DIGIarena.e15.cz

S digitálem je vše jiné

Tomki Němec dorazil na schůzku v kavárně na pražském Václavském náměstí na čas. Přesně odpovídal, měl jasnou představu o obsahu rozhovoru. Při autorizaci rozhovoru dbal na každý detail.

I ve své práci je maximalistou. Při fotografování, následném laboratorním zpracování, koncipování publikace nebo výstavy se zabývá těmi nejdrobnějšími maličkostmi a pracuje tak, přestože si devětadevadesát procent diváků ve finále nevšimne nějakého rozdílu.

Klepněte pro větší obrázek
Prezident Václav Havel končí – část fotografické eseje zachycuje prezidenta Havla během posledního měsíce (leden 2003) v jeho úřadu

Před časem jste přišel o fotografickou komoru, což vás dotlačilo k zajímavému technologickému postupu.
Fotografuji na barevný negativ, který po vyvolání digitalizuji a převádím do černobílé škály. Soubory mi podle mých pokynů upraví v minilabu a výsledky vytisknou na plotru. Tuto technologii používám poslední dva nebo tři roky.

Klasické zvětšeniny jste také zadával printerovi nebo česky řečeno „zvětšovači“?
Fotografie jsem si zvětšoval výhradně sám. Teď je pro mě zvětšovákem počítač, monitor a operátor. Je to zvláštní zkušenost. Je hodně složité najít člověka u počítače, který dokonale pochopí mé záměry. Musíme být naladěni na stejnou vlnu, spousta věcí nejde vysvětlit – je to „pocitová“ záležitost. Musí to prostě cvaknout a oba to cvaknutí musí slyšet. Několik počítačových printerů v mém oblíbeném minilabu Fotoplus toto umí.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Dobrá zkušenost s digitálnim zpracováním fotografií mě přiměla k tomu, že jsem se rozhodl pro kompletní převedení mého fyzického filmového archivu do digitální podoby. V konečné fázi budu mít na datových nosičích všechna zachovaná exponovaná políčka od prvních pokusů po dnešek. Po roce jsme asi v polovině.

Chválíte práci s digitální podobou fotografií, proč nepracujete přímo s digitálním fotoaparátem?
Film má mnohem bohatší a přirozenější informaci, charakteristický „šmak“. To je hlavní důvod, proč stále fotografuji na film, přestože teď nezvětšuji. Jako důležitou vlastnost negativu vidím také to, že z něj můžete v případě potřeby udělat klasickou zvětšeninu.

Klepněte pro větší obrázek

Technologie se často odráží ve stylu práce fotografa. To, že digitální fotografování je „zadarmo“, způsobuje, že řada autorů před expozicí málo přemýšlí.
Nevím, zda se to dá takto jednoznačně říct. S digitálním přístrojem člověk dostane možnost více experimentovat. Vidím v tom jistá úskalí, možnost drtit záběr za záběrem, což mi spíš připomíná práci s videokamerou. Je to jiný přístup, já tuto zkušenost nemám. Jedné zajímavé charakteristiky digitálních fotografů jsem si ale všiml. Mnoho autorů si po několika záběrech prohlíží displej, zatímco scéna běží a zajímavé situace utíkají. Ale možná bych se choval podobně, je to velké lákadlo prohlédnout si hned výsledek.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Považujete nějakého fotografa za svůj vzor?
Vzor není to pravé slovo. Máte-li vzor, napodobujete ho, a to bych nechtěl. Líbí se mi řada fotografií od mnoha fotografů – od krajin, přes portrét, akt, zátiší až po můj nejoblíbenější dokument. Jmenovat, to je ošemetné. Z domácích autorů někoho vynecháte a hned je to bráno osobně. Ale neodpustím si jména, která pro mne představují míru naplnění a při prohlížení jejich fotografií cítím cosi zvláštního: Josef Sudek, Josef Koudelka,Vojta Dukát, Karel Cudlín. A starší fotky Bohdana Holomíčka a Viktora Koláře. Sudek je pro mě hodně inspirující, přestože fotografoval úplně jiné věci než já.

Co vás přivedlo k fotografii?
Za totality nebyly v Československu k dostání plakáty rockových skupin. Když mi bylo 14, přefocoval jsem si je z propašovaných zahraničních časopisů. Kopírky neexistovaly, jedním z mála použitelných postupů bylo plakáty fotografovat. Později mne fotka chytla a začal jsem navštěvovat pověstnou školičku profesora Šmoka. Ten s námi dokázal dost svébytně komunikovat a říkat nepříjemné pravdy do očí, ale zároveň vycítil talent. Měl jsem ho moc rád.

Po absolvování gymnázia vás na první pokus přijali na FAMU, tuto školu jste však nedokončil. Proč?
Vždy jsem toužil po fotografování dokumentu a reportáže. Na FAMU jsem měl fotit sklo, v ateliéru si hrát se zobrazením povrchů. V roce 1988 jsem po dohodě s rektorem studium přerušil, neboť by mne musel vyhodit i za jiné věci, než jen za můj nezájem o Rajzíkova zátiší. Ten příkaz dostal shora za mou nesolidaritu s bolševickým systémem. Po roce 1989 jsem se na FAMU už nevrátil.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek

Do revoluce pro mne bylo výbornou školou fotografování svateb. Kromě toho, že jsem si tak vydělal peníze, učil jsem se komunikovat s lidmi. A přemýšlel jsem, jak tuto rutinní práci vyfotografovat jinak. Mou specialitou byly fotoeseje z celého svatebního dne, ne jen pár fotek z obřadu. Své tehdejší zákazníky jsem překvapoval i formou zpracování. Jejich den D jsem svázal do knihy v plátěné vazbě a svatebčané dostali skvělý originál.

Krátce po listopadu 1989 jste začal dokumentovat Václava Havla v roli prezidenta. Koho napadlo dokumentovat politickou kariéru bývalého disidenta?
Během revoluce vznikla na FAMU fotografická agentura Radost. Týden před volbou prezidenta jsme se dohodli, že by bylo dobré fotografovat Václava Havla v období před volbou a během ní.

Klepněte pro větší obrázek
Slovensko, 2004

Fotografoval jsem týden a po týdnu další týden. Pak měsíc. Po půl roce mi tiskový mluvčí Michael Žantovský nabídnul stálý pracovní poměr v Kanceláři prezidenta. Přesné pracovní zadání jsem neměl, prostě jsem vytvářel dokumentaci určitého období. Mým cílem byla fotografická publikace.

V roce 1992 jste z Pražského hradu odešel. Proč?
Důvody byly dva – únava z často osmnáctihodinové pracovní doby a změna personálního obsazení Kanceláře prezidenta. Noví úředníci měli jinou představu o mé práci. V podstatě mě chtěli využívat jako fotografa oficialit. Václava Havla jsem však dokumentovat nepřestal, v roce 1997 jsem byl pozván jako fotograf na prezidentovu návštěvu USA a navázal tím na předešlé doby. Doporučil jsem také Karla Cudlína, který se velmi rychle „zabydlel“ a s kterým jsem se občas střídal. Pro prezidenta v té době fotilo více fotografů, dobrých kamarádů – Pavel Štecha, Oldřich Škácha. Naposledy jsem prezidenta soustavně fotografoval v posledních dnech jeho úřadování na přelomu let 2002–2003.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Slovensko, 2004

V kontroverzní knize Johna Keana „Václav Havel: A political tragedy in six acts“ je uvedeno, že se prezidentovi nezdály vaše fotografie dostatečně státnické a to byl hlavní důvod vašeho odchodu.
Jako spousta dalších údajů v této knize, ani toto není pravda. Václav Havel mi do focení nemluvil a nikdy si nepotrpěl na státnické fotografie. Tvrzení Johna Keana je naprostý blábol.

Publikaci jste nakonec vydal celých devět let po odchodu z Hradu.
Spousta zájemců ji chtěla vydat hned v roce 1992 a já to odmítal. Z komerčního hlediska to asi nebylo moudré, dalo se využít jak mého ocenění ve World Press Photu, tak všeobecného respektu k Havlově osobě a vytvořit z knihy bestseller. Odstup byl však užitečný z hlediska skladby publikace.

Jaké bylo hlavní kritérium při výběru fotografií pro tuto knížku?
Kvalita. Nejen u knihy o Václavu Havlovi, ale i při každém jiném projektu hodnotím hlavně to, jestli je daný záběr dobrou fotografií. Až na druhém místě je, kdo konkrétní je na snímku zaznamenán.

Tomki Němec se narodil v roce 1963 v Praze. Gymnázium absolvoval v roce 1982, o čtyři roky později byl přijat na filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění, studium však nedokončil. V letech 1989–1992 byl osobním fotografem prezidenta Václava Havla, výsledkem dlouhodobého projektu je obrazová publikace, kterou vydal vlastním nákladem v roce 2001.

V devadesátých letech spolupracoval s fotografickými agenturami z USA a Francie, nyní je členem vídeňské agentury Anzenberger. Publikoval v mnoha periodikách doma i v zahraničí, například v Libération, Le Monde, Paris Match, Stern, Der Spiegel, Das Magazin, DU, Geo, Die Zeit, Focus, Esquire, New York Times Magazines, Los Angeles Times Magazine, News, Respekt, Reflex, Mladý svět atd. V roce 2002 krátce zastával pozici vedoucího fotografa v časopise Instinkt.

Klepněte pro větší obrázek

Mezi jeho největší úspěchy patří dvojí ocenění v soutěži World Press Photo (1991 – Václav Havel, 1995 – Kuba). V roce 2004 obdržel jako první cizinec grant slovenského Inštitútu pre verejné otázky (IVO) na zpracování obrazové zprávy o stavu Slovenska, výsledky své půlroční práce s úspěchem vystavil na loňském Měsíci fotografie v Bratislavě. Ve stejném roce získal v rámci Czech Press Phota kromě prvního místa v kategorii každodenní život také Grant Prahy.

Zúčastnil se mnoha samostatných i skupinových výstav, v roce 2003 byly jeho fotografie prezentovány na nejprestižnějším fotografickém festivalu ve francouzském Perpignan.

Konzultoval jste výběr fotografií s bývalým prezidentem nebo s Kanceláří prezidenta?
Ne. A ani během fotografování jsem od bývalého prezidenta rozhodně nepocítil jakýkoli náznak cenzury. Bohužel, jiné to bylo s některými úředníky. Podotýkám s některými, jejich moc však byla v daných chvílích podstatná. Úzkoprsost a neoprávněné obavy často nedovolily fotit důležité okamžiky. Hlupáci, kteří nevidí nic než dnes a tady. Vznik záznamu pro další generace, historiky, dějiny, to jde mimo jejich chápání. Jsou to lidé, kteří si neuvědomují, jakou váhu má svědectví dokumentu a jak obrovský význam mohou mít fotografie třeba za 50. let.

V devadesátých letech jste fotografoval na Kubě, jeden ze snímků v roce 1995 získal cenu World Press Photo.
Když jsem fotografoval Kubánce, kteří odplouvali z pobřeží na primitivních vorech do USA, zajímalo mě více samotný odchod pozadí tohoto zoufalého a riskantního rozhodnutí.

Cenu World Press Photo obdržela v podstatě banální fotografie z černého trhu s potravinami. Na tomto snímku není žádné drama, je však jednoduchým vyjádřením toho, jak lidé na Kubě žijí a proč odtud utíkají.

Klepněte pro větší obrázek
Slovensko, 2004

Jak si český dokumentarista vydělává na život? Pro autora fotoesejí není mnoho cest k uplatnění.
Dnes se rozsáhlejší dokumenty objevují v tisku jen zřídka. Je to stejné u nás i ve světě. Práce dokumentaristů se přesouvají z novin a časopisů do galerií a na stránky fotografických knih. Mě živí spolupráce se zahraničními periodiky a malý počet velmi dobrých klientů z České republiky. Sám zakázky příliš nehledám. Spíš čekám, jaká práce přijde sama.

Několik let také spolupracujete s Nadací Eurotel.
Jsem moc rád, že se okolo mě pohybují šikovní lidé z této nadace, která se zaměřuje na podporu integreace mentálně a fyzicky postižených dětí. Tyto fotografie jsou využívány ve výročních zprávách, v tisku i na výstavách. Letos jsme připravili krásný kalendář, který je velmi netradiční svým pojetím, ale jehož hlavní předností je pozitivní vyznění. Moc mě těší, že tato práce má smysl pro mě samotného, pro nadaci i pro fotografované děti.

Klepněte pro větší obrázek Klepněte pro větší obrázek
Slovensko, 2004

A granty?
Loni jsem o ně žádal poprvé a získal jsem dva – grant slovenského Inštitútu pre verejné otázky na vytvoření obrazové zprávy o Slovensku a grant města Prahy udělovaný v rámci Czech Press Phota.

Zmínil jste grant na fotografickou zprávu o stavu Slovenska. Projekt nemá přesné zadání, vybraný autor vytváří zprávu podle vlastního konceptu. Dovedu si představit, že řada dokumentaristů by se v takové míře svobody utopila.
Grantový program Inštitútu pre verejné otázky předpokládá vytvoření 30–40 fotografií ze Slovenska v daném roce. Obsahuje finanční odměnu 100 000 Sk, následuje vydání publikace a výstava v rámci podzimního Měsíce fotografie v Bratislavě. Realizace mého projektu šla zpočátku ztuha, měl jsem obavu, že do šesti měsíců nebudu schopný odevzdat reprezentativní výběr. Pomohl mi můj přítel, fotograf Andrej Bán. Doporučil mi některá zajímavá místa, na která bych asi bez jeho znalosti Slovenska stěží narazil. Přesto jsem v rámci práce najezdil přes 22 000 kilometrů.

Čím fotografuje Tomki Němec

Tomki Němec začínal se stařičkým Voigtlanderem, později si vypůjčil východoněmeckou Exaktu a sovětskou Smenu. Následovala klasická řada českého dokumentaristy – Zenit, Praktica PLC 3, Nikon F . Dnes pracuje střídavě s Nikony a s Leikami. Na Leice Tomki Němec používá pevné objektivy, na Nikonovi pevná ohniska i zoomy. K tomu uvádí: „Jsem klasickým kontaktním dokumentaristou, nejčastěji používám objektivy 24, 28 a 35 mm.“

Klepněte pro větší obrázek

V 80. letech používal ORWO NP 7, svou tvorbu z 90. let nejčastěji expononoval na Kodak Tri-X. „To je takový příjemný, jednoduchý film, který toho hodně vydrží“.

Činnost IVO nesmírně oceňuji. Na Slovensku mají dva dokumentaristické granty. V Česku nula. Nebo o nich nevím. Naše země je dokumentována jen z nadšení a z vlastních prostředků několika fotografů, chybějí peníze, propagace, možnosti výstav u nás i v zahraničí. Grant Prahy je vázán na území města. Je skvělé, že existuje, ale Praha není celá republika.

Klepněte pro větší obrázek
SK Kontakt, Karlovy Vary, 2004

Před grantem IVO jste společně s Andrejem Bánem dva roky pracovali na dokumentu o životě české menšiny v rumunském Banátu. Není to problematické spojení – dva skvělí dokumentaristé a jeden projekt?
Je pravda, že to občas skřípalo, ale pomohlo to, že jsme si jasně rozvrhli role. Já fotografoval, Andrej psal. A pokud fotografoval i on, tak pro svůj archiv, ne pro účely zveřejnění. Myslíme a fotografujeme podobně a mohlo by se stát, že přivezeme dvě řady velmi podobných snímků.

Dokument o banátských Češích jsme vytvářeli na objednávku české mutace časopisu National Geographic. Plán byl otisknout reprezentativní výběr snímků na dvaceti stranách. Když byla práce hotová, redakce projekt zastavila. Nešlo o rozhodnutí českého vedení, ale o pokyn centrály ve Washingtonu. Ta si prý přeje publikovat v takovémto rozsahu jen své původní materiály. Je to minimálně mrhání lidským i materiálním potenciálem.

Klepněte pro větší obrázek
SK Kontakt, Karlovy Vary, 2004

Snažíte se zachycovat pravdivý pohled na svět. Mám obavu, že všeobecná dostupnost prostředků umožňujících manipulovat skutečností na snímku za čas způsobí, že fotografie bude vnímána jako nedůvěryhodné médium.
Je otázka, zda fotografie sama o sobě není manipulací, protože zachycuje jediný moment vytržený z kontextu událostí. Existuje však okamžik předtím a potom, z banality lze úhlem pohledu, ohniskem, průhledem a dalšími prvky udělat zajímavost. Fotografie není nezaujatým pohledem na svět, je to subjektivní obraz myšlenek fotografa.

Původní rozhovor pro časopis DIGIfoto

Další článek




celkem 4 komentáře

Nejnovější komentáře

Díky Jan Kadeřábek 22. 3. 2007, 13:56
Děkujeme m4x 18. 3. 2007, 21:44
GRATULUJI - BEZVA ROZHOVOR Fotolín Matlák jr. 17. 3. 2007, 00:52
diiik Peter Kotrčka 17. 3. 2007, 00:36

Další podobné články

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Zemřela legendární fotografka Arlene Gottfriedová

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Píchavé dobrodružství s nepálskými sběrači medu

Být profesionálním fotografem či filmařem může někdy vyžadovat odvahu hodnou výkonu adrenalinových sportů. Zvlášť, když máte zdokumentovat jedny z posledních sběračů medu nepálských včel

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Fotografie týdne: o ztracených domovech

Snímek o ztracených domovech ukazuje jeden takový tvůrčí pokus, který je ale nedokončený, neúplný, rozdělaný. Ukazuje rozestavěný dům, který už asi nikdo nepostaví; psa, který se dívá kolem sebe a neví, kam patří.

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Podívejte se na fascinující fotosérii inspirovanou starými Slovany

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Češi uspěli v celosvětové soutěži 365 Days of Summer

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Fotografie týdne: V dešti – o poetice, kráse a modelování světa

Déšť je přírodní jev se zvláštní poetikou. Pokud na poušti začne pršet, tak velice rychle rozkvete a zazelená se. Celé to působí téměř jako zázrak – vyprahlá kamenitá poušť se během několika chvil přemění na krásné místo.

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

EyeEm Awards 2017 jdou do finiše. Podívejte se na výběr 20 úchvatných fotografií

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Fotografie týdne: Dukovany: O posunu od jak k proč

Říká se, že dobrá architektura by měla určitým způsobem citlivě pracovat s okolní krajinou. Santini na Vysočině vycházel z barokní představy, že ji lze přeměnit. Jeho stavby s krajinou nelícovaly, neztrácely se, ale dotvářely ji.