DIGIarena.e15.cz

Rozhovor s Markétou Navrátilovou

Je jedinou ženou-fotografkou, která má možnost v rámci Tour de France fotografovat cyklisty z motocyklu.

Markéta Navrátilová je nenápadná mladá dáma s neobyčejným životním příběhem. V příjemném prostředí pražské Leica Gallery mi bez přehnaného sebevědomí vyprávěla o vývoji své profesní kariéry, na který by mnohý z nás byl patřičně hrdý. Markéta však tvrdí, že neustále pochybuje jak o sobě samé, tak i o svém díle a tato vnitřní nejistota ji posouvá stále kupředu.

Když jsem se jí zeptal na tři zlomové okamžiky jejího života, zmínila autohavárii, studium na umělecké vysoké škole a setkání s fotografem Paolem Pellizzarim. Vážná nehoda ukončila její sportovní kariéru, studium jí nabídlo možnost o věcech hlouběji přemýšlet a zanícená diskuze o fotografii jí otevřela dveře k tvůrčím žánrům, které dříve opomíjela.

ŽIVOTOPIS

Sportovní fotografka Markéta Navrátilová se narodila v roce 1972 v jihomoravském Kyjově. Od dětství se zabývala sportovní gymnastikou, v letech 1982–1993 hrála na vrcholové úrovni tenis. Další rozvoj její sportovní kariéry zastavila vážná dopravní nehoda. Po absolvování gymnázia ve Zlíně vystudovala průmyslový design na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. K tomu dodává: „Nepatřím k těm, co čtou návody k použití. Já jsem se k fotografii dostala svou cestou na základě vlastních zkušeností.“ S fotografií poprvé přišla do styku v roce 1992, kdy společně se svým otcem vytvořila reportáž o závodu Tour de France. Začala pracovat pro anglickou agenturu Photosport International, od roku 1997 spolupracuje s nizozemskou tiskovou agenturou Cor Vos.

Je jedinou ženou-fotografkou, která má možnost v rámci Tour de France fotografovat cyklisty z motocyklu. Po dvouletém pobytu v Londýně mezi lety 2001–2002 navázala na svou předchozí práci v prostředí profesionálních cyklistických závodů. Kromě dokumentace vrcholového sportu vytvořila soubory o londýnském metru nebo fotografické deníky z cest po světě. V současné době pracuje na dokumentu o české mountainbikové amatérské cyklistice. V minulém roce vydala vlastním nákladem knihu Re-cycling, ke které říká: „Kniha měla velký úspěch. Překvapilo mě to, protože mne nenapadlo, že tato publikace osloví i lidi stojící mimo profesionální cyklistiku.“

Klepněte pro větší obrázek 

TECHNIKA

Prvním fotoaparátem Markéty Navrátilové byl pravděpodobně Nikon F60. „Nepamatuji si přesně, jestli to byl tento konkrétní model, zcela jistě si však vybavuji, že mi ho ukradli z auta na parkovišti ve chvíli, kdy jsem odešla na záchod,“ říká. Posledních deset let pracuje s fotoaparáty Canon – v současnosti EOS 5D, EOS 1D Mark III a EOS 1 Ds Mark II. Při fotografování cyklistických závodů nejčastěji používá široký objektiv 16–35 mm a delší sklo 70–200 mm. „Když je dostatek světla, občas upotřebím také zoomy 100–400 mm nebo 28–300 mm. Mají totiž o něco horší světelnost,“ dodává.

Stále při sobě nosí Leiku D-Lux 3, občas pracuje s panoramatickým Noblexem. Projekt v londýnském metru fotografovala digitálním kompaktem Fuji FinePix 40i. Při práci v ateliéru používá techniku Elinchrom. Od počátku až do současnosti pracuje s počítači Apple.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Rozhovor

Na úvod se nemohu nezeptat – jezdíte na kole?

Jsem majitelkou kola, ale najedu na něm tak 50 kilometrů za rok.

Přiznám se, že jsem všechny lidi pohybující se okolo soutěže Tour de France považoval za nadšené cyklisty, kteří v rámci své záliby slouží tomuto kultovnímu závodu.

Já se přiznám, že jsem cestu k lidskému pochopení závodní cyklistiky hledala poměrně dlouho. Původně jsem se na tento sport dívala spíš s despektem a skutečné potěšení jsem v něm našla až zhruba před pěti lety.

Byla jste sportovní dítě?

Mezi 4 a 10 rokem jsem byla členkou gymnastického družstva, které patřilo k nejlepším v republice. V deseti letech jsem začala s tenisem. Trénovala jsem až pět hodin denně a po osmnáctinách jsem díky tomu tři roky hrála tenisovou ligu v Rakousku. Obrat v této kariéře způsobila vážná dopravní nehoda, při které jsem utrpěla několik komplikovaných zlomenin. Následkem toho jsem měla velké bolesti, které mi znemožňovaly hrát více zápasů za sebou. Ze dne na den jsem proto s tenisem skončila.

Jak jste se s tou životní změnou vyrovnala?

Měsíc jsem ležela na kanapi a dívala se do stropu. Pak za mnou přišla maminka s tím, že Vysoká škola umělecko-průmyslová otvírá ve Zlíně prázdninový kurz pro výtvarníky a že mě tam přihlásila.

Zvláštní cesta – od sportu k výtvarnému umění.

Kdyby mě maminka nepřihlásila na tento kurz, možná bych odešla do Rakouska a dodnes bych tam za slušný honorář dělala tenisovou instruktorku. V kurzu jsme modelovali sochy, malovali a kreslili, vytvářeli jsme loga a hráli jsme si s písmem. Přestože jsem to dělala poprvé v životě, docela mi to šlo. Po skončení kurzu mi lektoři doporučili, abych se zkusila přihlásit na uměleckou školu. Po půl roce příprav jsem udělala přijímačky a nastoupila jsem na VŠUP do ateliéru průmyslového designu.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Proč ne na fotografii?

V ateliéru Pavla Štechy jsem prožila jeden semestr, ale asi bych tam nevydržela šest let. Mou skutečnou fotografickou premiérou byla Tour de France na začátku 90. let. Intenzivně jsem začala přemýšlet o fotografii až během svého pobytu v Londýně v letech 2001 a 2002.

Nechodila jste v dětství do žádného fotokroužku, neměla jste dědečka, který by vám pod červenou žárovkou představil tajemství fotografie?

Skutečně ne, až do 20 let jsem se věnovala jen a pouze sportu.

Jak proběhla vaše fotografická premiéra?

Můj tatínek byl v 90. letech minulého století spoluvydavatelem české mutace časopisu Penthouse. Končila jsem tehdy s tenisem, neměla jsem nic na práci a on mi nabídnul, že bychom se zajeli podívat na Tour de France. Potulovala jsem se podél trati s aparátem a oslovil mě tam John Pierce z britské agentury Photosport International. Požádal mě, abych mu poslala nějaké své snímky ze závodu. Když je dostal, nabídnul mi, abych pro něj začala fotografovat cyklistické závody. O několik let později mě oslovila prestižní agentura Cor Vos, pro kterou dělám dodnes.

To zní jako neuvěřitelná náhoda.

Moje začátky byly příjemné – jezdila jsem fotografovat cyklistické závody po celém světě. Zadarmo jsem poznávala země, o kterých jsem ani netušila, že existují, a ještě jsem za to dostávala zaplaceno.

V čem se liší spolupráce se současnou agenturou od vašich začátků?

Mám zde v rámci profesionální cyklistiky ideální podmínky, které jsou samozřejmě spojené s absolutní zodpovědností za kvalitu fotografií naší agentury. Na závodech patřím ke skupince patnácti reportérů, kteří mohou fotografovat cyklisty z motocyklu. Na rozdíl od těch, kteří stojí u trati a mají na fotografování jen pár vteřin, já jezdce doprovázím od startu až do cíle.

 Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak jste se dostala do tak prestižní pozice?

Chtěla jsem to zkusit a ředitel agentury Cor Vos souhlasil. V prvním roce jsem pro něj fotografovala zadarmo a pouze nezajímavé etapy, později jsme se střídali a on mě pustil i do důležitějších horských etap. V posledních sedmi letech fotografuji celý závod už jen já.

Fotografuje Tour de France ještě nějaká jiná žena?

Podél trati samozřejmě ano, ale na motorce každý den jezdím jen já. Však si na mě ta mužská společnost musela řadu let zvykat...

Co tím myslíte?

Dlouho jsem měla pocit, že „nepatřím do klubu“. Těžko přijímali fakt, že se na motorce objevily dlouhé blonďaté vlasy. Chodili okolo mě, nevěděli, jak se mnou mluvit a co ode mne mohou očekávat. Po dvou třech letech jsme se stali přáteli.

Někteří lidé s despektem říkají, že ve sportovní fotografii jde jen o to být v pravou chvíli na pravém místě.

V podstatě mají pravdu, ale v případě cyklistiky se na tom správném místě většinou neobjevíte shodou náhod. Neustále se musíte rozhodovat, jestli budete sledovat nějaký individuální únik, jestli zůstanete s pelotonem, jestli pojedete s jezdcem ve žlutém trikotu...

Jaké mají fotografové na Tour de France zadání od novin a agentur?

Fotografové z novin jsou zaměřeni na druhý den. Na každém místě světa je někdy uzávěrka, což se projevuje třeba tak, že do půl třetí francouzského času se snaží zachytit Kolumbijce – v Jižní Americe je deadline nejdříve. Agentury většinou mají dvě skupiny fotografů. Ty, co vytvářejí záběry typu „pot, krev a slzy“, a ty, jejichž specializací jsou tzv. cardpostaly, tj. krajinky s cyklisty.

Na který typ se zaměřujete vy?

Já zvládám obě kategorie. Ale spíš než vyceněný chrup jsou mi bližší ty krajiny.

Jak vypadá běžný den fotografky Tour de France?

Etapa má okolo 200 kilometrů a zajímavé úniky se dějí až v poslední čtvrtině. První část etapy trávím tak, že často slézám z motorky, šplhám někam na svah nebo do okna z ložnice, vyfotografuji jezdce projíždějící zajímavým místem, zařadím se za peloton a časem se zase propracuji na čelo. V závěru etapy musím fotografovat to, co se děje na špici. Patnáct fotografů na motorce se v té době střídá po pár vteřinách ve fotograficky výhodném postavení a se zapnutou automatikou exponují to, co se zrovna děje ve vedoucí skupině. Po závodu hned běžím do tiskového centra, odkud předem vybrané záběry odesílám do agentury.

Kolik vytvoříte za den fotografií?

Na rovinatých etapách zhruba dvě stě. Během horských etap nafotografuji třeba padesát záběrů z jediné konkrétní situace. Po skončeném dni se pak probírám více jak 500 záběry.

Někteří fotografové odkojení filmovými zrcadlovkami tvrdí, že je ruší neodolatelná touha neustále kontrolovat exponované snímky na displeji. Říkají, že jim během toho utíkají zajímavé situace.

Při fotografování z motocyklu není nutná častá kontrola. Vzhledem k rychlému sledu událostí není ani možná – proto mám standardně nastavenou expozici a doufám, že to, co vidím v hledáčku, bude i na kartě.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Jak moc se ve vašich snímcích odráží schopnosti řidiče motorky?

Ač se to nezdá, jedná se o mimořádně zodpovědnou a fyzicky náročnou práci. Když během etapy vidím zajímavý motiv podél trati, řidič musí zastavit, odklidit těžký stroj z cesty a pak jej zas rozjet. Musí neustále dávat pozor, aby se nám, jezdcům, jiným fotografům či divákům nic nestalo. Musí zvládat jízdu stokilometrovou rychlostí i 15 km za hodinu v momentu, kdy cyklisté vyjíždějí do prudkého kopce. Přitom je nutné, aby držel stálou vzdálenost od jezdců, protože jinak by se mi těžko ostřilo a komponovalo.

Je pro fotografa velkou komplikací, když během závodu prší?

Představte si sedm hodin ve studené sprše a navíc v průvanu... Za deště přicházím o okolní krajinu i o hloubku ostrosti. Víc jak polovinu motivů v dešti nevyfotografuji. Navíc – já se nerada bojím. Přestože se mi na závodech nikdy nic vážného nestalo, když na motorce přejíždíme mokrou bílou čáru a ustřelí nám kolo, mám sevřený žaludek.

Proč jste kolem roku 2001 přestala fotografovat?

Provdala jsem se za svého prvního muže a odstěhovala jsem se s ním do Londýna. Měla jsem růžové brýle a byla jsem naprosto bezelstná. Myslela jsem si, že budu manželkou na plný úvazek. Dívala jsem se z našeho nádherného bytu na Tower Bridge, jezdila jsem mercedesem, a přitom jsem byla nešťastná jako nikdy před tím. Celý život jsem byla zvyklá pracovat a neuměla jsem se s tou novou zkušeností vyrovnat. Po čase mi došlo, že se buď utrápím, a nebo že musím začít něco dělat. Rozhodla jsem se vrátit se k fotografii a začít v podstatě znovu. Rozpačité začátky se nakonec proměnily v nenahraditelnou životní zkušenost – jak z profesního, tak z lidského hlediska.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Přestoupila jste z mercedesu do metra...

Rozhodla jsem se, že zkusím fotografické žánry, které jsem dříve opomíjela. Například jsem zaznamenávala, jak různá roční období mění vyhlídku z našeho bytu. Nebo jsem pro jednu historickou nadaci dokumentovala anglické venkovské kostely a díky této spolupráci jsem pak mohla fotografovat anglickou královnu při slavnostním setkání s členy této organizace. Vytvářela jsem ilustrační snímky pro jeden ekologický časopis. A také jsem začala fotografovat v londýnském metru a v Malajsii potkala fotografa Paola Pellizzariho.

V čem vás tento autor inspiroval?

Tento muž byl úspěšným businessmanem. Když mu bylo 47 let, rozhodl se, že svou kariéru opustí a bude se věnovat jen fotografii. Nejprve si pečlivě prolistoval stovky obrazových publikací a rozhodl se, že chce být lepší než Gursky a Pinkhassov.

Považujete ho za svého učitele?

Byl to vztah založený jak na lidské blízkosti, tak i na soutěživosti. Tři roky jsme se spolu intenzivně bavili o fotografii. On například dokumentoval pařížské metro a já londýnské. Navzájem jsme zkoušeli, jak daleko lze v tomto fotografování dojít.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Projekt z londýnského metra jste fotografovala digitálním aparátem bez hledáčku. V čem je odlišné komponování skrz hledáček a na displeji?

Člověk se na obraz na displeji dívá jak na televizi – sleduje děj oběma očima a ne jedním. Připadá mi, že z hledáčkových aparátů mi vycházejí trojrozměrné scény, zatímco s displejem vzniká dvojrozměrná grafika bez obrazové hloubky.

Jaký typ fotografie – mimo cyklistiky – vás živí?

Jsem schopná vyfotografovat cokoli, ale cyklistika mi jde nejlépe. Vedle toho dlouhodobě spolupracuji s pivovarníkem Stanislavem Bernardem na jeho firemním časopisu Vlastní cestou. Je to noblesní časopis, který předloni vyhrál soutěž Zlatý středník. Já zde vytvářím portréty zajímavých osobností. Na této práci mě těší nejen výsledek, ale i čas strávený s osobnostmi, které fotografuji. Baví mne ale i reportáž a samozřejmě design a věci s ním spojené.

Můžete popsat váš aktuální projekt amatérské horské cyklistiky?

Před šesti lety jsem začala fotografovat amatérské cyklistické závody „přes kořeny, přes potoky, přes lesy a louky“, který se již deset let jezdí pod názvem Kola pro život. Jedná se o úžasnou závodní sérii, které se účastní desetitisíce lidí. V tomto souboru nenajdete Armstronga, Alpy ani Petronas Twin Towers. Jsou zde běžní bezejmenní lidé v českých luzích a hájích. Ve většině případů žádný vyceněný chrup, ale poetické, romantické rozmarné léto. Dokument nejen o kole, které provází lidi napříč republikou i ročními obdobími, ale snad i o tom, co při tom cítí a jaká malá dobrodružství díky němu zažívají.

Před nedávnem jste vydala fotografickou knihu.

Nepředpokládala jsem, že by o tento typ publikace měl zájem někdo jiný než cyklističtí profesionálové. Překvapilo mě, že během jednoho dne na veletrhu se prodala nemalá část nákladu.

Nemohu si pomoct, ale mám z našeho rozhovoru pocit, jako kdybyste pomalu opouštěla svět fotografování profesionální cyklistiky.

Mám teď několikaměsíčního syna Tima, díky němuž musím omezit cestování po světě. Vydala jsem knihu, kterou považuji za určitý zlom a rekapitulaci, a chystám druhou, jejíž náplní bude amatérská cyklistika v Česku. Možná už cítím, že těch patnáct let v profesionální cyklistice bylo příliš a že bych chtěla zkusit něco jiného. Možná to tak nedopadne, možná ano.

Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

příspěvek tomas 12 3. 4. 2010, 05:42
Krasné a děkuji pavel 20. 1. 2010, 20:17
Re: Paráda!!! maraou 20. 1. 2010, 11:49
Paráda!!! tom 19. 1. 2010, 15:01

Další podobné články

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne