se jako autorka širší veřejnosti představila mužskými akty vězňů z valdické trestnice a zejména souborem Gabinetky. Méně známá je její portrétní tvorba nebo intimně laděné snímky z břehů jezera u Sadské.

Gabina Fárová, toho času se zlomenou nohou, mě pozvala do svého tříprstníkem obrostlého domku na pražském Spořilově. Ve dveřích mě uvítala s francouzskými holemi v rukou a se slovy „závidím každému, kdo může bez problémů opustit tento dům“. Poklidné odpoledne v tiché čtvrti narušoval jen vzdálený smích hrajících si dětí a „hlídací králík“ Zlatuška, který nás čas od času přicházel zkontrolovat.

ŽIVOTOPIS

Gabina Fárová pochází z umělecké rodiny – otec Libor byl výtvarníkem, matka Anna je známou historičkou umění. Fárová vystudovala užitou fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Z politických důvodů nebyla přijata na vysokou školu, a proto mezi roky 1982–1985 pracovala v družstvu Fotografia. „Promoce, svatby a pohřby, to bylo v podstatě vše, co jsme dělali. Tato praxe mě definitivně vyléčila z touhy být reportérkou,“ dodává.

Klepněte pro větší obrázek

Ve stejné době stála modelem pro řadu výborných fotografů – mj. Jana Saudka nebo Tona Stana a pracovala také jako módní manekýna. V letech 1986–1990 studovala FAMU, kterou však nedokončila. „Založili jsme se spolužáky agenturu Radost, připravovali jsme časopis Post a když jsme s tím skončili, už se mi zpět do školy nechtělo,“ říká Fárová. V polovině 90. let vystavovala ve volném seskupení fotografů s názvem NOX, kde ji obklopovali autoři jako Tono Stano, Miro Švolík, Tomáš Varga, Rudo Prekop, Peter Župník a Ivan Pinkava. Gabina Fárová je od roku 1990 profesionální fotografkou. Na život si vydělává zakázkami a prodejem uměleckých fotografií. Své dílo představila na 60 samostatných a více jak 100 společných výstavách.

Čím fotografuje Gabina Fárová? (Digitálu odolávám)

Gabina Fárová, dnes úspěšná fotografka z pražského Spořilova, získala svůj první aparát v 11 letech. Leica IIIC se základním objektivem 50 mm/2 jí pak vydržela dlouhých 8 let. „Když jsem začala pracovat v družstvu Fotografia, některý z mých rozkošných kolegů mi tuto padesátku ukradl, tak už mám jen pětatřicítku Jupiter 1 : 2,8,“ dodává.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jejím prvním středoformátovým přístrojem byl Asahi Pentax 67 se skly Takumar 105 mm, F2,4 a 135 mm, F4. „Digitální technologie mě zatím zcela míjí. Po Pentaxu se v mé výbavě objevily Hasselblad 500C s Planarem 80 mm, F2,8 a velkoformátová Magnola na negativy 13 × 18 cm. To je vše – žádný digitál, žádný kinofilm,“ říká Fárová.

Rozhovor

Narodila jste se do rodiny, která byla pevně propojená jak s výtvarným uměním, tak s fotografií. Chápala jste toto zázemí jako výhodu?

Ani jeden z mých rodičů naštěstí nebyl fotografem – otec byl malířem a scénografem, maminka je kunsthistorička. Díky jejich kontaktům jsem však poznala celou řadu výborných fotografů a zároveň jsem se v ateliéru učila práci se světlem.

Měla jste možnost sledovat otce při práci?

Rodiče, já a moje sestra jsme společně bydleli v podkrovním ateliéru na Vinohradech. Byla to jediná velká místnost, takže otec tvořil pod dohledem celé rodiny.

Moc si nedovedu představit, jak váš otec mohl vytvářet umělecké dílo a přitom být obklopen dětmi.

Měli jsme paní na hlídání, která nás, malé holky, vodila každý den na tři hodiny do parku. Během té doby otec udělal většinu práce. Mimo to se v našem ateliéru odehrávaly čtené divadelní zkoušky her, pro které tatínek vytvářel návrh scény.

Můj syn zde vyrůstal do dvou let. V jedné místnosti jsme žili a pracovali a v jedné koupelně jsem vařila a koupala dítě a večer zvětšovala.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Zmínila jste, že jste se zde učila práci se světlem.

Náš ateliér byl pro můj další vývoj zásadní. Měl skvělé nasvícení střešními okny orientovanými na sever. Odmalička jsem žila ve světelné atmosféře, která připomínala klasické zátiší. V roce 1978 jsem zde vyfotografovala svůj vůbec první inscenovaný snímek – siluetu mé sestry v protisvětle.

V té době jste se sestrou jely do Francie převzít cenu za vaši maminku.

Maminka podepsala Chartu 77, policie jí odebrala cestovní pas a my ji v Arles zastoupily. I tato cesta, která zahrnovala dvoudenní jízdu vlakem přes polovinu Evropy, mne posunula blíž k fotografii. V Arles jsem se ocitla v kouzelné zahrádce, kde vedle mě seděli Elliot Erwitt, Ansel Adams a Gizele Freund. Díky tomu, že moje maminka vytvořila monografii Henriho Cartiera-Bressona, mohli jsme za ním zajet na návštěvu. Bylo o něm známé, že se nerad fotografoval. Mně nebránil a díky tomu mám v archivu snímky tohoto klasika světového dokumentu při tanci s jeho dcerou.

Všechny vámi jmenované osobnosti jsou pro mne víc než živými lidmi hesly z dějin fotografie.

Taky to tak dnes cítím. Tehdy mi bylo 15 let, chodila jsem mezi těmi zajímavými lidmi a fotografovala je. Když jsem se vrátila domů, maminka mi prozradila, s kým jsem se setkala. A až po absolvování škol jsem pochopila, jaké jsem měla štěstí.

Jakou jste v té době měla představu o svém dalším životě?

Přála jsem si být tanečnicí, ale vzhledem k mé výšce to nebylo možné. Spíš než pro tanec bych se podle tehdejších měřítek hodila pro basketbal.

Kdo vás zasvětil do fotografie?

Měla jsem báječné učitele. Nasouvání filmů do vyvolávacích cívek mě naučil zaměstnanec Uměleckoprůmyslového muzea, minimalistický fotograf Jan Svoboda. Dagmar Hochová mi zas ukázala, jak pomocí tří misek s roztoky vykouzlit krásné obrázky.

Ještě jsem čekal, že Sudek vás učil leštit objektivy...

Sudek mi jen pochválil moje fotografie z Francie. Když si je prohlédnul, řekl mi: „Fešando, tebe to potkalo.“

Pak jste vystudovala grafickou školu.

Vždy jsem měla volnější vztah k technice – upřednostňovala jsem myšlenku před řemeslem. Stanislav Boloňský a další profesoři mě naučili, jak vytvořit fotografii, která bude mít nejen dobrý nápad, ale i výborné provedení.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak jste se po střední škole dostala do družstva Fotografia?

Chtěla jsem pokračovat na FAMU, ale z politických důvodů to nebylo možné. V družstvu jsem čtyři roky vytvářela rutinní reportáže ze svateb, pohřbů a promocí. Když jsem měla štěstí, unikla jsem z těch rituálů tzv. ulicí – zastavovala a portrétovala jsem cestující na Hlavním nádraží nebo na veletrhu Země živitelka.

Tomki Němec si fotografování svateb v 80. letech pochvaloval jako praktickou školu reportáže.

Dělala jsem práci, která mě nebavila, v prostředí, kde kromě několika normálních lidí byli jen gauneři. Tato zkušenost mě definitivně přesvědčila o několika věcech – že nechci být reportérkou, že patřím do studia a že mou budoucností je inscenovaná fotografie.

Na druhou stranu je třeba říct, že můj život se neomezoval jen na práci v družstvu. Byla jsem v té době modelkou Jana Saudka nebo Tona Stana. Pracovala jsem jako manekýna. A když přijel do Prahy Helmut Newton, dělali jsme mu s Tonem asistenty.

V roce 1986 jste se dostala na FAMU, studium jste však nedokončila.

V listopadu 1989 se otevřely možnosti, které byly zajímavější než škola. A když tato vlna energie přešla, byla jsem uvažováním už jinde a svůj návrat na FAMU jsem si neuměla představit.

Po 17. listopadu jste stála u vzniku agentury Radost.

FAMU sídlí vedle Národní třídy a řada našich spolužáků fotografovala zákrok policie proti studentské demonstraci. Společně s několika kolegy jsem ještě té noci vytvořila manufakturu na výrobu snímků z demonstrace. Ty jsme pak šířili po celé republice, aby lidé měli pravdivé informace. Z tohoto neformálního kroužku vznikla první nezávislá tisková agentura Radost. Při ní začal vycházet výtvarný časopis Post, později jsme vytvořili i knižní vydavatelství.

V roce 1990 jste nafotografovala jeden z vašich nejznámějších souborů – akty potetovaných vězňů z Valdic.

Byla to unikátní doba, kdy se pootevřely cesty k uskutečnění nápadů, které by předtím i potom byly nerealizovatelné. Agentura Radost organizovala mimo jiné výstavu Česká symbolika a já jsem se rozhodla, že vyfotografuji tetování lidí odsouzených na desítky let pobytu ve vězení. Vzory tetování si vězni vymýšleli sami a já jsem pochopila, že se jedná o nejsilnější formu vyjádření jejich životních pocitů.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak reagovalo vedení věznice na nabídku mladé dívky, že chce fotografovat nahé vězně?

Mým plánem původně nebyly akty. Do Valdic jsem jela s redaktorem Nezávislého tiskového střediska. Nechali jsme ve věznici vyvěsit inzerát: „Kdo má tetování a chce se nechat vyfotografovat, ať se přihlásí“. Ve volné cele jsme připravili improvizovaný ateliér s jedním softboxem a bachaři mi začali vodit modely. Když jsem na rukou prvního vězně neviděla žádné tetování, ptala jsem se ho, kde je má. Stáhnul přede mnou kalhoty i slipy – měl totiž vytetované trenýrky.

Jak dlouho jste fotografovala tento soubor?

Vznikl v průběhu jediného dne.

Po projektech Cirkus Humberto a Třídy jste se dostala ke svému dlouhodobému cyklu – Gabinetkám. Četl jsem názor nějakého teoretika, že to je váš obrazový deník z období mateřství.

Gabinetky byly ze začátku v podstatě rodinné snímky, které jsem vytvářela Magnolou na ploché filmy formátu 13 × 18 cm. Původně jsem je chtěla prezentovat ve formě kontaktních kopií. Nakonec jsem se rozhodla je zvětšit.

Jednalo se o únik z rutiny péče o malé dítě?

To zas ne, já jsem nic takového neprožívala. Stále jsem pracovala – měsíc před porodem syna jsem otvírala velkou výstavu v Chebu a v posledním týdnu jsem ještě dokončovala střih videoklipu. I pak jsem se ve svých aktivitách neomezovala a děti jsem všude vodila s sebou. První skutečnou dovolenou za posledních dvacet let prožívám až nyní, když jsem si zlomila nohu.

Na Gabinetky navázal projekt Kaleidoskop.

V rámci tohoto souboru jsem vytvářela pohledy na svět pomocí krasohledu. Původně mělo jít o práci v exteriéru a plánovala jsem zde zapojit i barvu. Praxe však ukázala, že živé a barevné pozadí dělá obraz nepřehledným, a tak jsem se vrátila do ateliéru. Detaily lidského těla jsou krásné, zvlášť když jsou násobené dětským kukátkem. Práci na souboru jsem ukončila v roce 2002, když mi osud naznačil, že jsem těchto snímků udělala dost – tehdy se mi můj krasohled rozbil.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Vaším posledním souborem jsou Manévry, což je kombinace ženského těla, vodní hladiny a hliněných vojáčků.

Přišla jsem o ateliér a začala jsem zkoumat místa, která mě přitahují. Našla jsem fascinující prostor – zatopenou pískovnu u Sadské. V Manévrech se jednalo o letmý kontakt mezi ženou a příslušníky armády. Práci s vojáčky jsem plánovala dlouhodobě a zde se mi hodili pro mé plány.

Prozradíte, co připravujete?

Můj nový projekt zatím nikdo neviděl a ještě nějaký čas neuvidí. Ještě neuzrál... Jen naznačím, že se bude opět jednat o práci s živými ženami a že půjde o komorní soubor směřující do domácího prostředí.

Stává se vám někdy, že se ve své tvorbě opakujete?

Opakuji se od té doby, kdy jsem se naučila fotografovat. Neustále se mi vrací podobné typy modelů, stejné rekvizity, způsob osvětlení nebo prostředí. Nevnímám to jako problém, naopak mě těší, že podle těchto znaků diváci poznají, kdo je autorem snímku.

Mluvila jste o zakázkové tvorbě. Jak si vlastně vyděláváte na život?

V současnosti mám několik stálých zákazníků, se kterými realizuji dlouhodobé zakázky. Obrací se na mě vydavatelé, kteří potřebují fotografie pro ilustraci knih. Tak například vzniknul můj soubor 71 portrétů českých výtvarníků v jejich ateliérech. Prodávám umělecké fotografie. A vzhledem k mé pověsti autorky aktů se na mě občas obracejí lidé s žádostí o tvůrčí vyfotografování svých partnerů.

Jak funguje trh s uměleckou fotografií?

Někdy je to jednoduché – například celou výstavu Gabinetek koupila firma PPF. Většinou však prodávám přes galerie a mám také okruh přímých zájemců, kteří si občas přijedou vybrat z mé nové tvorby.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jste klasický filmový fotograf, nebo už vás také zasáhla digitalizace?

Překvapila mě nabídka na rozhovor od časopisu, který má v názvu zkratku slova „digitální“. Já pracuji se středo- a velkoformátovými kamerami na film a přechod na digitál mě neláká. Chci držet v rukou celý proces vzniku fotografie. Pozdější digitalizaci se však nebráním. Své snímky vytvářím tak, abych už s obrazem na filmu nemusela dále pracovat pod zvětšovákem. Tento přístup mi umožňuje skenovat přímo negativy a převádět je do pozitivu v počítači.

Jaké výhody a rizika vidíte v procesu digitalizace fotografie?

U jakékoli umělecké tvorby je nutná selekce – schopnost odevzdat jedno konkrétní dílo a nezahltit diváka variantami. U fotografie to platí dvojnásobně a u digitálu je to naprosto nezbytná podmínka úspěchu. V jedné věci digitálním autorům závidím – fascinuje mě jednoduchost, jakou se z fotografa díky technice může stát filmař.

V českém tisku občas vídám zmínky, že patříte do okruhu českých fotografek, které boří společenská tabu. Nepřijdete mi jako revolucionář.

Novináři si moc vymýšlejí. Já se naopak považuji za klasika a člověka, kterému se daří lidi okolo sebe spojovat. Navíc – nechci zlehčovat svou tvorbu a fakt, že ji mohu v knihách a na výstavách představovat lidem. Ale moje rodina a zejména moje děti jsou pro můj život podstatnější.

FOTOGRAFIE: © Gabina
WEB: www.gabina.net

Další článek




celkem 5 komentářů

Nejnovější komentáře

Promiňte, ale co jsou to ty aranzovane "halu… topejr 2. 3. 2013, 09:08
Re: Zajímavá.. DJWJ 31. 1. 2010, 17:23
Děkuji pavel 30. 1. 2010, 22:16
Foto AG 29. 1. 2010, 22:56
Zajímavá.. Daemonius 29. 1. 2010, 04:56

Další podobné články

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.