DIGIarena.e15.cz

Smutná krajina na Pražském hradě

Josefa Sudka veřejnost vnímá jako autora romantických aranžovaných zátiší, jejichž estetická i technická kvalita je předmětem obdivu laiků i odborníků. Je také oceňován jako tvůrce reklamních snímků, portrétů a fotografických knih městské krajiny a architektury.
Smutná krajina na Pražském hradě

Současná výstava Smutná krajina, která je až do 20. března přístupná v Císařské konírně Pražského hradu, představuje jiného Sudka. Autor tu projevil mimořádný smysl pro zachycení tichého nářku zbědovaných severních Čech. Zaznamenává smutek a beznaděj zraněné krajiny stejně dobře, jako dříve zachycoval krásu a něhu deštivého dne z okna újezdského ateliéru.

Soubor vznikal na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století, v době, kdy se naplno rozjížděla osudová proměna Mostecka, jehož bohatstvím i smůlou byly zásoby hnědého uhlí. Sudek dokumentuje postupné umírání krajiny, která si ještě díky několika zachovalým stavbám a krajinným prvkům pamatuje na svou někdejší krásu a na své bývalé obyvatele. Vůdčím motivem snímků je vytěsňování přirozeného řádu a jeho nahrazování lidským nepořádkem. Není to řvavá obžaloba, je to němý úžas krajiny nad tím, co s ní lidé dokázali udělat.

Soubor postrádá prvoplánovou líbivost. Naopak, fotografie tonalitou, použitím rozptýleného denního světla a zachycením krajiny pod těžce šedou oblohou vyvolávají pocit sklíčenosti, panoramatický formát vtahuje diváka do obrazu a zprostředkovává mu pocit, že ne Sudek, ale on sám obhlíží zanedbané Mostecko.
Soubor Smutná krajina je výjimečný nejen formátem, technikou nebo poměrně dlouhou dobou vzniku. Odhaluje Sudka jako fotografa, jehož prioritou je dokumentární zachycení nepřikrášleného prostředí. Důležitým rysem jeho fotografií je záznam vývoje změn v krajině. Fotografuje stejné objekty a krajinné dominanty za různých světelných podmínek a v různých časových intervalech a takto sleduje jejich postupné přetváření a mizení.

Celkovému dojmu z fotografií napomáhá i zvolená technika kontaktních zvětšenin, jejichž charakteristikou je kromě dokonalého prokreslení každého detailu a neexistence rušivého zrna i absence výraznějšího kontrastu.

Klepněte pro větší obrázek
Josef Sudek: z cyklu Smutná krajina


Josef Sudek plánoval zveřejnit své panoramatické snímky ze severních Čech ve formě knihy. Obtížná reprodukovatelnost fotografií společně s dokumentární syrovostí a celkově negativním vyzněním přispěly k tomu, že kniha ve své době nebyla publikována. Obsáhlý katalog vyšel až k Sudkově mnichovské výstavě v roce 1998, českou verzi knihy vydala Galerie výtvarného umění v Litoměřicích. U příležitosti pražské výstavy souboru Smutná krajina připravilo nakladatelství Kant ve spolupráci se Správou Pražského hradu její druhé vydání.

Je správné, když se kurátoři fotografických výstav nespoléhají na osvědčené „trháky“, expozice notoricky známých autorů a jejich nejoblíbenějšéch souborů. Smutná krajina Josefa Sudka potvrzuje dokumentární sílu fotografie, která, je-li vytvořena geniálním autorem, dokáže diváka vtáhnout do snímku a přenést na něj atmosféru doby svého vzniku.

Josef Sudek (1896–1976) byl původním povoláním knihař. Po zranění v první světové válce, kdy mu byla amputována pravá ruka, začal rozvíjet svůj fotografický talent. Na začátku dvacátých let studoval na legendární Státní grafické škole v Praze. Od roku 1927 provozoval vlastní živnost na pražském Újezdě, v třicátých letech se zaměřil na portrétní, reprodukční a reklamní fotografii. Po vypuknutí druhé světové války došlo k zásadní proměně v Sudkově tvorbě, opustil funkcionalistické pojetí snímků a přiklonil se k subjektivně orientované fotografii. Od konce druhé světové války až do své smrti vytvářel dlouhodobé cykly na nejrůznějších místech Čech a Moravy, mimo jiné v severomoravských Beskydech (prales Mionší, Hukvaldy) nebo na Mostecku.

Josef Sudek: Smutná krajina, Císařská konírna Pražského hradu, do 20. března
pořádají Správa Pražského hradu, Moravská galerie v Brně a Severočeská galerie v Mostě

Další článek




Přidejte svůj názor k tomuto článku

Další podobné články

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotíte na koncertech? Dejte si pozor na rozjařené hudebníky!

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Fotografe týdne: Utopený dům – o vodě, která skrývá tajemství i dává život

Voda je něčím, co umožňuje život. Především národy, které žijí na poušti nebo v její blízkosti, mají niternou zkušenost s tím, co voda pro přežití znamená. Když zaprší, tak se zazelená a rozkvete poušť, téměř ze dne na den se změní k nepoznání.

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Fotografie týdne: před pikolou – o schovávání se, útěku a mimikrách

Biblická kniha Jonáš vypráví známý příběh o muži, který se snaží utéct před svým posláním. Utíká formálně před Bohem, který ho poslal do Ninive, ale jak z dalšího textu čtenář snadno pozná, utíká především sám před sebou

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Víte, jak vypadá lidská kůže v průběhu let bez jakýchkoli retuší?

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Foto týdne: Passenger – o tom, proč jsou vlaky tak romantické a přitažlivé

Vlak je podivuhodně romantický způsob dopravy, byť otázkou je, co za jeho půvabem stojí. Jistě je třeba nechat, že cestování v něm je obvykle pohodlnější, že není ani pomalejší, že v něm lze přepravit i větší věc nebo třeba psa či kolo.

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Fotografie týdne: vybočení – o odvaze, dívat se na věci jinak a vybočit z řady

Thomas Kuhn si ve své knize Struktura vědeckých revolucí povšimnul zajímavé věci. Žijeme v jistém paradigmatickém uvěznění. To, jaké právě převládá myšlenkové klima, je zcela určující pro to, co nás zajímá.

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Fotografie týdne: za oknem – jak těžké může být propíchnout bublinu snů

Často mezi skutečností a představou může být velký rozdíl. Bruno Ferrero v jedné své povídce popisuje dialog dvou rybek. První se ptá druhé: „Co je to to moře, o kterém všichni hovoří?“ „To je přece to, v čem plaveme.“ ...

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne

Vybuchující sopka z dronu – jak to asi dopadne