DIGIarena.e15.cz

Salgadovi dělníci

Ze starých nefunkčních poštovních vozů D 57 vyrobili dělníci v hale v Bubnech unikátní pojízdnou soupravu, ze které se stala galerie na cestách. Představuje projekt Sebastiãa Salgada: Workers.
Salgadovi dělníci

Do vlaku vystoupáte po oněch třech příkrých schůdcích, které jsou tak typické pro všechny vagóny. U vchodu sedí usměvavá slečna, před stolkem postávají dva nejistí nádražáci. Zřejmě si sem zaskočili v polední pauze. Je vysoce pravděpodobné, že je to první fotografická výstava v jejich životě. „Kolik to stojí?“ ptají se slečny. „Zaměstnanci drah mají vstup zdarma.“ Nádražáci ostýchavě vstupují do vagónu plného návštěvníků. Takovýhle vagón ještě v životě neviděli.

Nejsou v něm okna ani sedačky a na upravených stěnách visí fotografie Sebastiãa Salgada. Nádražáci se konečně trošku osmělí, přidávají se k davu návštěvníků a začnou si snímky prohlížet. Salgadovy práce mají úžasné kouzlo – oslovují i muže, kteří celý svůj život strávili přehazováním vyhýbek. Možná i proto, že jsou právě o nich. Salgado nám nelíčí žádnou velkou světovou katastrofu, žádné zemětřesení, žádná válka, nikde nehoří, nikdo nepláče.

Přesto mají fotografie silnou sociální výpověď, zachycují dělníky a dělnice, jejichž život se skládá z každodenní dřiny na třtinových polích, v uhelných dolech či rybářských lodích. Fotograf se od svých kolegů zabývajících se podobnými tématy odlišuje tím, že se nesoustředí pouze na rozvojové země – značná část snímků byla pořízena i ve Francii, Španělsku, Polsku. Jakoby chtěl upozornit na fakt, že to nemusí být zrovna Bangladéš, kde lidé tvrdě pracují.

Sem tam se mezi fotografiemi objeví pár oddechových, jako například ukrajinští dělníci odpočívající v sauně. Ty jsou ovšem mezi brazilskými kakaovými plantážemi, sklizní třtiny na Kubě či těžbě síry v Indonésii spíše výjimkou. Každé téma je doplněno o krátký text popisující zachycenou situaci. A každý nový motiv působí silněji, než ten předchozí. Salgado ukazuje, kolik dřiny stálo v pozadí za naším raním šálkem kávy, či zlatým snubním prstýnkem.

Mezi témata, která se vám opravdu vryjí pod kůži patří muslimské ženy v Indii nosící na stavbě těžké ocelové tyče. Nemají zahalené jen vlasy, ale celé hlavy, hadry, které halí jejich obličeje nejsou opatřeny ani otvorem pro oči. Jedna z nich svírá v náručí malé dítě, které si nosí s sebou do práce. Či muž v Indonésii tisknoucí si kus látky na ústa jako filtr proti sirným výparům a jeho kolega nesoucí na ramenech koše se 65 kilogramy síry. Nebo lidský řetěz dopravující vytěžený kov ze dna zlatého dolu. Jako by důl zachvátila zlatá horečka, tihle dělníci však z vytěženého kovu nedostanou ani gram.

Jedná se o fotografie, které vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Původní expozice čítala na 250 fotografií. Z nich kurátorka Lélia Wanick Salgado vybrala 81 fotografií, které naplnily tři vagóny opraveného vlaku. Výstavu uzavírají snímky českého fotografa Jaroslava Kučery, který zdokumentoval průběh přerodu vlaku na výstavní síň. Jeho vyobrazení výborně doplňují Salgadův cyklus Workers. Kučera považuje Sebastiãa Salgada za největšího fotografa současnosti, snad možná i proto se styly obou umělců alespoň v konkrétním prezentovaném případě neliší.

Nádražáci odcházejí spokojeni. Konečně někdo nefotí vychrtlé modelky na pódiích, ale lidé, ke kterým mají tihle dva blízko. Salgadova výstava patří k těm, jenž se vám na dlouhou dobu vryjí do paměti a jen tak vaše nitro neopustí. Jeho snímky nutí k zamyšlení nad nutností nadprodukce a nad tím, proč čtyři pětiny obyvatelstva z této nadprodukce nemají žádný užitek.

Snad jen na závěr výstavy zamrzí, že malý katalog výstavy – ač proveden v pevné vazbě stojí 649 Kč, variantu tvoří publikace z nakladatelství Phaidon, která vyšla k příležitosti původní výstavy, ve srovnání s českým katalogem je výrazně obsáhlejší a její cena odpovídá takovéto publikaci – 2 000 Kč.

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

Fotografie týdne: Halooo aneb co jsme schopni udělat, abychom neslyšeli

„Hlas volajícího na poušti.“ Tento biblický obraz Jana Křtitele se pravidelně opakuje v lidové mluvě a pořekadlech, ve výtvarném umění i literatuře. Jde o paradoxní větu, vždyť proč by někdo volal na poušti, na místě, kde ho nikdo nemůže slyšet?