DIGIarena.e15.cz

Situace ve světě se zhoršila

Jan Šibík patří mezi nejznámější soudobé české fotografy. Svými snímky z rozličných ohnisek konfliktů ukazuje, že svět, v němž žijeme, má i velmi temnou tvář.

Vzpomenete si na svůj první fotoaparát?
V šesté třídě jsem dostal od maminky k Vánocům Ljubitel 2, což byl můj první fotoaparát. S ním jsem fotil hlavně ve škole, na výletech. Byl to však neohrabaný stroj na svitkový film. O tři roky později jsem si sám koupil Zenit E, protože jsem chtěl kinofilmový aparát. Od té doby jsem již pořizoval vždy jen Canon nebo Leiku.

Takže k focení vás přivedla matka?
Maminku bavilo amatérsky fotografovat. Každý týden jsme jezdili na výlet, po hradech a zámcích a při té příležitosti nás fotila a vytvářela alba. Myslím, že chtěla, abych se fotografii věnoval. V té době jsem se hodně zajímal o přírodu a dokumentoval jsem místa našich výprav. Fotografoval jsem motýly, hlavně ty, kteří byli připíchnuti v krabici a nemohli uletět. Netušil jsem, že existují mezikroužky, a pořád jsem řešil to, že motýl byl na snímku příliš malý. Později mě fascinovaly záběry se značnou hloubkou ostrosti, kde je zachycena třeba květina v Krkonoších zároveň s horami v pozadí. Až po několika letech jsem se dozvěděl, že na něco takového potřebuji širokoúhlý objektiv.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Palestina

Kteří fotografové vás nejvíce ovlivnili?
Dlouho jsem byl amatér a musel jsem si projít různými nezdary. Několik let jsem zažíval zklamání, že na fotkách nebylo to, co jsem chtěl zachytit. Začal jsem chodit do školy profesora Šmoka, kde jsem se seznámil s prvními fotografy. Chodili sem výborní lidé, Karel Cudlín, Tomki Němec a další. Profesor Šmok byl nekompromisní a tvrdý, velmi na mě zapůsobil. První fotografie, které jsem mu ukázal, mně ztrhal. Řekl tenkrát, že nejzákladnějším předpokladem je vybrat si nějaké téma a nevěnovat se všemu.

A co světoví fotografové?
Řadu let považuji za nejvýraznější osobnost světového fotožurnalismu Jamese Nachtweye.

Setkali jste se někdy?
Několikrát jsem ho viděl v Palestině nebo v Kosovu a pozoroval jsem ho při práci. Zaujal mě především jeho klid a rozvaha. Vzpomínám si, jak jsme oba stáli v Gaze nad vykopanou dírou, do níž měli pohřbít zabitého muže. Zeptal se mě, odkud jsem. Všiml jsem si, že má každý den čistou, bílou košili, a to i v Gaze, kde se strašně práší. Přemýšlel jsem, kolik takových košil s sebou vozí.

Chodíte často na fotografické výstavy?
Ano, často. Doposud jsem mluvil o Jamesi Nachtweyovi, ale samozřejmě sleduji tvorbu mnoha dalších fotografů. Zajímají mě snímky Anthony Suaua z Timesů nebo Kanaďana Larryho Towellyho, jehož styl je dosti odlišný od Nachtweyova. Výraznou osobností je v poslední době člen Magna Paolo Pellegrin, který představuje – alespoň pro mě – mezní polohu fotografie, kde se obsah prolíná s abstraktní formou vytvářenou nakloněnou rovinou a neostrostí. Tvorba fotografů, kteří jdou za tuto hranici, mě příliš neoslovuje. Myslím, že si focení zjednodušují.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Afghánistán

Vaše nová kniha se jmenuje Stories. Jaké příběhy chcete vyprávět?
Slova „stories“ jsem užil proto, že mu rozumí Čech i cizinec. Chci vyprávět příběhy, o kterých věřím, že jsou nosné nejen samotným tématem, ale i tím, že v nich přináším nový pohled na život člověka v tomto světě. Důležitá je i aktuálnost. Čtenář mé knihy si musí uvědomit, jak výrazně se za posledních pět let zhoršila situace ve světě.

Ještě nedávno příběhy vyprávělo slovesné umění, literatura. Odsouvá nyní fotografie „slovo“ do pozadí?
Zpočátku měla fotka – alespoň ve fotožurnalismu – možnost ovlivňovat veřejné mínění. Technologie se stále vyvíjejí, války dnes máme v přímém přenosu a síla fotografie trochu ustupuje. Problém je nyní ve věrohodnosti. Dodnes lidé fotografii věří, protože na rozdíl od psaného slova může představovat důkaz. Ale s nástupem digitální fotografie, díky níž lze úpravami snímků měnit realitu, aniž by to kdo poznal, bude důvěryhodnost nutně slábnout.

Kdy se reportáž stává uměleckou tvorbou?
Pokud se do snímku podaří dostat výtvarné prvky. Současný trend jde právě tímto směrem. Poslední ročníky World Press Phota ukazují obrovský pokrok a kvalita fotografií souvisí s nárůstem jejich výtvarné působivosti. Jako by se smývaly rozdíly mezi fotografickými žánry, vše se navzájem prolíná. Ne že by ve snímcích ubývalo informace,ta zůstává nedotčena, ale přibývá výtvarna, jedinečného, subjektivního pohledu.

Jak vnímáte kompozici snímku?
Pro mě je kompozice synonymem vyváženosti. Existují jistá pravidla, ale – byť jsem konzervativní – není nutné je dodržovat vždy. Jejich porušení však musí mít své opodstatnění. Neostrost, naklonění horizontu, to vše musí mít svou funkci. Snímky s klasickou kompozicí, jaké vytváří Nachtwey, jsou dobře čitelné pro lidské oko.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Oděsa

Když fotografujete lidi, rozmlouváte s nimi, snažíte se k nim získat hlubší vztah?
Navázat kontakt s lidmi je velmi důležité. Chcete-li ukázat, že vám jejich situace není lhostejná, musíte umět jejich jazyk.

Zmínil jste nutnost věnovat se déle nějakému tématu. Kam jste se vracel nejvíce?
Jsem fotoreportérem v médiích a nevybírám si téma, které bych zpracovával několik let. Spíš pracuji v rámci konkrétní události, což může vykrystalizovat v hlubší výpověď. Jde o jiný styl fotografování než klasický dokument. Když jsem fotil v Oděse lidi nemocné AIDS, bylo velmi obtížné si je získat. Tam jsem musel jezdit opakovaně, aby snímky měly hlubší vyznění.

Často také jezdíte do Palestiny…
Do Palestiny se vracím často, jezdím tam proto, že se v této oblasti stále něco děje. Jednou jde o lokální konflikt mezi ozbrojenci Hamasu a Izraelem, jindy o okupaci nějakého území izraelskou armádou nebo o odchod izraelských osadníků. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že moje snímky jsou propalestinské. Ale tak tomu není. Když se něco stane v Izraeli, třeba vyletí do vzduchu pizzerie, za pár minut je místo uzavřené a bezpečnostní složky tam nechtějí pustit novináře. Při pohřbu obětí chtějí mít pozůstalí soukromí a přítomnost fotografů jim vadí. Když se něco podobného děje v Gaze, novináři jsou zde naopak vítáni. Zřejmě mají pocit, že větší množství fotografií pomůže, aby se na jejich stranu přiklonilo světové veřejné mínění.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Angola

Jste svědkem dramatických událostí, ale zároveň se do nich sám dostáváte. Které byly ty nejvypjatější?
Takových situací je mnoho. Setkávám se s tím, že zabití člověka je běžná věc. Musel bych jmenovat každý válečný konflikt. V Libérii byl děs situace umocněn tím, že se na zabíjení podílely děti. Byl jsem svědkem toho, jak dvanáctiletý kluk zabil ženu na trhu, protože mu nechtěla dát jídlo, nebo když jedni rabovali a druzí na ně stříleli. V takových chvílích se těžko fotí, protože strašlivě riskujete. Vidíte totiž, jak snadno se ti lidé navzájem zabíjejí – proč by nezabili i vás? Mnohokrát jsem nefotil, protože jsem se bál reakce, která by mohla přijít.

Jednu situaci jsem však vyhodnotil špatně. Asi pět metrů přede mnou zastřelili mladého bojovníka a táhli ho pryč. Udělal jsem asi tři záběry a jeden z těch, kdo jej táhli, se rozčílil, křičel. Přišel ke mně, hlavní mě tlačil do hrudi. Strašně jsem se bál, že to zmáčkne. Paradoxem je to, že tyto snímky nebyly nakonec v Reflexu otištěny, takže fotka za to vlastně ani nestála. Někdy je prostě lepší nechat si snímky utéct.

V tak vypjatých podmínkách nerad pracuji, daleko raději bych chtěl mít víc času a víc svobody, což lze nalézt v uprchlických táborech. Přestože jste v závětří konfliktu, jste mu velmi blízko. Vrátím se ještě k Nachtweyovi: je úžasné, že dokáže i za tak vypjatých podmínek vytvářet silné a dramatické fotky, v tom je geniální.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Indie

Snažíte se porozumět kořenům toho, co se na takových místech děje?
Ano, velmi mě to zajímá. Sleduji, co se na daných místech odehrává, i v době, kdy tam nejsem.

Často se dnes mluví o tzv. humanistické fotografii. Považujete se za humanistického fotografa?
Označil bych se za angažovaného fotografa. To, zda je moje tvorba humanistická, bych ponechal k posouzení jiným.

Pomáháte lidem na Ukrajině. Nechal jste se inspirovat jinými světově proslulými fotografy, kteří podobné kroky činí?
Nepodléhám žádným trendům, jde o emotivní rozhodnutí vycházející z přátelství, které mezi mnou a tamními lidmi trpícími nemocí AIDS vzniklo. Na moje výstavy a besedy chodí mnoho lidí, což mně umožňuje pomáhat.

Za nejpůsobivější fotografie v knize považuji ty, jež zachycují „hliněné muže.“ Jak jste tuto sérii pořídil?
Téma objevil Michal Novotný, který byl v Indii. Sám zde pořídil fotografie a nevadilo mu, že týž námět zachytím i já. Fotografoval jsem tyto muže deset dní. Jde také o boj, což sérii tematicky spojuje s ostatními částmi knihy. Tento boj je však neuvěřitelně milosrdný, je to takové utopické povzdechnutí: kéž by ostatní konflikty byly na této úrovni.

Jan Šibík
je významný český fotoreportér. Ve své tvorbě sleduje válečné i sociální konflikty v různých oblastech světa. Mimo jiné zachytil děsivé masakry v Sieře Leone a Libérii. Fotografoval válečné běsnění v oblasti bývalé Jugoslávie, Afghánistánu, Rwandě, Iráku a v řadě dalších míst.

V poslední době se věnoval zachycení politické situace v Palestině. V soutěži Czech Press Photo získal čtyřicet ocenění (dvě hlavní ceny), v roce 2004 pak byla jeho tvorba oceněna i ve World Press Photu.

Přímým protikladem je Monrovie, kde proti sobě stály dvě dětské armády. Indickou sérii jsem pořídil i proto, že mě unavuje stále udílená nálepka „válečného reportéra.“ Měl jsem větší možnost zvýraznit výtvarnou stránku fotografií.

Za jednu z nejproblematičtějších částí vaší knihy naopak považuji tu, která nabízí váš pohled na tragédii spojenou s tsunami. Nebylo třeba být při výběru kritičtější?
V této oblasti bylo z Česka osm fotografů, a to i z redakcí, které reportéry tak daleko neposílají. Přesto jsem sérií získal první místo v loňském Czech Press Photu v jedné z kategorií. Jsem si vědom toho, že soubor není příliš silný, ale obsahuje dvě velmi dobré fotky. Jedna zachycuje těhotnou ženu s dítětem a byla součástí nejužšího výběru loňského Czech Press Phota (nakonec zvítězil snímek Václava Jirsy, pozn. redakce), druhá je velmi drsná a drastická a ukazuje strašlivé utrpení, které před smrtí musel zažít nějaký muž.

Ještě jeden snímek bych rád připomenul, byť by někomu mohl připadat na hranici kýče. Je na ní žena, jíž po tváři kane slza. Zachránila si život jen tím, že se jí podařilo vyškrábat se na palmu ve chvíli, kdy přicházela vlna, a nyní se dívá na svůj zničený dům. Při výběru snímků do knihy jsme se s Alešem Najbrtem přiklonili k tomu, že by zde soubor neměl chybět. Jen stěží uděláte všude kvalitní fotky.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Irák

Někteří kritikové vám vyčítají, že se nedokážete vcítit do situace a vytváříte nespočet dokonalých, precizních, ale jaksi chladných a vykalkulovaných snímků. Nedávno Tomáš Pospěch v Reflexu poznamenal, že vaše snímky postrádají „osobitý autorský vklad a hlubší přesah“. Berete takové kritiky jako inspirativní pro další práci?
Co se týče Tomáše Pospěcha, jeho slova pro mě inspirativní nejsou. Cítím lehce zakyslého mladého intelektuála, který toho o fotožurnalismu moc neví. Jemu se snímky líbit nemusí, na to má právo, ale zhodnotit pětiletou práci ve dvou větách je velmi povrchní. Našel jsem ještě jedno částečně negativní hodnocení, bylo v Respektu a napsal je Vlastimil Třešňák. Ten svůj postoj alespoň vyargumentoval. Na druhou stranu se mi dostává obrovského množství ohlasů od fotografů, kterým se má kniha nejen líbí, ale také si ji koupili. Na poslední výstavu přišlo patnáct tisíc lidí, což je pro mě velmi dobrý výsledek. A navíc – fotografie se nedá změřit ani zvážit.

Jaký je rozdíl mezi prací fotografa zaměstnaného v renomované agentuře a v časopise Reflex?
Největší a zároveň pro mě pozitivní odlišnost je v tom, že jsem svobodný, nemusím se dívat na hodinky s vědomím, že za chvíli mám něco poslat. Fotografové z agentur naopak mají nesrovnatelně lepší finanční podmínky. Nedávno jsem se v Bejrútu potřeboval dostat na jih, nikdo z taxikářů tam nechtěl jet a jediná možnost byla zaplatit 1 500 dolarů. A to byl rozpočet na celý pobyt. Finance jsou limitujícím faktorem, ale neměnil bych. Dostal jsem dobré nabídky z agentur, ale vážím si práce v Reflexu a svo¬body, kterou mám.

Nelákalo vás přece vstoupit třeba do legendárního Magna?
Nemyslím si, že jsem natolik dobrý fotograf, abych mohl vstoupit do Magna. Navíc je v této agentuře kladen větší důraz na dokumentárnost než na fotožurnalismus. Pokud bych si někoho z českých tvůrců představil v této skupině, byl by to Karel Cudlín nebo Bohdan Holomíček.

Klepněte pro větší obrázek
Jan Šibík, Irák

Otevřeně mluvíte o technice, kterou při své práci používáte. Jak jste spokojen s Canonem EOS 5D?
Tento aparát je v mém žebříčku na druhém místě. Samozřejmě bych rád fotil Canonem EOS-1Ds Mark II, ale ten je příliš drahý. Ačkoli jsem v Reflexu, technika je v mé režii. S modelem 5D jsem spokojen, ale nostalgie po klasice přetrvává. Měl jsem Canon EOS 1v, který jsem považoval za nejgeniálnější mechanický fotoaparát. Také bylo velmi užitečné fotit s Leikou v uprchlických táborech. Nástup digitálu jsem musel „skousnout“ a akceptovat, jako to učinili mnohem slavnější fotografové, než jsem já.

Čím fotí Jan Šibík
Jan Šibík vlastní dvě těla Canon EOS 5D. K tomu používá objektivy Canon EF 24 mm F1,4, 35 mm F2, 85 mm F1,8, 300 mm F2,8, 16–35 mm F2,8, 70–200 mm F2,8. Foto¬grafie si nechává pořizovat v minilabu.

V čem je podle vás zásadní rozdíl mezi analogem a digitálem?
Digitální focení je vlastně takové natáčení, umožňuje pořídit obrovské množství snímků. Nejsem si jist, zda je to výhoda, nebo nevýhoda. Mám obavu, že množství člověka odvádí od obsahu.

Dříve jsem nějakou situaci vyfotil dvacetkrát, nyní pořídím i desetinásobně víc snímků. Z toho se pak těžko vybírá jediný snímek; může se stát, že smažete nějakou dobrou fotografii, protože v tu chvíli nemáte patřičný odstup.

Při jaké příležitosti byste se k analogu ještě vrátil?
Snad jen tehdy, pokud by skončil Reflex a nebyl bych pod časovým tlakem. Reflex si ale vede dobře a neskončí, takže již zřejmě nikdy.

Kde najít fotografie Jana Šibíka

Jeho snímky lze nalézt v knize s názvem Stories. Fotografie i aktuální informace naleznete i na webu www.sibik.cz.

Chystáte v dohledné době nějaký projekt?
Určitě budu dál pokračovat v tom, co fotím, ale rád bych si odpočinul od organizačních věcí. Chci omezit počet výstav, protože je to velmi vysilující. Nyní si chci spíše vybírat. Jenomže ono se něco stane a já svoje rozhodnutí změním během jediné hodiny.

Původní rozhovor časopisu DIGIfoto.

Další článek




celkem 31 komentářů

Nejnovější komentáře

Re:Špičkový fotograf RedBaron 23. 5. 2007, 07:30
Re:zas jen kritika PETR 22. 5. 2007, 17:41
Re:zas jen kritika Miloslav Veselák 22. 5. 2007, 15:04
Re:Špičkový fotograf xj 21. 5. 2007, 23:58
Re:Špičkový fotograf VladikS 21. 5. 2007, 20:25

Další podobné články

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Fotografie týdne: i uklízení může být zábava

Prvním krokem, který se v příručkách pro osobní rozvoj či článcích doporučuje, je udělat si pořádek – v sobě, kolem sebe, ve vztazích i v domácnosti. Pořádek je to, co vznikne aplikaci řádu.

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Fotografie týdne: Praha hlavní nádraží

Josef Fanta na konci devatenáctého století realizoval budovu secesního nádraží, kterou zná asi každý. Ať již ji vnímá jako místo příjezdu do svého domova, nebo naopak místo, kam směřuje za prací, jako začátek cest nebo jejich vyústění, tak se mu v podstatě nelze vyhnout

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Vitec Group koupila Lowepro a Joby za 10,3 milionu USD

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Fotografie týdne: Vlnka – o šatech, ozdobách a odhalování

Jednou ze zajímavých etnologických činností je sledování pohřebních rituálů různých kultur, podle toho, z jakého prostředí vycházejí, jaké jsou jejich další obřady, co danou společností preferovaný či akcentovaný způsob života přináší za specifika.

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Jaká je budoucnost fotografie v následujících 50 letech?

Ačkoli se nás výrobci fotoaparátů neustále snaží napínat a přicházejí s nejrůznějšími novinkami a zlepšováky, prakticky každý fotograf sledující dění na trhu má představu o tom, co nás v následujících letech čeká. Co takhle výhled na delší dobu?

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Slavné duchařské fotografie a jejich nová podoba

Určitě si každý z nás vzpomene, jak jsme byli jako děti ohromeni tajemnými fotkami, na kterých jsou zachyceni duchové nebo jiné paranormální jevy. U mnoha z nich není jasné, jak vznikly, přesto se je podařilo vyfotit znovu.

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Pozor na fotografování aktů v blízkosti kulturních památek!

Fotografie týdne: Stromm

Fotografie týdne: Stromm

Snímek o tom, jak do stromů promítáme sami sebe v touze se převyšovat a přerůst, přetrvat svou existenci. Tak nějak automaticky, bez námahy. Stromy mají pro člověka od pradávna mystický charakter, a to nejen ve smyslu lidového objímání stromů nebo vycházení do přírody.